Rozhovor mezi dvěma koly prezidentských voleb: VOLIT OPRÁVNĚNÉ ZÁJMY

1. Téma: POLITICKÁ FILOSOFIE
Myslíte, si, že Aristotelés a Platón nám mají stále co říct? 
     V oblasti politiky nepochybně. Když je studujeme, objevujeme – někdy překvapivě – něco z nás samých. Vyvstávají při tom otázky, které vlastně známe také ze současné politiky, ovšem v jakési původnosti a jednoduchosti, nepřekryté nánosem nejrůznějších kulturních sedimentů. Tato kouzelná prostota nám usnadňuje pochopit, co je na naší politice zásadní a umožňuje nám to také ji dále promýšlet a kultivovat.
     Pro příklad lze zmínit následující: U Platóna je to pojetí politiky jako péče o duši, tedy myšlenka, že není dobré politiky bez etiky neboli že nelze být dobrým politikem, aniž budu současně dobrým člověkem – a být dobrým člověkem zase nelze bez spolehlivého pravdivého poznání – přičemž, dodejme, pravdivým poznáním se nemyslí poznání faktů (jako je to v dnešním šílenství okolo fakticity, fake news apod.), ale pravda o člověku, světě či Bohu. U Aristotela je to zase politika jako péče o druhé, tedy politika založená bytostně na vztazích, a to dokonce tak, že důležitější je vždy osoba ovládaného, tj. podřízeného člena vztahu.
     Staří autoři ale nejsou inspirativní jen tím, co v nich lze objevit nám blízkého a důvěrného, ale rovněž naopak tím, čím se zcela liší. My máme pocit, že o některých věcech se v politice nediskutuje, protože je to již překonáno; jako lidstvo jsme údajně dospěli k náhledům, které jsou evidentně dokonalejší než stanoviska našich předků – třeba různé představy o rovnosti. Současně ovšem uznáváme Platóna a Aristotela jako klasiky, kterým stojí stále za to naslouchat – a tito klasici mají přitom na řadu věcí odlišný, třeba i mírně šokující názor (např. že vládci mají mít buď společné, nebo žádné ženy anebo že pro otroka je lepší být otrokem než svobodným) – což nám umožní tyto otázky znovu promýšlet, a to takříkajíc ve svobodě vůči naší přítomnosti.

Jak vypadal antický politický ideál? Měli vládnout ti moudří, osvícení?
     Bývá hloupé opravovat při rozhovoru znění otázky, ale tady si musím dovolit určité upřesnění, protože právě o tuto věc v případě klasické politické filosofie jde. Ideál vyjadřuje představu něčeho žádoucího, touženého, jež ale nemusí být nutně reálné, je spíše v mysli než v realitě. To ovšem vůbec neodpovídá klasické politické filosofii, již zajímá naopak realita – vychází od toho, co je reálné, a hledá jeho nejlepší uspořádání. Tak například Platón nikdy nepřestane brát do úvahy pohlavnost jako integrální součást politiky. Nelze si představovat „ideálního občana“, pojem abstrahovaný od tohoto základního přirozeného puzení. Platónova obec není ideální, je nejlepší, není to ideál, ale spíš nejlepší stav politického světa tak, jak tento svět opravdu je.
     Ideál je naopak bytostně moderní vynález. Jsme to my, moderní lidé, kteří máme ideály. (A proto také jedině my máme ideologie.) A chce se to po nás: Chceš-li být dobrým člověkem, máš mít ideály. Ideál se oproti realitě vyznačuje především tím, že jej lze dosti libovolně utvářet a definovat – tak mají všechny společnosti svoje ideály, např. kanibalská společnost má svůj ideál pozřít co nejvíc lidí. A podobně na individuální rovině má také sadista svůj vlastní ideál. Můžeme se ovšem tázat na přiměřenost takovýchto ideálů.
     Takže pokud si Vaši otázku přeložím z pojmosloví ideálů do autenticky antických pojmů: Jaké by tedy bylo nejlepší zřízení státu či obce podle antických autorů? Odhlédneme-li od značné různosti konkrétních odpovědí (podle Platóna je nejlepší zřízení to, kde vládnou filosofové, podle Aristotela naopak to, kde vládnou střídavě různí dobří občané), pak společná odpověď klasiků zní: nejlepší je to zřízení státu, v němž vládnou nejlepší lidé. V tom tkví charakteristická odlišnost od moderní politiky, která se programově netáže, kdo vládne, nezajímá ji personální princip, ale táže se spíše po proceduře, formě a způsobu vlády.

