V krizi společenské angažovanosti (II)

 

II. POKUŠENÍ PASTORAČNÍCH PRACOVNÍKŮ

76. Pociťuji nezměrnou vděčnost za nasazení všech, kdo pracují v církvi. Nyní však nechci probírat aktivity různých pastoračních pracovníků, od biskupů až po ty nejskromnější a skryté církevní služby. Raději bych se zamyslel nad výzvami, kterým musí všichni čelit v kontextu nynější globalizované kultury. Předně však musím v zájmu spravedlnosti říci, že přínos církve v nynějším světě je nesmírný. Naše bolest a naše zahanbení nad hříchy některých členů církve i nad těmi našimi by neměly odsunout do zapomnění to, kolik křesťanů vydává z lásky svůj život: starají se o mnohé lidi v nemoci nebo je v omezených podmínkách doprovázejí k pokojné smrti, pomáhají lidem zotročeným různými drogovými závislostmi na těch nejubožejších místech planety, věnují se výchově dětí a mládeže nebo se starají o všemi opuštěné staré lidi, snaží se předávat hodnoty v nepřátelských prostředích, nebo se angažují mnoha jinými způsoby, jimiž projevují nezměrnou lásku k lidstvu inspirovanou Bohem, který se stal člověkem. Tato svědectví mne velice těší a povzbuzují mě v mé osobní touze překonávat egoismus a více se rozdávat.

77. Přesto však jsme jako děti této doby určitým způsobem pod vlivem nynější globalizované kultury, která nás, třebaže nám předkládá hodnoty a nové možnosti, může také omezovat, měnit a dokonce nám i ublížit. Uznávám, že potřebujeme vytvářet vhodné prostory k motivaci a ozdravování pastoračních pracovníků, „míst, kde se obnovuje naše víra v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, sdílejí se nejhlubší otázky i všední starosti, uskutečňuje se za pomoci evangelních kritérií niterné rozlišování týkající se života a zkušeností za účelem nasměrovat své individuální i sociální rozhodnutí k dobru a kráse“^[1]. Zároveň bych rád obrátil pozornost k některým pokušením, kterým jsou zvláště dnes vystaveni ti, kdo se věnují pastoraci.

„Ano“ výzvě misijní spirituality

78. Dnes je možné u mnoha pastorační pracovníků, včetně zasvěcených osob, zaznamenat přehnanou starost o osobní prostor autonomie a odpočinku, což vede k prožívání vlastního životního poslání jako pouhého přívěsku, který jako by nebyl součástí vlastní identity. Současně se duchovní život zaměňuje za určité náboženské momenty, které sice nabízejí povznesení, ale neposilují setkávání s druhými, nasazení ve světě, nadšení pro evangelizaci. Proto lze u mnoha z těch, kdo se věnují evangelizaci, i přes aktivní život modlitby zaznamenat jakýsi individualistický akcent, krizi identity a pokles nadšení. Jsou to tři nešvary, které se vzájemně vyživují.

79. Mediální kultura a některá intelektuální prostředí šíří leckdy značnou nedůvěru k poselství církve i jakési zklamání. V důsledku toho mnozí pastorační pracovníci trpí, i přes aktivní život modlitby, jistým druhem komplexu méněcennosti, který je vede k relativizování a zamlžování vlastní křesťanské identity a přesvědčení. Vytváří se tak bludný kruh, neboť nejsou šťastní z toho, kým jsou a co dělají, nevnímají své ztotožnění s evangelizačním posláním, což oslabuje jejich angažovanost. Nakonec zadusí radost z misijního poslání jakousi obsesí být jako všichni ostatní a mít vše, co mají ostatní. Tímto způsobem se jim evangelizace stává povinností a věnují jí málo úsilí a velmi omezený čas.

