Osmá kapitola

291. Synodní otcové uvedli, že ačkoli církev trvá na tom, že každé porušení manželského svazku „je proti Boží vůli, je si rovněž vědoma křehkosti mnoha svých dětí“.^[1] Osvícena Kristovým pohledem „se církev s láskou obrací k těm, kteří mají účast na jejím životě neúplným způsobem, a uznává, že Boží milost působí také v jejich životě. Povzbuzuje je ke konání dobra, k láskyplné péči o sebe navzájem a ke službě společenství, v kterém žijí a pracují.“^[2] Navíc je tento postoj ještě posílen v období jubilejního roku věnovaného milosrdenství. Ačkoli církev stále předkládá dokonalost a volá k plnější odpovědi Bohu, „musí pozorně a starostlivě doprovázet své nejslabší děti, které trpí zraněním a ztrátou lásky, aby jim vrátila důvěru a naději jako světlo přístavního majáku nebo jako pochodeň, která je nesena mezi lidmi, aby svítila těm, kteří si spletli cestu nebo se ocitli v bouři“.^[3] Nezapomínejme, že činnost církve se často podobá práci v polní nemocnici.

292. Křesťanské manželství, odlesk spojení Krista a jeho církve, se plně uskutečňuje ve spojení jednoho muže a jedné ženy, kteří se sobě vzájemně darují ve výlučné lásce a ve svobodné věrnosti, patří si až do smrti a otevírají se předávání života, posvěceni svátostí, která jim uděluje milost k tomu, aby vytvářeli domácí církev a byli kvasem nového života pro společnost. Jiné formy svazků tomuto ideálu radikálně odporují, zatímco některé ho uskutečňují aspoň částečně a analogicky. Synodní otcové zdůraznili, že církev nepřehlíží konstruktivní prvky v těch situacích, které ještě nebo už neodpovídají jejímu učení o manželství.^[4]

Postupnost v pastorační péči

293. Synodní otcové také brali v úvahu zvláštní situaci pouze civilního manželství nebo dokonce – s patřičným rozdílem – pouhého faktického soužití: „Když spojení nabude zjevné stálosti skrze veřejný svazek, vyznačuje se hlubokou náklonností, odpovědností za potomstvo, schopností překonávat zkoušky, může být nahlíženo jako příležitost doprovázet je na cestě ke svátosti manželství.“^[5] Na druhé straně je znepokojující, že mnozí mladí lidé dnes nemají důvěru v manželství a žijí spolu, přičemž uzavření manželství odkládají na neurčito, zatímco jiní opustí přijatý závazek a hned nato začnou nový. Ti, „kdo jsou součástí církve, potřebují milosrdnou a povzbudivou pastýřskou podporu“.^[6] Pastýři jsou totiž povinni nejen podporovat křesťanské manželství, ale také provádět „pastorační rozlišování v situacích těch, kdo už tuto skutečnost nežijí“, aby „vstoupili do rozhovoru s těmito osobami s cílem zjistit, zda jsou v jejich životě prvky, které mohou vést k větší otevřenosti pro evangelium o manželství v jeho plnosti“.^[7] V pastoračním rozlišování je třeba „zjistit prvky, které mohou podpořit evangelizaci a lidský a duchovní růst“.^[8]

294. „Rozhodnutí se pro civilní manželství nebo v jiných případech pro faktické soužití není velmi často motivováno předsudky nebo odporem k svátostnému svazku, ale kulturními nebo faktickými danostmi.“^[9] V těchto situacích je možno vyzdvihnout ty známky lásky, které nějakým způsobem odrážejí lásku Boží.^[10] Jak je známo, „roste počet těch, kdo po dlouhém společném soužití žádají o slavení církevního sňatku. Pro faktické soužití se lidé často rozhodují vlivem mentality, která je obecně proti institucím a definitivním závazkům, ale také proto, že čekají na existenciální zajištění (práci a pevný plat). Konečně v jiných zemích jsou faktická soužití velmi početná nejen z důvodu odmítání hodnot rodiny a manželství, ale především kvůli tomu, že uzavření manželství je chápáno jako luxus, tedy ze sociálních důvodů, protože hmotná bída je nutí žít ve faktickém soužití.“^[11] A tak „ke všem těmto situacím je třeba přistupovat konstruktivním způsobem a snažit se je proměnit v příležitosti, jak otevřít cestu k plnému manželství a rodině ve světle evangelia. Znamená to přijímat je a doprovázet s trpělivostí a taktem.“^[12] Tak jednal Ježíš se samařskou ženou (srov. Jan 4,1-26): oslovil její touhu po opravdové lásce, aby ji osvobodil od všeho, co zatemňovalo její život, a aby ji dovedl k plné evangelní radosti.