Je nejlepší zřízení realizovatelné i dnes, v 21. století? 
     Když hovořím o moderní politice, nejsem si zcela jist, že politika 21. století je ještě její součástí. Všeobecný vzestup všemožných populistů v posledních dvaceti letech ukazuje, že jsme možná i zde vstoupili do nějaké nové, snad „postmoderní“ fáze, která je charakteristická návratem k prvku personálnímu. Jako bychom stále méně věřili strukturám a stále více se chtěli svěřit vůdci, nebo, řečeno korektněji, leaderovi. Z tohoto hlediska lze na populismus hledět mnohem pozitivněji, totiž jako na výsledek touhy lidí po tom, aby jim vládla (odpovědná a angažovaná) osobnost.
     Je ovšem třeba připojit, že leader dnes už pro řadu lidí nemusí být současně nejlepším člověkem. K repersonalizaci, mohu-li ji tak nazvat, přistupuje charakteristický, rovněž postmoderní cynismus. O A. Babibišovi (a podobně S. Berlusconim či D. Trumpovi) vědí všichni, že má řadu osobnostních vad a mravních škraloupů, ale přesto je pro řadu lidí přijatelný, a to jako protirežimní kandidát, někdo, kdo je schopen to současnému establishmentu „nandat“. Hřích systému jako celku považujeme zjevně za vážnější hrozbu než hřích osobní. Proto se nám některé osobní slabosti jako narcisismus, hrabivost či primitivní mluva nejeví jako hendikep, a chápeme je naopak jako přednost. Proto když se komentátoři z liberálního tábora vysmívají Babišovi (tak jako před patnácti leti Berlusconimu), jak primitivně mluví, oslovují tím pouze posluchače ve vlastní bublině, dotyčnému politikovi nemůže takový výsměch nijak uškodit.
     Ale možná že už i v tomto bodě dochází k posunu, když srovnáme výkony uvedených „starých“ populistů s novou generací politiků (jako byl S. Kurz či jako je G. Meloniová), kteří jsou rovněž spojováni s populismem, kteří ovšem představují jeho mnohem kultivovanější podobu.

Je reálné, aby nám vládli filosofové?
     My jsme ten požadavek ve skutečnosti již integrovali. Celé poantické dějiny politického myšlení jsou dějinami této integrace. Veškerá tradice středověké monarchie patří sem. Antický archaický král je panovníkem dědičným, vládne z důvodu genealogie, která má typicky božskou sankci – je to potomek bohů. Středověký král je sice také panovník dědičný a „z Boží vůle král“, ale současně je to také nositel panovnických ctností neboli dobrý člověk. To je ovšem platónské dědictví – ono spojení etiky a politiky. A dnes to vnímáme nejinak – zajímá nás, jací politici jsou, jaký mají osobnostní profil, zda jsou trestně stíháni nebo zda byli v KSČ. V tomto je také naše moderní demokracie diametrálně odlišná od demokracie antické, jež je přímo definována tím, že je lhostejné, kdo zrovna vládne: Vládnout může kdokoli, neboť v politických schopnostech a právech jsou si všichni radikálně rovni – proto také může o vládci rozhodnout los. V rámci našich volebních systému se naopak vždy zajímáme o svoje politiky osobně.