80. U pastoračních pracovníků, kteří mají vždy určitý duchovní styl a zvláštní způsob uvažování, se vyvíjí jistý relativismus, který je ještě nebezpečnější než ten věroučný. Týká se těch nejhlubších upřímných rozhodnutí, která určují způsob života. Tento praktický relativismus spočívá v tom, že jednají, jako by neexistoval Bůh, rozhodují se, jako by neexistovali chudí, sní, jako by neexistovali druzí, a pracují tak, jako by neexistovali ti, kterým ještě nebylo hlásáno evangelium. Stojí za zmínku, že dokonce i ten, kdo má zdánlivě solidní věroučná i duchovní přesvědčení, nezřídka upadá do takového životního stylu, který působí závislost na ekonomických jistotách nebo na moci a lidské slávě, kterou chce získat za každou cenu namísto toho, aby odevzdával život druhým v misijním poslání. Nenechme si ukrást misijní horlivost!

„Ne“ egoistické omrzelosti

81. Právě tehdy, kdy nejvíce potřebujeme misijní zápal, který do světa vnáší sůl a světlo, obávají se mnozí laici, že je někdo vyzve k plnění nějakého apoštolského úkolu, a snaží se utéct před jakýmkoli závazkem, který by je mohl připravit o volný čas. Dnes je například velmi obtížné nalézt ve farnostech připravené katechety, kteří by ve svém poslání setrvali více let. Něco podobného však nastává i u kněží, kteří si úzkostlivě střeží svůj osobní čas. Často je to způsobeno tím, že lidé cítí nutkavou potřebu chránit si prostor své autonomie, jako by úkol evangelizovat byl nebezpečným jedem, a nikoli radostnou odpovědí na Boží lásku, která nám svěřuje poslání, naplňuje nás a činí plodnými. Někteří se zdráhají okusit do hloubky chuť misijního poslání a zůstávají uzavřeni v ochromující omrzelosti.

82. Problémem není vždycky přebytek aktivit, ale především jejich špatné prožívání – bez adekvátních motivací, bez spirituality, která by je naplňovala a dodávala jim na přitažlivosti. Odtud plyne, že povinnosti unavují více, než je rozumné, a někdy způsobují nemoc. Nejedná se o vyrovnanou námahu, nýbrž o napjatou, tíživou, neuspokojující a vposledku nepřijatou únavu. Tato pastorační omrzelost může mít různý původ. Někteří do ní upadnou, protože se pustili do nerealizovatelných plánů a nevěnují se tomu, co by mohli pokojně dělat. Jiní proto, že nepřijímají namáhavý proces utváření věcí a chtěli by, aby všechno padalo z nebe samo. Další proto, že se upnuli k určitým plánům nebo snům o úspěchu, jež jim vnuká jejich marnivost. Jiní proto, že ztratili reálný kontakt s lidmi v jakési odosobněné pastoraci, která přikládá větší pozornost organizaci než lidem, takže jsou nadšeni spíše „harmonogramem cesty“ než samotnou cestou. Jiní upadají do omrzelosti, protože neumějí čekat a chtějí ovládat rytmus života. Dnešní úzkostná snaha o bezprostřední výsledky způsobuje, že pastorační pracovníci nedovedou snést nějaké to protivenství, zdánlivý nezdar, kritiku či kříž.

83. Tak se utváří největší hrozba, kterou je „šedý pragmatismus všedního života církve, ve kterém všechno zdánlivě vychází z normality, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a degeneruje na zbytečnost“^[2]. Vyvíjí se tak záhrobní psychologie, která postupně transformuje křesťany v muzejní mumie. Zklamáni realitou, církví nebo sebou samými žijí v ustavičném pokušení upnout se k nasládlému a beznadějnému smutku, který ovládne srdce jakožto „nejbohatší z elixírů démonových“^[3]. Ač jsou povoláni k tomu, aby přinášeli světlo a šířili život, nechávají se nakonec okouzlit věcmi, které plodí pouze vnitřní temnotu a ochablost a oslabují apoštolský dynamismus. Vzhledem k tomu všemu si dovolím naléhat: nenechme si ukrást radost z evangelizace!

