V angličtině slovo 'postmortem' znamená jak pitvu, tak i analýzu proběhlé události. Tento text je pokusem o pitvu. Hledá se příčina náhlého konce iluze, že britský lid se nebouří a že uchovává své vládnoucí představitele v náležité úctě.
Hlasování v referendu o vystoupení Spojného království z Evropské unie lze však podle mého názoru nejlépe chrakterizovat jako politickou, nenásilnou vzpouru. Jako výraz 'tekutého hněvu' (termín Václava Bělohradského). Jako hněvu, k němuž v roce 2010 ve Francii vyzýval Stéphan Hessel ve své výzvě Indignez-vous! - Rozhněvejte se! Nebo také jako spad toxického prachu z krizového výbuchu na newyorské burze v roce 2008. Jako politický dopad finanční a následné ekonomické krize a záchrany bank a hospodářství na účet daňových poplatníků – zatímco vrcholoví manažeři bank si vypláceli své obvyklé bonusy. Jako britskou paralelu amerického 'jevu Trump'. Hlasování ukázalo, že politické a odborné elity ztratily důvěru. Částečně to vystihl Michael Gove, ministr spravedlnosti a přední zastánce exitu. Před referendem v rozhovoru na televizi Sky prohlásil: „Lidé již mají expertů plné zuby“ (people in this country have had enough of experts), s odkazem na selhání expertů v krizi a před ní. Při hlasování převládla nálada „my vám to ukážeme – bez ohledu na následky!“ Ztráta důvěry ale postihla i westminsterskou politiku. Jde však o příčinu a jev společný celé Evropě i Spojeným státům.
Píši v poklidné vesnici na sverozápadním okraji Oxfordu. Ve volbách obvykle hlasujeme zeleně, na mnoha střechách jsou sluneční panely, je tu bohatý společenský a kulturní život. Zbývající kamenné stodoly se zevnitř přestavěly na moderní byty, staré dělnické domky a jejich obyvatelé zůstávají. Tradice se zde bez větších potíží prolíná s modernou a postmodernou. To jsme v bohatém kosmopolitním Oxfordu. Velké oblasti Anglie a Walesu jsou jiné.
Naše rodina žije na malém, nenápadném sídlišti z let kolem 1970. V týdnu před referendem si několik našich sousedů dalo na okno leták „Vote for RemaIN – hlasuj pro setrvání, rozuměno v Evropské unii. Leták, který by vyzýval k opačnému hlasu, jsem nezahlédl. A pozornost se zdála být soustředěna na právě probíhající několikadenní slavnosti letního slunovratu. V referendu pak oxfordský volební obvod hlasoval 70,3% pro REMAIN s účastí 72,3%. O jedno nebo dvě procenta více hlasů pro REMAIN dal Londýn a univerzitní města Edinburg a Cambridge, při podobné účasti. O něco méně, ale stále nad 60% pro REMAIN, hlasovala města Brighton, Glasgow a Liverpool. Ale v Bostonu na východním pobřeží Anglie tři čtvrtiny voličů hlasovaly pro EXIT a výsledek v celé Britanii byl 48.1% pro REMAIN a 51.9% pro EXIT.
Co tedy vedlo většinového voliče, aby hlasoval pro odchod z EU?
Financial Times otiskly pět diagramů, které ukazují vztah mezi podílem hlasů pro EXIT a významnějšími demografickými a společenskými faktory. Snad nejvýraznější je vztah s úrovní vzdělání. Okrsky s větším podílem lidí s vysokoškolským vzděláním volily pro odchod v menší míře. Vzdělání souvisí s výdělky a společenským rozvrstvením. Oba tyto faktory se projevily. Zajímavá maličkost: tam, kde mají lidé ve větší míře pas (a tudíž cestují do zahraničí), volili proti odchodu.
Věk byl dalším významným činitelem. Mladí volili zůstat, čím starší voliči, tím více z nich hlasovalo pro odchod. Nostalgie po staré a mocné Británii a hrdost na vlastní osvědčené demokratické instituce – „jak si bruselští byrokrati mohou dovolovat nám poroučet!“ – sehrály svou roli na jihozápadě Anglie, kam se stěhují lidé na penzi. Mladí jsou z výsledku zklamáni, bojí se o svobodu cestovat a žít v EU. Bohužel jejich volební účast byla malá. Ve věkové skupině 18–24 let přišlo k volbám pouze 45%. Ti, kteří přišli, ale hlasovali v 73% 'zůstat'.
Konečně, ale snad nejvíce, působila směs hospodářských faktorů. Zklamání z ekonomického systému, který vytváří výrazné nerovnosti mezi lidmi a společenskými vrstvami, i nerovnosti regionální. Některé oblasti chudnou, zatímco Londýn bohatne. Midland a celá východní polovina Anglie na sever od Londýna volila jasně pro odchod; to jsou oblasti, kde v posledních dekádách zanikal průmysl a kde je nejvíce bídy.
Zmíněný Boston je charakteristický. Je to menší město o 65 tisících obyvatel. Přišlo tam mnoho východoevropských přistěhovalců, podle cenzu 2011 se 13% obyvatel narodilo v zahraničí. Nájemné roste, státní zdravotnictví je přeplněné, stejně tak i školy pro nejmenší. Přistěhovalci jsou ochotni pracovat za nižší mzdu a zaměstnavatelé toho využívají. Vztahy mezi místními a přistěhovalci nejsou dobré. David Cameron se v roce 2014 bezúspěšně snažil získat souhlas EU pro 'záchrannou brzdu' na imigraci. Varoval. že bez ní nebude možné udržet Británii uvnitř. Měl pravdu.
Budoucnost Británie i Evropské unie je nejasná. Británii hrozí rozpad na 'Spojené království Anglie a Walesu' a 'Keltskou unii Skotska a Severního Irska', její velmocenský status je ohrožen. Hospodářsky jí hrozí izolace a úpadek. A co Londýn, který si velkou většinou přeje zůstat v EU? Není jasné, jak se zachová královna. Je ale možná i optimističtější varianta, že Britové, tak jako vždy v minulosti, se v době ohrožení semknou a svou vytrvalostí a tvořivostí najdou lepší cestu.
A Evropa? Mnohé komentáře u nás se nad ní zamýšlejí. Také ona musí zřejmě hledat novou cestu.
