II. kapitola
Na cestě k "novým věcem" dneška
12. Nebyla by to přiměřená oslava jubilea encykliky Rerum novarum, kdybychom při ní nepřihlíželi i k dnešní situaci. Tento dokument již svým obsahem zavdává podnět k takovému přístupu, protože se ve světle celkového dění následujících desetiletí ukazuje, že historický rámec a z něho odvozená prognóza jsou pozoruhodně přesné.
Potvrzují to zvláště události posledních měsíců roku 1989 a prvních měsíců roku 1990. Tyto události a radikální přeměny lze vysvětlit jen na základě situací, jež jim bezprostředně předcházely. Projevilo a vykrystalizovalo se v nich to, co papež Lev XIII. předpovídal a co oznamovala stále znepokojivější varování jeho nástupců. Papež Lev XIII., vycházeje z politických, sociálních a hospodářských aspektů, skutečně předvídal negativní důsledky společenského zřízení, které nastolil socialismus, který byl ovšem tehdy dosud ve stadiu sociální filozofie a více či méně strukturálně členitého hnutí. Lze se dnes divit tomu, že papež adresoval svou kritiku řešení, která se nabízela v "dělnické otázce", právě socialismu, který tehdy ještě zdaleka nevystupoval v podobě silného a mocného státu disponujícího všemi možnostmi a prostředky, jako tomu bylo později? Papež v každém případě přesně rozpoznal nebezpečí, které se skrývalo v tom, že bylo širokým masám předkládáno zdánlivě tak prosté a radikální řešení "dělnické otázky". Tato předpověď se ukazuje být tím výstižnější, pohlédneme-li na to vše v souvislosti hrozné nespravedlnosti, jíž byly vystaveny proletářské masy ve státech nedávno industrializovaných.
Tady je třeba zdůraznit dvě věci: jednak to, že mimořádně jasně vnímal skutečnou situaci proletariátu, mužů, žen i dětí, v celé její tvrdosti, jednak že si neméně jasně uvědomoval zlo, spočívající v řešení, které zdánlivě slibovalo zvrátit postavení chudých a bohatých, ve skutečnosti však bylo těm, jimž mělo pomoci, jen ke škodě. Ukázalo se tedy, že lék proti zlu byl horší než samo toto zlo. Poznáním podstaty tehdejšího socialismu s jeho požadavkem zrušení soukromého vlastnictví dospěl Lev XIII. k jádru problému.
Jeho slova zasluhují, abychom je znovu pozorně četli: "Aby se odpomohlo tomuto zlu (nespravedlivému rozdělení bohatství a chudobě proletariátu), socialisté, podnítivše nenávist chudých proti bohatým, prohlašují, že se má soukromé vlastnictví zrušit a místo toho z majetku jednotlivců učinit společný majetek všech ... Avšak jejich plán je naprosto nezpůsobilý tento rozpor úspěšně vyřešit; dokonce by znamenal pro dělnické vrstvy poškození. Mimoto je nespravedlivý, protože se dopouští násilí na zákonných majitelích. Vnáší zmatek do života států tím, že ukládá státní moci úkoly, které jí nepříslušejí."[39]Lépe nemohlo být odhaleno zlo, způsobené zavedením socialismu jako státního systému, který měl později vejít ve známost pod jménem "reálný socialismus".
13. Ponoříme-li se nyní hlouběji do započatých úvah a zahrneme-li do nich i to, co bylo řečeno v našich encyklikách Laborem exercens a Sollicitudo rei socialis, musíme dodat, že základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jednotlivce jen za nástroj a molekulu společenského organismu, takže jeho blaho je plně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že právě tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jednotlivce a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo. Člověk je tak redukován na komplex společenských vztahů, ztrácí se pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Tento pomýlený pohled na osobu má za následek popírání práva na prostor pro uplatňování svobody a rovněž odmítání soukromého vlastnictví. Člověk, který nemá vůbec nic, co by mohl nazývat "svým vlastním", ani žádnou možnost zajistit si obživu vlastním přičiněním, se stává plně závislým na společenských mechanismech a na těch, kdo je kontrolují. Je pro něj mimořádně těžké uvědomovat si svou lidskou důstojnost. Tak se však zatarasuje cesta k formování pravého lidského společenství.
