... aneb K čemu nás vybízí svatý Otec? Předneseno na semináři „Dr.Nosek - terciář a politik v roce sv. Ludvíka IX.“. Praha, Klub františkánského kláštera u P. Marie Sněžné, 17.dubna 2015.
Slovo úvodem
Dané téma není úplně snadné. Papež František dosud nevydal svou sociální encykliku, natož nějaké speciální pojednání o „člověku ekonomickém“. Přesto je již nyní zřejmé, že František má osobité vidění situace dnešního člověka v globalizovaném hospodářském světě: k dispozici je již vícero knih rozhovorů, proslovů, homilí, a to jak ještě v jeho roli arcibiskupa z Buenos Aires, tak již v roli římského biskupa a hlavy katolické církve. A pak je zde jeho apoštolská exhortace „Radost evangelia“ /Evangelii gaudium/ o hlásání evangelia v současném světě. Ta přirozeně není – jak on sám říká – katolickou sociální naukou, ale přitom zejména v částech o kulturním kontextu evangelizace a o sociální dimenzi evangelia přináší pronikavý vhled i naléhavou výzvu, inspirativní pro každého, kdo uvažuje o „člověku ekonomickém“. Ex-hortatio je vybídnutí, pobídnutí, povzbuzení, a Jiří Šenkýř mne vybídl k úvaze o exhortaci papeže Františka v souvislostech, jimž jsem se zabýval profesně. Nyní se má profese blíží ke svému závěru a ten sám vybízí i k jakémusi pokusu o bilancování. Téma Jiřím zadané jsem tedy přijal nejen „pod poslušností“. „Magna Charta“ nového papeže /Jiří Zajíc/ oslavuje nejen rozum, ale i srdce a svědomí každého čtenáře; sv. Otec jako zkušený pastýř však nedává čtenáři možnost úniku před osobní odpovědností jen proto, že se necítí být hoden dostát tak vysokému nároku, jež Františkovo pobídnutí na nás všechny klade.
1/ Apoštolská exhortace o hlásání evangelia v dnešním světě je povzbuzením k radosti člověka, každého z nás, radosti z „dobré zprávy“ /euangelion/. O ekonomii tu jde i pro ekonoma profesí „až v druhé řadě“; ba dokonce spíše jen jako o překážku oné jásavé radosti z dobré zvěsti. Ekonomie se jako klíčové slovo exhortace v klasifikaci dle Národní knihovny mezi 10 „návěštími“ vůbec nevyskytuje. Ale je zde heslo „člověk a společnost“ a heslo „sociální problémy“. Máme být heroldy Velikého krále a jeho „dobré zprávy“, určené všem lidem dobré vůle. A tito naši bližní žijí spolu s námi ve společnosti strádající sociálními problémy, přesto – či právě proto – že jí jde „o peníze vždy až v první řadě“ – jak se v pokusu o bonmot kdysi vyjádřil jeden náš známý ekonom a politik. Sv. Otec nás vybízí: Hlásejte evangelium, a čiňte pokání: to je náš úkol františkánů ve světě, to je odkaz sv. Františka, jehož jméno si papež zvolil.
2/ Proč je ale vůbec nutné nás ovečky vybízet, povzbuzovat k radosti z té převeselé noviny, arcišťastné hodiny Vzkříšení našeho Pána, jež nám všem přineslo naději na věčnou spásu? Exhortace dává dvojí odpověď plynoucí z jednoho zdroje: z toho, jak funguje dnešní globální ekonomika, jak rozděluje statky nám všem Bohem univerzálně určené. Velká část z dnešních 7 miliard lidí žije v bídě, někdy nepředstavitelné bídě, je vyřazena, cítí se nepotřebná, skartovaná, jako „odpad“ lidstva. Pro toho, kdo umírá hlady, se bohem stává jídlo, kus chleba. Tito lidé jsou v pokušení Boha proklínat – pokud v něj ještě věří, a odmítat jej – pokud se jim daru víry zatím ani nedostalo. Menší část lidstva, k níž patříme i my, naopak žije a podléhá civilizaci „konzumismu, hedonismu /požitkářství-L.M./, království peněz, kapitalismu, který toleruje jakousi „ochočenou transcendenci“ /O nebi a zemi, rozhovory Jorge Bergoglia a Abraháma Skorka, str. 125/. Kultura bohatých národů víru v život věčný oslabuje už svou podstatou. Ekonomie nepřítomná v klíčových slovech exhortace je naopak všudypřítomná v našem světě, a svými svody „ráje na zemi“ nám oslabuje víru a kalí naději radosti plynoucí z dobré zvěsti, že Pán pro nás připravil místo v nebi. Zbohatli jsme tak, že jsme v pokušení na Boha zapomenout. Tuto moudrost znali již staří Izraelité, když se modlili k Hospodinu, aby jim nedal zchudnout natolik, aby ho proklínali, ani zbohatnout, aby na něj zapomněli.
