Předmluva + obsah

 

CENTESIMUS ANNUS

 

Encyklika Jana Pavla II.

ke 100. výročí Rerum novarum

z 1. května 1991

 

Předmluva

Rozpad reálného socialismu v zemích středovýchodní Evropy je událostí, která nemá ve světových dějinách obdoby. Během krátké doby se rozpadla "říše zla", která mohla pomocí atomových zbraní totálně zničit celý svět a plánovala "bleskovou válku", pomocí níž chtěla za nasazení atomových zbraní a desetitisíců tanků "převálcovat Evropu" a zahájit tak boj za úplné ovládnutí světa. Nikdo z odborníků na světovou politiku nepředpokládal, že změnu Jaltské dohody lze vynutit jinak než válkou.

Náboženský filozof a teolog Eugen Biser ze SRN říká o politických změnách ve středovýchodní Evropě: "Byla to revoluce bez strategie, bez vůdců a bez krveprolití. Historikové se ocitli před problémem: buď musejí přiznat, že pro to nemají příčinné vysvětlení, nebo uvažovat o nadpřirozeném zásahu." Když papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus hodnotí události roku 1989, říká, že "boj, který vedl ke změnám roku 1989 ... by nebyl myslitelný bez bezmezné důvěry v Boha, Pána dějin" (CA, 25).

Poprvé v lidských dějinách se uskutečnila velká revoluce nenásilným způsobem, jen zbraněmi pravdy a spravedlnosti, na rozdíl od učení marxismu, který věří jen v teror a vyznává násilí.

Sto let po encyklice Rerum novarum se církev znovu vyslovila k sociální otázce, která mezitím nabyla rozměrů světových. Je přitom přesvědčena, že svět dnes – zrovna jako před sto lety – opět stojí na křižovatce. Tehdy v důsledku pronikavé změny hospodářských a sociálních poměrů hrozilo rozdělení společnosti na společnost třídní a šlo o její záchranu před chaosem pomocí nové solidarity.

Dnes – podle encykliky Centesimus annus – stojí svět opět na křižovatce. Má před sebou dva problémy: problém mravnosti a problém chudoby. Z nich vyplývá problém třetí: nespravedlivé rozdělení práce. První problém se týká průmyslových zemí, jimž se pomocí efektivního hospodářského systému podařilo pronikavě zvýšit hmotný blahobyt. Církev tento pokrok uznává, ale zároveň zdůrazňuje, že se nepodařilo stejnou měrou uskutečnit pokrok i v oblasti morální. Už před dvěma sty lety řekl německý spisovatel Novalis: "Než lidé pomocí vědy a techniky udělají jeden krok dopředu k ovládnutí přírody, měli by předtím udělat tři kroky vpřed v oblasti morální." To se však nestalo. Je narušena základní buňka společnosti, rodina: skupinové egoismy podkopávají solidaritu, vzniká nebezpečí, že práce bude degradována na zboží. Společnost ovládaná konzumismem vytěsňuje ze svého života skutečné hodnoty i otázky po smyslu bytí. Vzniká duchovní prázdnota, která přináší dezorientaci a nevázanost.

Druhý problém se týká rozdělení světa na chudé a bohaté. Jan Pavel II. nezastává žádné utopie, ale hluboce se ho dotýká, že lidé mohou tento skandál trpět, že nejsou připraveni k radikálním obětem a že nenutí své vlády k rozhodným opatřením proti chudobě. Lidská důstojnost, blahobyt a mír by neměly být výsadou menšiny, protože jsou určeny všem!

Tyto problémy rozhodnou o budoucnosti světa. Papež Jan Pavel II. neřekl v encyklice Centesimus annus jen rozhodující slovo, on zavázal církev k činu: aby byla s člověkem na cestě a nalezla na tyto otázky uspokojivou odpověď.

Proti dosavadním encyklikám má Centesimus annus jednu významnou novinku: dosud papežové pouze popisovali a hodnotili sociální skutečnost. Jan Pavel II.. se nespokojuje s kritickými poznámkami k hospodářským nespravedlnostem, ale po prvé v dějinách sociálních encyklik uvádí pozitivní prvky svobodného tržního hospodářství: sociálně odpovědné vlastnictví, soukromé podnikání založené na věcných znalostech, mravní odpovědnosti a soukromé iniciativě, odpovědnou práci opírající se o vědu, techniku a umění, trh a výkonem podmíněný zisk. Všechny tyto prvky však musí spojovat obecné blaho.

Papež tedy "uznává základní a kladnou úlohu trhu, podniku, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství" (CA, 42). Správné fungování trhu však předpokládá určité rámcové podmínky, které musí dát a zajistit stát. Trh sám je nemůže vytvořit, ale správně fungovat může jen v určitém mravním prostředí, kde vládne spravedlnost a poctivost a kde existuje základní společenský konsensus v chápání dobra a zla a v pojetí lidské osoby a jejího místa ve společnosti. Takto pojímané hospodářství se nazývá sociální tržní hospodářství a jeho průkopníky byli po druhé světové válce Alfred Müller-Armack a Ludwig Erhard, pozdější ministr hospodářství SRN a tvůrce německého "hospodářského zázraku".

 

 

OBSAH

Předmluva

Úvod

I. kapitola – Podstatné rysy encykliky Rerum novarum

II. kapitola – Na cestě k „novým věcem“ dneška

III. kapitola – Rok 1989

IV. kapitola – Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků

V. kapitola – Stát a kultura

VI. kapitola – Člověk je cesta církve