Solidární ekonomie a solidární finance: mezi genem sobectví a Zákonem lásky
1. Solidarita v sociálním učení církve
Princip solidarity a solidárního jednání s našimi bližními patří k úhelným kamenům sociální nauky církve. Solidarita doplňuje a překračuje další princip této nauky, princip spravedlnosti, je dokonce jeho naplněním. Respektování těchto dvou principů dává společnosti šanci na to, aby svým uspořádáním směřovala ke společnému dobru. Spravedlnost a solidarita pak mají jako svůj plod mír, pokoj ve společnosti i mezi národy. Pius XI. je autorem výroku „Opus iustitiae pax“- dílem, plodem spravedlnosti je mír, pokoj, a Jan Pavel II. doplňuje „opus solidaritatis pax“ – dílem, plodem solidarity je mír a pokoj.
V období světové hospodářské krize Pius XI. vydává encykliku „Quadragesimo anno“ (po 40 letech od Rerum novarum), tedy r. 1931, a tam volá po solidaritě a spolupráci – aby čelil hrozícímu třídnímu boji. U nás, v Olomuci, vydává v té době Dr. Bedřich Vašek knihu „Spravedlnost v životě hospodářském“, jejímž leitmotivem je myšlenka, že vlastnictví je klíčové, pokud to je v pořádku, řada sociálních problémů se řeší jakoby samo sebou; pokud však jsou vlastnické poměry v nepořádku, „celá soustava eticko-hospodářská ujíždí po nesprávných kolejích“. A po nesprávných kolejích se již jelo po zbytek let třicátých, Evropa a poté svět se chystaly na válku. Nepomohly ani encykliky „Divini redemptoris“ (O bezbožeckém komunismu), ani německy psaná encyklika varující před totalitou nacismu.
Teprve na troskách německé říše se zrodila po 2. světové válce koncepce sociálního tržního hospodářství, s jeho principy „sociálního vyrovnání“ a spoluúčasti pracujících na řízení a rozhodování v podnicích (Mitbestimmung). Tento systém „kapitalismu s přívlastkem“ „sociální“ se zrodil i z ideových zdrojů katolické sociální nauky. Dlouhý vývoj chápání solidarity v hospodářství je charakterizován klíčovými slovy Lva XIII. „jméno přátelství“, Pia XI. „sociální láska“, Pavla VI. „civilizace lásky“, a Benedikta XVI. „ekonomie a bratrství“. Jan Pavel II. se znovu k principu solidarity vyjádřil po pádu komunismu, který solidaritu chtěl řešit násilným vyvlastněním nesolidárních a nespravedlivých bohatých, a ztroskotal právě proto, že šel cestou třídního násilí, aby se přesvědčil, že člověk se násilným vyvlastněním nestal ani spravedlivějším, ani solidárnějším. Nuže, v encyklice „Centesimus annus“ – po 100 letech od Rerum novarum – papež varuje, že zásada solidarity je „podmínkou pro pozitivní hodnocení svobody a demokracie“! Jestliže dnes, čtvrtstoletí od znovunabytí občanských a politických svobod, tak mnoho z nás ztrácí důvěru v demokraci, ba kdy někteří znovu vzhlížení k solidaritě založené na nesvobodě, nuže, tato ztráta důvěry v kapitalismus a demokracii má své příčiny v tom, že spravedlnosti a solidaritě nebylo dáváno, což jejich jest, že soustava eticko-hospodářská nejede po těch správných kolejích.
