Duchem vedení hlasatelé evangelia

 

Kapitola pátá

Duchem vedení hlasatelé evangelia

259. Evangelizátoři naplněni Duchem jsou hlasatelé evangelia, kteří se beze strachu otevírají působení Ducha svatého. O Letnicích Duch působí, že apoštolové vycházejí ze sebe samých, a dělá z nich zvěstovatele velkých Božích skutků, kterým každý počíná rozumět ve svém vlastním jazyce. Duch svatý navíc vlévá sílu k hlásání novosti evangelia s odvahou (parresia) a nahlas, v každé době a na každém místě, i proti proudu. Vzývejme jej dnes vroucí modlitbou, bez níž nám hrozí, že veškeré naše působení zůstane prázdné a našemu hlásání bude chybět duše. Ježíš chce evangelizátory, kteří hlásají dobrou zvěst nejenom slovy, ale především životem proměněným Boží přítomností.

260. V této poslední kapitole nepředložím syntézu křesťanské spirituality ani nebudu rozvíjet velká témata, jako jsou modlitba, eucharistická adorace či slavení víry, k nimž už máme k dispozici cenné texty magisteria a známé spisy velkých autorů. Nesnažím se nahradit ani překonat tolikeré bohatství. Nastíním pouze několik úvah o duchu nové evangelizace.

261. Když se o něčem řekne, že to má „ducha“, označuje to obvykle nějakou vnitřní hybnou sílu, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i společnému konání. Evangelizace, která má ducha, je něčím zcela jiným než souborem úkolů prožívaných jako tíživá povinnost, která se prostě snáší nebo přijímá jako něco, co odporuje vlastním sklonům a tužbám. Jak rád bych našel slova, která by vzbudila dobu horlivější, radostnější, velkorysejší a odvážnější evangelizace, plné lásky až do krajnosti a překypující nakažlivým životem! Vím však, že žádná motivace nebude dostatečná, pokud nebude v srdcích planout oheň Ducha. Evangelizace, která má ducha, je v konečném důsledku evangelizací s Duchem svatým, neboť to on je duší evangelizující církve. Dříve než předložím několik vysvětlení a duchovních podnětů, vzývám ještě jednou Ducha svatého a prosím jej, aby přišel obnovit církev, otřást jí a podnítit ji k odvážnému vyjití ze sebe, aby hlásala evangelium všem národům.

I. MOTIVACE K NOVÉMU MISIJNÍMU ROZMACHU

262. Evangelizátoři, kteří mají Ducha, jsou hlasatelé evangelia, kteří se modlí a pracují. Z hlediska evangelizace nejsou potřebné ani mystické nabídky bez účinné sociální a misijní angažovanosti, ani sociální a pastorační promluvy a postupy bez spirituality, která proměňuje srdce. Takovéto jednostranné a destabilizující přístupy osloví pouze malé skupiny a nemají hlubší dopad, protože mrzačí evangelium. Je zapotřebí stále pěstovat vnitřní prostor, který dává angažovanosti a aktivitě křesťanský smysl.^[1] Bez delších chvil prožitých v adoraci, v modlitbě nad slovem a v upřímném dialogu s Pánem povinnosti snadno ztrácejí smysl, oslabí nás únava i těžkosti a naše horlivost vyhasne. Církev se nemůže obejít bez plic modlitby a nesmírně mě těší, že ve všech církevních institucích přibývají modlitební skupiny, společenství přímluvné modlitby, rozjímavé četby slova a nepřetržité eucharistické adorace. Zároveň „je třeba odmítnout pokušení čistě intimistické a individualistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení“^[2]. Existuje riziko, že některé chvíle modlitby se stanou záminkou k tomu, jak se vyhnout odevzdání svého života v misijním poslání, protože individualizace ve způsobu života může vést křesťany k útěku do falešné spirituality.