V čem současní politici nesplňují antické vzory?
     Nemám ve zvyku kritizovat politiky, kteří jsou často jen odrazem svých voličů, ale pokud stejnou otázku formulujeme pozitivně, tedy jaký vzor by si současní politici mohli v antice vzít, pak bych odpověděl připomínkou jednoho moudrého Platóna poznatku: Dobrý vládce se pozná paradoxně podle toho, že nechce vládnout. Zprvu nám to může znít cize, protože dnes klademe velký důraz na motivaci subjektu k nějaké činnosti. Ale tady se chce říci něco jiného, než že je dotyčný lhostejný ke svým povinnostem apod.: Myslí se to, že dobrý politik má přednostní zájem o jiné věci, které by dělal raději než politiku, k níž je víceméně donucen. Z toho vysvítá důležitá charakteristika jeho vlády – je to oběť a služba. To, že to může fungovat, vidíme na některých dobře zřízených komunitách, spolcích či školách, v nichž se vůdčí funkce střídají, a to ne proto, aby je někdo nezneužil, ale prostě proto, že jsou vnímány jako přítěž, kterou je spravedlivé nést střídavě. I to je dědictví platónské politické filosofie neboli – jak jsme to již výše naznačili – kultivace reálné politiky filosofií.

Jak vnímáme dnes prezidenta a jak se pojetí prezidentství vyvíjelo od roku 1918, kdy vzorem byl „tatíček Masaryk“ – liší se vnímání prezidenta dnes, nebo je tento tatíčkovský vzor stále v platnosti?
     Česká státnost je velmi specifická, a to jak historicky, tak právně. Právně tím, že vznikla zcela nově z vůle svých zakladatelů, převratem vedeným elitou (jíž se až sekundárně dostalo podpory lidu), a to v diskontinuitě s předchozím řádem, Československa s Rakousko-Uherskem, resp. ČR s ČSFR.
     Historicky je česká státnost silně vázána na sv. Václava a jeho korunu, kterou mu nechal vyrobit Karel IV. Svatý Václav je věčný vládce této země, která je jeho mystickým tělem, a proto jeho koruna je podstatou našeho státu. Z tohoto důvodu také nese tento stát historický název Koruna česká a je to mimochodem také jediné jméno, které dává trochu smysl. Ani ne tak pro specifický tvar naší země ověnčené korunou hor, i když i to snad hraje svou symbolickou úlohu, ale hlavně proto, že je to nejpřesnější pojmenování společenství zemí Čech, Moravy a Slezska. Ty mají totiž společné hlavně to, že patří k Václavově koruně. Označení „Česká republika“ parazituje na tomto historickém názvu, a to tak, že slovo „republika“ je mechanickou náhražkou za slovo „koruna“, náhražkou, jež je pociťována jako nutná, když se z monarchie mezitím stala republika. Výsledné sousloví Česká republika ovšem nedává smysl. Zatímco koruna je česká, totiž Václavova, republika česká není, je česká, moravská a slezská. Pojímat adjektivum „česká“ jako pars pro toto je nelegitimní, je to stejně problematické jako vzít za znak Československa výhradně jen lva (byť se slovenským křížem na hrudi). Jediný legitimní význam slova „Česká“ v názvu našeho státu by tak byl ten jazykový, víme, že i na Moravě se mluví česky, ale výsledkem by pak zase bylo sdělení, že náš stát je republika, kde se mluví česky, což je taky zjevný nesmysl.
     Z hlediska těchto dilemat je novotvar Česko vlastně vysvobozením, tedy nevadí-li nám, že i on je imperialistický – jde o paralelu se jménem Rusko, což je novotvar, jejž se začalo používat po expanzi Kateřiny Veliké, kdy k původní Rusi byly přičleněna i neruská území a národy. Stejná logika je i za názvem Česko.
     Je přitom zajímavé, že název platidla zůstal původní. Mám takové podezření, že je to proto, že měna je příliš vážná věc na to, aby se s ní mohlo svévolně nakládat. Lidé po zániku monarchie stále měli ke koruně emocionální vztah a moderní měna, která – navzdory nápisu na komunistických bankovkách – není kryta zlatem, ale jenom důvěrou svých uživatelů, potřebuje velmi silně přijetí (to jsme viděli v dějinách už mnohokrát). Rašín, nebo kdo byl autorem tohoto rozhodnutí, si počínal moudře, i když celkově působí tento výsledek jaksi alibisticky: máme Česk(oslovensk)ou republiku, v níž se platí českou korunou.
     Totéž lze říci – a tím se vracím k Vaší otázce – o Masarykovi a jeho koni, reps. veškeré související symbolice. Myslím, že toto je obecně známá a probíraná věc. Bylo velkým zážitkem vidět v těchto dnech, kdy musíme protrpět prezidentskou kampaň, korunovační klenoty a nedaleko lebku sv. Václava (mimochodem, ty dvě věci – koruna a lebka – by se od sebe neměly moc vzdalovat, převážení lebky do Boleslavi je symbolicky necitlivé a státoprávně chybné). Zaznamenal jsem při prohlídce tak spontánní a silné emoce projevované mnoha přítomnými návštěvníky, že se jen velmi těžko brání myšlence, jak by se nám asi dnes žilo v království.