Z křesťanského pohledu na člověka naopak nutně vyplývá správný pohled na společnost. Podle encykliky Rerum novarum a podle veškerého sociálního učení církve se společenská povaha člověka nevyčerpává ve státě, nýbrž se uplatňuje v různých meziskupinách, rodinou počínaje až po hospodářské, sociální, politické a kulturní skupiny, které mají svůj původ v lidské povaze, a proto mají – vždy v rámci obecného blaha – i svou vlastní samostatnost. Je to – jak to nazývám – "subjektivita společnosti", která byla spolu se subjektivitou jednotlivce zničena "reálným socialismem"[40].
Ptáme-li se dále, odkud pramení toto mylné pojetí podstaty osoby a "subjektivity" společnosti, odpověď je jen jedna: jeho hlavní příčinou je ateismus. V odpovědi na Boží výzvu, která se projevuje i v pozemských věcech, si člověk uvědomuje svou nadpřirozenou důstojnost. Tuto odpověď musí dát každý člověk, neboť jí je korunováno jeho lidství, a žádný společenský mechanismus ani kolektivní subjekt ho v tom nemohou zastoupit. Popírání Boha olupuje osobu o její kořeny a vede tak ke společenskému řádu neuznávajícímu důstojnost a odpovědnost lidské osoby.
Ateismus, o kterém je tu řeč, těsně souvisí s racionalismem osvícenství, který chápe člověka a společnost mechanicky. Tím je popírána nejhlubší perspektiva velikosti člověka, jeho nadřazenost nad věcmi. Zároveň je však popírán rozpor sídlící v jeho srdci: rozpor mezi touhou po plném vlastnění dobra a vlastní neschopností dosáhnout jej, a z toho plynoucí potřeba vykoupení.
14. Z týchž ateistických kořenů pochází i volba metody socialismu, kterou encyklika Rerum novarum odsuzuje. Jde o třídní boj. Papež zdaleka nemá v úmyslu odsuzovat každou formu sociálních konfliktů. Církev přece velmi dobře ví, že se v historii nevyhnutelně objevují zájmové konflikty mezi různými sociálními skupinami a že k tomu křesťan často musí zaujímat rozhodné a důsledné stanovisko. Encyklika Laborem exercens výslovně uznala kladnou úlohu konfliktu, pohlíží se na něj jako na "boj za sociální spravedlnost"[41]. V encyklice Quadragesimo anno se říká: "Třídní boj, pokud se odstraní nepřátelské výbuchy a vzájemná zášť, tak ponenáhlu přechází v slušné dohadování mající za základ snahu o spravedlnost."[42]
Na třídním boji encyklika odsuzuje konflikt v takovém pojetí, kdy se neřídí etickými ani právními úvahami, kdy odmítá uznat důstojnost druhého (a tím i svou vlastní). Takový konflikt proto vylučuje přiměřené srovnání a neusiluje již o blaho celé společnosti, nýbrž výhradně o zvláštní zájem jedné skupiny, který nahrazuje obecné blaho, a proto chce zničit vše, co se mu staví do cesty. S ohledem na vnitřní konfrontaci společenských skupin jde o opakování teorie "totální války," která se svého času prosadila do sféry mezinárodních vztahů. Tato teorie nahradila hledání spravedlivého vyrovnání zájmů různých národů absolutní předností zájmů vlastních až do zničení za použití všech prostředků. Nebyly vyloučeny lež, teror proti civilnímu obyvatelstvu, zbraně hromadného ničení (jejichž použití se právě v oněch letech začalo plánovat), mocenské prostředky odporu proti nepříteli. Třídní boj v marxistickém smyslu a militarismus mají stejné kořeny: ateismus, z kterého vzniká přezírání lidské osoby, a proto klade princip moci nad rozum a právo.
