O tom, že církevní restituce polarizují společnost, není pochyb. Ona pomyslná, dělící čára mezi protichůdnými názorovými tábory ovšem nemusí probíhat na rozhraní mezi církvemi a většinovou společností. Různost hlasů a stanovisek vůči nim, v některých případech spíše k jejich podobě, zaznívá uvnitř samotných církví, mezi samotnými křesťany. Různorodost názorů se dá předpokládat i uvnitř většinové společnosti. Na obou stranách „barikády“ bude zřejmě také nemálo těch, kteří se o restituce nezajímají. Domnívají se, že se jich osobně nedotýkají, nemají na ně vyhraněný názor. Za této situace jde v otázce církevních restitucí, obrazně řečeno, o „souboj generálů“ – těch církevních a politických – bez vojska. Prvně jmenovaní počítají se členy církve, ti druzí s voliči: že je mají na své straně, resp. že mluví jejich hlasem. Pomyslné vojsko na obou stranách barikády přitom postrádá dostatek potřebných, tj. pravdivých informací o stavu věci. Členové církve mohou mít v řadě případů oprávněný pocit, že neví, jak to se správou církevního majetku chodí, jak a co se financuje apod. Většinová společnost si naopak často vystačí pouze s dojmy vytvářenými politiky a médii, přiživovanými předsudky a církevními antagonismy, které jí neumožňují – v mnoha případech o to dotyční ani nestojí – poznat skutečnou realitu.
Na církevních restitucích se více než na jakémkoliv jiném tématu nakonec ukazuje ideologický profil politických stran. Platí to ovšem pouze o těch z nich, které takový profil vůbec mají. Komunistická strana si dala církevní restituce, resp. vyhlášení referenda k nim, za hlavní volební heslo minulých voleb. Svědčí to nejen o její ideové a programové vyprázdněnosti, především však o tom, že není stranou reformovanou ani demokratickou, jak někdy prohlašují její čelní představitelé. Sociální demokracie na odporu vůči církevním restitucím rovněž postavila volební kampaň. Po dlouhou dobu zahlcovala veřejný prostor řadou demagogických hesel. Cílila jimi na nejnižší pudy voličů, na lidskou závist. K návrhu komunistů na vyhlášení referenda se ovšem stavěla zdrženlivě. Vrcholným představitelům této strany muselo dojít, že jsou-li stranou demokratickou, nemohou na tento požadavek přistoupit (poslední vývoj však ukazuje, že sociální demokraté nejsou v dané věci ve svých názorech zdaleka jednotní). Teď po volbách se spíše ukazuje, že její předvolební proti-restituční rétorika byla ve skutečnosti jen pouhá vábnička na voliče. Po volbách je ČSSD v situaci, kdy se snaží elegantním způsobem „vykličkovat“ ze slepé uličky, do které se sama předvolební rétorikou vmanévrovala. Postoj KDU-ČSL stejně jako opoziční ODS a TOP 09 je vcelku logický a konzistentní. Žijeme-li v právním státě, není možné uzavřené dohody měnit jednostranným aktem. Na dohodnutých rozhodnutích je proto nutné trvat. Změny přicházejí v úvahu pouze za předpokladu dohody obou zainteresovaných stran. Postoje hnutí ANO a Úsvitu nebyly k otázce církevních restitucí vyhraněné před volbami, ani po nich. Jejich pozice se odvíjejí, jak se zdá, spíše od toho, kolik by na jejich základě mohly získat voličských hlasů.
Jak již bylo řečeno výše, jedním z největších problémů kolem církevních restitucí je obecná neinformovanost o skutečném stavu věcí. Z úst zástupců církví, kteří byli delegováni do pracovní skupiny, kde se má diskutovat se zástupci ČSSD a hnutí ANO o možné změně nastavených parametrů, již zaznělo, že chtějí vést debatu na základě faktů, které mají podle jejich přesvědčení jasně doložit neopodstatněnost kritiky, která se na podobu církevních restitucí z různých stran snáší. Jejich snaha je tedy vcelku jasná. S jakou odezvou se setká u zainteresovaných politiků a také u médií lze jen těžko odhadnout, o to víc si to lze ku prospěchu věci přát. Na druhou stranu je ovšem možné se také ptát, zda dokáží církve dostatečně komunikovat dovnitř svých společenství i navenek do společnosti, co vše dělají ve prospěch druhých a potřebných, jak nakládají s finančními prostředky. V současnosti se mohou církve vykázat řadou obecně prospěšných aktivit, např. v oblasti školství, charity, nabídek volného času apod. Je zde také řada angažovaných křesťanů, kteří jako dobří občané věnují často nezištně svůj volný čas i finanční prostředky na podporu obecně prospěšných činností. Určitě nevadí, pokud bude církev vystavena tlaku veřejné kontroly nad správou financí a majetku, alespoň ji to uchrání od nebezpečí či pokušení s nimi hospodařit netransparentně či nehospodárně. Na druhou stranu je však bezostyšnou urážkou mnoha slušných a poctivých lidí, pokud musí ve vztahu k církevním restitucím z úst vybraných politiků opakovaně slyšet to, co slyší.
Dosavadní stav, kdy církev byla placena státem, byl nejen nežádoucí, ale z dlouhodobého hlediska i neudržitelný. Situaci církví ve vztahu ke státu bylo nutné řešit. Církvím přísluší status nezávislých institucí včetně nezávislosti finanční. Církve nepatří pod kuratelu politické moci. Jsou nedílnou součástí života společnosti, jíž mohou být prospěšné, jak to již mnohokrát v dějinách prokázaly v oblasti vzdělání, výchovy, charity, pomoci potřebným apod. Za nastalé situace musí církve v ČR „nově“ prokázat, že si jsou svého postavení a poslání ve společnosti vědomy. Mohou mimo jiné ukázat, že jsou dobrými hospodáři. Že neupřednostňují peníze, zisk ani touhu po moci, nýbrž dobro člověka. Mohou ztělesňovat živoucí alternativu vůči současnému dravému a v mnoha ohledech bezohlednému kapitalismu. Mohou se o to víc zastávat chudých a bezbranných. Být blízko těm, kteří strádají. Mohou vytvářet např. nová pracovní místa apod. Především však mohou vnášet do „duchovně vyprahlé“ společnosti radostné poselství evangelia.
Pokud jsem se na začátku zmínil o vztahu médií a církve, pak bych rád na tomto místě na tuto myšlenku navázal poukazem na současného papeže Františka. Jeho příklad ukazuje, že církev nemusí zájem médií vzbuzovat pouze „průšvihy,“ nýbrž především svojí věrností evangeliu. Papež „nešokuje“ svět skandály, ale svou pokorou, bezprostředností a skromností, autentickým odkazem na evangelium.
Závěrem si nelze než přát, aby se dosavadní „rozruch“ kolem tzv. církevních restitucí nakonec přetransformoval ve věcnou debatu o možné vzájemné kooperaci mezi státem a církvemi. Jejím společným cílem by mělo být zkvalitnění pomoci potřebným lidem, resp. dobro člověka.
