Čtvrtá kapitola

89. Všechno, co bylo dosud řečeno, by bylo málo k vyjádření toho, co je evangelium o manželství a rodině, kdybychom se zvlášť nevěnovali pojednání o lásce. Nemohli bychom totiž povzbuzovat k cestě věrnosti a vzájemnému darování se, kdybychom neposkytli podněty k růstu, upevnění a prohloubení lásky v manželství a v rodině. Vždyť milost svátosti manželství je především určena „k zdokonalování manželské lásky“.^[1] Také v tomto případě platí, že „kdybych měl víru v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,2-3). Slovo „láska“ je sice jedno z nejužívanějších, ale velice často bývá zneužíváno.^[2]

Naše každodenní láska

90. V takzvaném hymnu na lásku, napsaném svatým Pavlem, nacházíme některé vlastnosti pravé lásky:

„Láska je shovívavá,
láska je dobrosrdečná,
nezávidí,
láska se nevychloubá,
nenadýmá,
nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe,
nerozčiluje se,
zapomíná, když jí někdo ublíží,
má zármutek, když se dělá něco špatného,
ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy.
Láska všechno omlouvá,
všemu věří,
nikdy nad ničím nezoufá,
všecko vydrží“ (1 Kor 13,4-7).

Láskou žijí a pěstují ji manželé v každodenním životě, ve svém vzájemném vztahu a ve vztahu k dětem. Proto se vyplatí zastavit se a uvažovat hlouběji o tomto Pavlově textu a pokusit se v něm hledat jeho dopad na konkrétní situaci každé rodiny.

Shovívavost (trpělivost)

91. První použitý výraz je makrothymei. Nelze ho přeložit prostě tak, že láska „všechno vydrží“, protože tato myšlenka je vyjádřena až na konci úryvku, v 7. verši. Smysl tohoto výrazu lze poznat z řeckého překladu Starého zákona, kde se prohlašuje, že Bůh je „váhavý k hněvu“ (Ex 34,6; Nm 14,18). Projevuje se tedy tam, kde někdo nejedná impulzivně a nedá se strhnout k urážkám. Je to charakteristika Boha smlouvy, který volá člověka k napodobování, a to i v rodinném životě. Texty, ve kterých Pavel tento výraz používá, je třeba číst v kontextu knihy Moudrosti (srov. 11,23; 12,2.15-18): v ní se chválí Boží umírněnost, která dává člověku prostor k pokání, ale současně se zdůrazňuje jeho moc, kterou Bůh projevuje milosrdným jednáním. Boží trpělivost je úkon slitování se nad hříšníkem a projev autentické moci.

92. Být trpěliví neznamená nechat se sebou zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí. Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že všechno se bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všecko reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulzivnost, a rodina se promění v bitevní pole. Proto nás Boží slovo vybízí: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti“ (Ef 4,31). Moje trpělivost se posílí, když uznám, že také druhý má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem bytí a svými idejemi, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.

Dobrosrdečnost

93. Následuje slovo chresteuetai, které je v celé Bibli jen na tomto místě; je odvozeno od výrazu chrestos (dobrý člověk, který svou dobrotu projevuje skutky). Když ale zohledníme, že je tento výraz paralelně přiřazen k předchozímu slovesu, můžeme ho chápat jako jeho doplnění. Tímto způsobem chce Pavel ozřejmit, že „trpělivost“, jmenovaná jako první, není zcela pasivní postoj, ale že ji provází činnost, dynamická a tvořivá interakce s druhými. Ukazuje, že láska prokazuje druhým dobro a pomáhá jim. Proto se překládá slovem „dobrosrdečná“.

94. Celek textu ukazuje, že Pavel chce vyzdvihnout skutečnost, že láska není jen pocit, ale že je třeba ji chápat v tom smyslu, jaký má sloveso „milovat“ v hebrejštině, kde znamená „konat dobro“. Jak říkal svatý Ignác z Loyoly: „láska se musí projevovat více skutky než slovy.“^[3] Takto může vyjevit všechnu svou plodnost a umožňuje nám zakoušet, jak blažené je dávat, jaká je vznešenost a velikost v darování sebe překypujícím způsobem, bez míry, bez vyžadování odplaty, prostě z potěšení obdarovávat a sloužit.