263. Je prospěšné připomínat si první křesťany a četné bratry a sestry v dějinách, kteří byli plni radosti, oplývali odvahou, neustávali v hlásání evangelia a byli schopni aktivně jít proti proudu. Někdo se utěšuje tvrzením, že dnes je to obtížnější. A přesto musíme uznat, že prostředí Římské říše nebylo příznivě nakloněné ani zvěstování evangelia, ani boji za spravedlnost, ani obraně lidské důstojnosti. V každém dějinném okamžiku je přítomna lidská slabost, nezdravá péče o sebe, pohodlný egoismus a vposledku žádostivost, která nás všechny ohrožuje. Tyto skutečnosti jsou vždycky přítomné pod různými převleky; plynou spíše z lidských omezení než z vnějších okolností. Neříkejme tedy, že dnes je to těžší – je to pouze jiné. Spíše se učme od svatých, kteří nás předešli a dovedli se vyrovnat s těžkostmi své doby. Proto vám navrhuji obnovit některé z motivací, které nám pomohou napodobovat je v naší době.^[3]

Osobní setkání s láskou Ježíše, jenž nám přinesl spásu

264. První motivací k evangelizaci je Ježíšova láska, kterou jsme přijali, zkušenost, že jsme byli spaseni, jež nás vede k tomu, abychom ho milovali stále více. Co by to bylo za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě a představovat ji druhým? Pokud nezakoušíme intenzivní touhu sdílet tuto lásku, potřebujeme se zastavit v modlitbě a prosit Pána, aby nás opět nadchl. Každý den potřebujeme prosit a žádat o jeho milost, aby on otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem. Předstoupíme-li před něho s otevřeným srdcem a dovolíme-li mu, aby na nás pohlédl, rozpoznáme pohled lásky, který objevil Natanael v den, kdy přišel Ježíš a řekl mu: „Viděl jsem tě, když jsi byl pod fíkovníkem“ (srov. Jan 1,48).

Jak milé je stát před křížem nebo klečet před Nejsvětější svátostí a jednoduše setrvávat před jeho pohledem! Jak nám prospěje, když mu dovolíme, aby se opět dotkl našeho života a vyslal nás šířit svůj nový život! Pak opravdu nastane, že to, „co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme“ (1 Jan 1,3). Tou nejlepší motivací k rozhodnutí hlásat evangelium je s láskou evangelium kontemplovat, setrvávat nad jeho stránkami a číst je srdcem. Pokud k němu přistupujeme tímto způsobem, jeho krása v nás budí úžas a pokaždé nás znovu nadchne. Proto je důležité znovu si osvojit kontemplativního ducha, který nám umožní denně objevovat, že jsme nositeli dobra, jež zlidšťuje a pomáhá vést nový život. Není nic lepšího, co bychom mohli druhým předat.

265. Celý Ježíšův život, jeho postoj vůči chudým, jeho skutky, jeho důslednost, jeho každodenní a prostá velkorysost a nakonec jeho naprostá odevzdanost – to všechno je cenné a promlouvá do našeho osobního života. Pokaždé, kdy to znovu objevujeme, přesvědčujeme se, že právě toto druzí potřebují, byť si to neuvědomují: „Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji“ (Sk 17,23). Někdy ztrácíme nadšení pro misijní poslání a zapomínáme, že evangelium odpovídá na nejhlubší potřeby lidí, protože všichni jsme byli stvořeni k tomu, co nám nabízí evangelium: přátelství s Ježíšem a bratrskou lásku. Když se nám podaří adekvátně a krásně vyjádřit podstatný obsah evangelia, zajisté toto poselství odpoví na nejhlubší otázky srdce: „Misionář při hlásání mezi nekřesťany vychází z přesvědčení, že tak jako u jednotlivců, tak i u národů je zde již působením Ducha – i když neuvědoměle – přítomné očekávání poznat pravdu o Bohu, o lidech, o cestě k osvobození ze hříchů a smrti. Nadšení při hlásání Krista vychází z přesvědčení, že může odpovídat na toto očekávání.“^[4]

Nadšení pro evangelizaci se zakládá na tomto přesvědčení. Máme k dispozici poklad života a lásky, která nemůže klamat, poselství, které nemůže manipulovat ani zavádět. Je to odpověď, která sestupuje do nejzazších hlubin lidského nitra a která může být člověku oporou a povznesením. Je to pravda, která nevychází z módy, neboť je schopna proniknout tam, kam nic jiného nedosáhne. Náš nekonečný smutek vyléčí pouze nekonečná láska.

