Pochopit, že nám jde o vztahy... (Jiří Šenkýř)

 

Vážený pane Šenkýři,

• Patříte ke „skalním“ členům Pracovní skupiny pro sociální otázky. Kdy a jak jste se o skupině dověděl a proč jste považoval za důležité se v ní angažovat?

Někdy v roce 1991, kdy jsem byl místostarostou Žďáru nad Sázavou, jsem byl pozván do Brna pány Kamanem a Martinkem na schůzku. Konala se v domku v Židenicích, kde před sametovou revolucí byl tajný františkánský klášter. Mluvilo se o sociální nauce církve. Pro mne to byl zásadní životní objev. Nedlouho předtím jsem vstoupil do politiky, bez přípravy, „přímo z fabriky“, a kladl si otázku: „podle čeho se mám ve svém novém poslání řídit, jaké zásady platí pro tuto práci, kde se to naučím“? A najednou jsem zjistil, že katolická církev již sto roků promýšlí uvedené otázky. A navíc, že tato nauka je živá a vyvíjí se. Každý se svojí prací může podílet na jejím vytváření. Když potom arcibiskup Miloslav Vlk pověřil Lubomíra Mlčocha vytvořit při ČBK skupinu pro sociální otázky, tak se členy stali Josef Kaman i Cyril Martinek a nějak (už ani přesně nevím jak) jsem se stal (nejmladším) členem i já. Dnes patřím ve skupině k nejstarším a většina tehdejších členů již zemřela (Kaman, Martinek, Plocek, Vackář, Rychetník, Vymětalík, Frey).

• Jste mužem mnoha zájmů, teoretických i praktických. Vystudoval jste elektrofakultu, obor technická kybernetika, pracoval jste v tomto oboru ve Žďárských strojírnách a slévárnách. Za komunismu jste sledoval teologickou literaturu, dr. Zvěřina u Vás pořádal teologický seminář, seznámil jste se se Sekulárním františkánským řádem. Pak přišla revoluce a všechno se změnilo. Odešel jste z fabriky do veřejné správy a posléze do vysoké politiky. Stal jste se senátorem Parlamentu ČR. Působil jste v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jste praktickým ekologem: postavil jste několik rybníků, pečujete o kousek krajiny na Vysočině, chováte včely. Neodbytně a v různých záležitostech oslovujete výše postavené osoby, píšete představitelům církevní hierarchie, poukazujete na problémy, domáháte se řešení. Nedávno jste vystudoval na Institutu Jana Pavla II. nauku o rodině. Čím jste podle Vás především?

Především jsem manželem, otcem pěti dětí a dědečkem třinácti vnoučat. Od okamžiku, kdy jsem ve strojírnách vedl generální stávku a až do odchodu do důchodu to manželka neměla se mnou snadné. Politika znamená, že člověk prostě není doma. S manželkou jsme členy Sekulárního františkánského řádu, což znamená (řečeno slovy naší Řehole) přecházet od evangelia k životu a od života k evangeliu. Považuji se za odcházejícího politika, který sem tam někde promluví a něco napíše. A jak už jste se zmínila, jsem ekolog, který se trápí otázkami okolo klimatické změny. Kácím kůrovcem napadený les, sázím nové stromky, zkouším jiné využití drenáží, chytám včelí roje.

• Jako sekulární františkán máte pochopitelně blízko k oblasti, kterou dnes nazýváme sociální. Ve své době iritoval sv. František požadavkem chudoby, systémová řešení neexistovala. V čem by podle Vás spočíval apel menších bratrů do našeho současného světa?

Nemohu mluvit za celou františkánskou rodinu, řeknu svůj pohled sekulárního františkána. Jak evangelia, tak koncil nás vybízí ke čtení znamení doby. Globalizovaný svět je stále složitější, žije v něm sedm miliard lidí a všichni touží po šťastném životě. Pro františkána je Bůh přítomen v každém tvoru. Kristus přichází ke všem lidem. Je to jednoduché, ale v praxi to znamená odolat všem rozeštvávačům a ignorovat všechny fake news. Mít jistotu, že když Bůh všechno dobře stvořil, dal lidstvu takový potenciál, že je schopno zajistit důstojný život pro všechny. Františkánství je školou bratrství, školou vztahů.