3/ Exhortace poskytuje vysvětlení, jak se nám to přihodilo, že je naše víra v život věčný tak slabá, že jsme ochabli ve víře až tak, že se stáváme lhostejnými k sociálním problémům našich bližních. Jde o důsledek historického pokusu, před nímž nás varuje sám Pán: snaze „sloužit dvěma pánům“, Bohu Hospodinu i bůžku mamonu, penězům, konzumu. „Kalkul s transcendencí“ /rabín Abrahám Skorka, o.c., ibid./ se v dnešní „ekonomii náboženství“ formuluje už dokonce jako problém matematického „optima“: maxima slasti při minimu strasti, a to v modu „ochočené transcendence“, jak říká Jorge Bergoglio, tedy i modelech s nekonečným horizontem, kde se kalkuluje i s „vektorem posmrtné spotřeby“. K té se třeba dobrat – optimálně – po co nejpohodlnějším životě zde „na zemi“, a po „proklouznutí“ do nebe. Toť onen „kalkul s transcendencí“ o němž mluví rabín Skorka v rozhovoru s dnešním papežem. Takový kalkul je však nepochopením „dobré zvěsti“, a žárlivý Bůh Hospodin nám tuto „optimalizaci“ sotva strpí.
4/ Naše řeč má být ANO, ANO, NE, NE. Tak nás učí Pán, a k tomu nás vybízí a povzbuzuje i sv. Otec. V části Exhortace o kulturnímu kontextu evangelizace říká své jasné a nedvojznačné NE,NE kultuře konzumismu, v části o sociálnímu rozměru evangelia stejně jasné a jednoznačné ANO, ANO životu ve službě Bohu a bližním. Sv. Otec nás povzbuzuje, abychom se vzchopili a řekli ďáblovi své rozhodné NE, abychom se vymanili z jeho otroctví. Toto „moderní otroctví“ má opět dvojí podobu: staronové formy obchodování s lidmi, vymáhání výkupného ze skutečného otroctví, zneužívání žen, dětí, uprchlíků, bezmocných. Je pro nás překvapivé slyšet, že otroků je dnes více než kdykoliv v minulosti – když otroctví bylo oficiálně dávno zrušeno. Novou podobou otročení jsou „závislosti“ lidí především dnešního bohatého světa; přední světový sociolog /a také rektor London School of Economics/ Anthony Giddens konstatuje ještě překvapivější paradox, že totiž my lidé ve „svobodné společnosti“ podléháme často stále rozmanitějším, četnějším a silnějším závislostem už nejen na tradičních svodech alkoholu, nikotinu, hazardního karbanu..., ale i závislostem na drogách, sexu, sázení, „výherních automatech“, počítačových hrách, televizi – a přiznejme si – i na svodech a lákadlech konzumu. V exhortaci i jinde nacházíme Františkovo jasné NE otroctví závislostem, které kultura blahobytu a konzumu plodí, k nimž svádí, a jimiž se dokonce pyšní:
- NE individuálnímu egoismu
- NE adoraci, kultu a tyranii peněz, NE diktátu „ekonomiky bez tváře“
- NE vyloučení etických otázek z vědy, byznysu a politiky – NE vyloučení Boha
- NE sociální nerovnosti, plodící násilí
- NE ekonomice vyřazování lidí, jejich marginalizaci, „skartaci“, „odpadu“
- NE globální lhostejnosti
- NE sobeckým daňovým únikům
- NE korupci, která se stává sociální rakovinou
- NE řinčení zbraněmi: NE válce třídní, válce mezi etniky, naboženstvími, národy
- NE ničení životního prostředí, NE sobeckému kořistění na darech přírody
Naše františkánská spiritualita by měla být tou nejlepší oporou proti svodům a otročení závislostem; jde nejen o rozpoznání a pojmenování těchto zel naší doby, ale o naši vůli, rozhodnost a pevnost v odporu zlu... Zkušenost – i moje vlastní – však potvrzuje, že sami – bez Pána – nezmůžeme nic.
5/ Pozitivní myšlení sv. Otce se projevuje v podobě povzbuzení pro naše ANO sociálnímu rozměru našeho života ve světě:
- ANO věrnosti evangeliu – abychom neběželi nadarmo, ANO Bohu v našem životě
- ANO přednostnímu přijímání a starosti o chudé
- ANO službě obecnému blahu-společnému dobru a sociálnímu smíru: „Opravdová moc je služba“ /Paulínky 2014, orig. kardinál Bergoglio, Buenos Aires 2007/.
