Člověk a ekonomie (Lubomír Mlčoch)

 

Slovo úvodem

Dané téma není úplně snadné. Papež František dosud nevydal svou sociální encykliku, natož nějaké speciální pojednání o „člověku ekonomickém“. Přesto je již nyní zřejmé, že František má osobité vidění situace dnešního člověka v globalizovaném hospodářském světě: k dispozici je již vícero knih rozhovorů, proslovů, homilí, a to jak ještě v jeho roli arcibiskupa z Buenos Aires, tak již v roli římského biskupa a hlavy katolické církve. A pak je zde jeho apoštolská exhortace „Radost evangelia“ /Evangelii gaudium/ o hlásání evangelia v současném světě. Ta přirozeně není – jak on sám říká – katolickou sociální naukou, ale přitom zejména v částech o kulturním kontextu evangelizace a o sociální dimenzi evangelia přináší pronikavý vhled i naléhavou výzvu, inspirativní pro každého, kdo uvažuje o „člověku ekonomickém“. Ex-hortatio je vybídnutí, pobídnutí, povzbuzení, a Jiří Šenkýř mne vybídl k úvaze o exhortaci papeže Františka v souvislostech, jimž jsem se zabýval profesně. Nyní se má profese blíží ke svému závěru a ten sám vybízí i k jakémusi pokusu o bilancování. Téma Jiřím zadané jsem tedy přijal nejen „pod poslušností“. „Magna Charta“ nového papeže /Jiří Zajíc/ oslavuje nejen rozum, ale i srdce a svědomí každého čtenáře; sv. Otec jako zkušený pastýř však nedává čtenáři možnost úniku před osobní odpovědností jen proto, že se necítí být hoden dostát tak vysokému nároku, jež Františkovo pobídnutí na nás všechny klade.

1/ Apoštolská exhortace o hlásání evangelia v dnešním světě je povzbuzením k radosti člověka, každého z nás, radosti z „dobré zprávy“ /euangelion/. O ekonomii tu jde i pro ekonoma  profesí „až v druhé řadě“; ba dokonce spíše jen jako o překážku oné jásavé radosti z dobré zvěsti. Ekonomie se jako klíčové slovo exhortace v klasifikaci dle  Národní knihovny  mezi 10 „návěštími“ vůbec nevyskytuje. Ale je zde heslo „člověk a společnost“ a heslo „sociální problémy“. Máme být heroldy Velikého krále a jeho „dobré zprávy“, určené všem  lidem dobré vůle. A tito naši bližní žijí spolu s námi ve společnosti strádající sociálními problémy, přesto – či právě proto – že jí jde „o peníze vždy až v první řadě“ – jak se v pokusu o bonmot kdysi vyjádřil jeden náš známý ekonom a politik. Sv. Otec nás vybízí:  Hlásejte evangelium, a čiňte pokání: to je náš úkol františkánů ve světě, to je odkaz sv. Františka, jehož jméno si papež zvolil.

2/ Proč je ale vůbec nutné nás ovečky vybízet, povzbuzovat k radosti z té převeselé noviny, arcišťastné hodiny Vzkříšení našeho Pána, jež nám všem přineslo naději na věčnou spásu? Exhortace dává dvojí  odpověď plynoucí z jednoho zdroje: z toho, jak funguje dnešní globální ekonomika, jak rozděluje statky nám všem Bohem univerzálně určené. Velká část z dnešních 7 miliard lidí žije v bídě, někdy nepředstavitelné bídě, je vyřazena, cítí se nepotřebná, skartovaná, jako „odpad“ lidstva. Pro toho, kdo umírá hlady, se bohem stává jídlo, kus chleba. Tito lidé jsou v pokušení Boha proklínat – pokud v něj ještě věří, a odmítat jej – pokud se jim daru víry zatím ani nedostalo. Menší část lidstva, k níž patříme i my, naopak žije a podléhá civilizaci „konzumismu, hedonismu /požitkářství-L.M./, království peněz,  kapitalismu, který toleruje jakousi „ochočenou transcendenci“ /O nebi a zemi, rozhovory Jorge Bergoglia a Abraháma Skorka, str. 125/. Kultura bohatých národů víru v život věčný oslabuje už svou podstatou. Ekonomie nepřítomná v klíčových slovech exhortace je naopak všudypřítomná v našem světě, a svými svody „ráje na zemi“ nám oslabuje víru a kalí naději radosti plynoucí z dobré zvěsti, že Pán pro nás připravil místo v nebi. Zbohatli jsme tak, že jsme v pokušení na Boha zapomenout. Tuto moudrost znali již staří Izraelité, když se modlili k Hospodinu, aby jim nedal zchudnout natolik, aby ho proklínali, ani zbohatnout, aby na něj zapomněli.