15. Rerum novarum je proti zestátňování výrobních prostředků, které degraduje občana na pouhé kolečko státní mašinérie. Neméně energicky však encyklika kritizuje pojetí státu, které by zcela vymanilo hospodářství z jeho zájmů a zásahů. Bezpochyby existuje oprávněný prostor pro hospodářskou svobodu, do něhož stát nemá zasahovat. Stát má však za úkol stanovit právní rámec, v němž se může hospodářský život rozvíjet. Tím vytváří základní předpoklad pro svobodné hospodářství, které spočívá v určité rovnosti zúčastněných, takže jeden nemá tak velkou moc, aby druhého prakticky odsoudil k otroctví.[43] Vzhledem k těmto nebezpečím ukazuje Rerum novarum cestu spravedlivých reforem vracejících práci její důstojnost svobodného lidského konání. Znamená to mimo jiné odpovědnost společnosti a státu za ochranu dělníka před přízrakem nezaměstnanosti. Postupem doby se o to usilovalo dvěma navzájem se doplňujícími cestami: hospodářskou politikou s cílem vyrovnaného růstu a zajištění plné zaměstnanosti a také pojištěním proti nezaměstnanosti spojeným s politikou rekvalifikace, která usnadňuje přechod dělníka z krizového sektoru do sektoru, který se rozvíjí.
Dále by se společnost a stát měly starat o přiměřenou úroveň mezd, která zaručí dělníkovi a jeho rodině obživu a umožní mu šetřit. Vyžaduje to snahu zprostředkovat dělníkům odborné vědomosti a dovednosti, aby jejich práce přispívala ke zlepšení výroby. Je rovněž nutné dbát na to, aby se za pomoci příslušných zákonodárných opatření zabránilo ostudnému vykořisťování zejména slabých, přistěhovalců a dělníků vytlačených na okraj. Rozhodující úloha odborů přitom spočívá ve vyjednávání minimální mzdy a pracovních podmínek.
Konečně je třeba zajistit "lidskou" pracovní dobu a odpovídající odpočinek. Významné je právo uplatňovat na pracovišti vlastní osobnost, aniž by přitom utrpělo svědomí nebo lidská důstojnost. Zde je třeba znovu apelovat na úlohu odborů, které nemají sloužit pouze jako partner při jednáních, nýbrž i jako "místo," kde se může uplatnit dělníkova osobnost. Mají přispívat k rozvoji skutečné kultury práce a dělníkům umožňovat plný lidský podíl na podnikání.[44] K uskutečnění těchto cílů musí stát přispívat, ať již přímo nebo nepřímo. Nepřímo tím, že zaručí podle principu subsidiarity co nejpříznivější předpoklady pro svobodný rozvoj hospodářství, které tak vytvoří bohatou nabídku pracovních příležitostí a základní zdroj blahobytu. Přímo stát přispívá tím, že stanoví podle principu solidarity hranice na ochranu slabších, které rozhodují o pracovních podmínkách a zaručí nezaměstnanému dělníkovi existenční minimum.[45]
Encyklika a s ní sociální magisterium církve měly v letech kolem přelomu 19. a 20. století značný vliv, který se projevil v četných reformách v oblasti sociálního zákonodárství, důchodového a nemocenského pojištění, prevence úrazů, vždy s ohledem na větší respektování práv dělníků.[46]
16. Reformy prováděly zčásti státy samy, zčásti sehrálo v boji za jejich prosazování významnou úlohu dělnické hnutí. Vzniklo jako reakce morálního svědomí proti nespravedlnosti a vykořisťování a v důsledku toho bylo do určité míry ovlivněno marxistickou ideologií, proti níž vystupovala encyklika Rerum novarum. Dělnické hnutí rozvíjelo širokou odborářskou a reformní činnost, vzdálenou od mlhavosti jakýchkoliv ideologií. Zabývalo se každodenními záležitostmi dělníků a jeho snahy se často shodovaly se snahami křesťanů vytvořit pro dělnictvo lepší životní podmínky.
Stejným směrem se ubíraly i snahy organizované svépomoci společnosti při vytváření účinných forem solidarity, které byly schopny sloučit hospodářský růst s větším respektem vůči člověku. Zde je namístě připomenout různorodou činnost, na níž měli křesťané značný podíl, jako například zakládání výrobních, spotřebních a úvěrových družstev, podpora základního a odborného vzdělání, nejrůznější snahy o spoluúčast na podnikání a na životě společnosti vůbec.
Jakkoliv se s ohledem na minulost patří děkovat Bohu, že tato velká encyklika nezůstala bez odpovědi v srdcích lidí, nýbrž že podněcovala k velkomyslnému jednání, je přesto třeba připomenout, že její prorocké poselství lidé v té době nepřijali v plném rozsahu. Právě proto docházelo k vážným katastrofám.