- ANO přijetí, začlenění, a inkulturaci diskriminovaných, vyloučených, migrantů
- ANO milosrdenství a solidárnímu chování – k blízkým i vzdáleným
- ANO péči o slabé, staré, nenarozené
- ANO rodině, na níž kriticky závisí budoucnost církve i lidstva
- ANO konstruktivnímu dialogu, v němž realita má přednost před idejemi, dialog je vždy volbou mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem /František v Rio de Janeiru 2013: Prosím o přátelský dialog, str.104/
- ANO integrálnímu a udržitelnému rozvoji každého člověka a celého lidstva
- ANO míru – opět blízkým i vzdáleným, ANO jednotě, univerzálnímu bratrství
6/ Tato klasifikace ANO a NE není nějakým manicheismem, a není jen formálním výčtem položek, které bychom si mohli „odfajfkovat“. Jde o duchovně vnitřně provázané „logiky“ dvou světů. K jejich osvětlení si dovoluji použít argumentace z knihy Jean Loup-Dherse- Dom Minguet „Etika-anebo chaos?“ /Paříž 1997/. Finančník a benediktinský mnich používají analýzy „zlatého trojúhelníku“ tří klíčových kategorií, klíčových pro každou společnost: svobody, pravdy a svědomí, a to v jejich vzájemných vztazích „nadřízenosti“ a „podřízenosti“ v poměru k našim bližním /fr. altérité – od lat. alter: druhý, jiný, protivný – náš bližní/.
Konzumní společnost nadvlády peněz nad člověkem chce stavět svobodu na vrchol pyramidy svých hodnot: vyzvedá „suverenitu spotřebitele“ a „právo“ dělat si „co chci“. Pravda je zde „jen relativní“ – „každý má svou pravdu“/?/. Svědomí je lhostejné, otupělé, uspané, necitlivé. Vztah k bližnímu je sobecký: čistě účelový, instrumentální – co z něj mohu mít, k čemu je mi dobrý; pokud nic, je mi druhý lhostejný, pokud mi přímo nepřekáží v „mé svobodě“ /“peklo, to jsou ti druzí“ – výrok J. P. Sartra dnes už platí nejen pro nenávidné „třídní nepřátele“, ale někdy i pro vztahy „rodiče“ – počaté dítě. Je paradoxem, ale přitom vnitřní zákonitostí, že takto „svobodná společnost“ upadla do otroctví závislostí a vnitřní nesvobody.
Obrácení, metanoia, kterou František formuluje v úvahách o sociální dimenzi evangelia, pak v tomto myšlenkovém modelu Loup-Dherse a Dom Mingueta vypadá takto:
Altérité – vztah k bližnímu – je postaven na vrchol pyramidy hodnot a cílů „nového člověka“, jímž má být každý křesťan a každý z nás. Svoboda je pak zralá, odpovědná. Pravda „je jen jedna“, je absolutní, zakotvená v Bohu, který je Láska: Láska v pravdě Benedikta XVI. Svědomí je citlivé, kultivované výchovou a milostí svátosti smíření, svědomí vyspělé a milosrdné.
7/ Papež František v kontextu sociální nauky svých předchůdců: Je teologem osvobození?
- Jan Pavel II: Teolog pozemských skutečností: učitel sociální nauky církve v epoše třídně rozděleného světa se zásluhami o jeho pád: 3 sociální encykliky od Laborem exercens – světa práce, přes Sollicitudo rei socialis /1987/ 20 let po Populorum Progressio /o lidském rozvoji/ k Centesimus annus: „konečné“ přijetí kapitalistické tržní ekonomiky? /čl.42 CA/, ba snad dokonce kritik používání pojmu „kapitalismus“? Zideologizovaná interpretace CA, „zprivatizovaná“ americkými neokonzervativci.
- Benedikt XVI: největší teolog naší doby zabrousil i do věd společenských: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultury /ještě jako Joseph Ratzinger/, už jako papež: Deus caritas est – Bůh je láska, Spe salvi /Nadějí jsme spaseni/, Caritas in veritate /Láska v pravdě/: dalších 20 /+1 od SRS: o integrálním rozvoji: ekonomie a bratrství!
- Papež František: globální tržní ekonomika není motivačně neutrální, je kapitalismem, a to zmutovaným do tyranie moci peněz! Role struktur zla-hříchu, institucionalizovaného zla, které znesnadnuje jednotlivému člověk jeho rozhodování se pro dobro.