3/ Exhortace poskytuje vysvětlení, jak se nám to přihodilo, že je naše víra v život věčný tak slabá, že jsme ochabli ve víře až tak, že se stáváme lhostejnými k sociálním problémům našich bližních. Jde o důsledek historického pokusu, před nímž nás varuje sám Pán: snaze „sloužit dvěma pánům“, Bohu Hospodinu i bůžku mamonu, penězům, konzumu. „Kalkul s transcendencí“ /rabín Abrahám Skorka, o.c., ibid./ se v dnešní „ekonomii náboženství“ formuluje už dokonce jako problém matematického „optima“: maxima slasti při minimu strasti, a to v modu „ochočené transcendence“, jak říká Jorge Bergoglio, tedy i modelech  s nekonečným horizontem, kde se kalkuluje i s „vektorem posmrtné spotřeby“. K té se třeba dobrat – optimálně – po co nejpohodlnějším životě zde „na zemi“, a po „proklouznutí“ do nebe. Toť onen „kalkul s transcendencí“ o němž mluví rabín Skorka v rozhovoru s dnešním papežem. Takový kalkul je však nepochopením „dobré zvěsti“, a žárlivý Bůh Hospodin nám tuto „optimalizaci“ sotva strpí.

4/ Naše řeč má být ANO, ANO, NE, NE. Tak nás učí Pán, a k tomu nás vybízí a povzbuzuje i sv. Otec. V části Exhortace o kulturnímu kontextu evangelizace říká své jasné a nedvojznačné  NE,NE kultuře konzumismu, v části o sociálnímu rozměru evangelia stejně jasné a jednoznačné ANO, ANO životu ve službě Bohu a bližním. Sv. Otec nás povzbuzuje, abychom se vzchopili a řekli ďáblovi své rozhodné NE, abychom se vymanili z jeho otroctví. Toto „moderní otroctví“ má opět dvojí podobu: staronové formy obchodování s lidmi, vymáhání výkupného ze skutečného otroctví, zneužívání žen, dětí, uprchlíků, bezmocných. Je pro nás překvapivé slyšet, že otroků je dnes více než kdykoliv v minulosti – když otroctví bylo oficiálně dávno zrušeno. Novou podobou otročení jsou „závislosti“ lidí především dnešního bohatého světa; přední světový sociolog /a také rektor London School of Economics/ Anthony Giddens konstatuje ještě překvapivější paradox, že totiž my lidé ve „svobodné společnosti“ podléháme často stále rozmanitějším, četnějším a silnějším závislostem už nejen na tradičních svodech alkoholu, nikotinu, hazardního karbanu..., ale i závislostem na drogách, sexu, sázení, „výherních automatech“, počítačových hrách, televizi – a přiznejme si – i na svodech a lákadlech konzumu. V exhortaci i jinde nacházíme Františkovo jasné NE otroctví závislostem, které kultura blahobytu a konzumu plodí, k nimž svádí, a jimiž se dokonce pyšní:

1. NE individuálnímu egoismu
2. NE adoraci, kultu a tyranii peněz, NE diktátu „ekonomiky bez tváře“
3. NE vyloučení etických otázek z vědy, byznysu a politiky – NE vyloučení Boha
4. NE sociální nerovnosti, plodící násilí
5. NE ekonomice vyřazování  lidí, jejich marginalizaci, „skartaci“, „odpadu“
6. NE globální lhostejnosti
7. NE sobeckým daňovým únikům
8. NE korupci, která se stává sociální rakovinou
9. NE řinčení zbraněmi: NE válce třídní, válce mezi etniky, naboženstvími, národy
10. NE ničení životního prostředí, NE sobeckému kořistění na darech přírody

Naše františkánská spiritualita by měla být tou nejlepší oporou proti svodům a otročení závislostem; jde nejen o rozpoznání a pojmenování těchto zel naší doby, ale o naši vůli, rozhodnost a pevnost v odporu zlu... Zkušenost – i moje vlastní – však potvrzuje, že sami – bez Pána – nezmůžeme nic.

