Během měsíce března se i členové pracovní skupiny pro sociální otázky rozhodli uskutečnit dvě synodální setkání. S ohledem na naše „rozptýlení“ po českém území jsme využili možnost videokonference prostřednictvím Zoomu, kde jsou navíc v případě potřeby snadno uskutečnitelné paralelní debaty v samostatných „místnostech“. Nakonec se nás pokaždé sešlo sedm – muži i ženy, ve věkovém rozptylu od 25 do 75 let. Pro první setkání jsme zvolili téma Dialog, pro druhé Subsidiarita.
Jelikož jsou zápisy z obou setkání přílohou tohoto článku, uvedu zde jen jednu pasáž
z každého zápisu, která mi přijde ve srovnání s tím, co psaly jiné kroužky a objevilo se pak i
v diecézních „syntézách“ (pochopitelně i v našem zápisu o průběhu našeho synodního
setkání toho bylo velmi mnoho s tím naopak shodného) – a pak se ještě budu zabývat tím, co
mě zaujalo na průběhu těch našich setkání.
Při probírání tématu Dialog se velice často opakovalo, že musíme pro zprostředkování
našeho poselství najít nový slovník. My jsme, ale viděli problém hlouběji: To že se nedaří
zprostředkovat hlavní poselství křesťanství: Jsi jedinečně milován/milována Bohem,
nezachrání jen změna slovníku. Potíž je totiž v samotném „příběhu křesťanství“. Pro dnešní
dobu je naprosto nepochopitelné, že by se celý „projekt“ krásného stvoření dostal do stavu
současného světa plného bolesti, trápení a nespravedlnosti kvůli dvěma „lidem“ (navíc
naprosto nezařaditelným v rámci evoluce), kteří „neposlechli Boha“. A podobně málo
pochopitelné je, že kvůli nápravě pošle Bůh-Otec svého Syna na kříž. Nejde tedy jen o změnu
„slovníku“, ale o celé pojetí základního rámce křesťanství (nejblíž k tomu měl asi Pierre
Teilhard de Chardin a vysvětluje to i současný úspěch Richarda Rohra). Takový „nový příběh“
by také poskytoval důvod k naději, kterou mnohdy společnosti dlužíme.
Co se týče tématu Subsidiarita, tak jsem vybral následující pasáž, která uvádí důležité
předpoklady i důsledky jejich nenaplňování.
Ukázaly se tři podstatné skutečnosti pro fungování subsidiarity v církvi:
1) Od všech vyžaduje pokoru i odvahu, ochotu jít s kůži na trh i dokázat se omluvit či
odpustit.
2) Zejména mladí lidé už dost často ztrácejí naději, že se církev zbaví svého feudálního
stylu jednání a řízení, a protože se „nechtějí hádat“, odcházejí do vnitřního exilu,
nebo přímo z prostředí církve.
3) Církev nesmí podléhat mocenským tendencím státu, ani je nesmí chtít využívat pro
sebe. Většinou jsme zvyklí to vidět u pravoslavných (césaro-papismus), ale rozhodně
proti tomu není imunní ani římskokatolická církev (ani církve protestantské).
Cenné na práci skupinek, které vznikly ze členů pracovní skupiny pro sociální otázky (složení
první a druhé skupinky nebylo úplně shodné, bylo nás sice pokaždé sedm, ale dva členové se
mezi prvním a druhým setkáním vyměnili), bylo jednak pestré věkové rozložení (od 20 do 73
let), profesní zaměření (přírodovědci, technik, ekonom, duchovní, pedagog, učitelka,
soukromý zemědělec), tak i místo pobytu či působení (Jihočeský, Pardubický a Západočeský
kraj, Praha). Obě setkání totiž proběhla formou videokonference. To se ukázalo jako dobře
zvládnutelná varianta, jistě i proto, že v předchozích dvou letech se několik jednání Pracovní
skupiny pro sociální otázky při ČBK tímto způsobem uskutečnilo. Dokonce se zdálo, že ani
duchovní rovina setkání tím nebyla zásadně nabourána. Bylo to jistě dáno i metodikou pro průběh setkání, kterou vypracoval tým papeže Františka a která byla při své jednoduchosti
geniální: V 1. kole se vyjádří každý, stručně k tomu, co mu v souvislosti s tématem leží na
srdci; ve 2. kole vypovídají účastníci o tom, co je zaujalo na příspěvcích ostatních během 1.
kola; ve 3. kole se pak hledaly hlavní myšlenky pro výstup.
Důležitý rys, který se během našich setkání projevil, byla dost velká rozdílnost zkušeností
s církevním společenstvím ve velkoměstě oproti situaci na venkově či maloměstě. Tam je
dnes (jsou jistě výjimky) postavení křesťanů i církví o dost svízelnější. Doléhá tam silněji
odchod mladých lidí z církve, autoritářské sklony kněží i malá aktivita farníků, včetně
uzavřenosti, malé schopnosti vzájemné komunikace a pomoci.