Léčit závist a žárlivost

95. Apoštol Pavel dál odmítá jako opak lásky postoj označený výrazem zelos (závist nebo žárlivost). To znamená, že v lásce není místo pro zakoušení nelibosti z dobra druhého (srov. Sk 7,9; 17,5). Závist je smutek z dobra druhého, který dokazuje, že nás nezajímá štěstí druhých, protože jsme zaměřeni výlučně na své vlastní blaho. Zatímco láska nás vyvádí z nás samých, závist nás naopak nutí, abychom se soustředili na své já. Pravá láska si váží úspěchů druhých, nepociťuje je jako ohrožení a osvobozuje se od hořké chuti závisti. Přijímá fakt, že každý má jiné dary a odlišnou životní cestu. A tak se snaží objevit svou cestu ke štěstí a druhé nechává, ať objevují tu svou.

96. Celkově vzato se jedná o naplnění toho, co požadovala poslední dvě přikázání Božího Zákona: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Ex 20,17). Láska nás vede k tomu, abychom si upřímně vážili každého člověka a uznávali jeho právo na štěstí. Miluji toho člověka, dívám se na něj pohledem Boha Otce, který nám „všechno hojně poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), a tudíž rád ve svém nitru přijímám, že se mu daří dobře. Tato hluboce zakořeněná láska mě také vede k tomu, že odmítám nespravedlnost, když někteří mají hodně a jiní nemají nic. Podněcuje mě k tomu, abych nacházel způsoby, jak vyloučeným ze společnosti pomáhat dosáhnout alespoň trošku radosti. To ale není závist, nýbrž touha po rovnosti.

Nevychloubat se a nenadýmat

97. Následuje výraz perpereuetai, který označuje domýšlivost, touhu ukazovat svou převahu, abychom na druhé působili přemoudřele a poněkud agresivně. Kdo miluje, ten se nejen snaží nemluvit příliš o sobě, ale protože je zaměřen na druhé, umí se do nich vcítit; sám totiž nepotřebuje být středem pozornosti. Následující slovo – fysioutai – je velmi podobné, protože označuje lásku, která není arogantní. Doslova vyjadřuje to, že se v přítomnosti druhých „nenafukuje“, a označuje její určitou jemnost. Komu toto chybí, tak je nejen posedlý ukazováním svých kvalit, ale také ztrácí smysl pro realitu. Považuje se za významnějšího, než ve skutečnosti je, protože si myslí, že je „duchovnější“ nebo „moudřejší“. Pavel jindy používá toto sloveso například tam, kde říká, že „poznání vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává“ (1 Kor 8,1). To znamená, že někteří jsou přesvědčeni o své významnosti, protože vědí víc než ostatní, a zaměstnávají se vymáháním si jejich obdivu a jejich kontrolováním. Skutečnou velikost nám ale dává láska, která umí pochopit, projevit péči a podpořit slabého. V jiném verši Pavel užívá toho slova ke kritice těch, kteří „se nadýmají pýchou“ (srov. 1 Kor 4,18), ale ve skutečnosti se projevují užvaněností, a ne opravdovou „mocí“ Ducha (srov. 1 Kor 4,19).

98. Důležité je, aby křesťané tuto lásku pěstovali v postoji k členům své rodiny, kteří jsou málo obeznámeni s vírou, křehcí nebo méně jistí svým přesvědčením. Někdy dochází k opaku: ti, kdo si myslí, že jsou ve víře zralí, se ve své rodině projevují arogantně a nesnesitelně. Ale láska se naopak vyznačuje pokorou; abychom mohli chápat druhé, odpouštět jim a ze srdce jim sloužit, je nezbytné se uzdravovat z pýchy a růst v pokoře. Ježíš svým učedníkům připomínal, že ve světě mocných se každý snaží ovládat druhého, a proto jim říká: „mezi vámi tomu tak nebude“ (Mt 20,26). Logika křesťanské lásky není nadřazenost jednoho nad druhými a potřeba dát jim pociťovat svou moc, ale logika vyjádřená slovy: „kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,27). V rodinném životě nemůže vládnout logika ovládání jedněch druhými nebo soupeření o to, kdo je inteligentnější nebo silnější, protože taková logika ničí lásku. Také pro rodinu platí tato rada: „Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným“ (1 Petr 5,5).