5/ Pozitivní myšlení sv. Otce se projevuje v podobě povzbuzení pro naše ANO sociálnímu rozměru našeho života ve světě:

1. ANO věrnosti evangeliu – abychom neběželi nadarmo, ANO Bohu v našem životě
2. ANO přednostnímu přijímání a starosti o chudé
3. ANO službě obecnému blahu-společnému dobru a sociálnímu smíru: „Opravdová moc je služba“ /Paulínky 2014, orig. kardinál Bergoglio, Buenos Aires 2007/.
4. ANO přijetí, začlenění, a inkulturaci diskriminovaných, vyloučených, migrantů
5. ANO milosrdenství a solidárnímu chování – k blízkým i vzdáleným
6. ANO péči o slabé, staré, nenarozené
7. ANO rodině, na níž kriticky závisí budoucnost církve i lidstva
8. ANO konstruktivnímu dialogu, v němž realita má přednost před idejemi, dialog je vždy volbou mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem /František v Rio de Janeiru 2013: Prosím o přátelský dialog, str.104/
9. ANO integrálnímu a udržitelnému rozvoji každého člověka a celého lidstva
10.  ANO míru – opět blízkým i vzdáleným, ANO jednotě, univerzálnímu bratrství

6/ Tato klasifikace ANO a NE není nějakým manicheismem, a není jen formálním výčtem položek, které bychom si mohli „odfajfkovat“. Jde o duchovně vnitřně provázané „logiky“ dvou světů.  K jejich osvětlení si dovoluji použít argumentace z knihy Jean Loup-Dherse- Dom Minguet „Etika-anebo chaos?“ /Paříž 1997/. Finančník a benediktinský mnich používají analýzy „zlatého trojúhelníku“ tří klíčových kategorií, klíčových pro každou společnost: svobody, pravdy a svědomí, a to v jejich vzájemných vztazích „nadřízenosti“ a „podřízenosti“ v poměru k našim bližním /fr. altérité – od lat. alter: druhý, jiný, protivný – náš bližní/.

Konzumní společnost nadvlády peněz nad člověkem chce stavět svobodu na vrchol pyramidy svých hodnot: vyzvedá „suverenitu spotřebitele“ a „právo“ dělat si „co chci“. Pravda je zde „jen relativní“ – „každý má svou pravdu“/?/. Svědomí je lhostejné, otupělé, uspané, necitlivé. Vztah k bližnímu je sobecký: čistě účelový, instrumentální – co z něj mohu mít, k čemu je mi dobrý; pokud nic, je mi druhý lhostejný, pokud mi přímo nepřekáží v „mé svobodě“ /“peklo, to jsou ti druzí“ – výrok J. P. Sartra dnes už platí nejen pro nenávidné „třídní nepřátele“, ale někdy i pro vztahy „rodiče“ – počaté dítě. Je paradoxem, ale přitom vnitřní zákonitostí, že takto „svobodná společnost“ upadla do otroctví závislostí a vnitřní nesvobody.

Obrácení, metanoia, kterou František formuluje v úvahách o sociální dimenzi evangelia, pak v tomto myšlenkovém modelu Loup-Dherse a Dom Mingueta vypadá takto:

Altérité – vztah k bližnímu – je postaven na vrchol pyramidy hodnot a cílů „nového člověka“, jímž má být každý křesťan a každý z nás. Svoboda je pak zralá, odpovědná. Pravda „je jen jedna“, je absolutní, zakotvená v Bohu, který je Láska: Láska v pravdě Benedikta XVI. Svědomí je citlivé, kultivované výchovou a milostí svátosti smíření, svědomí vyspělé a milosrdné.

7/ Papež František v kontextu sociální nauky svých předchůdců: Je teologem osvobození?

• Jan Pavel II: Teolog pozemských skutečností: učitel sociální nauky církve v epoše třídně rozděleného světa se zásluhami o jeho pád: 3 sociální encykliky od Laborem exercens – světa práce, přes Sollicitudo rei socialis /1987/ 20 let po Populorum Progressio /o lidském rozvoji/ k Centesimus annus: „konečné“ přijetí kapitalistické tržní ekonomiky? /čl.42 CA/, ba snad dokonce kritik používání pojmu „kapitalismus“? Zideologizovaná interpretace CA, „zprivatizovaná“ americkými neokonzervativci.  
• Benedikt XVI: největší teolog naší doby zabrousil i do věd společenských: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultury /ještě jako Joseph Ratzinger/, už jako papež: Deus caritas est – Bůh je láska, Spe salvi /Nadějí jsme spaseni/, Caritas in veritate /Láska v pravdě/: dalších 20 /+1 od SRS: o integrálním rozvoji: ekonomie a bratrství!
• Papež František: globální tržní ekonomika není motivačně neutrální, je kapitalismem, a to zmutovaným do tyranie moci peněz! Role struktur zla-hříchu, institucionalizovaného zla, které znesnadnuje jednotlivému člověk jeho rozhodování se pro dobro.

„Vražda na tyranu není zločinem“ – tyranie  moci peněz je jakoby neosobní, „bez tváře“,...