„Ne“ sterilnímu pesimismu

84. Radost evangelia je radostí, kterou nám nic a nikdo nikdy nevezme (srov. Jan 16,22). Nešvary našeho světa – a nešvary církve – by neměly být záminkou k oslabení našeho nasazení a naší horlivosti. Považujme je za výzvy k růstu. Pohled víry je navíc schopen rozpoznat světlo, které Duch svatý vždycky šíří uprostřed temnot nezapomínaje, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Naše víra má být schopna zahlédnout víno, v něž se může voda proměnit, a pšenici rostoucí mezi plevelem. Padesát let po Druhém vatikánském koncilu, třebaže zakoušíme bolest nad ubohostmi naší doby a jsme daleci naivního optimismu, nesmí větší realismus znamenat menší důvěru v Ducha ani menší velkodušnost. V tomto smyslu se můžeme vrátit ke slovům blahoslaveného Jana XXIII. z onoho pamětihodného 11. října 1962: „Při vykonávání našeho pastýřského úřadu k nám nejednou dolehnou názory některých lidí, kteří jistě planou horlivostí pro svaté náboženství, avšak nedívají se na vše s dostatečným pochopením a s rozumným úsudkem. V dnešní době vidí jen zmar a zkázu… Máme za to, že musíme rezolutně nesouhlasit s těmito proroky zkázy, kteří oznamují jen neštěstí, jako by už hrozil konec světa. Na nynějším stavu věcí máme spíše vidět tajemné úradky Boží Prozřetelnosti, která nás vede k novému řádu lidských vztahů. Dnešní události jsou dílem lidí, a co víc: nad jejich očekávání uskutečňují vyšší Boží záměry; Bůh řídí všechno i přes lidské nehody a nezdary moudře k dobru církve.“^[4]

85. Jedním z nejvážnějších pokušení, které dusí horlivost a odvahu, je poraženectví, které z nás činí nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. Nikdo se nemůže pustit do bitvy, pokud nevěří ve vítězství. Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. I s bolestným vědomím vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené a připomínat si, co řekl Pán svatému Pavlovi: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9). Křesťanským triumfem je vždycky kříž, který je však současně praporem vítězství, jenž se nese s bojovnou něhou proti útokům zla. Zlý duch poraženectví je bratrem pokušení předčasně oddělovat pšenici od plevele, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.

86. Je zřejmé, že v některých místech zavládlo duchovní „zpustošení“, které je plodem společenských zřízení, jež se chtějí utvářet bez Boha anebo ničí své křesťanské kořeny. Tam se „křesťanský svět stává neplodným a jako nadměrně využívaná půda se vyčerpá a mění v poušť“^[5]. V jiných zemích násilný odpor ke křesťanství nutí křesťany prožívat víru téměř skrytě v zemi, kterou milují. To je další velmi bolestná forma pouště. I vlastní rodina či pracoviště mohou být oním vyprahlým územím, kde je třeba uchovávat víru a snažit se ji vyzařovat. „Avšak, právě vycházíme-li ze zkušenosti této pouště, této prázdnoty, můžeme nově objevit radost z víry a její životní význam pro sebe, muže i ženy. Na poušti se objevuje hodnota toho, co je pro život podstatné. V současném světě tak existuje bezpočet znamení, která nezřídka – implicitně či negativně – vyjadřují žízeň po Bohu, po nejzazším smyslu života. A na poušti jsou zapotřebí především lidé víry, kteří svým vlastním životem ukazují cestu k zaslíbené zemi a tak udržují naději v bdělém stavu.“^[6] V každém případě jsme v těchto okolnostech povoláni být lidskými nádobami, které dávají druhým napít. Někdy se nádoba mění na těžký kříž, ale právě na kříži se nám probodený Pán odevzdal jako pramen živé vody. Nenechme si ukrást naději!