Vlídnost

99. Milovat také znamená být vlídný, a to je smysl výrazu aschemonei. Chce říct, že láska nejedná hrubě, nezdvořile, není tvrdá v jednání. Její činnosti, slova a gesta jsou příjemná, a ne nevlídná a strohá. Oškliví si působit druhým utrpení. Zdvořilost „je škola vnímavosti a nezištnosti“, která od člověka vyžaduje, aby „zušlechťoval svou mysl a své smysly, učil se naslouchat, mluvit a v určitých chvílích mlčet“.^[4] Vlídnost není jeden ze stylů, který by si křesťan mohl zvolit nebo odmítnout: je to nezadatelný požadavek lásky, a proto „každý člověk je povinen být vlídný k těm, kteří žijí kolem něho“.^[5] Každodenní „vstupování do života druhého, byť je součástí našeho života, vyžaduje jemnost nevnucujícího se postoje, který obnovuje důvěru a úctu. […] A čím je láska důvěrnější a hlubší, tím víc vyžaduje úctu ke svobodě a schopnost čekat, až druhý otevře dveře svého srdce.“^[6]

100. Aby byl člověk připraven k pravému setkání s druhým, musí na něj hledět vlídným pohledem. Toho není schopen, pokud v něm převládá pesimismus, který vyhledává nedostatky a chyby druhých, možná jako kompenzování svých komplexů. Vlídný pohled nám umožní nezdržovat se příliš u toho, v čem je druhý omezen, a s touto tolerancí můžeme pracovat na společném díle, třebaže jsme rozdílní. Vlídná láska buduje svazky, pěstuje vztahy, vytváří nové sítě integrace a spřádá pevná společenská vlákna. Tak chrání sebe samu, neboť bez smyslu pro sounáležitost nemůžeme podporovat službu druhým, protože pak bude každý hledat jen svoje vlastní výhody. Takovým způsobem není možné spolu žít. Antisociální člověk si myslí, že druzí jsou tu proto, aby uspokojovali jeho potřeby, a když to dělají, plní si tím jen svou povinnost. Není tu tedy žádný prostor pro vlídnost lásky a její projevy. Kdo miluje, je schopen říkat druhým slova, která dodávají chuť, povzbuzují, posilují, utěšují, podněcují. Podívejme se například, co říkal lidem Ježíš: „Buď dobré mysli, synu!“ (Mt 9,2), „Jak veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28), „Vstaň!“ (Mk 5,41), „Jdi v pokoji!“ (Lk 7,50), „Nebojte se!“ (Mt 14,27). Tato slova neponižují, nezarmucují, nepopuzují, neopovrhují druhým. V rodině je třeba se učit tomuto Ježíšovu vlídnému způsobu řeči.

Velkorysý odstup

101. Několikrát jsme řekli, že abychom mohli milovat druhé, musíme nejprve milovat sebe. Jenomže tento hymnus na lásku prohlašuje, že láska „nemyslí jen a jen na sebe“ anebo že „nehledá svůj prospěch“. Tento výraz se používá také v dalším textu: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých“ (Flp 2,4). Podle takového jasného prohlášení Písma nesmíme upřednostňovat lásku k sobě, jako by byla vznešenější než darování sebe druhým. Určité upřednostňování lásky k sobě může být chápáno jenom jako psychologická podmínka, protože platí, že kdo není schopen lásky k sobě, těžko dokáže milovat druhé: „Kdo je zlý k sobě, ke komu bude dobrý? […] Není nikdo horší než ten, kdo sám sobě nepřeje“ (Sir 14,5-6).

102. Ale Tomáš Akvinský vysvětluje, že „lásce je vlastnější chtít milovat než chtít být milován“^[7] a že přece „matky, které milují nejvíc, se snaží víc milovat než být milovány“.^[8] Proto láska může převyšovat požadavky spravedlnosti a nezištně se rozlévat „a nic nečekat nazpět“ (Lk 6,35), a tak může dosáhnout až nejvyššího stupně, kterým je „dát život“ za druhé (Jan 15,13). Je vůbec taková velkodušnost, která nás vede dávat nezištně, včetně vlastního života, ve skutečnosti možná? Určitě je možná, protože Pán ji v evangeliu žádá: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).