295. V tomto smyslu svatý Jan Pavel II. předložil takzvaný „zákon postupnosti“ s vědomím, že lidská bytost „poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu“.^[13] To není „odstupňování zákona“, ale postupnost prozíravého provádění svobodných úkonů v subjektech, které nejsou schopny pochopit, docenit nebo plně uskutečnit objektivní požadavky zákona. Neboť také zákon je Boží dar, který ukazuje cestu, dar pro všechny bez výjimky, ze kterého je možno žít jen silou milosti, i když u každého člověka „se konkrétně uskutečňuje často po jakýchsi stupních, vedoucích stále dál. Je to dynamický proces, probíhající pozvolna postupným přijímáním Božích darů a požadavků jeho nejvyšší a absolutní lásky do celého osobního a společenského života člověka.“^[14]

Rozlišování takzvaných „neregulérních“ situací^[15]

296. Synod poukázal na různé situace slabosti nebo nedokonalosti. Rád bych v této souvislosti připomněl to, co jsem chtěl zřetelně ujasnit celé církvi, abychom nešli špatnou cestou: „celé dějiny církve prostupují dva způsoby myšlení: vyloučit a znovu začlenit […]. Už od jeruzalémského koncilu byla cesta církve vždycky cestou Ježíšovou: milosrdenství a začlenění […]. Cestou církve je nikoho nezavrhnout navěky; vylévat Boží milosrdenství na všechny lidi, kteří o ně s upřímným srdcem prosí […]. Neboť skutečná láska je vždycky nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná!“^[16] Proto „je třeba se varovat soudů, které neberou v úvahu složitost různých situací, a je nezbytné být pozorní na to, jak lidé žijí a trpí kvůli své situaci“.^[17]

297. Jde o začleňování všech, je třeba pomoci každému nalézat jeho způsob účasti na církevním společenství, aby vnímal, že se mu dostává „nezaslouženého, bezpodmínečného a zdarma prokázaného“ milosrdenství. Nikoho nelze odsoudit navždy, protože to není logika evangelia! Nemám na mysli jen rozvedené, kteří žijí v novém svazku, ale všechny, ať se nacházejí v jakékoli situaci. Je pochopitelné, že když někdo staví na odiv objektivní hřích, jako by byl součástí křesťanského ideálu, nebo chce prosazovat něco, co není v souladu s učením církve, nemůže chtít, aby mu bylo umožněno vést katecheze nebo kázat; v tomto smyslu je tu něco, co ho odděluje od společenství (srov. Mt 18,17). Takový člověk musí znovu naslouchat evangeliu a volání k obrácení. Ale i on může mít v nějaké míře účast na životě společenství: v sociální práci, při modlitebních setkáních nebo jiným způsobem, který svou iniciativou objeví za pomoci rozlišování toho, kdo je ve službě pastýře. O způsobu, jak přistupovat k různým takzvaným „neregulérním“ situacím, synodní otcové dospěli k obecnému souhlasu, který podporuji: „V pastoračnímu přístupu k osobám, které uzavřely občanský sňatek, které jsou rozvedeny a znovu sezdány nebo které prostě žijí spolu, přísluší církvi osvětlovat jim Boží pedagogiku milosti v jejich životě a pomáhat jim, aby dosáhli plnosti plánu, který s nimi Bůh má,“^[18] což je silou Ducha Svatého vždycky možné.

298. Například rozvedení, kteří žijí v novém svazku, se mohou nacházet ve velmi odlišných situacích, jež nemohou být klasifikovány nebo uzavírány příliš strnulými označeními, aniž je ponechán prostor pro patřičné osobní a pastorační rozlišování. Jedna věc je druhý svazek upevněný delším trváním, s novými dětmi, s prokazatelnou věrností, velkorysou obětavostí, úsilím o křesťanský život, s vědomím neregulérnosti své situace a velkých obtíží, které by nastaly v případě návratu zpět, včetně vnímání nového provinění ve svědomí. Církev si je vědoma situací, v nichž „se muž a žena nemohou z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni“.^[19] Existují také případy těch, kdo vyvinuli veliké úsilí, aby zachránili první manželství, ale byli nespravedlivě opuštěni, nebo „těch, kdo uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné“.^[20] Jinou věcí je pak nový svazek, uzavřený nedávno po rozvodu, se vším utrpením a zmatkem, který měl dopad na děti a celé rodiny, nebo situace někoho, kdo opakovaně neplnil své povinnosti vůči rodině. Musí být jasné, že toto není ideál manželství a rodiny, jaký předkládá evangelium. Synodní otcové stanovili, že pastýři při svém hledání úsudku mají vždycky „patřičně rozlišovat“,^[21] s „diferencovaným pohledem“ na „rozličné situace“.^[22] Víme, že neexistují „jednoduché recepty“.^[23]

299. Přijímám úvahy mnohých synodních otců, kteří chtěli upozornit na to, že „pokřtěné, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli občanský sňatek, je třeba víc začleňovat do křesťanských společenství různými možnými způsoby, přičemž je třeba vyloučit jakoukoli příležitost k pohoršení. Logika integrace je klíčem k jejich pastoračnímu doprovázení, aby nejen věděli, že patří ke Kristovu tělu, kterým je církev, ale aby to také radostně a s užitkem zakoušeli. Jsou pokřtěni, jsou to bratři a sestry, Duch Svatý do nich vlévá dary a charizmata pro dobro všech. Jejich účast se může projevovat různými církevními službami: je ale třeba rozlišit, které z různých forem vyloučení v současnosti praktikovaných v oblasti liturgie, pastorace, výchovy a institucí je možno překonat. Oni se nejen nesmí cítit exkomunikováni, ale mají mít možnost žít a růst ke zralosti jako živé údy církve, vnímat ji jako matku, která je stále přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je na cestě života a evangelia. Tato integrace je nezbytná také kvůli péči a křesťanské výchově jejich dětí, které je třeba považovat za ty nejdůležitější.“^[24]

300. Vezmeme-li v úvahu nespočetnou různost konkrétních situací, jako jsou ty, které jsme uvedli výše, je pochopitelné, že nelze od synodu nebo od této exhortace očekávat nové obecné normy kanonické povahy, aplikovatelné na všechny případy. Je pouze možné nově povzbudit k odpovědnému osobnímu a pastoračnímu rozlišování v jednotlivých případech, které by si mělo být vědomo toho, že – jelikož „stupeň odpovědnosti není ve všech případech stejný“^[25] – důsledky nebo účinky jedné normy nemusejí být nutně vždycky stejné.^[26] Úkolem kněží je „doprovázet dotyčné osoby na cestě rozlišování podle učení církve a směrnic biskupa. V tomto procesu bude prospěšné s pomocí rozjímání a pokání konat zpytování svědomí. Rozvedení a znovu sezdaní by si měli klást otázky: jak se chovali ke svým dětem, když se manželství dostávalo do krize; v jaké situaci se nachází opuštěný partner; jaké důsledky má nový vztah pro zbytek rodiny a společenství věřících; jaký příklad dává nový vztah mladým lidem, kteří se mají připravovat na manželství. Upřímná reflexe může posílit důvěru v Boží milosrdenství, které není nikomu upíráno.“^[27] Je to cesta doprovázení a rozlišování, které „zaměřuje tyto věřící k uvědomění si toho, jaká je jejich situace před Bohem. Rozhovor s knězem v podmínkách forum internum přispívá k vytvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti plnější účasti na životě církve, a o krocích, které mohou přispět k podpoře jejího růstu. Protože v samotném zákoně není odstupňování (srov. Familiaris consortio, 34), nemůže toto rozlišování nikdy odhlížet od evangelních požadavků pravdy a lásky, jak je předkládá církev. Aby tomu tak bylo, musejí být při upřímném hledání Boží vůle a v touze dojít k dokonalejší odpovědi na ni zaručeny nezbytné podmínky, jako je pokora, diskrétnost a láska k církvi a k jejímu učení.“^[28] Tyto postoje jsou podstatné k tomu, aby se předešlo nebezpečí mylných informací, jako je představa, že každý kněz může hned udělit „výjimku“ nebo že existují osoby, které mohou obdržet výsady výměnou za protislužbu. V případě, že člověk je odpovědný a diskrétní a nečiní si nárok stavět své touhy nad obecné dobro církve a najde pastýře, který dokáže rozpoznat závažnost jemu předložené záležitosti, zamezuje se tím nebezpečí, že rozlišení pro ten případ vyvolá v lidech názor, že církev zastává dvojí morálku.

Polehčující okolnosti v pastoračním rozlišování

301. K odpovídajícímu pochopení možnosti a nezbytnosti zvláštního rozlišování v některých situacích zvaných „neregulérní“ je třeba mít neustále na zřeteli, že nikdy nejde o snahu snižovat nároky evangelia. Církev má spolehlivou reflexi o zmírňujících podmínkách a okolnostech. Proto už není možno říkat, že všichni, kdo se nacházejí v nějaké situaci zvané „neregulérní“, žijí ve stavu smrtelného hříchu a ztratili milost posvěcující. Polehčující okolnosti nesouvisejí jen s případnou neznalostí normy. Subjekt, třebaže zná dobře normu, může mít velké obtíže s pochopením „hodnot, o které jde u této mravní normy“,^[29] nebo se může nacházet v konkrétních podmínkách, které mu nedovolí jednat odlišně a učinit jiná rozhodnutí, aniž by se obtížil novou vinou. Jak to dobře vyjádřili synodní otcové, „mohou existovat faktory, které omezují schopnost rozhodování“.^[30] Už svatý Tomáš Akvinský připouštěl, že někdo může mít milost a lásku, ale přitom nemůže některou ze ctností dobře uskutečňovat;^[31] takže i když má všechny vlité mravní ctnosti, neprojevuje jasně existenci žádné z nich, protože vnější uskutečňování té ctnosti je obtížné: „Říká se, že někteří svatí nemají určité ctnosti kvůli potížím, které zakoušejí při jejich konání, […] i když mají habitus všech ctností.“^[32]

302. Vzhledem k těmto podmíněnostem Katechismus katolické církve jasně říká: „Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“^[33] V jiném odstavci znovu odkazuje na okolnosti, které umenšují mravní odpovědnost, a obšírně uvádí „citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů“.^[34] Z tohoto důvodu negativní soud o nějaké objektivní situaci nezahrnuje soud o přičitatelnosti nebo vině dotyčné osoby.^[35] Na základě těchto přesvědčení považuji za velmi vhodné to, co chtěli podpořit mnozí synodní otcové: „V určitých okolnostech může být pro lidi těžké jednat odlišným způsobem. […] S přihlédnutím ke správně utvářenému svědomí člověka musí pastorační rozlišování přijmout odpovědnost za tyto situace. Také důsledky již vykonaných činů nejsou ve všech případech vždy stejné.“^[36]

303. Na základě poznání závažnosti konkrétních podmínek můžeme dodat, že svědomí jednotlivců musí být lépe začleněno do praxe církve v některých situacích, které objektivně neuskutečňují naše pojetí manželství. Přirozeně je třeba vybízet ke zrání osvíceného svědomí, utvářeného a vedeného odpovědným a poctivým rozlišováním pastýře, a povzbuzovat ke stále větší důvěře v milost. Ale toto svědomí může poznat nejen to, že nějaká situace objektivně neodpovídá obecnému požadavku evangelia. Může také upřímně a poctivě poznat to, co je v dané chvíli tou velkodušnou odpovědí, kterou může člověk Bohu dát, a s určitou morální jistotou objevit, že to je ten dar, který Bůh v konkrétních složitých omezených podmínkách žádá, i když to ještě není plně objektivní ideál. V každém případě pamatujme, že toto rozlišování je dynamické a že musí být vždycky otevřené novým fázím růstu a novým rozhodnutím, která umožní uskutečnit ideál plnějším způsobem.