• Sociální nauka církve představuje ucelený, nikoli však jednolitý soubor náhledů na sociální problematiku z pozice křesťanství. Rozhodně ji nelze chápat jako soubor závazných norem. To je na jedné straně pochopitelné, protože z křesťanského étosu nelze odvozovat přímé směrnice pro jednání, na druhé straně zůstává otázkou, čím pak SUC doopravdy je. Aplikací biblického poselství na sociální poměry v reálném historickém čase? Jakýmsi shrnutím toho, co pro sociální oblast jako křesťané konstatujeme? Nebo – v horším případě – souhrnem moralizujících pobídek?

Považuji sociální nauku církve za inspiraci pro praktický život politika, podnikatele, zaměstnance, prostě každého, protože každý zaujímáme ve společnosti nějaké místo. Říkávám, že znalost sociální nauky církve je předpolitická příprava. Je to příprava i na občanský život. Pak už záleží na každém, jak se v konkrétním případě rozhodne, co a jak z nauky využije. Přál bych si, aby se sociální nauka pěstovala ve farnostech. Farní prostředí představuje vhodné místo k diskuzi o potřebách obce, což by uvítali někteří členové zastupitelstva obce. V tomto kontextu mě napadá, zdali bychom neměli používat jiný název, protože slovo „nauka“ vyvolává dojem něčeho uzavřeného. Možná spíše „povzbuzení“, „podněty“, „zkušenosti“.

• Ano, to máte pravdu. Podobně matoucí je i termín „učení“. Je ale SUC sama o sobě dostatečně zřetelnou základnou, aby se z ní dalo vycházet v konkrétních poměrech obcí, farností či ve vyšších politických patrech? Někdy mě napadá srovnání s teologií osvobození. Situace nouze v Latinské Americe dala vzejít živé teologické koncepci „zdola“. Jistěže ne bezchybné, jakkoli pro mnohé spočívala její zásadní chyba především v tom, že přinášela příliš konkrétní, vyhraněné postoje. SUC oproti tomu nabízí postoje všeobecné, které sice nejsou ani radikální ani zpolitizované, ale možná ničemu nepomáhají. Není Achillovou patou SUC právě její šíře a nevyhraněnost, pro kterou se na ni mohou odvolávat příznivci mnohdy protichůdných politických orientací a naprosto odlišných sociálních koncepcí? Je to pak ještě hodnověrné?

Nejsem znalcem teologie osvobození. V době, kdy vznikala, jsme neměli dost věrohodných informací, dnes je svět i církev už jinde. U nás za socialismu byl takový sociální systém, že jsme si nedovedli představit krajní chudobu v Latinské Americe. A ani dnes lidé „na severu“ nechápou chudobu „na jihu“ planety. Sociální nauka „trpí“ centralizací církve, proto ta obecnost. Přesto v Latinské Americe vznikl tak významný dokument jako je Dokument z Aparecidy (2007), který řeší sociální otázky Jižní Ameriky. Myslím si, že chybí odvaha místních církví vydat se podobnou cestou. Nositeli sociální nauky jsou všichni pokřtění, takže tento povzdech míří hlavně na laiky, aby si uvědomili svoji zodpovědnost a společně s pastýři nacházeli řešení pro svoji dobu a svoje území. Jsem přesvědčen, že sociální nauka církve se má v prvé řadě používat v církvi samotné. Hlavně mám na mysli důraz na lidskou důstojnost a princip subsidiarity. Znamená to respektovat názory druhého, nikoho neponižovat, nestavět se nad druhé. A subsidiarita znamená církev vystavěnou od pokřtěných, přes rodiny, farnosti, diecéze až po Svatý stolec. Zatím je tomu naopak.

• Papež František je „fenomén“, který vyvolává výrazné reakce. Co je jejich důvodem? Z teologického hlediska zde těžko najít výroky, které by snad odváděly od pravověrné katolické víry. Nacházíme však nové důrazy – neotřelé, odvážné, důsledné, vtipné. Poctivé. Nemůže být důvodem pobouření, které tento laskavý a niterně věřící člověk na papežském stolci vyvolává, skutečnost, že opustil všeobecně nezávaznou zbožnou rétoriku a mluví jasně, adresně, konkrétně?

