Hospodářská a ekonomická krize: poučení a otázky (Luděk Rychetník)

Přirovnání k jiskře, která zažehla požár, je případné, pokud máme na mysli jak ničivost požáru, tak i vznětlivé prostředí. Jiný komentátor píše, že "pád Lehmanů" byl spíše symptomem než příčinou krize. Skutečně, před otevřeným propuknutím krize po řadu let narůstaly dluhy domácností i států, ceny nemovitostí rostly daleko nad jejich hospodářskou hodnotu - hnala je rostoucí spekulativní poptávka a levné úvěry, na neregulovaných finančních trzích se prodávaly "finanční instrumenty" s fiktivní hodnotou. Ojedinělí ekonomové varovali před nebezpečím krize, ale ekonomové hlavního proudu a vedoucí politici nedbali. Byli zaslepeni neoliberální ideologií a teorií samoregulujícího trhu a "wishful thinking combined with hubris" (přáním, které zplodilo myšlenku, a zpupností), jak to formulovali členové Britské akademie v sebekritickém dopise královně z července 2009. Zároveň slíbili, že budou hledat cesty, jak zabránit opakování krize.

Pokud usilujeme o porozumění současnému světu, měli bychom se zamyslet nad otázkami, které v souvislosti s krizí vznikají.

Krizi nelze považujovat za "přirozený" občasný jev, za "chřipku, která přejde", na to byla a je příliš dlouhá a ničivá. Je třeba zkoumat hospodářské instituce a politiku, které ji umožnily, případně vyvolaly. Tak se ke prizi postavili členové Britské akademie i prezident Obama a Demokratická strana v USA. Nyní, po pěti letech, je třeba se ptát, zda jsme se (my, západní společnost) poučili a napravili vadné struktury?

Vyvstávají však hlubší, radikálnější otázky. Zadlužení domácností a států stále roste a je na historickém maximu. Stále vrháme do životního prostředí přírodně neúnosné množství odpadu a plynů. Hospodářský růst za tuto cenu je zhoubný a déle neudržitelný. Měli bychom především zastavit ničení životního prostředí i za cenu zastavení růstu? Kritickou okolností je však nezaměstnanost, zejména dlouhodobá. Degraduje postižené, ničí rodiny, šíří bídu, rozděluje společnost; je sociálně nespravedlivá. Věříme, že obnovený hospodářský růst ji sníží. Je tato důvěra oprávněná?

"Mizí práce", přesněji, je nedostatek placených pracovních míst a projevoval se již desetiletí před vypuknutím krize dlouhodobou nezaměstnaností a tzv. "prekarizací práce", rostoucí nejistotou zaměstnaneckých vztahů a rostoucími počty lidí, kteří pracují za nedostatečnou mzdu a v nevyhovujících pracovních podmínkách. Svědčí to o trvalém trendu? Je nezbytné doplnit, nebo i zásadně změnit zaměstnanecké vztahy a uspořádat jiným způsobem rozdělování příjmů? Co by to znamenalo pro společnost, její organizaci a kulturu? Mohl by takto vzniklý řád být svobodným řádem?

Poučení

Především s uspokojením zaznamenejme, že mezi čelnými politiky dvou rozhodujících států, USA a Velké Britanie, se našli takoví, kteří se poučili zhoubným průběhem krize v třicátých letech a tentokrát dokázali zabránit podobné hluboké ekonomické krizi. Ve Spojených Státech Ben Bernake, profesor ekonomie na Princetonské univerzitě a specialista na historii krize třicátých let, v době propuknutí krize sloužil jako předseda americké centrální banky Federal Reserve. Ministrem financí (Secretary of the Treasury) byl zkušený bankéř Henry Paulson. Ve svých vládních funkcích dobře využili svých teoretických znalostí a praktických zkušeností a v roce 2008 zabránili zhroucení finančního systému. O dva roky později, v červenci 2010, Senát schválil Dodd-Frank Act, který obsahuje nová pravidla pro banky a složité finanční transakce (s cennými papíry tzv. derivatives). Měl by zabránit opakování finanční krize. Největší banky na Wall Street však svým politickým vlivem brání převést uzákoněná pravidla do operačních pravidel pro regulátory. Alespoň se uskutečnila další ustavení zákona: byly zřízeny Úřad pro finanční ochranu spotřebitelů (Consumer Financial Protection Bureau) a Výbor pro dohled na finanční stabilitu (Financial Stability Oversight Council, FSOC). Ve FSOC zasedá deset nejvyšších vládních finančních úředníků v čele s ministrem financí (Treasury Secretary). Dohlíží, zda ve finačním světě nevznikají nebezpečná ohniska rizik a rozhodují, zda má státní regulátor zasáhnout. Státní dluh Spojených Států však stále roste.

