V úterý 29. 10. 2024 se v Modré posluchárně Univerzity Karlovy uskutečnila přednáška biskupa Roberta Barrona na téma Ipsum Esse and Catholic Social Teaching. Její autor předložil publiku v zaplněném sále neotřelý pohled na původ sociální nauky církve.
Narozdíl od obvyklého výkladu, podle něhož je vznik sociální nauky církvy zejména reakcí na změny v západoevropských společnostech v druhé polovině 19. století (rozvoj dělnického hnutí), položil důraz na její původ v klasické filosofii a teologii. Sociální nauka církve předpokládá křesťanskou metafyziku, zejména v podobě vypracované Tomášem Akvinským. Podle Tomáše je Bůh ipsum esse dávající ze své dokonalosti bytí všemu jsoucímu (jež zase má na tomto dokonalém bytí podíl), a to jako jeho účinná i konečná příčina. Toto pojetí Boha přitom stojí v pozadí specificky křesťanského pojetí stvoření, jež Barron označil jako „nekompetitivní“ a jež podle něho nemá obdobu v žádném pohanském filosofickém náboženství. A právě bytostně nepolemický charakter křesťanského stvoření pak předurčuje rovněž povahu Božího, a následně též lidského jednání ve světě a v dějinách.
V oblasti sociálního učení církve se tento metafyzický obraz uplatňuje v mnoha dílčích aspektech, přičemž biskup Barron se soustředil na čtyři z nich:
1. Prvním z nich je pojetí bonum commune chápaného jako dobro, které může být sdíleno každým a které má charakter štěstí. Prostřednicvím bonum commune se Bůh stává transcedentní příčinou účinnou v životě společenství. Korelátem takovéhoto pojetí společnho dobra je pojem zákona, který není jako v moderní policické filosofii (u Hobbese či Locka) pouze protektivní (chrání občany před smrtí, zasahováním do jejich práv atd.), nýbrž současně morálně direktivní (přikazuje, co je správné v životě dělat).
2. Pozoruhodné jsou v této souvislosti Tomášovy úvahy o úloze krále. Království je jako takové nejdokonalejší formou vlády připomínající vládu Boha ve světě nebo vládu duše v těle, avšak současně vládou nejvíce ohroženou zneužitím a tyranií. Proto musí být podle Tomáše vláda krále doplněna vládou zákona, což v realitě navozuje potřebu vzniku tzv. smíšeného zřízení neboli režimu, v němž je moc dělena mezi lid, aristokracii a krále. Tyto úvahy navazují na silnou předchozí tradici a nalezly své uplatnění rovněž v moderních ústavách včetně té americké.
3. Třetí sférou aplikace participativní Tomášovy metafyziky do sociálního učení církve, jemuž se mluvčí věnoval, byla ekologie. Z faktu stvoření lze dovodit, že součástí vůle Stvořitele byla rovněž mnohost a rozmanitost. Stvoření je tak „divadlem Boží slávy“ a zahrada Eden může být viděna jako původní Chrám, v němž Adam a Eva plnili roli kněží; stejné pojetí je patrně v pozadí příběhu o záchraně druhů v Noemově Arše. Bible sama tedy zpochybňuje dlouhou dobu vládnoucí antropocentristický pohled na přírodu. Je-li stvoření jako celek vtaženo do sféry svatosti, lze i fakt Vtělení vidět jako akt spásy celého stvoření. S tímto klasickým a biblickým viděním kontrastuje moderní technokratické paradigma, které má původ v raně novověkém programu ovládnutí přírody a jehož pozdními projevy jsou také – což Barron připomněl v návaznosti na Laudato Si papeže Františka – dnešní morálně nejproblematičtější jevy, jako jsou potraty, eutanázie a transgenderismus.
4. Konečně poslední formou aplikace Tomášovy metafyziky do sociální oblasti je pojetí společenského určení majetku. Církev sice respektuje soukromé vlastnictví, ale současně – opět v návaznosti na Tomáše – rozlišuje mezi jeho vlastněním a užíváním. Právě v jeho druhém aspektu je primárním úkolem majektu pomoc potřebným. Barron v této souvislosti připoměl výrok papeže Lva XIII., podle něhož „jakmile byly (majetkem) uspokojeny základní potřeby, (jeho) zbytek náleží chudým“, a také to, že jsou relevantní rovněž na úrovni mezinárodní.
Po přednášce následovala krátká diskuse zejména k aktuálním společenským otázkám (sociální média, americké volby), do níž se zapojili zejména studenti Karlovy univerzity. Pro zájemce je záznam přednášky dostupný zde: https://www.youtube.com/live/CAj-pIDudZ4