Bez vnitřního násilí

103. Zatímco první výraz Velepísně nás vybízel k trpělivosti, která zamezuje hrubým reakcím na slabosti nebo chyby druhých, přichází nyní jiné slovo – paroxynetai –, které souvisí s vnitřním rozhořčením vyvolaným nějakým vnějším podnětem. Je to projev vnitřního násilí, nezjevného rozhořčení, kterým se bráníme druhým, jako by to byli otravní nepřátelé, kterých je třeba se varovat. Živit v sobě takovou agresivitu není k ničemu. Člověk se z ní jen roznemůže a skončí v osamocenosti. Rozhořčení je zdravé jako síla k reakci na závažnou nespravedlnost, ale je škodlivé, když prostupuje všechny naše postoje k druhým.

104. Evangelium nás vyzývá, abychom viděli trám ve vlastním oku (srov. Mt 7,5), a jako křesťané nemůžeme přehlížet trvalou výzvu Božího slova, abychom v sobě neživili hněv: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo“ (Řím 12,21), „Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě“ (Gal 6,9). Jedna věc je pocítit náhlé propuknutí agresivity, a něco jiného je s ní souhlasit, dovolit, aby se stala trvalým postojem: „Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout k hříchu. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26). Žádný den v rodině by tudíž neměl skončit bez usmíření. „Jak se mám ale usmířit? Kleknout si před druhým? Ale ne! Stačí maličké gesto, takováhle drobnost, a do rodiny se vrátí soulad. Stačí jeden projev něhy, beze slov. Ale nikdy nekončete den v rodině bez usmíření!“^[9] Na obtíž způsobenou druhými by se mělo reagovat spíš žehnáním v srdci, přáním dobra druhému, prosbou k Bohu, aby je osvobodil a uzdravil: „Přejte dobré. Vždyť k tomu jste byli povoláni, aby se vám dostalo údělem požehnání“ (1 Petr 3,9). Musíme-li bojovat se zlem, dělejme to, ale stále říkejme „ne“ vnitřnímu násilí.

Odpuštění

105. Jestliže svolíme, aby zlé smýšlení proniklo do našeho nitra, dáváme prostor zášti, která se zahnízdí v našem srdci. Věta logizetai to kakon znamená „popřává pozornost zlu“, „nosí si ho ve vědomí“, což znamená, že je mstivý. Opakem zášti je odpuštění, které se zakládá na pozitivním postoji, na úsilí pochopit slabost druhého a snaze najít pro něj omluvu podle příkladu Ježíše, který říká: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ale my máme často sklon vyhledávat stále víc vin, představovat si větší zla, předpokládat všelijaké druhy zlého úmyslu, a tak zášť narůstá a zakořeňuje se v nás. Tímto způsobem může jakýkoli omyl nebo pád partnera poškodit pouto lásky a stabilitu rodiny. Někdy je problém v tom, že se všem věcem připisuje stejná závažnost, což s sebou nese nebezpečí, že se staneme neúprosnými vůči jakémukoli pochybení. Spravedlivé nárokování si vlastních práv se přemění v úpornou a vytrvalou touhu po pomstě, místo aby se dělo v duchu zdravé obrany vlastní důstojnosti.

106. Když se nám dostalo urážky nebo zklamání, je odpuštění možné a žádoucí, nikdo však neříká, že je snadné. Je pravda, že „rodinné společenství se může udržet a zdokonalovat jenom s velkým duchem sebezáporu a obětí. Vyžaduje skutečně velkodušnou ochotu všech a každého jednotlivce k porozumění, k snášenlivosti, k odpuštění, k smíření. Každá rodina ví, jak slepá sebeláska, nesvornost, napětí a konflikty těžce zraňují její společenství a mnohdy je i smrtelně zasáhnou. Odtud ony mnohonásobné a rozmanité formy rozvratu v rodinném životě.“^[10]

107. Dnes víme, že abychom mohli odpustit, musíme projít osvobozující zkušeností pochopení a odpuštění sobě samým. Naše chyby nebo kritický pohled lidí, které milujeme, často způsobily, že jsme k sobě ztratili úctu. Tak si nakonec začneme na ostatní dávat pozor, vyhýbáme se náklonnosti k nim a v osobních vztazích se projevujeme ustrašeně. Ale svalování viny na druhé nám poskytne jen falešnou úlevu. Je třeba se modlit nad vlastním příběhem, přijmout sebe, umět žít se svými limity a také si odpustit, abychom měli stejný postoj odpuštění také k druhým.

