... komentář k jednomu návrhu OECD ...

OECD je organizací třicítky ekonomicky nejbohatších zemí světa, a její politika /a ideologie/ stojí /a padá/ s tím, jak věda o bohatství – ekonomie – rozumí tomu, co je zdrojem onoho kýženého bohatství národů. „Píseň práce“, kterou ještě naše generace slýchávala /a zpívávala/ v rámci někdejších „bohoslužeb historického materialismu“, mluví o práci jako o matce pokroku. Ale hned poté o „armádě otroků, která jde bránit svoji čest“. Tou armádou otroků měli být proletáři, námezdně pracující, ti, kteří si na chléb vezdejší vydělávají tím, že svou práci /“pracovní sílu“/ prodávají na trhu práce. „Vzpoura otroků“ zrodila „svět práce“, kde každý měl práci, práce byla právem a povinností zároveň. Socialistické Československo se pyšnilo nejvyšší mírou pracovní aktivity žen na světě. Jí systém podřizoval centrálně plánovanou síť jeslí a školek, aby se ženy-matky mohly emancipovat, zrovnoprávnit.

Politická ekonomie socialismu „zanikla svým uskutečněním“. Byla i u nás nahrazena novou doktrínou, neoliberalismem, který se zdá být na první pohled přímým antipodem marxismu. Ve skutečnosti jde jen o jinou odrůdu materialistické životní filosofie, o jiné „náhradní náboženství“ – když víra v Boha Hospodina zůstala už nanejvýš jen „užitečnou pověrou“ /F.A.Hayek/. Zatímco sociální nauka církve staví na principu „priority práce před kapitálem“, žijeme ve světě stále nepokrytější nadvlády kapitálu nad prací. Sociálně tržní hospodářství po 2. světové válce dokázalo v Německu malý „zázrak“- předvedlo „soukromé vlastnictví ve službách pracujícího člověka“ /Anton Rauscher/. Ale i tam se vloudilo „čertovo kopítko“: vějička „ekonomického blahobytu pro všechny“ /L.Erhard/ přivedla i Západ k modelu obou zaměstnaných rodičů. Jeden „živitel rodiny“ nestačil, žena musela a posléze i chtěla do práce, pokud možno co nejdříve. Na děti nezbývá čas, rodina se stala „Achillovou patou“ – nejen v Německu, kde s tímto obrazem přišli F.Kaufmann a M.Spieker.

Dětská a vývojová psychologie argumentuje potřebami dítěte v raném věku, a k nim patří mateřská láska a péče. I nematerialistické školy v ekonomii došly k poznání, že v rodině – ba v celé ekonomice – nejde jen o tvorbu bohatství hmotných statků a služeb, ale i o dobra vzájemných vztahů mezi lidmi /relational goods/, a mezi rodiči a dětmi přirozeně především. Škola „ekonomie důvěry“ argumentuje tím, že důvěra je ten nejcennější „neviditelný kapitál“, jako zdroj prosperity každé země. A nejdůležitějším „producentem“ důvěry je rodina. Rodina jako zdroj bohatství národů. Škola „ekonomie štěstí“ dokládá, že rodina obětovaná na oltáři pomýleného hledání ráje hmotného blahobytu zde na Zemi ke štěstí nevede. Svobodní – singles – a bezdětní, jimž  rodina už není na překážku kariéře,  jsou subjektivně méně šťastni. Konečně, přiznejme si – i my všichni ostatní –, že jsme ve „svobodné společnosti“ často svobodní jen iluzivně, my, armáda otroků konzumu.  

Každé dítě má trochu jinou „dušičku“. A také matky nemají k dítěti stejně silnou vazbu. L.N.Tolstoj říkal: Měj úctu k duši svého dítěte! Jen láska matky, otce, /a babičky a dědečka/ rozpozná, jak které dítě snáší či snad i vítá odloučení od rodiny, zda na celý či jen dílčí úvazek. I ekonomie  potřebuje stavět na poznání, že „ rodina je privilegovaným místem, kde se člověk učí lásce“ /Benedikt XVI./. Věda, v níž je láska sprosté slovo, je pro člověka nebezpečnou.