Papež František je úžasný. Jenže nese břemeno staleté praxe mužů církve. Říká se, že náboženská setrvačnost je pět set let. Ježíš zkusil přeměnit náboženství, ve kterém vyrostl, na nové společenství s rovnou důstojností každého člena. Povedlo se pouze částečně. Řečtí filosofové zkoumali člověka a křesťané se tak shlédli v jejich učení, až přehlédli, že člověk je především vztah. Bůh není objekt ke zkoumání, ale láskyplné společenství, které je ve vztahu k nám lidem. Podobně nestačí zkoumat přírodu; absence vztahu ke všemu živému má vážné důsledky. V čem je František zvláštní? Tím, že rezonuje v myšlení mnoha lidí. Dokáže odpovědět na otázky, které „visí ve vzduchu“. Dokáže přenést evangelium do naší současné situace. Čte znamení doby a nabízí řešení. Sice náročná, ale skutečná. František dal novou důvěru postavě papeže. Nebydlí v paláci a nosí obyčejné polobotky a černou aktovku. Nejen o chudých mluví, ale žije skromně a hledá řešení lepšího uspořádání světa. Papež zřejmě má skvělý tým. Ten sice není na první pohled vidět, ale lze jej „za papežem“ vnímat. Vytváří nové instituce a reformuje stávající. Bohužel u nás, možná i vlivem jazykové bariéry, nemáme dost informací. Třeba Úřad pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, a to jen podle kusých informací, dělá dobrou práci. Odborné instituce obsazené vynikajícími odborníky mají ale jeden velký problém. Jsou centrální pro celou církev. Podle principu subsidiarity by měly svět pokrývat plošně, aby informace šly nejen shora dolů, ale i zdola nahoru. Je to výzva do budoucnosti, ale už dnes můžeme leccos udělat: například naši Pracovní skupinu pro sociální otázky můžeme chápat jako budoucí „pobočku“ zmíněného Úřadu.

• Jaký postoj a jaké konkrétní kroky očekáváte od církve v situaci (post)koronavirové?

Doba budoucí bude asi těžká. A v takové situaci se projeví silněji dobré i špatné lidské vlastnosti. Očekávám růst nevraživosti a nenávisti. Všichni pokřtění jsou ovšem povolání nenávist tlumit. Klimatická změna sice nesouvisí s koronavirem, ale bude největší výzvou v následujících letech. Církev má v ruce Laudato si´, ale bojím se, aby to nedopadlo jako před 129 lety, kdy vyšla první sociální encyklika Rerum novarum a mnozí muži církve ji ignorovali. Svět možná mohl být ušetřen velkých krizí… A Laudato si´ obsahuje návod, jak řešit soudržnost lidské pospolitosti v nynější době. Církev musí najít způsob, jak zapojit laiky. Církev jsou všichni pokřtění, tak pokud to neudělá hierarchie, musí se laici zapojit a zorganizovat se sami. Tuto myšlenku najdeme už v dokumentech II. vatikánského koncilu. Zmínila jste pojem „učení“. Oficiální církevní názor na nějaký problém bývá vydáván formou dokumentu, jakou jsou encykliky papeže nebo usnesení synod. Mohlo by se jednat i o usnesení biskupské konference. Jako podstatný ale vidím proces vzniku takového dokumentu. Otázky a podněty se zpravidla rodí zdola. Pak musí následovat dialog s odborníky různých profesí, nezbytní jsou teologové. Dialogu by se měli zúčastnit pastýři církve, protože oni budou nositeli pastýřského listu. Takto například probíhala synoda o rodině. Papež vyzval věřící, aby odpověděli na předložený dotazník. To způsobilo v naší biskupské konferenci rozpaky, jak s tím naložit. Pokoušel jsem se tehdy dotazník získat pro Sekulární františkánský řád. Nakonec se to podařilo, ale už hořel termín. Konec dobrý, všechno dobré. Vypracovaný dotazník jsme včas odevzdali.

• Pokud platí, že se lidstvo právě nachází v procesu citelných proměn, které nás zasáhnou v nejrůznějších směrech, musíme totéž předpokládat i pro církev. Máte o tom nějaké představy?

