Jiří Šenkýř
V evangeliích si všimněme rozdílu, jak se Ježíš chová k lidem, kteří potřebují pomoc –
nemocní, zoufalí, hladoví a k společenským systémům tehdejší společnosti – vláda Římanů,
Chrám jako instituce, farizeové a zákoníci. Těm prvním Ježíš pomáhá, odpouští jim a nikdy je
neodsuzuje, proti těm druhým se vymezuje. Odsuzuje je. Proti okupaci Římany byl každý Žid,
snad kromě kolaborantů. V evangeliu je Ježíšovo odsouzení zašifrováno v příhodě
s vymítaným démonem. Když démon řekl, že se jmenuje Legie, poslal jej Ježíš do prasat.
Tehdejší lidé tomu dobře rozuměli. Chrám byl centrem politického, náboženského a
kultovního života. Sloužil také jako hlavní banka a byl zdrojem obživy mnoha lidí. Byl
základem národní identity a nejvyšší židovskou autoritou. Vyčištěním chrámu Ježíš vyjadřuje
svoji svrchovanou moc. On je víc než Chrám. Výhrada vůči farizeům spočívá v tom, že
považovali Zákon a Chrám za rozhodující autority. Spásu chápou výlučně skrze Zákon. Ostatní
národy nemají před Bohem žádnou šanci. Podobně zákoníci byli profesní odborníci, znalci a
Zákon byl pro ně neměnitelným základem. Ježíš učil jako ten, který má moc. Řadu změn
Zákona uváděl slovy „já však vám pravím“. A v Horském kázání vyhlašuje nové učení.
Co Ježíš tak příkře odsuzuje v uvedených systémech? Je to jejich nárok na člověka, ovládání
člověka mocí státní nebo náboženskou. Ježíš přináší radostnou zvěst o milosrdném Bohu,
který dává všem lidem svobodu a lidskou důstojnost. Každá doba má své systémy, které se
snaží ovládnout člověka. Naším úkolem je toto zlo odhalovat a označit, abychom mu
nepodléhali.
Obě moci, Řím i Chrám, vybíraly daně. To tvrdě dopadalo na obyvatele Palestiny. Když Ježíš
nabídl jiné, Boží království, není divu, že jej několikrát chtěli prohlásit za krále. A tak musel
neustále vysvětlovat povahu tohoto Království. Těžko pochopitelná byla pro posluchače
výzva nechat pšenici a koukol spolu růst až do žní. Apoštol Pavel promýšlel realitu světa a
přišel s myšlenkou, že všichni jsme do zla zapleteni, že žijeme v systému hříchu. Zlo je
maskované, a je něčím neuchopitelným jako nějaký „duch v povětří“.
Všichni jsme přesvědčeni, že se musíme prvně starat sami o sebe, a platí to i pro skupinu,
které jsme součástí. Proto nejsme ochotni vůbec přemýšlet o tom, zda tímto způsobem
života nepácháme nějaké zlo. Několik příkladů k zamyšlení. Každá jízda autem produkuje
CO2 a otěry z brzdových destiček a z pneumatik se dostávají do životního prostředí.
Dezinformace otravují společnost. Nezodpovědné chování při volbách ohrožuje demokracii.
Státy, které vyrostly na plundrování kolonií a otrocké práci, dnes mají technologický náskok a
málo se zajímají o osud oněch zemí. Nakupujeme levné výrobky a ignorujeme, že jsou
vyrobeny dnešními otroky. Intenzivní zemědělství ničí půdu. Plýtvání vším možným je další
zlo, které jak jednotlivci, tak společnost pácháme. Ze zla máme prospěch a současně jsme
jeho spolupachateli. Byli jsme vychováni v chápání hříchu jako úzce osobní záležitosti a tak
nejsme připraveni chápat povahu sociálního hříchu, natož vůči němu bojovat. Prakticky
všechny instituce, které ve společnosti máme, se mohou stát nástrojem zla. Stačí, když se začnou používat tak, že přestanou brát ohled na důstojnost člověka a jeho svobodu.
Příkladem může být tržní hospodářství, které za stabilní společenské situace zajišťuje
efektivní hospodářství. V případě krizí přestane fungovat a nezbyde než rychle hledat jiné
řešení, aby nedošlo k poškození soudržnosti společnosti. Žádný nástroj společnosti se nesmí
stát ideologií. Jakmile se něco stane ideologií, je zle. Pak nejde o člověka, ale o ideologii.
Neustále musíme rozlišovat dobro a zlo.
V Matoušově evangeliu na počátku své činnosti Ježíš říká: „Vůbec nepřísahejte“. Za základní
hřích Ježíš považuje modlářství, zbožštit něco, co není Bohem a uctívat to. Co je úkolem
křesťanů? Kolektivně se postavit kolektivnímu zlu. Být solidárními se všemi lidmi a s celým
stvořením. Bůh nám svěřil do péče celý svět, ale v něm je i zlo, chaos a hřích. Naším prvním
úkolem je tuto skutečnost přijmout a neignorovat ji. Svatý Pavel v tom vidí kříž vtisknutý do
reality světa.
Ježíš se nepostavil silou ani proti Veleradě ani proti Římanům. Ani se nesnažil před zatčením
utéci. Přijal realitu zla tehdejší společnosti. Stal se jedním z nejvíce ztrestaných lidí a tak se
solidarizoval se všemi, kteří budou ponižováni, pronásledováni a mučeni. Pro ty, kteří hleděli
na Ježíše na kříži, to byla nepochopitelná prohra. Boží odpověď přišla až později. Ježíš vstal
z mrtvých.