266. Toto přesvědčení se však udržuje neustále obnovovanou osobní zkušeností s jeho přátelstvím a jeho poselstvím. Nelze vytrvat v horlivé evangelizaci, nebudeme-li na základě vlastní zkušenosti přesvědčeni o tom, že poznat Ježíše, či nepoznat jej není totéž, že není totéž kráčet s ním, či namáhavě tápat, není totéž moci mu naslouchat, či neznat jeho slovo, není totéž mít možnost kontemplovat jej, klanět se mu a spočívat v něm, anebo tuto možnost nemít. Není totéž snažit se budovat svět s jeho evangeliem, či jenom vlastním rozumem. Dobře víme, že život s Ježíšem je plnější a s ním lze snadněji nalézt smysl každé věci. Proto hlásáme evangelium. Pravý misionář nikdy nepřestává být učedníkem a ví, že Ježíš jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Cítí, že živý Ježíš je s ním uprostřed misijního úsilí. Pokud člověk neobjeví Ježíšovu přítomnost v samotném srdci misijního úsilí, rychle ztrácí nadšení i jistotu o tom, co sděluje, a přijde o sílu i zanícení. A člověk, který není přesvědčený, nadšený, jistý a zamilovaný, nepřesvědčí nikoho.

267. Ve spojení s Ježíšem hledáme to, co hledá on, milujeme to, co miluje on. V konečném důsledku hledáme Otcovu slávu, žijeme a jednáme „proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (Ef 1,6). Chceme-li se zcela a neustále odevzdávat, musíme překračovat každou jinou motivaci. Toto je definitivní, nejhlubší, nejdůležitější motiv, důvod a nejzazší smysl všeho ostatního. Jde o Otcovu slávu, o niž usiloval Ježíš během celé své existence. On je celým svým bytím věčně šťastným Synem „v náručí Otcově“ (Jan 1,18). Jsme-li misionáři, pak především proto, že Ježíš nám řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce“ (Jan 15,8). Nezávisle na tom, zda se nám to hodí, či nehodí, zda nás to zajímá, či nezajímá, zda to potřebujeme, či nepotřebujeme, bez ohledu na omezené hranice našich tužeb, našeho chápání a našich motivací, evangelizujeme pro větší slávu Otce, který nás miluje.

Duchovní radost z toho, že jsme lid

268. Boží slovo nás také vybízí k tomu, abychom uznali, že jsme lidem: „Kdysi jste »nebyli jeho lid«, teď však jste »lid Boží«“ (1 Petr 2,10). Chceme-li být autentickými hlasateli evangelia, musíme si též pěstovat duchovní radost z toho, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti. Misijní poslání je vášeň pro Ježíše, avšak současně i vášeň pro jeho lid. Když setrváváme před ukřižovaným Ježíšem, vnímáme všechnu jeho lásku, jež nám dává důstojnost a sílu, ale zároveň, nejsme-li slepí, vnímáme též, že Ježíšův pohled se rozšiřuje a s velkou láskou a vřelostí se upírá ke všemu lidu. Tak chápeme, že on chce použít nás k tomu, aby se stále více přibližoval ke svému milovanému lidu. Bere nás z lidu a posílá nás k lidu, takže naše identita bez této příslušnosti nemá smysl.

269. Vzorem takové evangelizace, která nás vede mezi lid, je sám Ježíš. Jak moc nám prospěje hledět na něj, jak je každému blízko! Když s někým mluvil, díval se mu s hlubokou a láskyplnou pozorností do očí: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (Mk 10,21). Vidíme, jak je otevřen setkání, když cestou potkává slepce (srov. Mk 10,46-52) a když jí a pije s hříšníky (srov. Mk 2,16) a nestará se o to, že je považován za žrouta a pijana (srov. Mt 11,19). Vidíme jeho přívětivost, když dovolí nevěstce, aby mu pomazala nohy (srov. Lk 7,36-50), nebo když v noci přijímá Nikodéma (srov. Jan 3,1-15). Ježíšovo odevzdání na kříži není nic jiného než vrchol tohoto přístupu, jímž se vyznačoval celý jeho život. Přitahováni takovým vzorem se chceme zcela zařadit do společnosti, sdílíme život se všemi, nasloucháme jejich starostem, hmotně i duchovně spolupracujeme na jejich potřebách, radujeme se s těmi, kdo se radují, pláčeme s těmi, kdo pláčou, a usilujeme o vytváření nového světa, jeden vedle druhého spolu s ostatními. Avšak nikoli z povinnosti, nikoli jako břemeno, které nás vyčerpává, ale z osobního rozhodnutí, které nás naplňuje radostí a definuje naši identitu.

270. Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje a intenzivně pocítíme, že jsme lid, že patříme k lidu.

