Pohled na fenomén chudoby  –  jeho možné souvislosti a konsekvence (několik postřehů)

„Chudé budete mít mezi sebou vždycky“ (Mk 14,7)

Ježíšova slova o stálé přítomnosti chudých mezi námi potvrzují stálou dějinnou zkušenost s chudobou. Nejčastěji se tímto slovem označuje situace, ve které se ocitá jedinec či skupina v rámci dané společnosti, kteří si nejsou schopni obstarat potřebné prostředky k lidsky důstojnému životu. Z toho rovněž vyplývá, že míra chudoby, resp. její hranice se odvíjejí od společenského kontextu. Svou roli v tom samozřejmě hraje i vnímání této hranice ze strany daného jednotlivce či skupiny.

Chudoba však nepředstavuje jen stav hmotné nouze, nýbrž nabývá i jiných podob, jak to dosvědčuje např. bible či sociální učení církve. V bibli se hovoří o chudobě v důsledku přírodních katastrof, neúrody, válek, útlaku či lichvy. Řeč je zde o sirotcích a vdovách, rovněž tak o přistěhovalcích, kteří nejsou vlastníky půdy. Žalmy nabízejí vhled do duševní a duchovní chudoby, kdy člověk vnitřně strádá v konfrontaci s náročnými životními situacemi, ve kterých hledá smysl v důvěře v blízkost a pomoc Boha. Sociální učení církve vedle „klasického“ pojetí chudoby zmiňuje též její nové formy, ke kterým řadí zoufalství nihilismu, drogové závislosti, osamocenosti ve stáří či nemoci, ve formě upírání práv, nebo sociální nespravedlnosti. Zmiňuje též environmentální hrozby, které činí zemi nehostinnou a nepřátelskou životu. Zmiňuje problém válek a neúcty ke klíčícímu životu.[1] 

Bible rovněž nabízí některá bližší upřesnění fenoménu chudoby. Ukazuje její širší význam v kontextu napětí, které se odehrává mezi velikostí (důstojností) a bídou člověka. Základem důstojnosti člověka je jeho podobnost s Bohem, který jej stvořil a vstoupil s ním tak v trvalý, z jeho strany nevypověditelný vztah, na který se může člověk vždy odvolávat, zvláště v situacích bídy a nouze, jako je tomu v případě starozákonního Joba, aby v Bohu, v trvalém Božím příklonu k člověku objevoval svoji královskou důstojnost (srov. žalm 8) v konfrontaci s aktuální bídou, kterou prožívá. Tato skutečnost nicméně nepopírá situace, za kterých je míra chudoby člověka taková, že již představuje ohrožení jeho důstojnosti. V takovém případě je žádoucí intervence a pomoc ostatních, společnosti, jak to dosvědčují četné výzvy proroků, nebo starozákonní sociální zákonodárství (viz kniha Leviticus), stejně jako Ježíšovy výzvy a jeho konkrétní život charakterizovaný vstřícnou náklonosti k chudým a opuštěným. 

Zajímavý je pohled na chudobu v moderní společnosti v podání sociologa Zygmunta Baumana. Ten zdůrazňuje, že globální svět, resp. globální ekonomika vytváří stále hlubší propast mezi bohatstvím a příjmem nejvyšších a nejnižších vrstev světové populace a odsuzuje stále větší část obyvatelstva k životu v chudobě, bídě a krajní nouzi. Dostává je do prekérní situace. Tito lidé jsou připravováni o možnost práce. Stávají se tak ekonomicky a společensky nadbytečnými bytostmi.[2] Na druhou stranu Bauman tvrdí, že paradoxně množství chudých a všeobecné povědomí o bídě mají pro moderní, blahobytné společnosti nesporný význam. Pohled na chudé, kteří jsou zproštěni nejistoty, doprovázené absencí jakéhokoliv očekávání od budoucnosti, totiž podle Baumana dává těm ostatním ochotu vydržet zátěž nejistoty, které jsou každodenně v moderní společnosti vystavování, aby trpělivě snášeli nezastavitelnou „flexibilizaci“ světa a stále vzrůstající prekérnost své vlastní situace. Zároveň jsou podle něho chudí pro bohaté trvalou připomínkou „křehkosti“ lidských jistot, na kterých staví svůj život.[3]

Fenoménu chudoby se aktuálně věnuje i souhrnná zpráva z XVI. Řádného generálního shromáždění biskupské synody z podzimu roku 2023. Nabízí další podněty k jejímu chápání a vnímání ze strany církve. Zdůrazňuje se zde, že pro církev je opce pro chudé dříve teologickou než kulturní kategorii. Připomíná se zde rovněž očekávání chudých vůči ní. Jde o požadavek lásky projevovaný úctou, přijetím a uznáním. Jde o hodnoty, které mohou chudé stimulovat k osobnímu růstu. Za chudé jsou zde mimo jiné považováni migranti a uprchlíci, domorodé, původní a africké národy, ti, kteří trpí násilím a zneužíváním, menšiny, oběti rasismu, vykořisťování a obchodu s lidmi, vykořisťovaní pracovníci, ekonomicky vyloučení a lidé žijící na periferiích. Zásadní přitom je, že vedle chudoby materiální je zde zmíněna i  chudoba duchovní, která se pojí s nedostatkem smyslu života. Tyto dvě formy chudoby je přitom nutné podle výstupů biskupské synody vnímat ve vzájemném vztahu, jako nutný předpoklad proto, aby si vzájemně odpovídaly na své potřeby.[4] Za nebezpečné se zde přitom považuje přílišné zaobírání se sebou samým, což může vést k izolaci, k obavám z druhých lidí, k individualismu.