Roman Míčka
Pokud bychom proti sobě chtěli stavět papeže Františka a papeže Benedikta pro jejich způsoby uvažování, pastorační přístup či názorovou perspektivu, jak se tak někdy možná oprávněně činí, tak v případě sociálního učení těchto dvou papežů 21. století bychom s podobným přístupem pravděpodobně stěží uspěli. I proto si dovoluji přidat k navržené čtyřfázové periodizaci vývoje sociálního učení církve od Tomáše Halíka v jeho předmluvě k soubornému vydání sociálních encyklik (Zvon, 1996) i fázi pátou, do které řadím společně
jak papeže Benedikta, tak papeže Františka. Mám totiž za to, že i přes samozřejmě zachovanou kontinuitu principů a základních tezí z předchozích fází sociálního učení církve tito dva papežové čelí již o dost jinému světu – ten není dán jen předělem kalendářním, ale zejména novou povahou otázek sociálně-politické reality v kontextu globalizace.
Papež Benedikt ve své encyklice Caritas in veritate (2009) precizuje témata integrálního lidského rozvoje, ekologie, humánní globalizace a globálního bratrství, které následně papež František dynamicky rozvíjí v encyklikách Laudato si´ (2015) a Fratelli tutti (2020). Zatímco tedy papež Benedikt může ve své encyklice Deus caritas est (2005) zpětně komentovat přínos „čtvrté fáze“ vývoje sociálního učení církve /„Můj velký předchůdce Jan Pavel II. nám zanechal trilogii sociálních encyklik: Laborem exercens (1981), Sollicitudo rei socialis (1987) a konečně Centesimus annus (1991). Tak se v konfrontaci se stále novými situacemi a problémy
rozvinula katolická sociální nauka.“ – čl. 27/, my již můžeme směle za kánon „páté fáze“ považovat společnou trilogii sociálních encyklik 21. století – Caritas in veritate (2009), Laudato si´ (2015) a Fratelli tutti (2020). Jsou odpovědí na bezprecedentní dějinnou éru, která je ve znamení globalizace a všech pozitivních i negativních fenoménů s ní souvisejících – na svět po 11. září 2001, který se projevil kromě jiného ve finanční a ekologické krizi, růstem tenzí mezi bohatými a chudými, krizí demokracie a růstem populismu.
Pokud bychom skutečně chtěli ocenit a lépe analyzovat konkrétní přínos samotné osoby papeže Benedikta k sociálnímu a politickému myšlení, bez tohoto mnou navrženého konsensuálního a konvergenčního hlediska, samozřejmě bychom určitá specifika našli. Mohou nám k tomu pomoci již kvalitně sepsaná díla, jako je kupříkladu The Social and Political Thought of Benedict XVI (2010) od Thomase R. Rourkeho, či Catholic Social Teaching and Pope Benedict XVI (2014) od Charlese E. Currana. Tento přínos bezesporu souvisí kupříkladu s tím, že papež Benedikt měl blíže k teoretickému a reflektivnímu uvažování o teologických věcech, než k přístupu empiricko-pastoračnímu. Příkladem mohou být třeba právě jeho jedinečné texty, které se nezabývají „praktickými problémy“ sociální reality, ale spíše hlubokým teologickým pozadím – je to třeba encyklika Deus caritas est (2005), která dává sociálnímu učení církve další teologický a metodologický kontext, nebo encyklika Spesalvi (2007) o lidské naději, která kromě jiného řeší vztah víry a ideálů lidského pokroku.