271. Je pravdou, že ve svém vztahu ke světu máme vydávat počet ze své naděje, ale nikoli jako nepřátelé, kteří ukazují prstem a odsuzují. Jsme jasně upozorněni, ať se to děje „s jemností a skromností“ (1 Petr 3,16), a „jak jen to je možné – pokud záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi“ (Řím 12,18). Jsme také vybízeni přemáhat „zlo dobrem“ (Řím 12,21), neúnavně „prokazovat dobro“ (Gal 6,9), nepůsobit přitom dojmem nadřazenosti, ale považovat „druhé za lepší, než jsme sami“ (srov. Flp 2,3). Pánovi apoštolové se vskutku těšili „všeobecné oblibě“ (Sk 2,47; srov. 4,21.33; 5,13). Je jasné, že Ježíš Kristus nechce, abychom byli knížaty s pohrdavým pohledem, nýbrž muži a ženy lidu. To není papežův názor ani jedna z mnoha pastoračních voleb. Jsou to jasné, přímé a zřejmé pokyny Božího slova, jež nepotřebují interpretace, které by oslabily jejich naléhavost. Žijme je „sine glosa“, bez komentářů. Tak zakusíme misijní radost z toho, že sdílíme život s věřícím Božím lidem a snažíme se roznítit oheň v srdci světa.

272. Láska k lidem je duchovní síla, která je natolik zásadní pro plné setkání s Bohem, že kdo nemiluje bratra, „je ve tmě a žije ve tmě“ (1 Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14) a „Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Benedikt XVI. řekl, že „zavírat oči před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“^[5] a že láska je vlastně jediné světlo, „které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat“^[6]. Když tedy prožíváme mystiku blízkosti vůči druhým s cílem usilovat o jejich dobro, naše nitro se rozšiřuje, aby mohlo přijmout od Pána ty nejkrásnější dary. Pokaždé, když se v lásce setkáváme s lidskou bytostí, stáváme se schopnými objevit něco nového o Bohu. Pokaždé, když otevřeme oči, abychom rozpoznali druhého, naší víře se dostává více světla, abychom byli schopni poznat Boha. V důsledku toho, chceme-li růst v duchovním životě, nemůžeme nebýt zároveň misionáři. Angažovanost v hlásání evangelia obohacuje mysl i srdce, rozšiřuje naše duchovní obzory, činí nás vnímavějšími k rozpoznávání působení Ducha a umožňuje nám vykročit z našich omezených duchovních schémat. Misionář, jenž se plně oddává své práci, zároveň zakouší radost z toho, že je přetékajícím pramenem, který druhé osvěžuje. Misionářem může být jen ten, kdo se cítí dobře v úsilí o dobro bližního a touží po štěstí druhých. Tato otevřenost srdce je zdrojem štěstí, protože „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Člověk nežije lépe, když před druhými utíká, skrývá se, odmítá sdílet se, zdráhá se odevzdat a uzavírá se v pohodlí. To vše není nic jiného než pomalá sebevražda.

273. Poslání k srdci lidu nepředstavuje jen jednu z oblastí života nebo ozdobu, kterou si mohu sundat, rovněž není přívěskem nebo jedním z mnoha životních okamžiků. Je to něco, co nemohu vykořenit ze svého bytí, nechci-li se zničit. Já jsem posláním na této zemi, a proto jsem na tomto světě. Jsem jako vypáleným znamením označen posláním, které celoživotně naplňuji tak, že osvěcuji, žehnám, oživuji, pozvedám, uzdravuji a osvobozuji. Taková je ošetřovatelka celou duší, takový je učitel celou duší, politik celou duší a každý, kdo se radikálně rozhodl být s druhými a pro druhé. Pokud však někdo klade na jednu stranu svou povinnost a na druhou stranu svůj soukromý život, všechno mu zešedne a začne ustavičně vyhledávat uznání anebo hájit své vlastní nároky. Přestane být součástí lidu.

274. K tomu, abychom mohli sdílet život s lidmi a velkodušně se dávat, potřebujeme uznat, že také každý člověk je hoden našeho odevzdání. Ne pro svůj fyzický vzhled, pro svoje schopnosti, pro svůj jazyk, svoji mentalitu nebo pro uspokojení, které nám může poskytovat, nýbrž proto, že je dílem Boha, jeho stvořením. On ho stvořil ke svému obrazu, a proto vyzařuje něco z Boží slávy. Každá lidská bytost je předmětem nekonečné Pánovy něhy a v jejím životě přebývá sám Pán. Ježíš Kristus daroval na kříži svou drahocennou krev za každého člověka. Bez ohledu na jakýkoliv vzhled je každý nesmírně posvátný a zasluhuje si naši lásku a naše odevzdání. Dokážu-li tedy pomoci jednomu jedinému člověku žít lépe, je darování vlastního života druhým dostatečně odůvodněno. Je krásné být věrným Božím lidem. A do plnosti dorůstáme tehdy, když boříme zdi a naše srdce se naplňuje tvářemi a jmény.