17. Čteme-li encykliku ve spojitosti s celým bohatstvím učitelského úřadu Lva XIII.[47], zjistíme, že v hospodářsko-společenské oblasti poukazuje na důsledky dalekosáhlého omylu. Tento omyl spočívá, jak jsme jíž řekli, v chápání lidské svobody, která se vymaňuje z poslušnosti vůči pravdě, a tím i z povinnosti respektovat lidská práva. Obsahem svobody se pak stává sebeláska, která vede až k přezírání Boha a života věčného, která nezná mezí při sledování vlastních cílů a nebere ohled na požadavky spravedlnosti.[48]
Právě tento omyl se plně projevil v tragických válkách, které v letech 1914 až 1945 otřásaly Evropou a celým světem. Tyto války byly důsledkem militarismu a bezmezného nacionalismu a s ním spojených forem totalitarismu. Vznikly z třídního boje, z občanských válek a ideologických bojů. Bez strašlivého břemene nenávisti a pomstychtivosti, které se nakupilo na základě četných nespravedlností, na mezinárodní úrovni i v jednotlivých státech, by nebyla možná válka tak krutá: byly v ní nasazeny všechny síly velkých národů, nezalekla se porušování nejsvětějších lidských práv, plánovalo a uskutečňovalo se vyhlazování celých národů a společenských skupin. Máme zde na mysli zvláště židovský národ, jehož strašný osud se stal symbolem přehmatů, jichž se může člověk dopustit, obrátí-li se proti Bohu.
Nenávist a nespravedlnost stále ještě ovládají celé národy a určují jejich jednání; tato praxe se přitom schvaluje a přizpůsobuje se doktrínám, které jsou spíše založeny právě na nenávisti a nespravedlnosti než na pravdě o člověku.[49] Encyklika Rerum novarum se postavila na odpor proti ideologii nenávisti a ukázala cesty spravedlnosti k překonání násilí a nepřátelství. Kéž by vzpomínka na ony strašlivé události ovlivnila jednání všech lidí, zvláště odpovědných státních činitelů naší doby – doby, kdy nové bezpráví živí novou nenávist a kdy se na horizontu objevují nové ideologie, vyznávající násilí.
18. Jistě, od roku 1945 na evropském kontinentě mlčí zbraně. Skutečný mír, a to budiž připomenuto, však nikdy není výsledkem vydobytého vojenského vítězství, nýbrž spočívá v překonání příčin války a ve skutečném usmíření mezi národy. Po mnoho let však panovala v Evropě a ve světě spíše situace neválčení než pravého míru. Polovina evropského světadílu se dostala pod nadvládu komunistické diktatury, zatímco druhá polovina se hleděla podobného nebezpečí uchránit. Mnohé národy, uzavřené v tísnivých hranicích mocenského bloku, ztratily možnost o sobě rozhodovat. Přitom tu byly snahy zničit historické povědomí těchto národů a kořeny jejich staleté kultury. Nesmírné masy lidí byly v důsledku násilného rozdělení donuceny opustit svou zemi nebo byly násilím vyhnány.
Horečné zbrojení pohlcovalo prostředky nezbytné k zajištění rozvoje vlastního hospodářství a k pomoci nejzaostalejším národům. Vědeckotechnický pokrok, který by měl přispívat k blahu člověka, se stal nástrojem války. Věda a technika slouží k výrobě stále dokonalejších zbraní hromadného ničení, zatímco ideologie, představující perverzi skutečné filozofie, má poskytnout odůvodnění nové války. Tato válka není pouze očekávána a připravována, nýbrž probíhá za nesmírného krveprolévání v různých částech světa. Bloky a sféry vlivu, které byly pranýřovány v různých církevních dokumentech, naposledy v encyklice Sollicitudo rei socialis[50], na základě své logiky podporují spory a různice v rozvojových zemích a využívají jich k tomu, aby působily potíže svým odpůrcům.