Kardinál Rafaele Martino, jako předseda Iustitia et pax na Montecassinu /2006/, při prezentaci Kompendia sociální nauky církve přišel s termínem a hrozbou „nové, technologické totality“, vyznačující se „zákazem zákazů“ jakýchkoliv etických omezení pro vědy naší doby /etika bio- a medicíny/. Na skupině Pokoj a dobro jsme nějakou dobu potom diskutovali o hrozbě „nové totality“; protože v týmu nebyla jednota, koncept se neujal  /srovnání s „hnědou“ a „rudou“ totalitou se zdálo nepřiměřené, dokonce urážlivé pro oběti totalit/. Papež František hovoří o „hegemonii“, nadvládě a dokonce „tyranii“ moci peněz nad člověkem, a argumentuje právě tím, že aby bylo možné etické otázky vytěsnit, bylo třeba vyloučit Boha samotného. „Přidaná hodnota“ jeho argumentace spočívá v odlišení vnější, formální svobody člověka, od jeho svobody vnitřní, niterné, skutečné. Dnes jsme „objektivně“ formálně svobodnější než v „totalitě“, ale bohužel patrně méně vnitřně svobodni než tehdy. Naše „otročení“ je dáno sváděním Zlého, který přešel „od biče k marcipánu“.

Je papež František ovlivněn marxismem? Je zastáncem „teologie osvobození“, jež se zrodila v zemích Latinské Ameriky, a jíž do církve skutečně pronikl marxismus? Tyto otázky a tato obvinění se rodí  v myslích těch, u nichž oslovil jejich špatné svědomí: pak slyší i „trávu růst“. František je revolucionář srdcí, hlasatel dialogu, omlouvá se těm, kteří ho mohou považovat za nepřítele: není jejich nepřítel! Apel na to, aby zatrvrzelost jejch srdcí nevedla u nás k zášti a nenávisti: koukol mezi pšenicí nelze vytrhat bez následků, bez konců horších začátků.  Obrácení potřebují všichni, bohatí i chudí, my v církvi jako ti zatím mimo ni.

8/ Papež František a výzvy pro katolickou sociální nauku. Z dosavadního pontifikátu nového papeže lze pro oblast katolické sociální nauky dedukovat tři jeho priority, tři přednostní témata.

a/ Novodobé podoby otroctví a obchodování s lidmi /“human trafficking“/. Na přímý popud papeže se už ve Vatikánu uskutečnil ekumenický „workshop“, na němž se podílel m.j. také nový představitel anglikánské církve Justin Welby, arcibiskup z Canterbery, který se od počátku veřejně hlásí k hodnotám katolické sociální nauky. Aktuálně probíhá výroční konference Papežské akademie společenských věd s tímto prioritním tématem, v těchto dnech navýsost naléhavým. Z jednání jsem se musel omluvit z rodinných důvodů, ale také proto, že tématu jsem se dosud výzkumně nevěnoval, a vypracování např. regionální zprávy o nelegálních formách nakládání s lidmi za oblast  Moldavska a Podněstří /kde jde na evropské poměry o zvláště kritickou situaci/, by vyžadovalo i terénní výzkum na místě, pro mne v současné době nerealizovatelný.

b/ Rodina: dva biskupské synody ve Vatikánu o rodině /po Roce rodiny/, série homilií sv. Otce a jeho modlitba za biskupský synod o rodině v říjnu t.r. svědčí o tom, že toto téma vnímá jako klíčové. Naše Národní rada SFŘ byla přizvána a podílela se také na celocírkevní akci přípravy odpovědí a reakcí na otázky Lineamenta připravovaného synodu. Sám jsem publikoval v Karolinu monografii „Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot“, která se t.č. překládá do angličtiny, s šancí na vydání pro mezinárodní křesťanskou komunitu.

c/ Papež připravuje Ekologickou encykliku, a již v loňském roce se tomuto tématu /Udržitelné lidství – udržitelná příroda – naše odpovědnost/ věnovala společná výroční koference dvou papežských akademií, věd přírodních a společenských. Téma ochrany životního prostředí se objevuje v papežských sociálních encyklikách již několik desetiletí, zejména v těch věnovaných otázkám rozvoje. Papež František však poprvé hodlá učinit ekologii přímo centrem samostatného pojednání. I v tomto směru je vidět, že je věrný jménu, které si jako papež zvolil, tedy sv. Františka, patrona ekologů. V našich českých podmínkách se ještě do prázdnin čeká 2. rozšířené a přepracované vydání monografie profesora Bedřicha Moldana „Podmaněná planeta“. Již z názvu knihy odkazujícího k prvním stránkám Bible je patrné, že náš známý ekolog se hlásí ke křesťanské perspektivě.