„Vražda na tyranu není zločinem“ – tyranie moci peněz je jakoby neosobní, „bez tváře“,...
Kardinál Rafaele Martino, jako předseda Iustitia et pax na Montecassinu /2006/, při prezentaci Kompendia sociální nauky církve přišel s termínem a hrozbou „nové, technologické totality“, vyznačující se „zákazem zákazů“ jakýchkoliv etických omezení pro vědy naší doby /etika bio- a medicíny/. Na skupině Pokoj a dobro jsme nějakou dobu potom diskutovali o hrozbě „nové totality“; protože v týmu nebyla jednota, koncept se neujal /srovnání s „hnědou“ a „rudou“ totalitou se zdálo nepřiměřené, dokonce urážlivé pro oběti totalit/. Papež František hovoří o „hegemonii“, nadvládě a dokonce „tyranii“ moci peněz nad člověkem, a argumentuje právě tím, že aby bylo možné etické otázky vytěsnit, bylo třeba vyloučit Boha samotného. „Přidaná hodnota“ jeho argumentace spočívá v odlišení vnější, formální svobody člověka, od jeho svobody vnitřní, niterné, skutečné. Dnes jsme „objektivně“ formálně svobodnější než v „totalitě“, ale bohužel patrně méně vnitřně svobodni než tehdy. Naše „otročení“ je dáno sváděním Zlého, který přešel „od biče k marcipánu“.
Je papež František ovlivněn marxismem? Je zastáncem „teologie osvobození“, jež se zrodila v zemích Latinské Ameriky, a jíž do církve skutečně pronikl marxismus? Tyto otázky a tato obvinění se rodí v myslích těch, u nichž oslovil jejich špatné svědomí: pak slyší i „trávu růst“. František je revolucionář srdcí, hlasatel dialogu, omlouvá se těm, kteří ho mohou považovat za nepřítele: není jejich nepřítel! Apel na to, aby zatrvrzelost jejch srdcí nevedla u nás k zášti a nenávisti: koukol mezi pšenicí nelze vytrhat bez následků, bez konců horších začátků. Obrácení potřebují všichni, bohatí i chudí, my v církvi jako ti zatím mimo ni.
8/ Papež František a výzvy pro katolickou sociální nauku. Z dosavadního pontifikátu nového papeže lze pro oblast katolické sociální nauky dedukovat tři jeho priority, tři přednostní témata.
a/ Novodobé podoby otroctví a obchodování s lidmi /“human trafficking“/. Na přímý popud papeže se už ve Vatikánu uskutečnil ekumenický „workshop“, na němž se podílel m.j. také nový představitel anglikánské církve Justin Welby, arcibiskup z Canterbery, který se od počátku veřejně hlásí k hodnotám katolické sociální nauky. Aktuálně probíhá výroční konference Papežské akademie společenských věd s tímto prioritním tématem, v těchto dnech navýsost naléhavým. Z jednání jsem se musel omluvit z rodinných důvodů, ale také proto, že tématu jsem se dosud výzkumně nevěnoval, a vypracování např. regionální zprávy o nelegálních formách nakládání s lidmi za oblast Moldavska a Podněstří /kde jde na evropské poměry o zvláště kritickou situaci/, by vyžadovalo i terénní výzkum na místě, pro mne v současné době nerealizovatelný.
b/ Rodina: dva biskupské synody ve Vatikánu o rodině /po Roce rodiny/, série homilií sv. Otce a jeho modlitba za biskupský synod o rodině v říjnu t.r. svědčí o tom, že toto téma vnímá jako klíčové. Naše Národní rada SFŘ byla přizvána a podílela se také na celocírkevní akci přípravy odpovědí a reakcí na otázky Lineamenta připravovaného synodu. Sám jsem publikoval v Karolinu monografii „Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot“, která se t.č. překládá do angličtiny, s šancí na vydání pro mezinárodní křesťanskou komunitu.
c/ Papež připravuje Ekologickou encykliku, a již v loňském roce se tomuto tématu /Udržitelné lidství – udržitelná příroda – naše odpovědnost/ věnovala společná výroční koference dvou papežských akademií, věd přírodních a společenských. Téma ochrany životního prostředí se objevuje v papežských sociálních encyklikách již několik desetiletí, zejména v těch věnovaných otázkám rozvoje. Papež František však poprvé hodlá učinit ekologii přímo centrem samostatného pojednání. I v tomto směru je vidět, že je věrný jménu, které si jako papež zvolil, tedy sv. Františka, patrona ekologů. V našich českých podmínkách se ještě do prázdnin čeká 2. rozšířené a přepracované vydání monografie profesora Bedřicha Moldana „Podmaněná planeta“. Již z názvu knihy odkazujícího k prvním stránkám Bible je patrné, že náš známý ekolog se hlásí ke křesťanské perspektivě.