Extremistickým skupinám, které chtějí tyto spory řešit silou zbraní, se dostává politické a vojenské podpory. Jsou zásobovány zbraněmi a cvičeny pro válku, zatímco ti, kteří respektují zájmy všech zúčastněných a usilují o pokojné a humánní řešení těchto konfliktů, zůstávají osamoceni a často se stávají obětmi svých odpůrců. Také vojenské vyzbrojování mnoha zemí třetího světa a krvavé šarvátky mezi jednotlivými kmeny, šíření terorismu a stále barbarštější prostředky politicko-vojenských konfrontací jsou jednou z hlavních příčin toho, proč je mír po druhé světové válce tak křehký. A konečně se nad celým světem vznáší hrozba jaderné války, která by mohla zahubit celé lidstvo. Věda využívaná k vojenským účelům dává nenávisti, podporované ideologií, do rukou rozhodující zbraň. Válka však může skončit bez vítězů a poražených – sebevraždou lidstva, a proto je třeba rozhodně odmítat logiku, která k tomu vede, totiž myšlenku, že boj do zničení nepřítele, nepřátelství a válka přispívají k rozvoji a k historickému pokroku. Uznáme-li nutnost tohoto odmítání, musí to nutně otřást logikou "totální války" a "třídního boje".
19. Na konci druhé světové války byl však takový pokrok uvědomění teprve v počátcích. Nápadné bylo rozšíření komunistického totalitarismu na více než polovinu Evropy a na značnou část světa. Válka, která měla znovu přinést svobodu a obnovit právo národů, skončila bez dosažení těchto cílů. Mnoho národů, zejména ty, které těžce trpěly, prožívalo pravý opak. Tato situace přinesla nejrůznější odpovědi.[51]
V některých zemích se po skončení války projevovala v nejrůznějších oblastech pozitivní snaha o budování demokratické společnosti, která se řídila sociální spravedlností a brala komunismu jeho revoluční potenciál, založený na vykořisťovaných a utlačovaných masách. Tuto snahu obecně podporovaly metody svobodného tržního hospodářství. S pomocí stabilní měny a jistoty sociálních vztahů se tyto země snažily vytvořit předpoklady pro stabilitu a zdravý hospodářský růst, v jehož rámci by lidé mohli svou prací budovat pro sebe a pro své děti lepší budoucnost. Zároveň se však usilovalo o to, aby se tržní mechanismy nestaly jediným kritériem veškerého života společnosti. Usilovalo se o veřejnou kontrolu, která by účinně uplatňovala zásadu univerzálního určení pozemských statků. Poměrně dobré pracovní možnosti, solidní systém sociálních a profesních jistot, svoboda sdružování a vyhraněná činnost odborů, sociální ochrana v případě nezaměstnanosti, možnost demokratické účasti na společenském životě, to vše by mělo přispět k tomu, aby byla práce zbavena svého zbožního charakteru a mohla být důstojně vykonávána.
Existují jiné sociální síly a hnutí, jež se postavily marxismu vytvořením systémů "národní bezpečnosti". Jejím cílem je kontrolovat celou společnost až do těch nejjemnějších vlásečnic, aby se zabránilo infiltraci marxismu. Velebí a posilují moc státu a myslí, že tak uchrání své národy před komunismem. Přitom se ale dostávají do vážného nebezpečí, že zničí ty lidské svobody a hodnoty, jejichž jménem se má komunismu čelit.
Další praktickou odpověď ztělesňuje blahobytná neboli konzumní společnost. Ta se snaží porazit marxismus v rovině ryzího materialismu tím, že ukazuje, že společnost s hospodářstvím volného trhu může lépe zaručit uspokojování materiálních potřeb člověka než komunismus, přičemž se duchovní hodnoty rovněž pouštějí ze zřetele. Na jedné straně je pravdou, že tento sociální model odhaluje zhroucení marxismu, který chtěl vytvořit novou, lepší společnost. Na druhé straně se s ním však ve skutečnosti shoduje v tom, že popírá veškerou samostatnost, veškeré výzvy k mravnému jednání, k právu, ke kultuře a k náboženství a že omezuje člověka pouze na oblast hospodářství a uspokojování materiálních potřeb.
20. V témže časovém rozpětí se uskutečňuje velkolepý proces "dekolonizace", jímž získaly četné země nezávislost a právo na sebeurčení. Formálním nabytím státní svrchovanosti se však tyto země často ocitají na pouhém začátku cesty k opravdové nezávislosti. Ve skutečnosti zůstávají významné oblasti hospodářství stále v rukou zahraničních podniků, které nejsou ochotny trvale se zavázat k rozvoji hostitelské země. Dokonce i politiku často kontrolují zahraniční mocnosti. V těchto státech žijí kmenové skupiny, které se dosud nestmelily ve skutečná národní společenství. Kromě toho chybějí kompetentní odborníci, schopní věcně a řádně řídit státní správu. Chybějí rovněž rámcové podmínky pro účinné a odpovědné řízení ekonomiky.