Aby církev mohla působit v současné složité společnosti, musí jí rozumět. To znamená vybudovat odborné zázemí například ve formě odborných komisí a naslouchat odborníkům. Jednou ze zásad SUC je požadavek na kompetentnost („stop amatérismu“). Nemělo by se stávat, že církevní hierarchie něco rozhodne a nevysvětlí svoje důvody. Když (z dálky) sleduji dění ve Vatikánu, tak vidím snahu o nové odborné zázemí, jako je kupříkladu právě zmíněný Úřad pro integrální lidský rozvoj. Nám ale chybí překladatelé, kteří by důležité závěry překládali do češtiny.

Druhá věc, která mě trápí, je závislost církevního myšlení na řeckém, pohanském myšlení, které je vzdáleno Ježíšovu evangeliu. Tedy snaha uchopit Boha i člověka, zvěcnit, popsat a ovládnout. Ježíš nám zjevil tajemství Boha i člověka. Učí nás vztahu k Otci, Synu a Duchu svatému, ke všem lidem, k mužům, ženám i dětem, zejména k lidem chudým.

Třetí věcí, kterou bych zmínil, je náš domácí potlačený problém. Vyrostl jsem s povědomím o skryté církvi, dokonce jsem byl pokřtěn ze stejné křtitelnice jako biskup Felix Davídek, jen o 31 let později. Po revoluci byla činnost skryté církve administrativně ukončena, ale zůstal nevyužit skrytý potenciál, který měla – tvořivost, synodalita a svoboda. Myslím, že je na čase tuto otázku otevřít a čerpat z tvrdě nabytých zkušeností tehdejšího církevního života.

• V současnosti se v rámci činnosti SO ČBK zabýváte spolu s kolegou Vraným tématem digitální kultury. Tomu odborně rozumí pouze IT-subkultura, ale reálně se s tím musíme popasovat všichni – jako jedinci a jako společnost. Jaké směrodatné impulzy pro tuto problematiku nacházíte v SUC?

Každá technologie mění společnost, která se jí přizpůsobuje. Když Římané postavili silnice, museli nasadit vojenské oddíly, aby se chránili před lupiči. Podobně informační dálnice potřebují jak státní dohled, tak poučené uživatele. Když chcete jezdit autem, musíte do autoškoly… Umělá inteligence představuje obrovskou etickou výzvu – a kdo jiný by se jí měl chopit než církev. Je to oblast, do které musí vstoupit evangelium a jeho nástrojem je zde právě SUC. Jsme zahlceni informacemi všeho druhu, přecpáváme se informacemi, ale nikdo nás neučí rozlišovat, co je dobré a co špatné. Před 20 lety jsme si koupili první mobil. Jde to všechno velmi rychle a nestíháme měnit naše myšlení. Ze sociální nauky bych vyzdvihl princip lidské důstojnosti. Pochopit, že nám jde o vztahy, a ne o ovládání druhých. Tak silný nástroj jako je digitální svět znamená obrovské pokušení k panování nad druhými. To v kombinací s klimatickou změnou může být – pokud nic neuděláme – pro svět osudné.

• Ano. V současnosti je už více než patrné, že digitální problematika úzce souvisí s environmentální problematikou a všechno dohromady s problematikou sociální. Jak ale lidem vysvětlit, že více než Covid-19 nás ohrožuje oteplování, odlesňování, sucho? A že nestačí solidarita s námi samými, která je možná jen sobeckým strachem o vlastní přežití a pohodlí…

Ano, půjde o přežití. Nedají-li se odborné kapacity, kapitál a nové technologie ve prospěch celku (SUC mluví o obecném dobru), bude část lidstva vážně ohrožena. Zoufalí lidé budou dělat zoufalé věci. Politici budou slibovat, že ty kolem sebe ochrání před ostatními lidmi, jen když jim dají ve volbách hlasy. Ale to je cesta populismu. Oponovat jí mohou jen lidé poučení, kteří jsou ochotni se zapojit ve prospěch celku. To je dnešní výzva pro všechny členy církve, tedy pro všechny pokřtěné. Vysvětlovat to mohou svému okolí jen změnou vlastního způsobu života směrem k dobrovolné skromnosti. Jinak nebudou věrohodní.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová