Pravda v digitálním světě

Pracovní skupina pro sociální otázky při České biskupské konferenci (SO ČBK) si pro rok 2023 zvolila téma Informace – pravda – konsenzus. V rámci tohoto širšího tématu jsem byl jakožto programátor a IT specialista požádán o pohled na pravdu v digitálním světě. Jde o téma velice široké, na které rozhodně nestačí hodinová přednáška, zároveň má být probráno v kontextu ostatní práce SO ČBK. Proto budu do značné míry reagovat na dva dokumenty, které v rámci SO ČBK vznikají. Prvním je Jiřím Zajícem načrtnuté pojetí pravdivého poznání jako naší spolupráce s univerzální Pravdou, jako daru Pravdy, za kterou křesťané poznávají Ježíše Krista. Druhým je dokument Pravda – vyjasnění pojmu, který cituje mnohá slova encykliky Fratelli Tutti papeže Františka z 3. října 2020, která jsou velmi skeptická k digitální komunikaci (zejména články 42-47).

Digitální svět není jen digitální komunikace
Především je třeba říci, že digitální svět není totéž, co digitální komunikace. Digitální svět začal vznikat s prvními počítači zhruba 30 let před digitální komunikací. Tehdy se soustředil zejména na složité vědeckotechnické výpočty, řízení procesů, účetnictví ve velkých institucích, statistiku apod. Z dnešního pohledu byly tehdejší počítače mizivého výkonu, přesto ve spojení s lidským důvtipem, jehož samy byly plodem, přinesly obrovskou revoluci, neboť umožnily získávat, uchovávat a zpracovávat do té doby nepředstavitelné objemy dat, provádět výpočty, které by lidem zabraly staletí, a řídit procesy, které by byly lidskými silami neřiditelné. Mimo jiné tím otevřely nové zobrazovací metody v medicíně, neboť výpočetní tomografie (CT) nebo magnetická rezonance (MRI) jsou bez počítačů nemyslitelné.

Veliká spolupráce v digitálním světě
Již z této doby pochází některé věci, které souvisí s pravdou v digitálním světě. Především by sám vznik a rozvoj digitálního světa nebyl možný bez mnoha spolupracovníků Pravdy, jak o nich mluví Jiří Zajíc, kteří měli skutečnou touhu přijít věcem na kloub a poznat svět i sebe samé. Tito lidé zároveň museli být schopni široké spolupráce s ostatními, odvahy k pravdivosti „padni komu padni“ i myšlenkové poctivosti a důslednosti. A to nejen ti, kteří přímo konstruovali tyto první počítače, ale i lidé mnoha předchozích generací, z jejichž práce vycházeli, stejně jako ti, kteří objevovali stále nové a nové aplikace této převratné techniky. Je na místě zde připomenout krásná slova Jana Pavla II., že člověk „svou prací proniká do jakési dvojí pokladnice: do pokladnice toho, co je dáno všem lidem v přírodních zdrojích, a do pokladnice toho, co jiní před ním už vypracovali s využitím těchto zdrojů, především rozvíjením techniky, to je vytvářením stále dokonalejších pracovních nástrojů.“ (Laborem exercens 13).

Tyto ctnosti však nebyly vlastní jen průkopníkům oboru; jsou vlastní i mnoha současným IT specialistům. Mimo jiné platí, že práce v IT je skutečně a čím dál více o široké spolupráci, vzájemné závislosti a navazování na práci druhých. To se projevuje i ve stále rostoucím trendu open source, tedy přístupu, že zdrojové kódy celých velikých knihoven a softwarových balíků i návrhy mnoha obvodů jsou veřejně dostupné a při splnění určitých, často velmi volných, licenčních podmínek bezúplatně použitelné.
 

Dopady prvotního hříchu
Ony pionýrské časy však přinesly i praktické setkání s tím, co by teolog nazval dopady prvotního hříchu. Tedy celý svět a všechny lidské aktivity, včetně světa digitálního, jsou porušeny, a tento fakt se projevuje stále znovu a znovu. V potu své tváře budeš jíst chléb, a tak ajťáci všeho druhu zápasí s nejrůznějšími problémy, z nichž mnohé nemají žádný etický rozměr. Z fyzikálních důvodů jsou odečty senzorů zatížené nepřesnostmi, a dokonce i přímo v čipech může docházet k chybám. Některé algoritmy jsou náchylné k tomu, že malé chyby na vstupu způsobí velké rozdíly na výstupu, jiné algoritmy jsou neuvěřitelně náročné na čas nebo paměť, u jiných zase vadí, že to, co byl před lety nesmírně náročný výpočet, zvládnou dnešní počítače velice rychle – typicky kryptografické algoritmy. Velmi často se setkáme i s tím, že kdosi kdysi udělal přes veškerou svou poctivost chybu, která se doteď vůbec nemusela projevit, nebo že k něčemu je nedostatečná či chybná dokumentace. Jiné problémy již etický rozměr mají. Odfláknutá práce, zanedbané testování, zanedbané zabezpečení, … Dokonce i samotný účel práce a využití počítačů může být eticky diskutabilní. Vždyť první počítače vznikaly za druhé světové války nejen pro dešifrování nacistických kódů, ale také pro vývoj jaderné bomby. Ale to není nic specifického pro digitální svět.

Již z oněch pionýrských dob pochází slavná hláška garbage in, garbage out. Ta říká, že když do sebelepšího počítače zadáte nesmysly, vypadnou nesmysly. Bylo věnováno mnoho úsilí odhalování chyb a předcházení jejich vzniku ideálně již vhodným návrhem, nicméně již z principu nelze vyloučit všechny chyby a následné nesmyslné výstupy. Také nelze zcela vyloučit použití sebelepšího programu pro účel, pro který je nevhodný.

Vznik internetu a digitální komunikace
Vrátíme-li se k digitální komunikaci, je milníkem zejména rok 1969, kdy byly propojeny první počítače v síti ARPANET. Ta byla přímým předchůdcem dnešního internetu a propojovala zejména výzkumná a vojenská střediska. Byla záměrně navržena jako vysoce odolná a decentralizovaná síť, což je vlastní i internetu.

Dalším milníkem je rok 1991, kdy byla do světa uvolněna síť World Wide Web, vyvinutá v CERNu. Motivací pro její vývoj bylo snadné ukládání, aktualizace a vyhledávání dat v této obrovské výzkumné organizaci, a možnost jejich sdílení se spolupracovníky mimo CERN. Z pohledu našeho tématu tedy vlastně bylo cílem ulehčit hledání pravdy a usnadnit spolupráci a tato myšlenka je dodnes silně patrná na velkých částech webu, které například
poskytují bezplatný přístup k vědeckým článkům, nebo na webových encyklopediích.

Web je to, co si většina z nás představí pod pojmem internet. Je to zhruba řečeno to, co vidíme v prohlížeči. Ale to zdaleka není celý internet. Ten zahrnuje také třeba mailovou komunikaci, hlasové služby, sdílení souborů, cloudové služby nebo nejrůznější komunikaci mezi počítači a zařízeními připojenými k internetu, např. odečet senzorů, řízení strojů, telemetrii apod.

Iluze komunikace, nebo jen špatné použití nástrojů?
V kontextu SO ČBK se však chceme zabývat zejména mezilidskou komunikací za pomoci počítačových technologií, tedy emailu, hlasových služeb, webu, sociálních sítí a podobně. Nepřekvapí, že taková komunikace nemůže úplně nahradit osobní setkání. Již dlouho se v mnoha výzkumech hovoří o tzv. media richness, tedy bohatosti média. A tak zjišťujeme, že psanému textu chybí mnohé vlastnosti mluveného projevu jako rychlost vyprávění a intonace hlasu, kterou nenahradí ani dnes populární smajlíky. Hlasová komunikace nám neříká, jak se druhý tváří, jaký má postoj těla atd. Ani ve videohovoru nevidíme celou řeč těla. Snad stojí za zmínku, že některé potíže spojené s videohovory mají překvapivě snadná řešení. Třeba tvář na monitoru je obvykle velmi blízko a dosti velká, takže ji můžeme podvědomě vnímat jako ohrožení. Pomocí je posunout se dále od monitoru nebo zmenšit okno videohovoru.