Za této situace se mnohým zdálo, že by marxismus mohl určit směr rozvoje národa a státu, a proto vznikaly různé varianty socialismu specificky národního charakteru. V mnoha ideologiích, které se projevují vždy jinak, se mísí oprávněné požadavky národního osvobození, nacionalismus a militarismus i zásady starých lidových moudrostí, které jsou často příbuzné s křesťanským sociálním učením, a pojmy marxismu-leninismu.
21. A konečně je třeba připomenout, že se po druhé světové válce jako reakce na její hrůzy rozšířilo výraznější vědomí lidských práv. Nalezlo výraz v různých mezinárodních dokumentech[52], rovněž ve vypracování nového mezinárodního práva, k němuž podstatně přispěl Apoštolský stolec. Pilířem tohoto vývoje však byla Organizace spojených národů. Vzrostlo nejen povědomí práva jednotlivce, nýbrž i práv národů. Byla jasněji rozpoznána nutnost působit na vyrovnávání rozdílů v jednotlivých oblastech světa, které přenesly jádro sociální otázky z národní úrovně na mezinárodní.[53]
Přestože bereme se zadostiučiněním na vědomí tento vývoj, nelze přehlížet skutečnost, že celková bilance nejrozmanitějších rozvojových pomocí není zdaleka vždy pozitivní. OSN se dosud nepodařilo vypracovat účinný soubor nástrojů k řešení mezinárodních konfliktů, který by nahradil válku. To je, zdá se, nejnaléhavější problém, který musí mezinárodní společenství řešit.
[39] Enc. Rerum novarum, 3. l.c., s. 99
[40] Srov. Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis. 15, 28: l.c., s. 530; 548n
[41] Srov. Jan Pavel II., enc. Laborem exercens, 11-15: l.c., s. 602-618
[42] Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 114: l.c., s. 213
[43] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 26-29: l.c., s. 121-125
[44] Srov. Jan Pavel II., enc. Laborem exercens, 20: l.c., s. 629-632; promluva k Mezinárodní organizaci práce (ILO) v Ženevě (15. června 1982): Insegnamenti V/2 (1982), s. 2250-2266; Pavel VI., projev k téže organizaci (10. června 1969): AAS 61 (1969), s. 491-502
[45] Srov. Jan Pavel II., enc. Laborem exercens, 8: l.c., s. 594-598
[46] Srov. Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 14: l.c., s. 178-181
[47] Srov. apoštolský list Arcanum divinae sapientiae (10. února 1880): Leonis XIII. P.M. Acta, II, Romae 1882, s. 10-40; enc. Diuturnum illud (29. června 1881): Acta, II, Romae 1882, s. 269-287; enc. Immortale Dei (1. listopadu 1885): Leonis XIII. P.M. Acta, V, Romae 1886, s. 118-150; enc. Sapientiae Christianae (10. ledna 1890): Leonis XIII. P.M. Acta, X, Romae 1891, s. 10-41; enc. Quod Apostolici muneris (28. prosince 1878): Leonis XIII. P.M. Acta, I, Romae 1881, s. 170-183; enc. Libertas praestantissimum, l.c., s. 212-246
[48] Srov. Lev XIII., enc. Libertas praestantissimum 10: l.c., s. 224-226
[49] Srov. Jan Pavel II., Poselství k Světovému dni míru r. 1980: AAS 71 (1979), s. 1572-1580
[50] Srov. Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis, 20: l.c., s. 536n
[51] Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris (11. dubna 1963), III: AAS 55 (1963), s. 286-289
[52] Srov. Všeobecná deklarace lidských práv r. 1948; Jan XXIII., enc. Pacem in terris, IV, l.c., s. 291-296; Závěrečný akt konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE), Helsinky 1975
[53] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio (26. března 1967), 61-65: AAS 59 (1967), s. 287-289
Otázky kladli Markéta Imlaufová a Marek Jílek, odpovídal Jakub Jinek.
Zvukovou (a mírně odlišnou) verzi rozhovoru si lze poslechnout na Youtube, všech hlavních podcastových platformách a dále na stránkách Ecclesia podcast https://ecclesiapodcast.cz.
Jakub Jinek (politický filosof, vysokoškolský učitel)
Markéta Imlaufová a Marek Jílek (moderátoři Ecclesia podcast)
