Seminář pořádaný společně Komisí biskupských konferencí Evropských společenství (COMECE) a Evropským hnutím křesťanských pracujících (ECWM) u příležitosti 125. výročí vydání Rerum novarum se uskutečnil 3. května v Bruselu v sídle COMECE.
V úvodním vystoupení připomněl představitel COMECE P. Patrick Daly paradoxní skutečnost, že to byl právě Lev XIII., nejstarší papež v historii, kdo sepsal nejradikálnější církevní dokument všech dob, jímž založil zcela novou oblast praktické theologie. Místopředseda COMECE biskup Gianni Ambrosio následně shrnul hlavní přínos tohoto textu a rovněž jeho relevanci pro dnešní, globální situaci. Předseda ECWM Otto Meier pak zdůraznil, že ekonomický vzestup poválečné – my musíme dodat: západní – Evropy byl postaven na představě lidské důstojnosti, což podle Meiera prudce kontrastuje se současnou situcí v EU, v níž žije 26 milónů chudých dětí, 8 miliónů lidí vykonává otrockou práci a na podporu mladých nezaměstnaných se vydává 150 miliard euro ročně; s jiným někdejším civilizačním pilířem – obecným dobrem – zase kontrastuje masivní vyhýbání se zdanění, jak o něm nově svědčí např. panamské dokumenty.
Hlavním dopoledním řečníkem byl emeritní profesor sociální nauky a jesuita Friedhelm Hengsbach, který podal obsahově hutný přehled vývoje sociální nauky církve od Rerum novarum až po Laudato si. Jeho snahou bylo jednak stručně a výstižně charakterizovat přínos každého z klíčových dokumentů i pojetí jednotlivých papežů, jednak vysledovat vnitřní vývojovou logiku sociální nauky jako celku. V tomto vývoji se postupně odhaluje trojí různá dimenze zásadního sociálního konfliktu – nejprve konflikt třídní (mezi kapitálem a prací, což je hlavní zájem Rerum novarum), poté konflikt geografický, tedy jednak mezi Severem a Jihem (od Pavla VI.), jednak mezi Západem a Východem (zde zase hlavní roli hrál Jan Pavel II.). Jako poslední byl rozpoznán konflikt ekosociální – nejprve v náznacích Janem Pavlem II., a explicitně pak Františkovým Laudato si. Tato encyklika je podle Hensbacha v mnoha ohledech překvapivá, a to jak svým tématem, tak zpracováním. Oproti dřívějším encyklikám náležejícím do dřívější fáze sociální nauky již „nenadržuje“ rozvojovému světu, nýbrž upozorňuje, že chyba je rovněž na jeho straně, přičmž nejhlubším důvodem pochybení obou světů je zhoubná technika a konzum.
Hengsbachův výklad sociální nauky církve byl velmi samostatný a svébytný, rozhodně nesdílel onen přehnaný konformismus častý v tomto oboru, který místo reflexe pouze papouškuje výroky magisteria a plete si přirozenou loajalitu s neochotou samostatně myslet. Celkově zdůrazňoval nutnost vidět v pozadí idejí konkrétní politický konflikt a aktuální mocensko-skupinovou konstelaci: základní otázkou sociálního etika tudíž je: Kdo má moc? Tento přístup jej podnítil k některým silným a kritickým tezím, z nichž snad nejprovokativnější byla ta, že Německo přinejmenším od roku 1950 není žádným „sociálně-tržním hospodářstvím“, jak se obvykle v učebnicích uvádí; podle Hengsbacha jde o eufemismus mající za cíl jen zastřít to, že vládnoucí ekonomický systém Německa je prostě kapitalismus, který je pouze některými opatřeními zmírněn.
Snahou organizátorů bylo neomezit seminář jen na čistě vědecké příspěvky a dát prostor také příkladům z praxe. V odpolední části proto vystoupila paní Tanja Gaudianová reprezentující podnik Elektrizitätswerke Schöndau, který dodává elektrickou energii, a to výhradně z obnovitelných zdrojů. Gaudianová vylíčila vznik a nesnadné začátky podniku, majícího původ v roce 1986, kdy se skupina obyvatel malé vesnice v podhůří jihoněmeckého Černého lesa v návaznosti na černobylskou katastrofu rozhodla odmítnout využívat elektřinu vyrobenou z jádra. Tato skupina vedená místním lékařem, Sebastianem Sladkem, jemuž byly známy zdravotní důsledky radioaktivního zamoření, se postavila proti energetickým koncernům, a to s jednoduchým programem spočívajícím jednak v úsporách energie na každodenní individuální úrovni, jednak v samostatné výrobě energie ze solárních panelů, a to na principu družstevnictví a demokratického řízení, kdy všechna rozhodnutí jsou podřízena souhlasu všech podílníků. Z původně samozásobitelského podniku postupně vyrostl významný poskytovatel „čisté“ energie na celoněmecké úrovni. Obrovský úspěch této původně malé skupiny je pro paní Gaudianovou důkazem reálné možnosti změny daných poměrů, a to pomocí prosté změny smýšlení jednotlivců – stejně, jak k tomu podle ní vyzývá papež v encyklice Laudato si.