Evropa a celý západní svět se stále není s to vyrovnat s důsledky finanční a ekonomické krize vyvolané primárně skandálním a nesolidárním spekulativním chováním v bankovním sektoru „za Velkou Louží“, a následným nespravedlivým „přerozdělením“ ztrát, zcela protichůdným než by odpovídalo principu „sociálního vyrovnání“ – neboť privátní zisky byly také privátně rozděleny, a privátní ztráty byly z velké části přeneseny na vlády a jejich daňové poplatníky, tedy i na většinu občanů, jež krizi nezavinila ani nevyvolala. „Vítězi“ krize byli pak často právě ti, kdo ji zapříčinili, a ve finančním sektoru došlo k dalšímu posílení koncentrace moci a vlastnictví, takže přibylo těch dostatečně velkých, aby nemohli zahynout – i kdyby byli zralí na bankrot, a kteří tak disponují stále větším potenciálem k vydírání politiků a vlád. Jedeme dál po nesprávných kolejích, a ze zemí, kde se krize zrodila (USA,UK), již přicházejí varovné hlasy proroků možného vzniku další krize, ba kolapsu finančního světa. Ale „nemalujme čerta na zeď“, a raději se zamysleme nad tím, v čem je příčina tohoto neblahého vývoje. A marná sláva, podíl na tom mají právě vědecké discipliny – ekonomie a finanční věda –, jež by měly být schopné účinné diagnózy a terapie „jak z krize“ – ale nejsou. Kořenem moci a současně bezmoci ekonomie je mylné pojetí člověka, založené na logice sobectví a prosazování sebe, nikoliv na logice lásky a solidarity s bližními.
2. Ekonomie sobecká a nesolidární, a finance jí dominující: tyranie moci peněz
Ekonomie a tím spíše finance s přívlastkem solidární jsou „bílou vránou“ v hlavním proudu ekonomie, a patrně neznámé v laické veřejnosti. Solidarita není v ekonomii klíčovým slovem, ve finančních vědách se pak můžeme setkat nanejvýš s pojmem „vynucené solidarity“ – tou se míní např. progresivní zdanění příjmů, které daňovým břemenem zatěžuje nejen absolutně, ale i relativně více ty bohatší příjmové skupiny, a část tohoto daňového výnosu pak stát přerozděluje sociálními transfery těm sociálně slabším a potřebným. Solidarita vynucená státem tedy patří do oblasti veřejných a sociálních politik. Pro ekonomy hlavního proudu už to není ekonomie, ale „politika“.
Ekonomie je svou povahou nesolidární, zvláště jak se vyvinula do dnešní podoby. Je to až maligně se rozvinuvší individualistická, utilitaristická a konsekvencionalistická věda o chování člověka. Z pohledu klasifikace škol v sociální etice ekonomie vychází z individualismu, a ten je podle empirické psychologie na postupu (např. označení „singl“ bylo donedávna neznámé, tedy žena či muž, kteří se nehodlají vázat žádným trvalejším, natož manželským svazkem). Zajímá se o sebe sama, tento člověk ekonomický, a zájem tohoto individua se poměřuje jeho vlastním užitkem, měřeným převážně v penězích (proto utilitarismus). Užitek, který má váhu, se ukáže teprve dodatečně, ex post, jako výsledek, konsekvence rozhodnutí tohoto „člověka ekonomického“. Není tedy vědou „kolektivistickou“ (etika „JÁ“ zastiňuje etiku „MY“) a nezajímá se o úmysly, intence rozhodovatele, ale jen o důsledky jeho rozhodnutí. Ekonomii nezajímá ani intencionální etika (ta zajímá zpovědníka), ani etika ctností (jen užitku). Ekonomie je skeptická k dobrým úmyslům (cesta do pekel), někdy dokonce vyzdvihuje „soukromou neřest“, která se má proměnit na veřejné dobro (Bernard Mandeville – „Bajka o včelách“ se v letech před finanční krizí objevil znovu na světle Božím, v podobě cynického sloganu „greed is good“ (hrabivost je dobrá), a předtím v krajních ideologiích transformace a privatizace (Lutwak-Turbokapitalismus – chvála rozkrádání)).
