Slyšíme o hledání pěstounských rodin, o rodinách uprchlíků, o dětech, kterým stát bude přispívat na obědy... Na rodinné poměry se ale třeba zaměstnavatelé ptát nesmějí ... Rodina se totiž stává tématem jako sociální problém ...
Slyšíme o hledání pěstounských rodin, o rodinách uprchlíků, o dětech, kterým stát bude přispívat na obědy, ale málokde se dočteme o rodinném životě politiků. Rodinný život celebrit je zajímavý většinou jen potud, pokud se může stát senzací. Zaměstnavatelé se ale na rodinné poměry ptát nesmějí.
Sečteno podtrženo: rodina se stává tématem jako sociální problém. V té chvíli by se měla, a naštěstí tomu tak většinou je, společnost začít starat. Podporovat tak dlouho, dokud se situace nevrátí do normálu. Téma „rodina“ tím však zdaleka není vyčerpáno!
Pro křesťany či církev je rodina předmětem zájmu především proto, že je místem vytváření životodárných vztahů.
Tím, že církev chápe rodinu jako subjekt společenské prosperity a nikoli jako objekt péče, předběhla českou společnost: ta je – i přes desetiletou zkušenost s formováním rodinné politiky – stále v zajetí zájmu o rodinu neschopnou naplňovat svoje nezastupitelné funkce. K hodnotě rodiny se společnost dostává různými oklikami. Například vzrostl v posledních letech již zmíněny zájem o pěstounství. Paradoxní ovšem je, že se zde na jedné straně uznává význam péče v rodině (pěstouni dostávají plat, aby mohli pečovat) a na druhé straně se hovoří o zkracování rodičovské dovolené a rychlejším návratu rodičů do zaměstnání bez sebemenší zmínky o významu rodičovské péče.
Mladí lidé nejsou ve školském systému dostatečně připravováni na celoživotní partnerství a rodičovství. Úspěšné mateřství a otcovství nezakládá společenský status, který by byl přinejmenším stejně pozitivně hodnocen jako kariérní růst. Tento trend se promítá i do toho, jak se chápe poslání současné rodinné politiky. Jejím cílem je umožnit, aby výchovná péče co nejméně omezovala profesní aktivity, jediný zdroj seberealizace a tedy i osobního růstu. Např. právě přijatý zákon o dětské skupině, který je téměř jediným výsledkem aktuální rodinné politiky, je prezentován jako opatření „pro rychlejší návrat pečujících rodičů (matek) na trh práce“.
V tomto kontextu narůstá význam církevních organizací, které se věnují výchově k odpovědnému vztahovému životu, přípravám na manželství a rodičovství a doprovázení manželů. Díky těmto programům si mohou nejen křesťanské rodiny, ale i ty, pro něž je církevní vnímání rodiny přijatelné, uvědomit význam svého snažení a nalézt potřebnou inspiraci, povzbuzení a odpovědi na otázky. Protože jsou tyto aktivity svým zaměřením zcela odlišné od sociálních služeb, jsou někdy neprávem považovány za volnočasové aktivity a není jim přikládán náležitý význam. Zkušenost ukazuje, že nabídky zmíněných programů vyjadřují v konkrétních podobách křesťanský vztah k člověku, který jako jediný je však smyslem veškerého společenského dění.
PhDr. Marie Oujezdská