„Ano“ novým vztahům, které ustavuje Ježíš Kristus

87. Dnes, kdy sítě a nástroje lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, vnímáme výzvu k tomu, abychom objevili a sdíleli „mystiku“ společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče, vzájemně se podepírat a být součástí toho poněkud chaotického davu, který se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství, na solidární karavanu, na svatou pouť. Takto se větší možnosti komunikace stanou většími možnostmi setkávání a solidarity mezi všemi. Kéž bychom kráčeli touto cestou! Bylo by to moc dobré, moc ozdravné, osvobozující a nadějné! Je prospěšné vycházet ze sebe a připojit se k druhým. Uzavřít se v sobě znamená okoušet hořký jed imanence a lidstvo bude ještě zkaženější každou naší egoistickou volbou.

88. Křesťanský ideál bude vždycky vybízet k překonávání podezření, stálé nedůvěry, strachu z toho, že budeme napadeni, a obranných postojů, které nám vnucuje nynější svět. Mnozí se snaží unikat před druhými do pohodlného soukromí nebo vybraného okruhu těch nejbližších a popírají skutečnost sociální dimenze evangelia. Stejně jako by někteří chtěli pouze duchovního Krista, bez těla a bez kříže, dožadují se také osobních vztahů zprostředkovávaných sofistikovanými přístroji, obrazovkami a systémy, které je možno ovladačem zapnout a vypnout. Evangelium nás však stále vybízí k tomu, abychom se v neutuchajícím úzkém kontaktu vystavovali setkání s tváří druhého a s jeho fyzickou přítomností, která je pro nás výzvou, abychom se setkávali s jeho bolestí a jeho požadavky i s jeho nakažlivou radostí. Autentickou víru ve vtěleného Božího Syna nelze oddělovat od sebedarování, od příslušnosti ke společenství, od služby, od smíření s tělem druhých. Syn Boží nás svým vtělením vyzval k revoluci něhy.

89. Izolace, která je variantou imanentismu, se může projevovat falešnou autonomií, která sice vylučuje Boha, nicméně v náboženské oblasti může též nabývat podoby duchovního konzumismu v souladu s vlastním chorobným individualismem. Návrat k posvátnu a duchovní hledání, které charakterizují naši dobu, jsou jevy nejednoznačné. Dnes tak před námi stojí výzva, která se netýká na prvním místě ateismu, ale směřuje k mnoha lidem, kteří hledají odpověď na žízeň po Bohu. Ta nesmí být uhašena nabídkami působícími odcizení nebo Ježíšem Kristem bez těla a bez starostí o druhé. Pokud nenajdou v církvi spiritualitu, která je uzdraví, osvobodí, naplní životem a pokojem a zároveň pozve k solidárnímu společenství a misijní plodnosti, nechají se oklamat nabídkami, které nepolidšťují ani nevzdávají slávu Bohu.

90. Projevy, které jsou vlastní lidové zbožnosti, jsou vtělené, protože se zrodily z vtělení křesťanské víry do lidové kultury. Proto v sobě zahrnují osobní vztah nikoli k harmonizujícím energiím, nýbrž k Bohu, k Ježíši Kristu, k Marii nebo k nějakému světci. Mají tělo, mají konkrétní tváře. Jsou schopné živit vztahový potenciál, a nikoli jen individualistické útěky. V jiných oblastech našich společností narůstá obdiv k různým formám „spirituality blahobytu“ bez společenství, k „teologii prosperity“ bez bratrské angažovanosti, nebo k subjektivním zkušenostem, které nemají tvář a omezují se na niterné imanentní hloubání.

91. Důležitou výzvou je ukázat, že řešení nikdy nespočívá v útěku před osobním a angažovaným vztahem k Bohu, který nás současně angažuje ve vztahu k druhým. Toto se dnes děje, když si věřící počínají tak, aby se ukryli a zmizeli druhým z očí, když nenápadně utíkají z jednoho místa na druhé nebo z jednoho úkolu ke druhému, aniž by vytvářeli hluboké a stabilní vztahy: „Imaginatio locorum et mutatio multos fefellit.“^[7] Je to falešný lék, který způsobuje onemocnění srdce a někdy i těla. Je nezbytné dopomáhat k poznání, že jedinou cestou je naučit se správně a bez vnitřního odporu setkávat se s druhými, vážit si jich a přijímat je jako své souputníky. Nebo ještě lépe: jde o to, abychom se naučili objevovat Ježíše ve tváři druhých, v jejich hlase, v jejich požadavcích. Znamená to též naučit se také trpět v náruči ukřižovaného Ježíše, když snášíme nespravedlivé útoky nebo nevděčnost, a nikdy neochabovat v rozhodnutí budovat bratrské vztahy.^[8]