Na druhé straně je otázka, zda je vždy nutné nebo možné osobní setkání. Nejprve k té nutnosti. Pokud položím nebo zodpovím otázku v nějakém fóru, není vždy nutné se vidět s ostatními přispěvateli. Spíše je velice užitečné, že do fóra mohou přispívat lidé z celého světa, se širokým spektrem znalostí. To je příkladem, jak digitální technologie umožňují dříve nepředstavitelnou spolupráci napříč různými částmi světa. Pokud jde o osobní setkání, digitální technologie umožňují zůstat v kontaktu i tam, kde osobní setkání není možné. Sám jsem přes sociální sítě v kontaktu s některými spolužáky, kteří již dávno žijí jinde. Omezení osobního styku může plynout i z důvodů infekčních nemocí, jak se ukázalo během pandemie covidu. Stěží by bez ní někdo plánoval tak veliký a prudký přesun do online světa, ale v dané situaci to byla asi jediná možnost. Právě digitální komunikaci vděčíme za to, že bylo možné současně zpomalit šíření nemoci a nezastavit zcela život společnosti. 

Rozhodně bych tedy v souvislosti s digitální komunikací nehovořil o iluzi komunikace tak jakoFratelli tutti, spíše o její vhodnosti pro ten či onen účel.
 

Soukromí na internetu a jeho obrana
Papež František se dále ve Fratelli tutti 42 pouští do tématu soukromí na internetu slovy „Digitální komunikace chce všechno vynášet ven; každý jednotlivec se stává předmětem slídění, obnažování a zveřejňování.“ Téma soukromí v digitálním je široké a komplexní a mnozí IT specialisté si plně uvědomují význam zachování soukromí. O soukromí v digitálním světě se vedou velké diskuse i tuhé boje. Nelze je pokrýt v takto krátkém článku, rád bych však upozornil na tři důležité věci.

Policejní stát není automatický výsledek digitálních technologií
Především, digitální policejní stát v Číně, na který padl v rámci SO ČBK dotaz, je zneužitím digitálních technologií, ne jejich automatickým vyústěním. Nesmíme zapomínat ani na to, že v řadě zemí světa včetně Číny se v průběhu uplynulých sto let objevily velice tuhé totality s miliony mrtvých a digitální technologie k tomu nebyly potřeba, v některých obecně známých případech totality dokonce ještě ani neexistovaly. Bez digitálních technologií by současná čínská forma totality byla neproveditelná, neexistuje však principiální důvod, aby digitální komunikace sama vedla k digitálnímu policejnímu státu. Je ovšem potřeba politickými i jinými prostředky bránit možnosti takového zneužití.

Mezi prostředky, jak bránit zneužití digitální komunikace k průniku do soukromí, patří jak právní úpravy (např. GDPR), tak ale nezbytně i technické prostředky v oblasti zabezpečení dat. Patří sem však i vzdělávání uživatelů, aby tyto technické prostředky dokázali využívat a udržovat (aktualizace), a aby si byli vědomi rizik digitální komunikace a dokázali jim předcházet i na ně reagovat. Předcházením rizikům digitální komunikace myslím zejména přemýšlení, zda opravdu to či ono potřebuji sdílet na sociálních sítích, ověřování si, komu a proč vlastně data svěřuji, komu a proč dávám přístup k datům nebo zařízení, co a proč si instaluji do mobilu či počítače, a vůbec dodržování alespoň základních zásad digitální hygieny. Reakcí na rizika myslím například opatrnost ve vztahu k možným phishingovým útokům, které mohou vést k instalaci škodlivého software na počítač, ze kterého pak mohou vynášet libovolná data, například fotografie nebo soukromé zprávy, případně požadovat výpalné za jejich nezveřejnění.

Přemýšlejte, co sdílíte
Druhou velkou oblastí je zveřejnění soukromých věcí samotným uživatelem. Často je otázka, proč vlastně dotyčný má potřebu danou věc sdílet, opět to však není automatickým výsledkem digitální komunikace.

Produkt jste vy – obchodní model založený na reklamě
Třetí velkou oblastí do úvahy je dávno známá skutečnost, že pro mnoho služeb jste produktem vy sami. Nežijí z vašich poplatků, ale z cílení reklamy na vás, ze sledování vašeho nákupního chování, prodeje vašich osobních dat atd. Opět však nejde o nějaký automatický výsledek používání digitální komunikace, jako spíše o její využití neetickým způsobem. Téma je to velice široké. Jednou z částí této problematiky je obchodní model mnoha služeb, které jsou pro čtenáře či uživatele zdarma a žijí z reklamy, což je často oblíbeno i uživateli.