Náš seminář o solidaritě v ekonomii a financích tak jde „proti proudu“ dominujícímu v ekonomii. Solidarita je, jak již řečeno, naopak klíčovým slovem a jedním z hlavních principů sociální nauky církve – analytický předmětový rejstřík v Kompendiu věnuje solidaritě a vazbám na další pojmy celou jednu stránku (488). Rejstřík mimochodem z německého vydání Kompendia přeložil náš přítel Cyril Martinek, nedávno tady na Velehradu vyznamenaný medailí za přínos v šíření katolické sociální nauky u nás. I jemu a jeho rejstříku vděčím za mnohé při přípravě této své promluvy. Cyrile, díky! Nuže, jak jsem již zmínil, podle Jana Pavla II. je mír-pokoj mezi lidmi uvnitř společenství, států i na mezinárodním poli plodem, dílem solidarity, a tuto myšlenku Jan Pavel II. vyslovil již v v encyklice Sollicitudo rei socialis (1988), vydané po 20 letech od analýzy civilizačního rozvoje (Populorum progressio 1968). Církev tedy již dlouho hlásá: Společné dobro, mír, pokoj mezi lidmi se tedy bez solidárního chování neobejdou! Výpověď, jakou nabízí ekonomie, tedy „ ať se stará každý sám o sebe, a společné dobro, mír, pokoj mezi lidmi se dostaví sám od sebe jen a pouze díky „neviditelné ruce trhu““, nuže, toto krédo ekonomie je principiálně mylné. Nicméně, toto krédo nejen že není podrobeno seriózní kritice, ale naopak je zde snaha ho podepřít, „vyfutrovat“, a to dokonce i za pomoci nejposlednějších výdobytků přírodních věd.
3. Sobecký gen, sociální biologie a ekonomie v přírodě: biologický determinismus?
Molekulární biologie a genetika, analýza DNA, to jsou převratné objevy přírodních věd, dotýkající se i člověka jako tvora „k obrazu Božímu“. Věda dnes ví lépe než kdykoliv v minulosti, že spojením mateřského a otcovského genomu vajíčka a spermatu vzniká unikátní informační kód definující neopakovatelného jedince, dítě, nového tvora. Počátek života je tak odůvodněn ontologicky, na úrovni biologické. Homos sapiens sapiens se objevuje v evoluci primátů jako první svého a našeho druhu, jako „Adam“ řečeno biblickou metaforou. Učení církve o člověku se tak dostává potvrzení, Zjevená pravda souhlasí s rozumovým poznáním. Tentýž pokrok vědy je však interpretován i v podobě ideologie církvi nepřátelské, dokonce jako nová verze světového názoru, v němž prim, zdroj dynamiky evoluce představuje právě „sobecký gen“, nadaný jakousi imanentní silou prosadit se, vítězit nad „konkurencí“,přetrvat, přežít. Geny podle této sociální biologie hrají konečnou roli v chování člověka, mnohem podstatnější než reakce na společenské prostředí. Člověk je tedy determinován biologicky?
Marxismus – dialektický a historický materialismus, viděl naopak člověka jen jako „souhrn společenských vztahů“: Werich s Voskovcem (v době, kdy byli oba hodně „doleva“) v Osvobozeném divadle zpívali „je to bída, která z lidí vlky činí“. A naše generarace pak o pár desetiletí později na veřejných schůzích pak v této logice pěla „nechť zhyne, starý podlý svět“ – a ideologie marxismu pak doufala, že se zrodí nový člověk, už nepoznamenaný mateřským znaménkem buržoazní společnosti, toho pudu vlastnit, pudu posesivního...
Kde je tedy pravda? Bedřich Engels napsal knihu „Podíl práce na polidštění opice“, ale o století později americký biolog Morris píše o člověku jako o „nahé opici“, a o chování člověka v termínech etologie, vědy o chování zvířat a živočichů. Všechny tyto odrůdy materialistického světového názoru člověku vlastně upírají svobodu vůle a rozhodování, právě toho, co jej činí „obrazem Božím“: řídí-li se člověk jen pudy a instinkty, je-li jen jakýmsi automatickým „termostatem“ reagujícím na změny společenských podmínek, či dokonce je-li jen „suverénním spotřebitelem“ maximalizujícím hédonisticky svůj vlastní „užitek“, pak je člověk bytostí nesvobodnou, otrokem svých genů, pudů, instinktů a vášní. Křesťanská antropologie nás však učí, že člověk je nadán také svědomím, schopností rozeznávat dobro a zlo, tedy je morální bytostí, která má vždy svobodu se rozhodnout pro dobro či pro zlo. Ne snad že by naše geny, rodové zátěže, pudy, instinkty, pokušení vášní nehrály roli: ale svoboda člověka je právě v tom, že „tělo, svět ďábla“ přemáhá, dnes a denně, a snaží se dostát tomu nejvyššímu zákonu, Zákonu lásky: milovat bližního jako sebe sama.
