Rada evropských biskupských konferencí (CCEE) je mezinárodní organizací sdružující 39 členů zastupujících katolickou církev ve 45 evropských zemích. Na rozdíl od COMECE – Komise biskupských konferencí EU – pokrývá CCEE širokou geografickou oblast evropského kontinentu. Jejím hlavním cílem je podporovat společenství a kolegialitu evropských biskupů. V posledním roce se sídlo sekretariátu CCEE přesunulo ze švýcaského St. Gallenu do Říma a právě v hlavním městě katolického křesťanstva se ve dnech 6. až 8. března konalo setkání sociální skupiny při CCEE. Jeho tématem byly Nové způsoby ekonomického jednání (New Ways of Doing Economy).
Setkání otevřeli svými vystoupeními čelní představitelé CCEE. Účastníky pozdravil mons. Gintaras Grušas, arcibiskup vilniuský a president CCEE, a poté její sekretář P. Luis Okulik přednesl úvodní příspěvek předsedy rady pro pastoraci při CCEE, biskupa Bohdana Dzjuracha (jenž se vzhledem ke svým povinnostem doma na Ukrajině nemohl zasedání zúčastnit osobně). Dzjurach zarámoval celé setkání slovy papeže Františka, že současná podoba ekonomie „zabíjí“ a vybídl k obrácení k mnohem inkluzivnější podobě ekonomického života.
Biskup János Székely, vedoucí sociální sekce CCEE, uvedené hodnocení doprovodil konkrétními ekonomickými údaji, které ukazují extrémně nerovné rozdělení světového bohatství (kdy např. miliarda nejchudší lidí na planetě spotřebovává pouze 1 %, zatímco nejbohatší miliarda 72 % světového bohatství). Jako možný zdroj nápravy připomněl sociální kreativitu, již skýtá katolického křesťanství a jež se v minulosti projevila např. ve vynálezu všeobecné zdravotní péče nebo v požadavcích na zrušení otroctví. Naopak za bezvýchodné označil módní zdůrazňování menšinových agend, jakými je politicky korektní jazyk, LGBT či tzv. reprodukční práva. Skutečná náprava nespravedlností se musí orientovat na pojem společného dobra a blahobytu pro všechny.
Hlavní řečník prvního dne, kardinál Michael Czerny, SJ, prefekt Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, navázal na své předřečníky zdůrazněním odvěkého úkolu církve podporovat rozvoj člověka. Proto je podle něho pro církev nutné věnovat se ekonomii, protože ta se týká všech aspektů lidského života. V technickém slova smyslu to podle něho znamená zejména zajištění slušně placené práce a zpřístupnění základních životních potřeb pro obyčejné lidi. Jako blízký spolupracovník papeže Františka poté kardinál Czerny shrnul hlavní body projektu Františkova ekonomika, jež jako první v dějinách sociální nauky církve (SNC) převádí princip preferenční opce pro chudé do konkrétních rozhodnutí. Zásadním poznatkem přitom je, že opce pro chudé není ve skutečnosti žádnou opcí, nýbrž spíše nutností: vždy je třeba začít u trpících. Nutná je rovněž aktualizace SNC zahrnutím soudobé sociální a ekologické krize a soustředění se na obecné dobro „okořeněné“ bratrstvím a řízené politikou.
Odmítání tržní ideologie a důraz na integrální lidský rozvoj přitom podle Czernyho nevyznačuje žádnou radikální pozici. Nejde o odmítání podnikání či obchodu; naopak, papež do nich vkládá svá velká očekávání jako do vznešené činnosti a možný zdroj prosperity. Rozvoj sám se ovšem nemá týkat prvního světa, ten je rozvinut už dost, ale výhradně světa třetího. V prvním světě je úkolem pouze doprovázet chudé lidi.
Co se týče konkrétních kroků, kardinál Czerny upozornil na existenci jedné z posynodních pracovních skupin, která se má věnovat právě problému chudých lidí. Jak má tedy církev, konkrétní farnost, vyslyšet volání chudých? Czerny sází nikoli na teoretické („filosofické“) pozice, ale na dobré příklady, zejména v pastoraci. Konkrétní farnosti a diecéze se např. v době migrační krize ukázaly jako místa trvalé péče o potřebné. Veškeré sociální otázky lze podle jeho smělého výroku zodpovědět ve světle synody: totiž nasloucháním.