92. Zde je pravé uzdravení, poněvadž tím postojem k druhým, který nám skutečně přináší uzdravení namísto nemoci, je mystické, kontemplativní bratrství, které dokáže vzhlížet k posvátné velikosti bližního, dovede objevovat Boha v každé lidské bytosti, umí snášet nesnáze společného života přilnutím k lásce Boží, dovede otevřít srdce božské lásce a usilovat o štěstí druhých, jako o ně usiluje jejich dobrý Otec. Právě v této době i tam, kde jsou věřící „malým stádcem“ (Lk 12,32), jsou Pánovi učedníci povoláni žít jako společenství, které je solí země a světlem světa (srov. Mt 5,13-16). Jsou povoláni stále novým způsobem vydávat svědectví evangelizující sounáležitosti.^[9] Nenechme si ukrást společenství!

„Ne“ duchovnímu zesvětštění

93. Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiozity a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. To vyčítal Pán farizeům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ (Jan 5,44). Jde o velice subtilní hledání „vlastních zájmů, a nikoli zájmů Ježíše Krista“ (srov. Flp 2,21). Nabývá mnoha podob v závislosti na typu člověka a na situaci, v niž se vtírá. Poněvadž se pojí se snahou o zdání, není vždy doprovázeno veřejnými hříchy a navenek se všechno jeví korektně. Kdyby však mělo zachvátit církev, „bylo by nekonečně zhoubnější než prosté zesvětštění morální“^[10].

94. Toto zesvětštění se může živit zejména dvěma způsoby, které jsou vzájemně hluboce propojeny. Jedním je kouzlo gnosticismu, víra uzavřená v subjektivismu, kdy člověka zajímá pouze určitá zkušenost nebo nějaká řada úsudků či poznatků, které považuje za zdroj světla a útěchy, avšak přitom zůstává uzavřen v imanenci svého rozumu či svých pocitů. Druhým je sebevztažné a prometheovské neopelagiánství těch, kteří vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti. Je to domnělá věroučná či disciplinární jistota, která vede k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energií na kontrolování. V obou případech není opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní. Jsou to projevy antropocentrického imanentismu. Nelze si představit, že by z těchto redukovaných forem křesťanství mohla vytrysknout autentická evangelizující dynamičnost.

95. Toto temné zesvětštění se projevuje mnoha zdánlivě protikladnými postoji, avšak stejným nárokem „ovládnout prostor církve“. U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné pronikání evangelia k Božímu lidu a ke konkrétním dějinným potřebám. Takovýmto způsobem se život církve transformuje na muzejní exponát nebo majetek několika málo vyvolených. U jiných se totéž duchovní zesvětštění skrývá za fascinací možností předvádět sociální a politické výdobytky či se vychloubat zařizováním praktických záležitostí, anebo se projevuje jako zalíbení v dosahování sebeúcty a seberealizace. Může se také projevovat různými způsoby vystavování se na odiv bohatým společenským životem, plným cest, schůzí, večeří a recepcí. Anebo se vyjadřuje manažerskou efektivitou, která oplývá statistikami, plány a vyhodnoceními, z čehož má hlavní prospěch nikoli Boží lid, ale spíše církev jakožto organizace. Ve všech případech chybí pečeť vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Krista, dochází k uzavření se do elitních skupin, nehledají se ani vzdálení, ani nezměrné množství těch, kdo žízní po Kristu. Není tam již evangelní horlivost, nýbrž falešné potěšení z egocentrického sebezalíbení.