108. To ale předpokládá zakusit, že nám odpustil Bůh, že jsme byli ospravedlněni zdarma, bez vlastních zásluh. V každém našem skutku byla s námi předcházející láska, která nabízí stále nové příležitosti, podporuje a pobízí. Přijmeme-li, že Boží láska je bezpodmínečná, že Otcovu náklonnost si nelze koupit ani zaplatit, pak budeme moci milovat nade všecko, odpouštět druhým i v případě, že se k nám zachovali nespravedlivě. V opačném případě náš rodinný život přestane být prostorem porozumění, podpory a povzbuzení, a stane se místem ustavičného napětí a vzájemného trestání se.

Radovat se s druhými

109. Výraz chairei epi te adikia označuje něco záporného, co se usadilo ve skrytu lidského srdce. Je to jedovatý postoj člověka, který se raduje, když vidí, že je na někom páchána nespravedlnost. Tuto větu doplňuje věta následující, která je formulována kladně: synchairei te aletheia: raduje se z pravdy. To znamená, že se raduje z dobra druhého, když je uznávána jeho důstojnost, když jsou oceňovány jeho schopnosti a jeho dobré skutky. To je nemožné tomu, kdo se musí neustále srovnávat s druhými a soupeřit s nimi, včetně vlastního partnera, až se dokonce skrytě raduje z jeho neúspěchů.

110. Když člověk, který miluje, může druhému prokázat dobro nebo když vidí, že se druhému daří dobře, má z toho radost, a tím oslavuje Boha, protože „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7); náš Pán si zvlášť cení toho, kdo se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svou schopnost těšit se z dobra druhého a soustředíme se hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti, protože Ježíš řekl: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Rodina musí být vždycky místem, o kterém ten, kdo udělá v životě něco dobrého, ví, že to všichni budou oslavovat s ním.

Všechno snáší a odpouští

111. Výčet se završuje čtyřmi výrazy, které obsahují slovo „všechno“. Všechno omlouvá, všemu věří, ve všem doufá, všechno vydrží. Tímto způsobem se důrazně podtrhuje opoziční dynamismus lásky, která je schopna čelit čemukoli, co by ji ohrožovalo.

112. Na prvním místě stojí, že „všechno omlouvá“ (panta stegei). To je něco jiného než „nevšímá si zla“, protože uvedený výraz se týká používání řeči; může znamenat „nemluvit“ o něčem záporném, co je v druhém člověku. Předpokládá zdržení se soudu, ovládnutí sklonu vyslovovat tvrdé a neúprosné soudy. „Nezavrhujte, a nebudete zavrženi“ (Lk 6,37). I když se to příčí našemu běžnému používání řeči, Boží slovo nás žádá: „Nemluvte špatně jeden o druhém“ (Jak 4,11). Vytrvalé poškozování obrazu druhého je způsob, jak si vylepšovat obraz vlastní, jak si odreagovat zášť a závist bez ohledu na to, zda tím někoho raníme. Často zapomínáme, že pomluva může být vážným hříchem, těžkou urážkou Boha, když vážně poškodí dobrou pověst druhých, a tím jim způsobí škodu, která se těžko napravuje. Proto se Boží slovo vyjadřuje tak tvrdě o jazyku, když říká, že je to „svět zla“, který „může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život“ (Jak 3,6), „je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu“ (Jak 3,8). „Jím zlořečíme lidem, stvořeným k Božímu obrazu“ (Jak 3,9), avšak láska pečuje o obraz druhých s jemností a je dokonce schopna uchovávat dobrou pověst nepřátel. Při obraně Božího zákona nesmíme nikdy zapomínat na tento požadavek lásky.