Tajemné působení Vzkříšeného a jeho Ducha

275. Ve druhé kapitole jsme uvažovali o nedostatku hluboké spirituality, který se projevuje pesimismem, fatalismem a nedůvěrou. Někteří lidé se nevěnují misijnímu poslání, protože jsou přesvědčeni, že se nemůže nic změnit, a proto je zbytečné se snažit. Myslí si: „Proč bych se měl ochuzovat o své pohodlí a svá potěšení, nevidím-li žádný významný výsledek?“ S takovou mentalitou nelze být misionáři. Tento postoj je záludnou výmluvou, aby člověk mohl zůstat ve svém pohodlí, ve své lenosti, nespokojeném smutku a v sobecké prázdnotě. Jde o sebedestruktivní postoj, protože „člověk nemůže žít bez naděje: jeho život odsouzený k bezvýznamnosti by se stal nesnesitelným“^[7]. Myslíme-li si, že věci se nezmění, připomeňme si, že Ježíš Kristus přemohl hřích a smrt a je plný moci. Ježíš Kristus opravdu žije. Jinak totiž, „jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání“ (1 Kor 15,14). Evangelium nás zpravuje, že když první učedníci odešli kázat, „Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova“ (Mk 16,20). To se děje i dnes. Jsme zváni k tomu, abychom to objevili a prožívali. Vzkříšený a oslavený Kristus je hlubokým pramenem naší naděje a při plnění poslání, které nám svěřuje, nám nebude chybět jeho pomoc.

276. Jeho vzkříšení není událost patřící minulosti; obsahuje životní sílu, která pronikla svět. Kde se zdá, že vše je mrtvé, tam se znovu objevují zárodky vzkříšení. Je to síla, která nemá obdoby. Pravda, častokrát se zdá, že Bůh neexistuje: vidíme, jak neubývá projevů nespravedlnosti, špatnosti, lhostejnosti a krutosti. Je však stejně tak jisté, že uprostřed temnot vždycky začíná klíčit něco nového, co dříve či později přinese plody. Na zoraném poli se opět objeví život – nezdolný a nepřemožitelný. Budou se dít mnohé ohavnosti, nicméně dobro vždy vzklíčí znovu a rozšíří se. Denně se ve světě rodí krása, která povstává proměněna dějinnými dramaty. Hodnoty mají vždy tendenci znovu se objevit v nových podobách a lidská bytost skutečně již mnohokrát znovu povstala ze situací, které se jevily jako nezvratné. To je síla vzkříšení a každý hlasatel evangelia je nástrojem této dynamičnosti.

277. Nepřetržitě se objevují také nové těžkosti, zkušenost neúspěchu a projevy lidské podlosti, které působí mnoho škody. Všichni z vlastní zkušenosti víme, že někdy náš úkol neskýtá uspokojení, které bychom si byli přáli, plody jsou skrovné, změny pomalé a člověk má sklon se unavit. Nicméně není totéž, když někomu od únavy dočasně ochabnou ruce, a když někomu ruce ochabnou natrvalo, protože jej ovládla chronická nespokojenost a omrzelost, která pustoší jeho duši. Může se stát, že se srdce unaví zápasem, protože v konečném důsledku hledá samo sebe v kariérismu žíznícím po uznáních, aplausech, poctách a postavení. V takovém případě člověku sice neochabnou ruce, ale už nemá elán, chybí mu vzkříšení. Evangelium, nejkrásnější poselství na tomto světě, tak zůstane zahrabané spoustou výmluv.