96. V tomto kontextu bují marnivost těch, kteří se spokojují s tím, že mají určitou moc, a raději jsou generály poražených vojsk než prostí vojáci oddílu, který pokračuje v boji. Jak často jen sníme o expanzivních, malicherných a přesně narýsovaných apoštolských plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme své dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci, protože každá práce přináší „pot na tváři“. Namísto toho se marnivě zabýváme řečmi o tom, „co by se mělo dělat“ – hřích onoho „mělo by se“ – jakožto duchovní učitelé a pastorační odborníci, kteří dávají instrukce a zůstávají mimo. Pěstujeme svoji neomezenou představivost a ztrácíme kontakt se svízelnou realitou našeho věřícího lidu.

97. Kdo upadl do tohoto zesvětštění, dívá se spatra a z povzdálí, odmítá prorocké poselství bratří, diskvalifikuje ty, kteří mu kladou otázky, neustále poukazuje na chyby druhých a je posedlý vnějším dojmem. Upnul své srdce k omezenému horizontu své imanence a svých zájmů a v důsledku toho se nedokáže poučit ze svých hříchů ani není autenticky otevřen pro odpuštění. Je to děsivá zkaženost pod zdáním dobra. Je třeba se jí vyhnout tím, že církev vyjde ze sebe, zaměří své poslání na Ježíše Krista a bude se angažovat pro chudé. Ať nás Bůh chrání před zesvětštěnou církví v duchovním či pastoračním hávu! Toto dusivé zesvětštění se uzdravuje nádechem čistého vzduchu Ducha svatého, který nás vysvobozuje z permanentní soustředěnosti na sebe samé a z úkrytu zdánlivé zbožnosti, v níž chybí Bůh. Nenechme si ukrást evangelium!

„Ne“ válce mezi námi

98. Kolik válek se vede uvnitř Božího lidu a v různých společenstvích! Ve čtvrti, na pracovišti, kolik jen válek ze žárlivosti a závisti! Duchovní zesvětštění vede některé křesťany k tomu, že válčí s jinými křesťany, kteří jim překážejí v jejich honbě za mocí, prestiží, potěšením či hmotným zabezpečením. Někteří už neprožívají upřímnou sounáležitost s církví a rozdmýchávají ducha sváru. Více než k celé církvi s její bohatou rozmanitostí se hlásí k té či oné skupině, která se považuje za odlišnou či speciální.

99. Svět je drásán válkami a násilím anebo zraňován rozšířeným individualismem, který rozděluje lidské bytosti a staví je proti sobě navzájem, v honbě za vlastním blahobytem. V různých zemích se rozněcují konflikty a stará rozdělení, která byla částečně považována za překonaná. Všechna společenství křesťanů na světě bych rád požádal zejména o přitažlivé a zářivé svědectví bratrského společenství. Kéž všichni mohou obdivovat, jak o sebe vzájemně pečujete, povzbuzujete se a doprovázíte se: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). O to Ježíš žádal naléhavou modlitbou k Otci: „… ať jsou všichni jedno... v nás, aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Pozor na pokušení závisti! Jsme na stejné lodi a míříme do stejného přístavu! Prosme o milost, abychom se dovedli radovat z ovoce druhých, které patří všem.

100. Těm, kteří prožívají zranění odvěkých rozdělení, se zdá obtížné pochopit, že je vybízíme k odpuštění a smíření, protože se domnívají, že ignorujeme jejich bolest nebo je chceme přinutit k tomu, aby se vzdali své paměti a svých ideálů. Jestliže však uvidí svědectví autenticky bratrských a smířených společenství, bude pro ně vždy světlem, které přitahuje. Velice mne proto trápí, když se v některých křesťanských společenstvích, a dokonce mezi zasvěcenými osobami, dává prostor různým projevům nenávisti, rozdělení, očerňování, osočování, pomsty, žárlivosti, touze vnucovat za každou cenu vlastní představy, a to i za cenu pronásledování, které se podobá neúprosnému honu na čarodějnice. Koho chceme evangelizovat tímto jednáním?