Normy a rozlišování

304. Bylo by zjednodušující uvažovat jen o tom, zda jednání osoby odpovídá nebo neodpovídá nějakému zákonu nebo obecné normě, protože to nestačí k rozlišení a zajištění plné věrnosti Bohu v konkrétním životě nějakého člověka. Důrazně prosím, abychom měli stále na paměti to, co učí svatý Tomáš Akvinský, a abychom se to učili začlenit do našeho pastoračního rozlišování: „Je-li v obecných skutečnostech nějaká nutnost, pak čím víc se sestupuje k jednotlivostem, tím víc se nalézá nedostatků. […] V oblasti jednání […] není tatáž praktická pravda nebo správnost u všech věcí co do jednotlivostí, ale jenom co do obecnin. A u skutečností, pro které existuje v jednotlivostech tatáž správnost, není všem známa stejným způsobem […]. Tím víc dochází k chybám, čím víc se sestupuje k jednotlivostem.“^[37] Je pravda, že obecné normy představují dobro, které nelze nikdy pustit ze zřetele nebo zanedbávat, ale v jejich formulaci nemohou být zahrnuty všechny jednotlivé situace. Současně je třeba říct, že právě z tohoto důvodu to, co je součástí praktického rozlišování v jednotlivé situaci, nemůže být povyšováno na úroveň normy. Vedlo by to nejen k neúnosné kazuistice, ale ohrozilo by to také hodnoty, které je třeba chránit se zvláštní pozorností.^[38]

305. Proto se pastýř u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. To je případ zavřených srdcí lidí, kteří si navykli skrývat se dokonce za učení církve, „aby se posadili na Mojžíšův stolec a odtud někdy povýšenecky a povrchně posuzovali obtížné případy a zraněné rodiny“.^[39] V tomtéž smyslu se vyjádřila také Mezinárodní teologická komise: „Přirozený zákon tudíž nemůže být prezentován jako již předem ustavený souhrn norem, jež se mravnímu subjektu ukládají apriorně. Přirozený zákon totiž představuje pramen objektivní inspirace v procesu, v němž mravní subjekt dospívá ke svému rozhodnutí.“^[40] V důsledku podmíněností a polehčujících faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu – který není subjektivně přičitatelný, nebo aspoň ne plně – může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc církve.^[41] Rozlišování má pomáhat nacházet možné cesty odpovědi Bohu a růstu prostřednictvím omezení. Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem“.^[42] Konkrétní pastorace služebníků a společenství si musí osvojit tuto skutečnost.

306. Za všech okolností musí těm, kteří mají těžkosti s plným žitím podle Božího zákona, zaznívat pozvání, aby kráčeli po via caritatis, cestě lásky. Láska k bližnímu je prvním zákonem křesťanů (srov. Jan 15,12; Gal 5,14). Nezapomínejme na příslib Písma: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8); „překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím“ (Dn 4,24); „voda hasí planoucí oheň a soucit usmiřuje hříchy“ (Sir 3,30). Tak to učí také svatý Augustin: „A stejně jako kdyby nás ohrožoval oheň, běželi bychom pro vodu, aby se uhasil, […] tak jestli se z našeho sena vzňaly nějaké plameny hříchu, a jsme proto poplašeni, radujme se z nabídnuté příležitosti k vykonání skutku milosrdenství jako z poskytnutého pramene, kterým uhasíme, co vzplanulo.“^[43]

Logika pastoračního milosrdenství

307. Abych předešel jakémukoli scestnému výkladu, připomínám, že církev nesmí v žádném případě přestat hlásat plný ideál manželství, Boží plán v celého jeho velikosti: „Mladí lidé, kteří byli pokřtěni, jsou povzbuzováni k tomu, aby nebyli váhaví vůči bohatství, které jejich plánům lásky poskytuje svátost manželství, z níž přijímají podporu Kristovy milosti a možnost plné účasti na životě církve.“^[44] Vlažnost, jakákoli forma relativismu nebo přehnaná rezervovanost vůči předkládání tohoto ideálu by znamenala, že církvi chybí věrnost evangeliu a také láska k mladým lidem. Pochopení pro výjimečné situace nikdy neznamená, že bude zakrývat plné světlo ideálu, ani že bude nabízet něco menšího než to, co nabízí lidem Ježíš. Důležitější než pastorace nezdarů je dnes pastorační snaha upevňovat manželství, a tak předcházet jejich rozpadu.