Také britští vládní bankéři a politici zvládli následky finanční krize - byť za cenu vysokého státního zadlužení. V únoru 2008 vláda znárodnila krachující banku Northern Rock; stát tím zaručil soukromé vklady u ní. Koncem roku 2011 byla opět zprivatizována (prodejem konglomerátu Virgin). V říjnu 2008 vláda vypomohla částkou £37000 milionů bankám Royal Bank of Scotland, Lloyds TSB, a HBOS Plc, aby zabránila "banking meltdown", zhroucení finančního sektoru.

Od té doby v Britanii proběhla zcela zásadní dikuse, která se mimo jiné zabývala i funkcí finančního sektoru v národním hospodářství. Parlamentní komise ostře kritizovala jeho chování v uplynulém desetiletí: "(h)istorie bankovnictví je plna příkladů manipulativního jednání vedeného pokřivenými platovými pobídkami, pádů bank, způsobených bezohlednou hubristickou expanzí, a neudržitelných bublin cen nemovitostí - následku sběhu sobectvi a sebeklamu" (Banking history is littered with examples of manipulative conduct driven by misaligned incentives, of bank failures born of reckless, hubristic expansion and of unsustainable asset price bubbles cheered on by a consensus of self-interest or self-delusion). Diskuse dospěla k široké shodě ohledně podoby nového finančního systému^[2], jež byla využita při formulaci nových zákonů (Financial Services (Banking Reform) Bill 2012-13 to 2013-14). Ustavují to, co se označuje jako "nová regulační architektura". Pojímá finanční systém jako služebný, podpůrný pro reálnou ekonomiku. Je podřízen regulaci ze dvou hledisek: stabilita - měl by být odolný vůči závažnější krizi (Prudential Regulation) a dobrá služba zákazníkům (Conduct Regulation). Vrcholným regulačním orgánem je Ministerstvo financí (HM Treasury) pod dohledem parlamentu s využitím funkcí Centrální Banky (Bank of England). Jim podléhají nově zřízené regulační úřady: Prudential Regulation Authority a Financial Conduct Authority^[3]. Zákony prosazují důležitý princip "ochrané zdi" (ringfencing) kolem regulované a pojištěné komerční činnosti bank, kterou nesmí ohrozit riskantní investiční spekulace.

Všimněme si rozílu v přístupu mezi Spojenými Státy a Velkou Britanií. V USA ostrý ideologický boj mezi demokraty a pravým křídlem republikánů, hnutím Tea Party, do značné míry paralyzuje politiku; chybí ochota dospět ke kompromisnímu řešení pro celospolečnsky závažné otázky jako budoucnost finančního sektoru. Ve Velké Britanii, i přes vyhraněný individualismus posledních desetiletí, ke kompromisu pomáhá vědomí společné loajality a odpovědnosi vůči státu, zosobněného královnou.

České banky prošly krizovým obdobím již koncem devadesátých let a v posledním desetiletí postupovaly opatrně a nepřipojily se k riskantním finančním operacím. Ekonomická krize se nám však nevyhnula vzhledem k vysoké závislosti na západoevropských trzích. Konzervativní koaliční vláda však zvolila jinou strategii; jednostranné zaměření na úspory. Projevila se hospodářským poklesem během posledního roku a půl, ale dalšímu narůstání státního dluhu nezabránila.