Dopoledne následujícího dne, 7. března, bylo věnován akademičtějším příspěvkům. Prof. Charles M. Clark, ze St. John’s University v New Yorku se zamýšlel nad pojmem pokroku, jeho úskalími a pravým významem. Původně byl tento pojem úzce spjat s dobýváním nových zdrojů a území, a tedy vlastně s exploitací. Terve s Adamem Smithem se do hry dostává otázka zvýšení materiálního standardu pro dělníky a spotřebitele. Je zajímavé, že slavná „neviditelná ruka“ je ve Smithově díle zmíněna pouze dvakrát, a to jednou v souvislosti s rovností a podruhé s účinností. Clark to považuje za symbolické a zdůrazňuje nutnou spjatost obou představ.
Smithovo pojetí je přesto v celku reduktivní, když pokrok vidí výhradně optikou ekonomického růstu; taková perspektiva spočívá na krátkozrakých předpokladech. Pokrok není pouze hospodářskou veličinou, jak uváděl již Pavel VI. a jak dnes naznačuje rozdíl mezi růstem HDP a poklesem kvality života v mnoha zemích. Ve skutečnosti je materiální pokrok ve smyslu růstu značně ambivalentní, což ukazuje řada fenoménů, jimž Clark říká „pasti pokroku“. Jde například o situaci, kdy zdokonalení techniky lovu mamutů vedlo k jejich vybití, a v důsledku toho k zhroucení komunit lovců. Podobně je to dnes s hospodářským růstem ve vztahu k jeho udrželnosti. Problémy, které v této souvislosti vyvstávají, jsou celkem tři: mravní úpadek, klimatická krize a vzrůst nerovnosti.
K řešení poukazuje nový pohled na pojem bohatství: V první řadě je třeba si uvědomit, že zdroj skutečného bohatství dnes leží nikoli ve výrobě či obchodě, ale v intelektuální vlastnictví. To však nesnese původní legitimizační důvody uváděné pro nutnost soukromého vlastnictví, totiž potřebnou výlučnost a individualitu. Navíc materiální pokrok je dnes založen mnohem spíše na výzkumu financovaném z veřejných zdrojů než na soukromých investicích pro zisk. Proto je naprosto přiměřené, když SNC hledí na majetek jako na sociální hypotéku (Jan Pavel II.) či z hlediska jeho univerzálního určení (František).
V dalším příspěvku prof. Stefano Zamagni, historik ekonomie z boloňské univerzity, představil široké panorama vývoje tržního hospodářství. Oproti běžnému pohledu ukázal, že tento koncept vznikl kolem roku 1400 v prostředí františkánského řádu a že čerpá z přímého dědictví sv. Františka, v jehož charismatu přirozeně působil zděděný podnikatelský duch, jejž potom sv. Bonaventura pouze teoreticky rozvinul. Proti tomuto podnikatelskému duchu stojí kapitalistická tržní ekonomie, která – jak nás správně zpravuje Max Weber – má naopak protestantský, konkrétně kalvínský původ. To, že by každá tržní hospodářství mělo být kapitalistické, označil Zamagni za ideologickou lež. Podobné zmatení je běžné rovněž ve vztahu k otázce vzniku teoretické ekonomie. Její první katedra však podle Zamagniho vznikla již v polovině 18. století v Neapoli, a nikoli v Británii (kde v té době A. Smith držel katedru morální filosofie).
Uvedné dva základní modely tržního hospodářství, jejž Zamagni označil za občansko-tržní a kapitalisticko-tržní, odlišuje jednak různý obraz člověka, a jednak pojetí vztahu etiky a politiky. Zatímco podle sv. Tomáš Akvinského je člověk homo reciprocas, podle kapitalistů je chápán jako homo economicus. A co se týče vztahu ekonomie a etiky, podle občanské ekonomie platí, že jde o dvě strany téže mince; naproti tomu politická ekonomie kapitalismu prosazuje od poloviny 19. století pozitivistický obraz oddělení ekomie od etiky.
Zamagni svůj příspvěk uzavřel úvahou o vztahu kapitalismu a demokracie, kdy zdůraznil, že tato souvislost, dříve považovaná za neodmyslitelnou, je dnes zpochybněna v míře, nakolik se kapitalismus spojuje – např. v Číně – s oligarchií. To souvisí s posilováním globálního finančnictví, které dnes vytváří 90 % světového HDP, ale je odtržené od reálné ekonomie. Jeho zaměření do sebe považuje Zamagni za zdroj démonického zla. Připomněl, že už od Aristotela je ekonomie závislá na politice a je jejím nástrojem; až v raném novověku pak došlo k obrácení tohoto instrumentálního vztahu. Je tedy třeba posílit prvek rovnosti a demokracie – nemůžeme vládnout jenom pro lid, ale také skrze lid, tak aby vláda nic nepodnikala proti jeho vůli.