101. Prosme Pána, aby nám dal pochopit zákon lásky. Jak dobré je mít tento zákon! Jak dobré je mít se přese vše vzájemně rádi! Ano, přese vše! Každému z nás je adresována pavlovská výzva: „Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě“ (Gal 6,9). Všichni zakoušíme sympatie i antipatie a možná jsme v této chvíli na někoho rozzlobeni. Řekněme Pánu: „Pane, jsem rozzloben na toho či onu. Prosím tě za něho a za ni.“ Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes! Nenechme si ukrást ideál bratrské lásky!

Další výzvy pro církev

102. Laici jsou prostě nezměrnou většinou Božího lidu. Slouží jim menšina vysvěcených služebníků. Vědomí identity a poslání laika v církvi vzrostlo. Máme četné laiky, byť to stále nestačí, kteří mají hluboký smysl pro společenství a obrovskou věrnost závazku k činorodé lásce, katechezi a slavení víry. Nicméně toto vědomí odpovědnosti laiků, jež se rodí z křtu a biřmování, se neprojevuje všude stejně. V některých případech proto, že se laici nepřipravovali na přijetí zodpovědných úkolů, v jiných proto, že ve svých místních církvích nenašli prostor, aby se mohli vyjádřit a jednat, z důvodů nadměrného klerikalismu, který je drží stranou od rozhodování. Ačkoli konstatujeme rostoucí účast mnohých na laických službách, tato angažovanost se neprojevuje pronikáním křesťanských hodnot do společenské, politické a ekonomické sféry. Omezuje se často na vnitrocírkevní úkoly bez skutečné angažovanosti v uplatňování evangelia, které má přetvářet společnost. Formace laiků a evangelizace odborníků a intelektuálů představuje důležitou pastorační výzvu.

103. Církev uznává neodmyslitelný přínos ženy pro společnost, její senzibilitu, intuici a určité zvláštní schopnosti, které jsou obvykle vlastní spíše ženám než mužům. Je to kupříkladu speciální pozornost žen vůči druhým, která se projevuje zvláště, byť ne výlučně, v mateřství. S potěšením sleduji, jak mnohé ženy sdílejí pastorační odpovědnost spolu s kněžími, svým způsobem pomáhají s doprovázením lidí, rodin či skupin a nabízejí nové pohledy k teologické reflexi. Je však ještě zapotřebí rozšířit prostor k výraznější přítomnosti žen v církvi. „Ženský génius je totiž nezbytný ve všech projevech společenského života; z tohoto důvodu je třeba zaručit účast žen také v pracovním prostředí“^[11] a v různých oblastech, kde jsou přijímána závažná rozhodnutí jak v církvi, tak v sociálních strukturách.

104. Dožadování se legitimních práv žen na základě pevného přesvědčení, že muži a ženy mají tutéž důstojnost, klade církvi hluboké otázky, které představují důležitou výzvu a nelze je povrchně obejít. Kněžství vyhrazeno mužům jakožto znamení Krista – Ženicha, který se odevzdává v eucharistii, je otázka, o které se nepochybuje, nicméně může se stát příčinou určitého konfliktu, pokud se svátostná pravomoc příliš identifikuje s mocí. Netřeba zapomínat, že mluvíme-li o kněžské pravomoci, „nacházíme se zde na rovině funkce, a ne na rovině důstojnosti a svatosti“^[12]. Služebné kněžství je jedním z prostředků, které Ježíš užívá ke službě svému lidu, ale zásadní důstojnost plyne ze křtu, který je dostupný všem. Připodobnění kněze ke Kristu jako Hlavě, totiž k počátečnímu zdroji milosti, neimplikuje povýšení, které by ho stavělo na vrchol všeho ostatního. Funkce v církvi „nezpůsobují nadřazenost jedněch nad druhými“^[13]. Ostatně jedna žena, Maria, je důležitější než biskupové. A třebaže se funkce služebného kněžství pokládá za „hierarchickou“, je třeba mít na paměti, že „je naprosto podřízena svatosti členů církve“^[14]. Klíčem a těžištěm služebného kněžství není moc pojatá jako panování, nýbrž moc vysluhovat svátost eucharistie. Odtud plyne jeho autorita, která je vždycky službou ku prospěchu lidu. Tady vyvstává velká výzva pro pastýře i teology, kteří by mohli pomoci lépe poznat, co to implikuje vzhledem k možné roli ženy tam, kde se přijímají důležitá rozhodnutí v různých oblastech církve.