Otázky: růst, nezaměstnanost a ohrožené životní prostředí

Je čas ptát se po smyslu hospodářského růstu, zda, nebo spíše v jakém smyslu, si jej západní (i světová) společnost může dovolit a zda skutečně je podmínkou pro to, aby všchni mohli být zaměstnáni? Patrně jsme v době závažného rozhodování o dalším směřování západní civilizace. Hospodářský růst před krizí byl uměle udržován cestou zadlužování, při níž příjmy velké většiny obyvatel stagnovaly nebo klesaly a bohatí dále bohatli. Střetají se ekologické hrozby se sociálními (masová nezaměstnanost). Nové podmínky vyžadují, aby se naše sociální organizace, ekonomické, společenské a politické instituce přizpůsobily. Změna institucí je naše lidská cesta, jak se vyrovnat se změnami v životních podmínkách. Jen tak se můžeme vyhnout osudu živočišných druhů, které to nedokáží; nevytváří kulturu, ve smyslu hodnot a různých variant způsobů života - institucí. Pouze my, lidé, je můžeme vymýšlet a předem hodnotit. Překážkou je přirozený konzervatismus každého z nás. Proč opouštět to, co dosud sloužilo dobře? A je to skutečně ono, co nám kazí život (jako nezaměstnanost, nebo nedýchatelný vzduch v Ostravě i jinde)?

Nesmělé úvahy o budoucnosti - jde o prvky "vize", kterou naléhavě potřebujeme - zpochybňují představu trvalého hospodářského růstu. Má "vize" také nezahrnuje trvalý růst výroby, zahrnuje však trvalé inovace, technický pokrok, který je zaměřen na úspory přírodních zdrojů, další informatizaci a robotizaci, pokroky v medicíně a její syntézu s tradičními metodami lidového léčitelství a Východu (čínská a indická ajurvedická medicína), a zejména uvědomění si jednoty lidského těla, mysli a duše. Uskutečnit takovou vizi však vyžaduje úsilí každého z nás a zároveň schopné a účinné řízení společnosti na místní a centrální, státní úrovni. V současnosti však spíše vidíme selhávání státu, jeho podřizování se moci silných (obvykle nadnárodních) společností. Pouze severské státy se zdají být přesvědčivou výjimkou. Stojíme vskutku před zauzlenými problémy a realistické řešení nám zatím uniká.

Další otázky: práce a zaměstnanost

Jsou práce a zaměstnání totožné? Dosud bylo zaměstnání, případně soukromé podnikání hlavním zdrojem příjmů rodiny. Vedle toho však lidé vždy smysluplně pracovali a pracují mimo placené zaměstnání. Práce v domácnosti převážně není placena, ale péče o rodinu a o sebe "produkuje" pracovní síly pro zaměstnavatele, podnikatele pro společenskou výrobu a spoluvytváří atmosféru lásky v rodině, bez níž bychom nemohli jako lidé žít. Jak se vyrovnat se ztrátou pracovních míst, s robotizací, která nahrazuje lidskou práci? V historii existovaly otrokářské společnosti, v nichž práci vykonávali otroci a svobodní občané fyzicky nepracovali. V dobách Sokrata v aténské republice se svobodní občané věnovali politice, filozofování, soudcovským a správním funkcím a trávili čas účastí na kulurně náboženských obřadech, včetně celodenní návštěvy divadelních představení. A nebytně museli vojensky cvičit a za republiku bojovat. To bylo součástí jejich způsobu života, jejich kultury.

Můžeme si představit naši budoucnost obdobně, kde za nás pracují moderní otroci - roboti. Jakou kulturu by to vyžadovalo? Musela by být prodchnuta vědomím spoluodpovědnosti za obec a společnost. A patrně bychom nesměli být rozděleni na většinovou společnost a z ní vyloučené "nepřizpůsobivé".

Závěrem

Pokud se chceme vyhnout vážným a nebezpečným společenským otřesům, domnívám se, že náš společenský způsob života se musí změnit. Odhaduji, že na uvážené změny máme jedno až dvě desetiletí (uvědomme si , jak se náš život změnil za posledních patnáct let). Zatím stěží můžeme dohlédnout náplň a rozsah změn. Přechozí úvahy naznačují (snad) nadějné směry. Co můžeme dělat? Doporučil bych otevřenou mysl, jednak hledat a sledovat společenské a technologické inovace, které by naznačené problémy mohly řešit, a jednak všemožně posilovat kvalitu a efektivnost vládnutí a řízení na všech úrovních.