278. Mít víru znamená též věřit v Něho, věřit, že On nás opravdu miluje, že je živý, že může tajemně zasáhnout, že nás neopustí, že svou mocí a svou nekonečnou tvořivostí vytěží ze zla dobro. Znamená to věřit, že On vítězně kráčí dějinami spolu s těmi, kteří „jsou s ním – jeho povolaní, vyvolení a věrní“ (Zj 17,14). Věříme evangeliu, které praví, že Boží království je již přítomné ve světě a tu a tam se různými způsoby rozvíjí: jako malé sémě, které může vyrůst a stát se velkou rostlinou (srov. Mt 13,31-32), jako špetka kvasu, která prokvasí celé těsto (srov. Mt 13,33), a jako dobré zrno, které roste mezi plevelem (srov. Mt 13,24-30) a může nás vždycky příjemně překvapit. Je přítomno, znovu přichází, zápasí, aby znovu vykvetlo. Kristovo vzkříšení všude vzbuzuje zárodky tohoto nového světa. I když jsou odříznuty, znovu vzklíčí, protože Pánovo vzkříšení již proniklo do skrytého tkaniva těchto dějin a Ježíš nevstal z mrtvých marně. Nezůstávejme na okraji této cesty živé naděje!

279. Ne vždycky vidíme tyto zárodky, a proto potřebujeme vnitřní jistotu, tedy přesvědčení, že Bůh může působit za jakýchkoli okolností, i uprostřed zdánlivých neúspěchů, protože „poklad víry máme v nádobě hliněné“ (2 Kor 4,7). Tato jistota je tím, co se nazývá „smysl pro tajemství“. Znamená to s jistotou vědět, že ten, kdo se z lásky obětuje a dává Bohu, určitě bude plodný (srov. Jan 15,5). Tato plodnost je často neviditelná, neuchopitelná, nezúčtovatelná. Člověk si je dobře vědom, že jeho život přinese plody, ale nenárokuje si vědět, jak ani kde, ani kdy. Má jistotu, že nebude ztraceno nic z jeho skutků vykonaných z lásky, žádná z jeho upřímných starostí o druhé, žádný skutek lásky k Bohu, žádné velkodušné úsilí, žádná trpělivost přinášející bolest. To všechno proudí světem jako životní síla. Někdy se nám zdá, že jsme svou námahou nedosáhli žádného výsledku, avšak poslání není obchod či podnikatelský projekt ani humanitární organizace, není to podívaná, abychom si pak spočítali, kolik lidí se jí účastnilo díky naší reklamě. Je něčím mnohem hlubším, co uniká každému měření. Možná Pán využije našeho vynaloženého úsilí, aby vylil své požehnání na jiném místě světa, kam se nikdy nedostaneme. Duch svatý působí, jak chce a kde chce. My se zcela odevzdáváme, ale nedožadujeme se viditelných výsledků. Víme pouze, že naše sebedarování je potřebné. Naučme se uprostřed svého tvořivého a velkorysého odevzdání odpočívat v něžné náruči Otcově. Kráčejme co nejusilovněji vpřed, ale nechme, aby našemu úsilí dal plodnost on tak, jak chce.

280. K tomu, abychom si uchovali živou misijní horlivost, je potřebná rozhodná důvěra v Ducha svatého, protože on „nám přichází na pomoc v naší slabosti“ (Řím 8,26). Taková velkorysá důvěra se však musí živit, a proto ho musíme ustavičně vzývat. On nás může uzdravit ze všeho, co oslabuje naše misijní úsilí. Je pravdou, že z této důvěry v neviditelné můžeme mít určitou závrať. Je to, jako bychom se ponořili do moře a nevěděli, co nás potká. Sám jsem to mnohokrát zakusil. Nicméně není větší svobody než nechat se vést Duchem, zříct se veškerých výpočtů a snahy všechno ovládat a dovolit, aby nás on osvěcoval, vedl, orientoval a posouval tam, kam si on přeje. On dobře ví, co je v každé době a v každé chvíli třeba. To znamená být tajemným způsobem plodnými.

Misijní síla přímluvy

281. Existuje jedna forma modlitby, která nás zvlášť podněcuje k tomu, abychom se pustili do evangelizace, a motivuje nás k tomu, abychom usilovali o dobro druhých. Je to přímluvná modlitba. Pozorujme chvíli vnitřní život velkého hlasatele evangelia, jakým byl svatý Pavel, abychom pochopili, jaká byla jeho modlitba. Tato modlitba byla vždy plná lidí: „… s radostí prosím za vás všechny... Vždyť vás nosím v srdci“ (Flp 1,4.7). Objevujeme tak, že přímluvná modlitba nás neodvádí od opravdové kontemplace, protože kontemplace, která vytěsňuje druhé lidi, je klam.