Co chtít po prezidentovi, jaké by měly být jeho schopnosti podle antického pojetí? 
     Tato otázka se strašně zkomplikovala zavedením přímé volby. Myslím, že vlastně nevíme, co po něm máme chtít. Na jednu stranu je to v našem ústavním systému v zásadě kladač věnců, od kterého bychom si slibovali spíš schopnosti v mravně-symbolické rovině, integritu, umění sjednocovat, klid, moudrý úsudek – na druhou stranu jsme ho vybavili nejvyšší legitimitou v celém ústavním systému. Legitimita úzce souvisí se způsobem instalace, volby. President je jednočlenný orgán volený dvojkolovou většinovou volbou, nejkomplikovanějším a pro kandidáty nejnáročnějším způsobem volby. Vychází z ní logicky posílen co do své legitimity. To, že Miloš Zeman překračoval své ústavní pravomoci – důraz je na slově ústavní –, je třeba vidět ve světle tohoto druhého aspektu (legální vs. legitimní). Samozřejmě, zcela legitimní by bylo, kdyby na toto téma podnítil ústavněprávní debatu, což neučinil a místo toho přímo konal – čímž nám mimochodem situaci do budoucna neusnadnil, protože nyní musíme při zvažování prezidentovy role vzít do úvahy kromě toho ještě Zemanovo dědictví.

2. Téma: SVOBODNÁ SPOLEČNOST - 30 LET OD VZNIKU ČESKÉ REPUBLIKY
Jaký je Váš názor na přímou volbu prezidenta – je na ni společnost připravená? 
     Vaše otázka správně naznačuje, že je zde nějaký problém. Myslím ale, že problém netkví v tom, že by byla špatně připravena společnost, ale špatně je připravena volba sama. Ústava tvořila až do uzákonění přímé volby prezidenta jednotný a provázaný celek a jejím jednostranným porušením vznikl nesystémový prvek, přispívající k znejistění a vposled k chaosu. Presidentský úřad, se svými residui královského důstojenství (viz také „královské“ pravomoci jmenování soudců, profesorů, členů bankovní rady či nejvyšší armádní velení), byl z dobrých důvodů volen parlamentem. Parlament je reprezentantem lidu nejen z nutnosti, technické eficience (v době internetu totiž padá tradiční, technický argument proti přímé demokracii), ale také proto, že se v něm může generovat vůle lidu v její obecnosti. Oproti tomu přímá volba generuje pouze empirickou většinovou vůli. V tomto smyslu je také parlament náležitějším nositelem suverenity lidu, „hlasem Božím“, jak se někdy říká, který může být zdrojem legitimity analogickým božskému původu moci královské. V tomto smyslu není možné, není to takříkajíc v moci lidí, ustavit v přímé volbě presidenta analogického královskému důstojenství. Lid nemůže nastolit nástupce sv. Václava. Přímá volba je v tomto ústavním systému a v naší státoprávní tradici podvodem na lidech, kteří si myslí, že při přímé volbě činí něco jiného, než ve skutečnosti činí. Nevolí totiž nástupce sv. Václava, ale ani nástupce Václava Havla, nýbrž volí z hlediska naší ústavní tradice zcela nový orgán, který pouze ze setrvačnosti dlí na Pražském hradě. Myslím, že pokud by to nový president pochopil, měl by se
především z Hradu odstěhovat. A vzhledem k tomu, že posun k přímé volbě je patrně nevratný, bylo by to asi to nejlepší, co by se v té věci dalo dělat.