9/ Papež František, jak lze usuzovat z jeho dosavadního působení, bude mít nejspíše vliv nejen na nové priority katolické sociální nauky co do témat, ale i na metodologii, pedagogiku a didaktiku této nauky. Proč dělat něco složitě, když to jde jednoduše – to je jeho přístup, opět blízký spiritualitě františkánství, i když papež zůstává dál příslušníkem Tovaryšstva Ježíšova. Když můžeme dělat věci malé, nemusíme propadat rezignaci, že nestačíme na řešení všech velkých společenských problémů. I má osobní zkušenost, když už bilancuji závěr své profesionální kariéry na univerzitě, i snah na poli katolické sociální, mne vede k uvědomění si hodnoty „malých věcí“, nedělních návštěv v domově důchodců... Docházím k tomu, že každý, kdo se věnuje „lásce politické“ či „lásce institucionální“, ať už na rovině akademické či v aktivitách praktické politiky, by měl mít k tomu ještě i nějakou malou konkrétní „službičku“ bližním, a to nejen ve své rodině. Bez toho nám hrozí „vysychání míchy“. Někdy už ani nevíme „jak na to“.

10. Láska je však vynalézavá- jak říká apoštol národů sv. Pavel – tedy pokud je. Exhortace „Radost evangelia“ papeže Františka je výzvou pro metanoiu samotné katolické nauky a nás všech. Je obrácením od pouhého apelu na rozum, k naléhavé výzvě a povzbuzení také pro naše srdce. Je změnou perspektivy – od racionálních disputací o abstraktních principech k oslovení konkrétního člověka, z očí do očí, od srdce k srdci. Při čtení exhortace jsem zažíval i pocity zahanbení a lítosti, a pocity „non sum dignus“ /o této nauce psát a hovořit/.  Ve farnosti u P.M.Královny míru v Praze-Lhotce, kam aspoň po část týdne patřím, zemřel před časem bezdomovec-alkoholik. Objevoval se v kostele, i na bohoslužbách, bylo vidět, že se snaží dostat z tenat závislosti. Dostávalo se mu i almužny, ale někdy tak trochu neosobní /mea culpa- vždyť ani nevím, jak se jmenoval!/. Domů si ho však nikdo z nás nevzal, přespával mezi papírovými krabicemi u sběrných surovin. Jedné zimy zemřel na zápal plic. Farnost ho důstojně pohřbila, pořídila mu i hrob. Něco však nebylo, jak být mělo. Církev diaspory v čase nadvlády peněz nad člověkem je církví minoritní, a ve většinové společnosti si potřebuje vybudovat pověst – pohleďte, jak se ti křesťané milují a jak milují i ty, do kterých jim „nic není“. Většinová církev našich dědečkú a pradědečků ještě žila ve společnosti, kde každý měl svou „domovskou obec“, a ta byla zavázána se postarat o své tehdejší tuláky a žebráky, jak se říkávalo dnešním bezdomocům. Každá vesnice měla svůj starobinec a chudobinec.... My františkáni žijící ve světě, a rozptýlení např. v milionovém velkoměstě a jeho regionu, často nevíme „jak na to“, abychom nezapomínali alespoň na své sestry a bratry z františkánské rodiny. A tak se nám může stát, že i naše sestra zemře v cizím prostředí a je zpopelněna „na státní útraty“...

Náš seminář Národní rada koncipovala především „dovnitř“, co dělat, jak žít naši spiritualitu věrnou radosti z evangelia. Příspěvek bratra Františka Reichela jde tímto směrem, už svým názvem. Příspěvek bratra Jiřího Zajíce je zase o „životním vzoru“ našeho bratra Františka Noska, který zemřel před 80 lety, a který svým životem dosvědčil, že „opravdová moc je služba“ /Jorge  Bergoglio/. František Nosek naplnil svým životem vše, k čemu nás dnes vybízí a povzbuzuje František sv.Otec.

 

Literatura:

Evangelii gaudium. Radost evangelia. Apoštolská exhortace o hlásání evangelia v současném světě. Paulínky , Praha 2014.

Bergoglio,J.M.-Skorka,A.: O nebi a zemi. Paseka, Litomyšl 2013 /orig.2010/.

Bergoglio,J.M.: Opravdová moc je služba. Paulínky, Praha 2014 /orig. 2007/.

Papež František: Prosím o přátelský doprovod. František v Rio de Janeiru. IKAR , Sekce pro mládež ČBK, Praha 2013.