4. Ekonomie reciprocity, altruismu, společenství a bratrství
Jestliže ekonomie hlavního proudu je postavena na sobectví, které se stává „sebenaplňující hypotézou“ v naší civilizaci, jestliže experimentální psychologie prokazuje, že na amerických univerzitách si obor ekonomie volí studenti sobečtější (než studenti jiných oborů), a co hůře – jestliže tytéž experimenty prokazují, že po ukončení studia ekonomie jsou ti mladí budoucí byznysmeni sobečtější než když studium započali, pak z toho plyne jediné: je třeba budovat novou, jinou ekonomii, a tuto ekonomii postavenou na solidaritě učit nové generace. Jak prosté – a jak nesnadné. Kultura sobecké, „zištné“ ekonomie si své hájemství drží, a snaží se na své hřiště nevpustit kacířské myšlenky. Nemá-li ovšem být tato „metanoia“ ekonomie jako vědy pouhou utopií – a tou katolická sociální nauka skutečně není – je třeba také zdůraznit potřebu „obrácení“ jednotlivých aktérů, člověka ekonomického. Jde-li o proměnu kultury, je třeba začít u těch, kdo kulturu, vědu, vzdělávání reprezetují a tvoří. A takoví věrozvěsti nové ekonomie skutečně jsou. Uvedu alespoň několik životních vzorů a příběhů, těch, kdo představují nové školy v ekonomii, ekonomii reciprocity, altruismu, společenství, bratrství, důvěry, nezištnosti, ekonomii „občanskou“ – a ekonomii štěstí.
Francouzský ekonom Serge Christophe Kolm je editorem sborníku o ekonomii reciprocity či vzájemnosti; s tou v praktické rovině, někdy sebezáchovné, někdy trochu pokleslé, máme co do činění i my z dob reálného socialismu (“zákon známosti“ – služba protislužba – jánabráchismus). Pozitivnější praktické podoby této ekonomie jsou sousedské výpomoci, vzájemné solidarity, „příbuzenské ekonomiky“ i v širších rodinách či celých obcích.
U nás profesor Jiří Hlaváček (FSV UK) vypracoval (2000) mikroekonomii „sounáležitosti se společenstvím“, později napsal „zobecněnou mikroekonomii“, zahrnující racionalitu, egoismus i altruisimus. K tomuto směru výzkumu byl inspirován profesorem Boloňské univerzity Stefanem Zamagnim, který byl i naším přednášejícím zde na Velehradě před 3 roky. Zamagni je editorem sborníku „Ekonomie altruismu“, vydaném anglicky ve Velké Británii. Ekonomie společenství (economia di communione) je italskou školou inspirovanou myšlenkami Kláry Lubichové a pěstovanou prakticky kolem Mariapol-center Hnutí Fokolare. Snahou hnutí bylo pomoci obyvatelům slamů a favel megaměst především v Jižní Americe. Po 20 letech zkušeností však hnutí dospívá k tomu, že hledání odpovídající institucionální a podnikatelské formy ekonomie společenství končí u staré a tradiční formy družstva. Družstevní živoucí experiment už přes 50 let představuje v baskickém Španělsku podnik Mondragón. Kolegyně Naďa Johanisová zde na Velehradě (a předtím již v několika publikacích) referuje o mnoha dalších podobných experimentech v UK a ve Španělsku, všude tam, kde peníze jsou služebníkem a ne pánem.