V případě médií to bylo z velké části umožněno právě nástupem digitálních technologií, kdy se dramaticky snížily náklady na vydávání a distribuci. Zároveň pro mnohá z nich byla jejich volně dostupná internetová verze z počátku jen drobným přídavkem k placené tištěné podobě. Koncem 90. let si lidé tak nějak zvykli, že na internetu je vše zdarma. Jenže s rostoucím využíváním internetu se situace obrátila. Zpoplatnění obsahu asi většinou nepřicházelo do úvahy pro obavy z odlivu čtenářů, a tak zvítězil obsah placený reklamou.

Prostor pro šíření lži a zasévání nedůvěry
Komunikační technologie, zvláště internet, otevírají prostor k masivnímu cílenému šíření lží, dezinformací apod., jak říká jeden z návrhů dokumentu SO ČBK. S tím bohužel nelze než souhlasit a viděli jsme to na mnoha dobře dokumentovaných případech. Naneštěstí tyto technologie zároveň umožňují i organizace různých davů ovlivněných takovým šířením lží, jak jsme též mnohokrát viděli, mimo jiné při útoku davu na americký Kapitol v lednu 2021. 

Šíření lži však není limitováno jen na oblast politickou. Rád bych upozornil na obrovské pole pavědy a ezoteriky, na které se v této souvislosti často zapomíná. Tam také působí obrovské mechanismy lži, strachu a zasévání nedůvěry, spojené s nereálným očekáváními. Z křesťanského pohledu v něm vnímám i působení nečistých sil skrze různé věštění a magické praktiky. Také zde jsou patrné obrovské ekonomické zájmy, vždyť je to obrovský byznys pro všechny ty léčitele, kartářky, věštkyně a prodejce zázračných řešení. Mnohdy se to vše pak míchá dohromady s orientací ve světě politiky a ekonomiky. Pokud totiž člověk pod vlivem ezo webů věří na to, že letadla nás práškují a lze se léčit pitím toxické bazénové chemie, pokud ve světě založeném na znalostní ekonomice touží věřit na všelijaké zázračné postupy, čakry a výklady karet, nezbývá mu než nedůvěra k těm oficiálním médiím, oficiálním informacím i oficiální vědě, proti kterým také ve velkém různí dezinformátoři a prodejci zázraků vystupují. Obávám se, že role různých ezo webů v zasévání nedůvěry ve společnosti ještě nebyla plně reflektována, byť alespoň já jsem se s jejich vlivem začal setkávat nejméně
o deset let dříve než s politicky motivovanými dezinformacemi.

Prostor pro hledání pravdy
Pro vyváženost je však třeba říci, že digitální technologie zároveň otevírají obrovský prostor pro hledání pravdy i Pravdy s velkým P. Internet není jen semeništěm lži, ale také prostorem snadného přístupu k velmi kvalitním zdrojům informací a prostorem k ověření si pravdivosti toho, co je nám předkládáno. Vzpomeňte si, že world wide web vznikl v CERNu za účelem vyhledávání a sdílení výzkumných dat.

Obrovským svědectvím je pro mě třeba Wikipedie a to, v jak kvalitní komunitní projekt za ta léta vyrostla, přestože se na některých místech potýká i s cílenými dezinformacemi. V českém kontextu jistě stojí za připomenutí profesor Jan Sokol, který si uvědomil, že není cestou zakazovat studentům její používání, protože řada článků nebyla dost kvalitních, ale pracovat na jejím zkvalitnění. Za 14 let tak provedl téměř 32000 editací a založil 1948 nových článků.