105. Pastorace mládeže, jak jsme byli zvyklí ji rozvíjet, prošla nárazem sociálních proměn. Mladí lidé v obvyklých strukturách často nenacházejí odpovědi na svůj neklid, potřeby, problémy a zranění. Pro nás dospělé je náročné jim trpělivě naslouchat, pochopit jejich starosti či jejich požadavky a učit se rozmlouvat s nimi jazykem, kterému rozumějí. Z toho důvodu nepřinášejí výchovné postupy kýžené plody. Šíření a růst převážně mládežnických sdružení a hnutí lze interpretovat jako působení Ducha, který otevírá nové cesty v souladu s jejich očekáváními, touhou po hluboké spiritualitě a hledáním konkrétnějšího pocitu sounáležitosti. Nicméně je nezbytné více stabilizovat účast těchto uskupení v rámci celkové církevní pastorace.^[15]

106. Třebaže není vždy snadné oslovit mladé lidi, ve dvou oblastech se dosáhlo pokroku: vzrostlo vědomí, že je evangelizuje a vychovává celé společenství, a klade se větší důraz na jejich vlastní angažovanost. Je třeba uznat, že v současné situaci krize společenské angažovanosti a společenských vazeb existuje mnoho mladých lidí, kteří nabízejí svou solidární pomoc tváří v tvář utrpení ve světě a věnují se různým aktivitám či volontariátu. Někteří se podílejí na životě církve, zakládají pomocná sdružení a účastní se různých misijních iniciativ ve svých diecézích nebo jinde. Je krásné, že mladí lidé jsou „poutníky víry“, šťastní, že přinášejí Ježíše do všech ulic, na náměstí a do každého koutu země!

107. Na mnoha místech je málo povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Často je to způsobeno absencí nakažlivé apoštolské horlivosti ve společenstvích, která nedokážou nadchnout a přitáhnout. Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání. Dokonce i ve farnostech, kde nejsou kněží příliš aktivní a radostní,
vzbuzuje bratrský a horlivý život společenství touhu po úplném zasvěcení se Bohu a evangelizaci, zejména modlí-li se toto vitální společenství naléhavě za povolání a má-li odvahu nabídnout své mládeži cestu zvláštního zasvěcení. Na druhé straně, i přes nedostatek povolání máme dnes zřetelnější vědomí o nezbytnosti lepšího výběru kandidátů kněžství. Není možné plnit semináře na základě libovolné motivace, tím méně pokud se tyto motivace pojí s afektivní nejistotou, touhou po moci, lidské slávě či ekonomickém blahobytu.

108. Jak jsem již řekl, nechtěl jsem nabízet kompletní analýzu, ale vybízím společenství, aby doplnila a obohatila tyto perspektivy poznáním výzev, které se jich přímo či zblízka dotýkají. Doufám, že učiní-li tak, budou mít na paměti, že pokaždé, když se snažíme chápat nynější realitu a znamení časů, je třeba vyslechnout mladé i staré lidi. Obojí jsou nadějí národů. Staří nesou paměť a moudrost zkušenosti, která vede k tomu, aby nebyly hloupě opakovány stejné chyby z minulosti. Mladí lidé nás vyzývají k tomu, abychom vzbuzovali a prohlubovali svou naději, protože oni v sobě nosí nové nasměrování lidstva a otevírají nás budoucnosti, abychom nezůstali připoutáni k nostalgii po strukturách a zvyklostech, které v nynějším světě už nejsou nositelkami života.

109. Výzvy existují proto, aby se překonávaly. Buďme realisty, ale neztrácejme radost, odvahu a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misijní sílu!