308. Současně ale z toho, co víme o závažnosti polehčujících okolností – psychologických, dějinných a také biologických –, vyplývá: „Aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni.“ Přitom je třeba ponechat prostor „Pánovu milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra.“^[45] Chápu ty, kdo dávají přednost přísnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku. Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou vůči dobru, které Duch Svatý rozsévá uprostřed slabostí: a Matka, která jasně vykládá své objektivní učení, se současně „nezříká možného dobra, třebaže se vystavuje riziku, že se zašpiní blátem z cest“.^[46] Pastýři, kteří předkládají věřícím plný ideál evangelia a nauku církve, jim také musejí pomáhat osvojovat si logiku soucítění vůči těm, kdo jsou slabí, a vyhýbat se jejich stíhání nebo příliš tvrdým a unáhleným soudům. Samo evangelium od nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali (srov. Mt 7,1; Lk 6,37). Ježíš „očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje.“^[47]

309. Je dílem Boží prozřetelnosti, že se tyto úvahy odehrávají v rámci jubilejního roku věnovaného milosrdenství, protože i v těch nejrozmanitějších situacích týkajících se rodiny „je posláním církve zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia a skrze něž se má dostat k srdci a mysli každého člověka. Kristova nevěsta si osvojuje jednání Božího Syna, který vychází vstříc všem a nevylučuje nikoho.“^[48] Dobře ví, že sám Ježíš se představuje jako Pastýř, který má sto ovcí, a ne jenom devětadevadesát. Chce je všechny. Z tohoto vědomí plyne možnost, že se „všem, věřícím i vzdáleným, dostane balzámu milosrdenství jako znamení Božího království, které je již mezi námi.“^[49]

310. Nemůžeme zapomínat, že „milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám.“^[50] To není nějaká romantická nabídka nebo vlažná odpověď na Boží lásku, která vždycky hledá, co je pro nás nejlepší, protože „klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství.“^[51] Je pravda, že někdy „se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.“^[52]

311. Učení morální teologie by nemělo opomíjet zabývat se těmito otázkami, neboť i když je pravda, že je třeba dbát na celistvost morální nauky církve, je třeba stále věnovat zvláštní pozornost vyzvedávání nejvyšších a hlavních hodnot evangelia a vybízet k nim,^[53] zvlášť prvenství lásky jako odpovědi na štědrou iniciativu lásky Boží. Někdy je nám zatěžko dávat v pastoraci prostor bezpodmínečné Boží lásce.^[54] Klademe milosrdenství tolik podmínek, že ho zbavujeme konkrétního významu a reálného smyslu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia. Například je pravda, že milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, ale my musíme především říkat, že milosrdenství je plností spravedlnosti a nejjasnějším projevem Boží pravdy. Proto by měla být vždycky považována za „neadekvátní jakákoli teologická koncepce, která v posledním důsledku zpochybňuje samotnou Boží všemohoucnost a zejména Boží milosrdenství“.^[55]

312. To nám poskytuje rámec a klima, které nám brání při pojednání o velmi citlivých tématech rozvíjet chladnou byrokratickou morálku, ale spíš nás uvádí do kontextu pastoračního rozlišování naplněného milosrdnou láskou, které se vždycky snaží o pochopení, odpuštění, doprovázení, naději a především o integrování. To je logika, která musí v církvi převládat, abychom získali „zkušenost otevřenosti srdce vůči těm, kdo žijí na nejbeznadějnějších existenciálních periferiích“.^[56] Povzbuzuji věřící, kteří žijí ve složitých situacích, aby s důvěrou vešli do rozhovoru se svými pastýři nebo s laiky, kteří dali svůj život Pánu. Nenajdou u nich vždycky potvrzení svých idejí a tužeb, ale určitě se jim dostane světla, které jim pomůže lépe pochopit to, co se jim děje, a tak budou moci objevit cestu osobního zrání. A povzbuzuji pastýře, aby s citlivostí a klidem naslouchali s upřímnou touhou vstoupit do dramatu lidí a pochopit jejich pohled na věc, a tak jim mohli pomoci lépe žít a poznávat jejich místo v církvi.