282. Tento postoj též prorůstá do díkůvzdání Bohu za druhé: „Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny“ (Řím 1,8). Je to neustálé děkování: „Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši“ (1 Kor 1,4); „Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu“ (Flp 1,3). Není to nevěřící negativní pohled bez naděje, nýbrž duchovní pohled hluboké víry, která rozpoznává, co sám Bůh působí v lidech. Současně ze srdce, které je doopravdy pozorné k druhým, tryská vděčnost. Proto když hlasatel evangelia povstává od modlitby, jeho srdce je ještě velkorysejší, je prosté individualismu a touží prokazovat dobro a sdílet život s ostatními.

283. Velcí muži a ženy Boží byli velcí přímluvci. Přímluvná modlitba je jako „kvas“ v lůně Trojice. Skrze přímluvnou modlitbu se noříme do Otcova nitra a objevujeme nové skutečnosti, které osvěcují konkrétní situace a mění je. Můžeme říci, že přímluvná modlitba dojímá Boží srdce, nicméně ve skutečnosti nás Bůh vždycky předchází a to, co můžeme způsobit svou přímluvnou modlitbou, je, že se jeho láska a jeho věrnost ještě zřetelněji projevují uprostřed lidu.

II. MARIA, MATKA EVANGELIZACE

284. Spolu s Duchem svatým je uprostřed lidu vždycky Maria. Ona shromažďovala učedníky, aby ho vzývali (srov. Sk 1,14), a tak umožnila tu misijní explozi, ke které došlo o Letnicích. Ona je Matkou evangelizující církve a bez ní nemůžeme plně pochopit ducha nové evangelizace.

Ježíšův dar jeho lidu

285. Na kříži, kde Ježíš na svém těle prožíval dramatický střet mezi hříchem světa a Božím milosrdenstvím, mohl u svých nohou vidět útěšnou přítomnost Matky a přítele. V oné rozhodující chvíli ještě před tím, než dokonal dílo, které mu svěřil Otec, Ježíš řekl Marii: „»Ženo, to je tvůj syn.« Potom řekl učedníkovi: »To je tvá matka.«“ (Jan 19,26-27). Tato Ježíšova slova na prahu smrti nejsou v první řadě vyjádřením soucitné starosti o vlastní matku, ale spíše zjevením tajemství zvláštního spasitelského poslání. Ježíš nám zanechal svoji matku jako naši matku. Teprve potom Ježíš mohl pocítit, že „je dokonáno“ (srov. Jan 19,28). U paty kříže v hodině nového stvoření nás Kristus vede k Marii. Vede nás k ní, protože nechce, abychom putovali bez matky, a lid v oné mateřské postavě vidí veškerá tajemství evangelia. Pán nechce, aby jeho církvi chyběla ženská ikona. Ona, která ho s takovou vírou zrodila, provází také „ostatní z jejího potomstva, kteří zachovávají Boží přikázání a hlásí se k Ježíšovu svědectví“ (Zj 12,17). Důvěrné spojení mezi Marií, církví a každým věřícím, nakolik každý z nich různým způsobem přivádí na svět Krista, úžasně vyjádřil blahoslavený Izák z Hvězdy: „Co se říká v Bohem inspirovaných Písmech všeobecně o panenské Matce církvi, to platí osobně o Panně Marii... Každá věřící duše je snoubenkou Božího slova, Kristovou matkou, dcerou i sestrou, panenskou i plodnou... Ve stánku Mariina lůna Kristus prodléval devět měsíců, ve stánku víry církve bude prodlévat až do konce světa, v poznání a lásce věřící duše bude prodlévat na věky věků.“^[8]

286. Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy. Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí. Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno. Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem. Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost. Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře. Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky. Skrze různé mariánské pobožnosti, které se obvykle váží k místním svatyním, sdílí dění každého národa, který přijal evangelium, a stává se součástí jeho historické identity. Mnozí křesťanští rodiče žádají pro své děti křest v mariánské svatyni, a tak projevují víru v mateřské působení Marie, která rodí Bohu nové děti. Právě tam, v těchto svatyních lze pozorovat, jak Maria kolem sebe shromažďuje děti, které s tolikerou námahou putují, aby ji spatřily a vystavily se jejímu pohledu. Zde nacházejí Boží sílu, aby mohly snášet utrpení a námahy života. Jako svatému Juanu Diegovi jim Maria nabízí pohlazení své mateřské útěchy a říká: „Ať se tvé srdce neznepokojuje... Copak tady nejsem já, která jsem tvojí Matkou?“^[9]