Velikým přínosem je i možnost snadného čtení kvalitní žurnalistiky, a to i zahraniční, stejně jako možnost snadno si zakoupit jakoukoliv knihu, která vyšla kdekoliv na světě. Ještě si vzpomínám, jak jsem si v roce 1991 poprvé kupoval knihu ze zahraničí. Při týdenní návštěvě Londýna jsem tam v jednom antikvariátu uviděl knihu, která mě moc zaujala, ale neměl jsem s sebou dost peněz – ani liber, ani korun československých na případnou výměnu. Domluvili jsme se s antikvářem, že mi je nechá asi 14 dní rezervovanou. V Praze jsem vložil libry a zpáteční adresu do obálky a modlil se, aby se neztratily cestou. A asi za měsíc nebo dva mi ta kniha skutečně přišla. Jaký je to rozdíl proti dnešku, kdy díky internetovým vyhledávačům, knihkupectvím a tržištím mám možnost takové knihy najít podle tématu, názvu, autora, skrze digitální technologie je snadno a obratem zaplatit a často si je rovnou i stáhnout v digitální podobě. Podobně i s předplatným zahraničních časopisů jako The Economist, které mi opravdu rozšiřují obzory.

Jistě by teď bylo na místě diskutovat otázku, jak poznat ta důvěryhodná média, knihy, podcasty atd., bohužel to ale přesahuje možnosti tohoto textu. Osobně vycházím především z dlouhodobé reputace médií a autorů, a z toho, jak moc je pravdivé jejich psaní o tom, čemu rozumím.

OSINT, demaskování lži a zájem o utlačované

Obrovské množství zdrojů, které jsou na internetu dostupné, a jejich snadná přístupnost umožnily i značné rozšíření tzv. Open-Source Intelligence (OSINT), tedy zpravodajství z otevřených zdrojů. To umožňuje na základě těchto zdrojů demaskovat různé lži, utajované skutečnosti nebo prostě věci, o kterých se svět neměl dozvědět. Nejznámějším příkladem takto pracující skupiny je nizozemský Bellingcat. Mezi jeho nejznámější případy patří prokázání, že sestřelení letu MH17 malajských aerolinií nad Ukrajinou v červenci 2014 bylo dílem proruských separatistů s využitím raketového komplexu patřícího ruské armádě. Pokud je mi známo, podařilo se to na základě sledování sociálních sítí, na kterých se objevily snímky a videa tohoto komplexu, pohybujícího se po separatisty ovládané části Ukrajiny, ráno se čtyřmi raketami, odpoledne již jen se třemi. Ještě mnohem rychleji se jim podařilo prokázat, že „důkazy“ předkládané ruskou stranou jsou podvrhy, z velké části editované ve PhotoShopu. 

Ano, internet a sociální sítě mohou hodně pomoci i s vyšetřováním závažných zločinů a demaskováním velmi závažných lží. Paradoxně tomu pomáhá to, že lidé dnes dávají na sociální sítě prakticky cokoliv, aniž by přemýšleli nad tím, kdo může daná média vidět. Tvrdí se, že i některé velmi úspěšné údery na vedení tzv. Islámského státu využily snímky, které oni sami publikovali, a ze kterých bylo možné vyčíst jejich umístění.

Dalším příkladem je využití satelitních snímků. To, co dříve bylo doménou nejpokročilejších armád světa, je dnes běžně dostupné na internetu, nebo se dá koupit od komerčních společností. Zkuste si detailně projít satelitní snímky třeba na Google Maps, a hlavně si prohlédnout totéž místo vždy po nějakém čase. Uvidíte, jak se mění. V Praze uvidíte nové stavby, v takovém Dárfúru zase vypálené vesnice, které minule ještě stály, a o jejichž osudu se nikdo neměl dozvědět. Dokonce existují aplikace do mobilu, které umožňují se hledáním
takových změn zabývat a hlásit je.
 

Digitální svět je zároveň krásný i těžce porušený
To jsou jen některé z problémů, které digitální svět řeší při spolupráci s Pravdou, i ze způsobů, jakými může k hledání pravdy i Pravdy přispět. I digitální svět je poškozen následky prvotního hříchu, a stále znovu a znovu na to naráží. Proto je současně velice krásný a vznešený i prostorem k šíření lži a nenávisti. Proto současně rozšiřuje naše možnosti spolupráce i umožňuje vytváření iluze komunikace a propadání se do virtuálních bublin. Proto je tentýž nástroj často použitelný k dobrému i zlému. Pravdivé poznání digitálního světa pak zahrnuje všechny tyto roviny, stejně jako porozumění radosti i naději, smutku i úzkosti ajťáků i uživatelů digitálního světa, které z toho pramení.