Otec Richard Finn, OP, ředitel Las Casas Institute pro sociální spravedlnost v Oxfordu, začal svůj příspěvek představením specifického pohledu SNC na ekonomiku zahrnujícího chápání ekonomie jako morální vědy. Současná realita ovšem tomuto principu neodpovídá, a navíc se stále zhoršuje, což Finn spatřuje v oslabování politické vůle věnovat se klimatickým hrozbám, v útocích na mezinárodní právo a ve válce na Ukrajině. Zásadní problém spatřuje v populismu, který rozvrací tradiční strany a vede k neúčasti na politckém procesu.
Při řešení uvedených problémů hledal inspiraci v postavě Vincenta McNabba, OP, irského dominikána a kritika moderní doby, který ve svém sociálním učení zastával radikální distribucionsimus a vyzýval k návratu k půdě a do lokalit. Finn to považuje za lepší alternativu než tu, již nabízí např. Tony Blair Institute, který doporučuje spolehnout se na nové technologie a nové sjednocující politické narativy. Finn je přesvědčen, že tato možnost neponechává žádný prostor pro ctnost – ten byl již zabrán strukturami hříchu. Proto v návazhnoti na McNabba vkládá naděje do působení lokálních komunit řízených principem subsidiarity a oddělených od struktur hříchu současné ekonomie. Komunity jsou místem pro růst člověka, jeho podporu, zdravý životní styl a výchovu.
Předpokladem k tomu je ovšem komunitní asketismus jako základní orientace jednání. Komunity mají kultivovat sdílenou skromnost založenou na důvodech sdílených jejich členy. Jde vlastně o rozvoj klasických ctností, v současných podmínkách remodelovaných z ekologické perspektivy. Tyto – typicky religiózní – komunity se poté mohou stát zdrojem inspirace pro širší společnost.
V dalším příspěvku pan Charles Wookey, zakladatel hnutí Blueprint for Better Business a bývalý hlavní poradce konference katolických biskupů Anglie a Walesu, představil svůj veskrze praktický projekt účelově zaměřeného podnikání. Účelností se myslí zejména to, že podnik má konkrétní důvod pro svou existenci, jímž není zisk – ten je pouze prostředkem. V takovém pojetí se podnik chápe přednostně jako společenská organizace, tedy nikoli jako síť smluv, nýbrž soubor vztahů. Takové podnikání se řídí morálními principy zahrnujícími čestný a spravedlivý přístup k zákazníkům a dodavatelům, zodpovědnost a vnímavost vůči zaměstnancům a společnosti a rovněž dlouhodobě udržitelnou výkonnost chránící budoucí generace.
Na otázku, proč by se podniky měly začít snažit ubírat naznačeným směrem, se podle Wookeyho nabízí několik odpovědí. Lze tak získat zpět ztracenou důvěru zákazníků, přilákat talentované lidi do svých řad, získat iniciativu ve vztahu k státní regulaci a současně podporu investorů; v neposlední řadě to vychází vstříc stále častěji zmiňované a pociťované potřebě systémové změny. Zatím ovšem pozorujeme spíše jen sérií dílčích a povrchních posunů. Ke skutečné změně je třeba dosáhnout proměny smýšlení na straně ekonomických lídrů a jiných klíčových akterů, zejména jejich uvědomění si významu účelu.
V posledním příspěvku prostředního dne setkání se dr. Dolores Sanchezová, výzkumnice v Dikasteriu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, zamýšlela především nad tím, nakolik je v ekonomickém životě nadále důležité vzdělání. Vzdělání je podle ní třeba zejména v rámci očekávatelné změny paradigmatu, kdy bude třeba odložit nutkavý konsumerismus a techno-ekonomický model, jenž jedince vposled ohrožuje.
Poslední den společného setkání, 8. března, se po mši sv. konal společný liturgický průchod Svatou branou Svatopetrské basiliky v rámci Jubilejního roku 2025. Konference pak pokračovala dvěma posledními příspěvky: pan Paul Dembinsky, ředitel institutu Observatoire de la Finance v Ženevě, a spolueditor časopisu Finance and the common good, věnoval pozornost otázce finančnictví a ekonomie v jubilejním roce. V posledním příspěvku se sestra Laura Sarolta Baritz, OP, profesorka katolické střední školy “Sapientia” v Budapešti, zaměřila na perspektivy ekonomické obnovy na základě kontextu jubilejního roku a sociální nauky církve.
Na závěr se konala společná rozprava, z níž vyplynulo konečné komuniké celé konference. Jeho český překlad přinesme v samostatném dokumentu.
Jakub Jinek