113. Manželé, kteří se milují a patří jeden druhému, mluví jeden o druhém dobře, snaží se ukazovat na dobré stránky svého partnera i přes jeho slabosti a chyby. V každém případě raději mlčí, aby nepoškodili jeho obraz. To ale není jen vnější gesto, nýbrž vychází z vnitřního postoje. A není to ani naivita, která se tváří, že nevidí obtíže a slabé stránky druhého, ale je to široký pohled, který vidí slabosti a chyby v celkovém obrazu. Je si vědom toho, že nedostatky jsou jenom část, nejsou celým bytím druhého. Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá, neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. Proto vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, protože nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti, ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů milované osoby.

Důvěřuje

114. Panta pisteuei: „všemu věří“. Z kontextu je zřejmé, že se nejedná o „víru“ v teologickém smyslu, ale o víru v běžném významu „důvěra“. Neznamená to pouze nepodezřívat druhého ze lži nebo klamání. Tato základní důvěra rozpoznává světlo rozžaté Bohem a skryté v temnotě nebo stále žhnoucí uhlíky pod vrstvou popela.

115. Právě tato důvěra umožňuje žít ve vztahu svobodně. Člověk nemá zapotřebí druhého kontrolovat, být mu stále v patách, aby zabránil, že mu vyklouzne z náručí. Láska má důvěru, ponechává druhému svobodu, nesnaží se mít všechno pod kontrolou, všechno vlastnit a ovládat. Tato svoboda, která umožňuje vytvářet prostor pro autonomii, otevřenost světu a nové zkušenosti, dovoluje, aby se vztah obohacoval a nestal se endogamií bez horizontů. Tak mohou manželé, pokaždé když se znovu setkají, s radostí sdílet to, čeho se jim dostalo a co se naučili mimo rodinný kruh. Současně jim umožňuje žít v upřímnosti a transparentnosti, neboť ten, kdo ví, že mu druhý důvěřuje, a váží si do hloubky jeho dobroty, projevuje se takový, jaký je, aniž by musel něco skrývat. Ten, kdo ví, že ho stále z něčeho podezřívají, že ho bez slitování soudí, že ho nemilují bezpodmínečnou láskou, ten si raději bude držet svá tajemství, skrývat své pády a slabosti a předstírat, že je tím, kým ve skutečnosti není. A naopak rodina vyznačující se pevnou a laskavou důvěrou, kde se přese všechno stále znovu důvěřuje, pomáhá svým členům projevovat jejich vlastní identitu a spontánně odmítat podvádění, faleš a prolhanost.

Doufá

116. Panta elpizei: nezoufá si z budoucnosti. V souvislosti s předchozím slovem označuje naděje člověka, který ví, že se druhý může změnit. Stále doufá, že je možné zrání, překvapivé rozkvetení do krásy, že ty nejskrytější možnosti jeho bytí jednoho dne začnou klíčit. To ale neznamená, že všechno se změní v tomto životě. Tento výraz zahrnuje přijetí toho, že určité věci se nestanou tak, jak by si člověk přál, ale že Bůh píše rovně na křivých řádcích onoho člověka a že vytěží nějaké dobro ze špatných věcí, které dotyčný nedokáže na této zemi překonat.

117. Zde se uplatňuje naděje v plném smyslu, protože zahrnuje jistotu života za smrtí. Onen člověk se všemi svými slabostmi je povolán k plnosti nebe. Tam, po úplné proměně Kristovým vzkříšením, už nebudou existovat jeho křehkosti, jeho temné stránky ani jeho patologie. Tam bude jeho autentické bytí zářit s celou svou potencí dobra a krásy. To nám také uprostřed nesnází této země umožňuje kontemplovat onoho člověka nadpřirozeným pohledem, ve světle naděje, a očekávat onu plnost, kterou jednoho dne přijme v nebeském Království, třebaže teď není viditelná.