9/ Papež František, jak lze usuzovat z jeho dosavadního působení, bude mít nejspíše vliv nejen na nové priority katolické sociální nauky co do témat, ale i na metodologii, pedagogiku a didaktiku této nauky. Proč dělat něco složitě, když to jde jednoduše – to je jeho přístup, opět blízký spiritualitě františkánství, i když papež zůstává dál příslušníkem Tovaryšstva Ježíšova. Když můžeme dělat věci malé, nemusíme propadat rezignaci, že nestačíme na řešení všech velkých společenských problémů. I má osobní zkušenost, když už bilancuji závěr své profesionální kariéry na univerzitě, i snah na poli katolické sociální, mne vede k uvědomění si hodnoty „malých věcí“, nedělních návštěv v domově důchodců... Docházím k tomu, že každý, kdo se věnuje „lásce politické“ či „lásce institucionální“, ať už na rovině akademické či v aktivitách praktické politiky, by měl mít k tomu ještě i nějakou malou konkrétní „službičku“ bližním, a to nejen ve své rodině. Bez toho nám hrozí „vysychání míchy“. Někdy už ani nevíme „jak na to“.
10. Láska je však vynalézavá- jak říká apoštol národů sv. Pavel – tedy pokud je. Exhortace „Radost evangelia“ papeže Františka je výzvou pro metanoiu samotné katolické nauky a nás všech. Je obrácením od pouhého apelu na rozum, k naléhavé výzvě a povzbuzení také pro naše srdce. Je změnou perspektivy – od racionálních disputací o abstraktních principech k oslovení konkrétního člověka, z očí do očí, od srdce k srdci. Při čtení exhortace jsem zažíval i pocity zahanbení a lítosti, a pocity „non sum dignus“ /o této nauce psát a hovořit/. Ve farnosti u P.M.Královny míru v Praze-Lhotce, kam aspoň po část týdne patřím, zemřel před časem bezdomovec-alkoholik. Objevoval se v kostele, i na bohoslužbách, bylo vidět, že se snaží dostat z tenat závislosti. Dostávalo se mu i almužny, ale někdy tak trochu neosobní /mea culpa- vždyť ani nevím, jak se jmenoval!/. Domů si ho však nikdo z nás nevzal, přespával mezi papírovými krabicemi u sběrných surovin. Jedné zimy zemřel na zápal plic. Farnost ho důstojně pohřbila, pořídila mu i hrob. Něco však nebylo, jak být mělo. Církev diaspory v čase nadvlády peněz nad člověkem je církví minoritní, a ve většinové společnosti si potřebuje vybudovat pověst – pohleďte, jak se ti křesťané milují a jak milují i ty, do kterých jim „nic není“. Většinová církev našich dědečkú a pradědečků ještě žila ve společnosti, kde každý měl svou „domovskou obec“, a ta byla zavázána se postarat o své tehdejší tuláky a žebráky, jak se říkávalo dnešním bezdomocům. Každá vesnice měla svůj starobinec a chudobinec.... My františkáni žijící ve světě, a rozptýlení např. v milionovém velkoměstě a jeho regionu, často nevíme „jak na to“, abychom nezapomínali alespoň na své sestry a bratry z františkánské rodiny. A tak se nám může stát, že i naše sestra zemře v cizím prostředí a je zpopelněna „na státní útraty“...
Náš seminář Národní rada koncipovala především „dovnitř“, co dělat, jak žít naši spiritualitu věrnou radosti z evangelia. Příspěvek bratra Františka Reichela jde tímto směrem, už svým názvem. Příspěvek bratra Jiřího Zajíce je zase o „životním vzoru“ našeho bratra Františka Noska, který zemřel před 80 lety, a který svým životem dosvědčil, že „opravdová moc je služba“ /Jorge Bergoglio/. František Nosek naplnil svým životem vše, k čemu nás dnes vybízí a povzbuzuje František sv.Otec.
Literatura:
Evangelii gaudium. Radost evangelia. Apoštolská exhortace o hlásání evangelia v současném světě. Paulínky , Praha 2014.
Bergoglio,J.M.-Skorka,A.: O nebi a zemi. Paseka, Litomyšl 2013 /orig.2010/.
Bergoglio,J.M.: Opravdová moc je služba. Paulínky, Praha 2014 /orig. 2007/.
Papež František: Prosím o přátelský doprovod. František v Rio de Janeiru. IKAR , Sekce pro mládež ČBK, Praha 2013.