Jaký je Váš názor na demokracii, svobodu slova a její limity?
     Připomeňme si, že výraz demokracie byl až do doby cca před 100 lety výrazně negativně konotován – byla to politická nadávka, podobně jako dnes třeba slovo autoritativní (který naopak před sto lety pejorativní nebyl). Tím nechci propadat relativismu, ale spíše upozornit na to, že z pozice politického filosofa je třeba politiku promýšlet až k předpokladům různých konceptů a nespokojovat se s hodnotovou asociací, jež je aktuálně obecně přijímána.
     Co se týče svobody slova, věc je podle mě celkem přehledná – je to základní lidské právo, které může být omezeno pouze v případech určených zákonem. Měl-li by např. nyní být přijat zákon o omezení svobody slova ve světle současné mezinárodněpolitické situace, je třeba bedlivě hledět na to, aby byl legitimní.

V prvním kole prezidentských voleb jsme zaznamenali velmi vysokou volební účast. Co nám to říká o politické kultuře a zájmu občanů o věci veřejné?
     Myslím, že je třeba na prvním místě říci: občanská participace je v našem systému potřebná a volby jsou nejdůležitější a nejvýznačnější formou občanské participace. Tato věta ovšem neznamená, že volba má být povinná nebo že je to „občanská povinnost“. To se nám pokoušely vsugerovat statistiky komunistických voleb (98,8 % apod.). Občansky odpovědné může být někdy i nevolit a občanskou povinností je spíše si tyto otázky klást a podle svých možností také kvalifikovaně zodpovídat. Kvalifikovaně, to také může znamenat, že se nespokojím s pseudoargumenty typu „Stejně nic nezměním“.
     Důležitou součástí této rozvahy a možnosti občanské participace je vyjasnění vlastního zájmu. Politika je totiž vždy také artikulací a prosazováním oprávněných zájmů, a pokud se toto vědomí vytratí, hrozí depolitizace, neutralizace, překrytí politiky nějakými mimopolitickými ohledy, politika kýče, moralismus. Toto nebezpečí bylo mnohým teoretikům známo, a proto periodicky upozorňovali na nutnost orientovat se v politice vždy na „vážný případ“ (krize, nouzový či výjimečný stav, válka). Do tohoto kontextu také patří oprávněné zájmy.
     Největší problém současných prezidentských voleb je – kromě jejich nesystémovosti, viz výše, ale to je problém už od roku 2013 – to, že je u nich velmi ztížena možnost volit podle svého oprávněného zájmu. Po odstoupení Středuly např. nezbyl mezi kandidáty jediný, který by autenticky zastával zájmy socioekonomicky znevýhodněných. A nebyl tam také nikdo, s jistou neuspokojivou výjimkou P. Fischera, kdo by reprezentoval zájmy těch, pro něž nejdůležitějším politickým problémem jsou otázky ochrany života.
     Bohužel lidé volí u nás proti svým zájmům dlouhodobě. Výsledek posledních sněmovních voleb s absencí levicové strany ve Sněmovně je v době ekonomické krize slušně řečeno překvapivý. Podobně lze hodnotit výsledek komunálních voleb v Praze, kde voliči jako by zapomněli, jak se v metropoli vládlo během pětadvaceti porevolučních let.
     Můžeme se tázat po příčinách krize politiky zájmů, která je – jak jsem naznačil – krizí politiky obecně. Svou roli hraje jistě absence velkých a silných politických stran u nás a v širším smyslu prostě ducha pospolitosti. A jistě také manipulace, dnes pod eufemistickým názvem politický marketing – neboli vytknutí určitých témat, které jsou vlastnímu zájmu zcela mimotné, jako nosných.

