V Paříži se od 30.11. do 11.12.2015 konala důležitá konference o globálním klimatu, jež skončila přijetím závazné Pařížské dohody. To je určitě důvodem k radosti, neboť dohoda je výrazem přijetí zodpovědnosti jednotlivých zemí za další vývoj klimatu. Obavy tím ovšem zažehnány nejsou.
Formálně byla 21. konferencí stran Rámcové úmluvy OSN o klimatu, uzavřené v r. 1992, ve skutečnosti velkým summitem – jeho zahájení se účastnil rekordní počet 150 hlav států a počet účastníků přesáhl 30 000 přítomných. Skončila jednomyslným přijetím legálně závazné Pařížské dohody. Dokument a jeho schválení ocenili prakticky všichni přítomní i důležité mezinárodní nevládní ekologické organizace. Zároveň však zaznívají i skeptické hlasy, které upozorňují na nedostatek konkrétních závazků.
Mezi důležité výsledky především patří jednoznačné uznání, že globální změna klimatu znamená skutečně vážné ohrožení pro celou současnou civilizaci, což zdaleka není jen záležitostí vyspělých států. U jednacího stolu seděli zástupci všech zemí, včetně největších znečišťovatelů. Celosvětově vede v celkovém objemu emisí skleníkových plynů Čína, a nejen v tom; i v produkci na hlavu hodnotou 7,4 t CO2 na osobu a rok předehnala Evropskou unii (7,3t). Mezi 10 největšími světovými emitenty je mimo USA, EU, Japonsko a Rusko také šest rozvojových států: Čína, Indie, Indonésie, Brazílie, Írán a Mexiko. Pařížská dohoda bude závazná pro všechny země, jež ji ratifikují, pokud jich bude více než 55 a budou odpovědny za nejméně 55% celkových globálních emisí skleníkových plynů.
K čemu se státy hlásí, je specifikováno v článku 2, jehož klíčovou část stojí za to ocitovat: „Tato dohoda zamýšlí posílit globální odpověď na hrozbu změny klimatu, v kontextu udržitelného rozvoje a úsilí o odstranění chudoby. Cílem je udržet zvýšení globální průměrné teploty výrazně pod 2oC nad předindustriální úrovní a vynaložit úsilí o omezení vzrůstu teploty na 1,5oC, s vědomím toho, že to by významně snížilo rizika a dopady změny klimatu.“ Pro podstatné zmírnění klimatické změny a jejích dopadů je ovšem třeba výrazně větších redukcí emisí skleníkových plynů, než ke kterým se jednotlivé země zavázaly ještě před konferencí. Dohoda proto zdůrazňuje, že státy by měly postupně své závazky zvyšovat. Dnes již zastaralé striktní rozlišení mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi bohužel přetrvalo, jak dokazuje článek 4, kde se píše: „Rozvinuté státy by měly pokračovat ve své vedoucí úloze tím, že dosáhnou absolutních cílů redukce emisí… Rozvojové státy by měly pokračovat v posilování svého úsilí o zmírňování změny klimatu, a doporučuje se jim, aby časem stanovily cíle snížení svých emisí… ve světle rozdílných národních podmínek.“
Navzdory této kritické poznámce lze však pařížskou konferenci a její výsledek pokládat za velmi potřebný krok na mimořádně obtížné cestě ke zmírnění nebezpečné globální klimatické změny. Významné je zejména nastavení dalšího procesu jednání a stanovení jasného cíle, totiž nedopustit přílišné zvýšení globální teploty – přičemž určitě nejde jen o samotnou teplotu, ale o mnoho dalších dopadů: například zvyšování hladiny moří, zvýšený výskyt mimořádných událostí včetně sucha, povodní či silných bouří, atp. Konference stanovila potřebné další kroky a uznala odpovědnost všech zemí.