Všechno vydrží

118. Panta hymomenei znamená, že láska snáší s pozitivním duchovním postojem všechna protivenství. Znamená to zůstávat pevný v nepřátelském prostředí. Není to jen tolerování některých obtížných věcí, nýbrž je to něco mnohem širšího: dynamický a trvalý odpor, schopný vyrovnat se s jakoukoli výzvou. Je to láska navzdory všemu, a to i když celý kontext vybízí k něčemu jinému. Projevuje určitou míru houževnatého hrdinství, síly proti jakémukoli zápornému proudu, opci pro dobro, kterou nic nemůže zničit. To mi připomíná slova Martina Luthera Kinga, když i uprostřed nejtěžšího pronásledování a ponižování zdůrazňoval, že je třeba se rozhodnout pro bratrskou lásku: „Člověk, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; a také národ, který nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také rasa, která nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. A když se ti podaří podívat se do tváře každého člověka a uvidíš velmi hluboko v jeho nitru to, co náboženství nazývá »Boží obraz«, začni ho navzdory všemu milovat. Nezáleží na tom, co dělá, ty tam vidíš Boží obraz. Je tu nějaký prvek dobroty, které se nebudeš moci zbavit. […] Jiný způsob, jakým miluješ svého nepřítele, je tento: když máš příležitost svého nepřítele porazit, je to chvíle, ve které se musíš rozhodnout to neudělat. […] Když se pozvedneš na úroveň lásky, její veliké krásy a moci, pak jediná věc, kterou se snaž porazit, jsou zlé systémy. Lidi, kteří se chytli do pasti toho systému, miluj, ale snaž se porazit ten systém. […] Nenávist za nenávist posiluje jen existenci nenávisti a zla ve světě. Jestliže já udeřím tebe a ty mě a jestliže ti tvoji ránu vrátím a ty mi vrátíš mou ránu, a tak dál, je zřejmé, že to pokračuje donekonečna. Prostě to nikdy neskončí. Někde musí mít někdo trochu rozumu, a to je silná osobnost. Silnou osobností je člověk, který je schopen přetnout řetěz nenávisti, řetěz zla. […] Někdo musí mít dost víry a mravnosti, aby ho přetnul a uvedl do samotné struktury světa silný a mocný základ lásky.“^[11]

119. V rodinném životě je třeba pěstovat tuto moc lásky, která umožňuje bojovat proti zlu, jež ji ohrožuje. Láska nedovolí, aby ji ovládala zášť, opovrhování druhými, touha po zraňování nebo po pomstě. Křesťanský ideál, a zejména v rodině, je láska všemu navzdory. Někdy například obdivuji postoj osob, které se musely odloučit od svého manželského partnera z důvodu ochrany před fyzickým násilím a které přesto díky manželské lásce, jež dokáže přemoci pocity, jsou schopny jednat pro jeho dobro – třebaže prostřednictvím někoho dalšího – v době nemoci, utrpení nebo nesnáze. Také to je láska všemu navzdory.

Růst v dokonalé manželské lásce (caritas)

120. Velepíseň svatého Pavla, kterou jsme probrali, nám dává příležitost věnovat se nyní dokonalé lásce (caritas) v manželství. Tato láska, posvěcená, obohacená a osvícená milostí svátosti manželství, spojuje manžele.^[12] Je to „afektivní“,^[13] duchovní a obětní, „darující“ spojení, které ale také v sobě zahrnuje něžnost přátelství a erotickou vášeň, je však schopno přetrvat i tehdy, když emoce a vášeň ochabnou. Papež Pius XI. učil, že tato láska prostupuje všechny povinnosti manželského života a „nabývá zvláštní důstojnosti a prvořadého postavení“.^[14] Tato mocná láska, vlitá Duchem Svatým, je totiž odrazem nezrušitelné smlouvy mezi Kristem a lidstvem, završené v darování se až do krajnosti na kříži: „Duch, kterého vylévá Pán, dělá srdce novým a uschopňuje muže i ženu, aby se navzájem milovali, tak jako Kristus miloval nás. Manželská láska (amor) tím dosahuje plnosti, ke které je vnitřně určena, totiž k nadpřirozené snubní lásce (caritas).“^[15]

121. Manželství je vzácné znamení, protože „když muž a žena slaví svátost manželství, Bůh se v nich takřka »zrcadlí«, vtiskuje do nich své rysy a nezrušitelný charakter své lásky. Manželství je pro nás ikona Boží lásky. Také Bůh je totiž společenství: tři osoby, Otec, Syn a Duch Svatý, žijí od věčnosti a na věky v dokonalé jednotě. A právě to je tajemství manželství: Bůh činí ze dvou snoubenců jedinou existenci.“^[16] To má velmi konkrétní důsledky pro každý den, protože manželé „jsou mocí svátosti pověřeni k pravému a vlastnímu poslání, že mají i v těch prostých, běžných věcech činit zjevnou lásku, kterou Kristus miluje svou církev a nadále za ni dává život.“^[17]