Jak dostat zpátky lidi, kteří jsou vyloučení z demokracie?
     To souvisí s předchozím. Je třeba, aby tito lidé byli schopni identifikovat svůj zájem a aby jim k tomu pomohla nějaká strana či hnutí. Babišovo ANO celkem dobře zastává roli patrona zájmu důchodců, svoji daňovou politikou, činěnou ve shodě s ODS, však není hnutím v pravém smyslu levicovým. Tam je pořád prostor pro nějakou mobilizaci – v současné době patrně na bázi umírněného thin-populismu, který se nebude obracet proti menšinám a jiným znevýhodněným, což je doména spíš SPD apod.

Jak byste zhodnotil stav demokracie v ČR za 30 let? 
     Vyjdu-li z intence Vaší otázky, která asi směřuje k představám, které jsme v roce 1990 sdíleli o cíli transformace a nazývali jsme to demokracií, přičemž jsme ovšem mysleli vedle pluralitního politického systému také komplexní společenský rozvoj, přiměřený blahobyt a „návrat do Evropy“, tak je při odpovědi asi třeba diferencovat. V širší oblasti společenské to snad tak špatné není. Ocenit lze jistě dosaženou míru svobodné plurality (spolky, občanské aktivity, podnikání a inovace) a právního státu (viz nyní osvobozující rozsudek nad Babišem). Horší je to už v případě ekonomiky (což současně souvisí s návratem do Evropy, který nebyl dokonán po ekonomické stránce) a ještě horší v oblasti politické reprezentace, ale tam zase, myslím, nejsme moc výjimka. Myslím, že důležité je v současné době zejména udržet to, čeho jsme již dosáhli, zejména na poli oné plurality (zdá se, že se znovu objevuje určitá tendence k názorové uniformitě).

3. TÉMA: SOUČASNÁ SITUACE - PREZIDENTSKÉ VOLBY

Jak hodnotíte minulost prezidentských kandidátů? 
     Komunistická minulost obou kandidátů dnes již zjevně nepředstavuje politickou přítěž. Nejenom prakticky (vidíme na výsledku, že jim neublížila), ale ani hodnotově, ideově. Nikdo nemůže před druhým kolem smysluplně říci „Komunisty volit nebudu!“ – oba kandidáti totiž nikdy nebyli komunisty v pravém, tj. ideologickém slova smyslu, byli čistě kariérními komunisty, oportunisty. Proto neplatí bonmot Vojtěcha Filipa, že druhé kolo prezidentských voleb je úspěchem personální politiky KSČ. Ne, naši kandidáti by se uplatnili v jakékoli podobné struktuře a lze se domnívat, že – kdyby se narodili jindy a jinde – mohli být stejně dobrými členy třeba NSDAP. Neuspokojivé je na této volbě spíše to, co jsme již uvedli dříve: Jejich skutečná ideologická neutralita a pragmatismus naznačuje, že nejsou reprezentanty žádných reálných politických zájmů.

Hodně se mluví o volebních průzkumech – potřebujeme je? Neznemožňují nám svým předvýběrem svobodnou volbu kandidátů?
     Problém zde jistě je, můžeme poukazovat na nepřiměřenou moc průzkumů danou strategickým chováním voličů, a snad i na podezřelost a účelovost některých výsledků. Kandidátům (a stranám) ovšem nikdo nemůže zakázat průzkumy dělat, oni je skutečně potřebují pro své strategické rozhodování. Dovedu si ale představit poněkud etatističtější řešení – problémy by šlo přinejmenším zmírnit ustavením
veřejnoprávní instituce (asi na bázi STEMu).

Co je podle vás to podstatné, co by měli voliči požadovat po prezidentovi? Z čeho neustupovat a nad čím nemávnout rukou? 
     Napadá mě dvojí požadavek na budoucího prezidenta: Aby se odstěhoval z Pražského hradu a aby moderoval diskusi o změně ústavy; to další jsou otázky každodenní politiky, které je třeba posuzovat v konkrétní situaci.

Otázky kladli Markéta Imlaufová a Marek Jílek, odpovídal Jakub Jinek.
Zvukovou (a mírně odlišnou) verzi rozhovoru si lze poslechnout na Youtube, všech hlavních
podcastových platformách a dále na stránkách Ecclesia podcast https://ecclesiapodcast.cz.