Hvězda nové evangelizace

287. Matku živého evangelia prosme, ať se přimlouvá, aby pozvání k nové etapě evangelizace přijalo celé společenství církve. Ona je ženou víry, která putuje ve víře,^[10] a „její neobyčejná pouť víry je trvalým styčným bodem pro církev“^[11]. Ona se nechala Duchem vést cestou víry k údělu služby a plodnosti. Dnes k ní upíráme svůj zrak, aby nám pomáhala hlásat všem poselství spásy a aby se noví učedníci stali činorodými hlasateli evangelia.^[12] Na této evangelizační pouti nechybějí etapy vyprahlosti, skrytosti a dokonce určité námahy jako ta, kterou prožívala Maria v Nazaretě, když Ježíš vyrůstal: „Je to začátek evangelia, čili dobrého, radostného poselství. Ale není těžké postřehnout v onom začátku také zvláštní 
trýzeň srdce, jaká je spojena s »temnou nocí víry«, abychom použili slova svatého Jana od Kříže, s jakýmsi »závojem«, přes který se musíme přibližovat k Neviditelnému a stýkat se s tajemstvím. Tímto způsobem se Maria mnoho let stýká s tajemstvím svého Syna a kráčí vpřed na své pouti víry.“^[13]

288. Evangelizační působení církve má mariánský styl. Neboť pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost. Při pohledu na ni zjišťujeme, že ta, která velebila Boha, protože „mocné sesadil z trůnu“ a „bohaté propustil s prázdnou“ (Lk 1,52-53), je tatáž, která zajišťuje domácí teplo našemu hledání spravedlnosti. Ona také starostlivě uchovává „všechno v srdci a rozvažuje o tom“ (srov. Lk 2,19). Maria dovede rozpoznávat stopy Božího Ducha ve velkých událostech, ale také v těch, které se zdají nepostřehnutelné. Kontempluje tajemství Boha ve světě, v dějinách a v každodenním životě každého člověka a všech lidí. Ona je modlící se a pracující ženou v Nazaretě a je také naší pohotovou Paní, která „ve spěchu“ (srov. Lk 1,39) opouští svoji vesnici a vydává se pomáhat druhým. Tato dynamika spravedlnosti a něhy, kontemplace a cesty k druhým je tím, co z ní činí ekleziální vzor evangelizace. Prosme ji, ať nám svou mateřskou modlitbou pomáhá, aby se církev stávala domovem pro mnohé, matkou pro všechny národy a aby umožnila zrod nového světa. Sám Vzkříšený nám říká svou mocí, která nás naplňuje důvěrou a tou nejpevnější nadějí: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,5). Spolu s Marií s důvěrou kráčejme vstříc tomuto příslibu a řekněme jí:

Panno a Matko Maria, 
tys pohnuta Duchem 
přijala Slovo života 
v hloubi své pokorné víry, 
zcela oddána Věčnému. 
Pomáhej nám vyslovovat naše „ano“
v mimořádně naléhavých potřebách,
aby jimi zněla Ježíšova dobrá zvěst.

Tys, naplněna Kristovou přítomností, 
přinesla radost Janu Křtiteli 
a on zaplesal v lůně své matky. 
Tys propukla v jásot 
a opěvovala Pánovy divy. 
Tys neochvějně zůstala stát pod křížem
s nezlomnou vírou 
a byla jsi oděna jásavou útěchou vzkříšení, 
shromáždila jsi učedníky v očekávání Ducha, 
aby se zrodila evangelizující církev.

Vypros nám nyní novou horlivost vzkříšených, 
abychom všem nesli evangelium života, 
který přemáhá smrt.
Dej nám svatou odvahu hledat nové cesty, 
aby se všem dostalo 
daru krásy, která nevadne.

Ty, Panno naslouchání a kontemplace, 
Matko lásky, Nevěsto věčné svatby
přimlouvej se za církev, jejíž jsi nejčistší ikonou, 
aby se nikdy neuzavřela a nikdy nezastavila 
ve svém nadšení pro budování Království.

Hvězdo nové evangelizace, 
pomáhej nám vydávat zářivé svědectví společenství,
služby, vroucí a velkodušné víry, 
spravedlnosti a lásky k chudým, 
aby radost evangelia 
dospěla až na kraj světa
a žádná periferie nebyla beze světla. 

Matko živého evangelia, 
prameni radosti pro maličké, 
oroduj za nás. 
Amen. Aleluja.