122. Neměli bychom ale zaměňovat různé roviny: nelze klást na dvě omezené osoby obrovské břemeno povinnosti zpřítomňovat dokonalým způsobem spojení, které je mezi Kristem a církví, protože manželství jako znamení zahrnuje „dynamický proces, probíhající pozvolna postupným přijímáním Božích darů“.^[18]

Celý život všechno společně

123. Po lásce, která nás spojuje s Bohem, je manželská láska tím „největším přátelstvím“.^[19] Je to spojení, které má všechny vlastnosti dobrého přátelství: snahu o dobro druhého, vzájemnost, důvěrnost, něžnost, stálost a podobnost, které se vytvářejí mezi přáteli sdílením života. Ale u manželství k tomu všemu přistupuje nezrušitelná výlučnost, která má svoje vyjádření v pevném rozhodnutí sdílet a budovat společně celou existenci. Buďme upřímní a přiznejme si, jakými znameními se manželství projevuje v realitě: kdo je zamilován, ten nepočítá s tím, že by tento vztah mohl trvat jen omezenou dobu, a ten, kdo intenzivně prožívá radost z plánovaného manželství, si nemyslí, že by to mělo být jen něco přechodného. Ti, kdo se účastní slavení spojení naplněného láskou, doufají, že tato láska – byť je křehká – obstojí ve zkoušce času a vytrvá. Děti si nejen přejí, aby se rodiče měli rádi, ale také aby si byli věrni a aby zůstali spolu navždy. Tato a další znamení ukazují, že otevřenost k definitivnosti je přímo v přirozené povaze manželské lásky. Trvalost spojení, která se vyslovuje v manželském slibu, je víc než společenská formalita nebo tradice, protože má základ ve spontánním zaměření lidské osoby; a pro věřící je to smlouva před Bohem, která vyžaduje věrnost: „Hospodin je svědkem mezi tebou a manželkou tvého mládí, které ses stal nevěrným, ačkoli byla tvou družkou, s níž jsi uzavřel smlouvu: […] nebuď nevěrný manželce svého mládí, [neboť si ošklivím zapuzení]“ (Mal 2,14.15.16).

124. Slabá či neduživá láska, neschopná přijmout manželství jako výzvu a za ně bojovat, obrozovat a obnovovat ho a stále znovu ho nacházet až do smrti, ta nedokáže udržet vysoký stupeň oddanosti. Ustupuje kultuře prozatímnosti, která brání procesu ustavičného růstu. Avšak „slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, jenž je větší než naše vlastní plány, nese nás a umožňuje nám darovat milovanému člověku celou budoucnost“.^[20] Aby taková láska mohla projít všemi zkouškami a navzdory všemu zachovat věrnost, k tomu je zapotřebí daru milosti, který ji posílí a pozvedne. Svatý Robert Bellarmin řekl: „Skutečnost, že muž a žena se spojí výlučným a nerozlučným svazkem, v němž se od sebe nemohou odloučit, byť přijdou jakékoli těžkosti, dokonce když ztratí naději mít potomstvo, nemůže nastat bez velikého tajemství.“^[21]

125. Manželství je také přátelství, které obsahuje známky typické pro vášeň, je ale vždycky zaměřeno ke stále pevnějšímu a intenzivnějšímu svazku. Neboť „manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození“, nýbrž k tomu, aby se vzájemná láska „spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála“.^[22] Toto zvláštní přátelství mezi mužem a ženou nabývá všeobsáhlého rázu, který se uskutečňuje jedinečným způsobem v manželském spojení. Právě protože zahrnuje vše, je toto spojení také výlučné, věrné a otevřené plození života. V něm se všecko, včetně sexuality, sdílí vždycky ve vzájemné úctě. To potvrdil 2. vatikánský koncil, když řekl, že „taková láska, spojující lidské s božským, přivádí manžele k svobodnému vzájemnému darování, ověřovanému něžným citem i činem, a prostupuje celý jejich život“.^[23]