V následujícím, opět již akademičtějším, příspěvku Elena Lasidová, odbornice na sociální hospodářství a udržitelný rozvoj působící na Katolickém institutu v Paříži, předložila promyšlenou analýzu právě poslední Františkovy encykliky. Za nejdůležitější v ní považuje následující důrazy: 1) poznání, že důvodem ekologické krize není chybné fungování ekonomiky, ale především naše vlastní hříchy, zejména chamtivost a konzum; 2) pozitivní utopický prvek zdůrazňující nutnost změny ekonomicko-sociálního paradigmatu ve směru představy lepšího světa a života podle obrazu společného domu; 3) návrhy na praktická řešení popisované krize podle následujících čtyř pravidel: a) realita je důležitější než ideál, jímž nikdy nemůžeme uchopit komplexitu skutečnosti; b) celek je důležitější než část (což neznamená, že kolektiv je důležitější než jedinec, ale spíše to, že před jednotlivými zájmy má přednost vzájemnost a vztah); c) jednota má přednost před konfliktem – zde lze vyzdvihnout význam přátelství a lásky na úrovni společnosti, stejně jako ve vztahu lidí k přírodě; d) čas je důležitější než prostor, což znamená přednost očekávání před vlastním výsledkem.
Následovala panelová diskuse za účasti dosavadních řečníků a dále Ellen van Stichelové, post-doktorské badatelky z Katolické university v Lovani. Ta nejprve upozornila na souvislost Františkovy myšlenky o „společném údělu“ světa jako „společného domu“ (viz Laudato si, § 1, 3, 13, 17, 53, 61, 155, 159, 164, 202, 207, 232) a některých novějších etických pozic zdůrazňujících význam zranitelnosti jakožto universální lidské charakteristiky (viz např. E. Gandolfo, The Power and Vulnerability of Love: A Theological Anthropology, Minneapolis 2015). Českému posluchači mohly tyto úvahy jistě připomenout Patočkovu tezi o solidalitě otřesených (Kacířské eseje o filosofii dějin, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 129). Van Stichelová pak položila otázku, na níž měl panel následně hledat odpověď, totiž zda je katolická sociální nauka v souladu s kapitalismem jako systémem. Z hlediska Rerum novarum se zdá být odpověď na tuto otázku spíše negativní (srv. Rerum novarum, § 15, 35), a takový byl, jak se zdálo, i převažující pohled diskutujících. Bylo však možno pozorovat významný rozdíl v konkrétním pojetí. Zatímco Van Stichelová, Lasidová a Gaudianová považovaly za rozhodující, jak v socilní nauce církve, tak i v praxi, onen požadavek na proměnu smýšlení a konání, a tudíž zdůraznovaly význam hodnot lásky, přátelství, vzájemnosti atd., Hengsbach měl tendenci mírnit jejich vznešená slova a zdůrazňoval význam konfliktu, s reálnými aktéry, zájmy a rolemi. Ke skutečné změně nemůže podle něho stačit proměna v myslích několika jednotlivců; čeho je třeba, a čeho se podle jeho názoru v současné době kriticky nedostává, je organizovaná skupinová akce. Společenská hnutí byla v minulosti vedle věrouky a vědecké reflexe vždy třetím pilířem sociální nauky církve, který měl moc uvádět její zbývající dva prvky do života. V současné situaci, kdy se společenská hnutí vyvázala z tradičního sepětí s velkými stranami, a ocitla se tudíž mimo politiku, v oblasti nadací a nátlakových skupin typu Greenpeace, však již nemůže být sociální nauka církve skutečně účinná.
V panelové diskusi se tak utkali reprezentanti dvou zcela odlišných pojetí v jejich takřka čisté podobě, kteří však zároveň byli schopni věcně a neemocionálně argumentovat. Diskuse byla navíc obohacena několika velmi zajímavými příspěvky z publika, které upozornilo na řadu dalších problémů, s nimiž se organizace jako Charita či ECWM potýkají v praxi. Pro posluchače šlo celkově o výjimečně šťastnou konstelaci.
Oproti spíše radikálním – i když v celkovém pojetí protikladným – pojetím představeným v dopoledním a odpoledním bloku měla večerní prezentace spíše oficiálnější ráz. Přispěla k tomu vystoupení dvou členů Evropského parlamentu, Patrizie Troiové z SEP a Elmara Broka z EPP – zejména Brok obhajoval legitimitu a správnost kapitalistického způsobu hospodářství. Hlavní slovo měla pak vídeňská profesorka Ingeborg Gabrielová, která na závěr předložila přehled tezí přítomných Rerum novarum a Laudato si.
Seminář jako celek potvrdil zkušenost, kterou máme i z činnosti české Skupiny pro sociální otázky při ČBK (SO ČBK), totiž že i na půdě církve a jejího sociálního učení je třeba počítat s rozdílností postojů a základních přesvědčení, kterou nelze přivést k umělému konsensu, např. pod heslem nějakého souboru ušlechtilých „hodnot“. Diskuse uvnitř církve může nanejvýš napomoci k projasnění různých pozic, tak aby se předešlo nedorozuměním. Nikoli ve snaze zrušit rozdílnost, nýbrž uplatnit jednotu fundamentální, vnitřně diferencovanou, jež je právě hlediskem sociálních encyklik. Sociální nauka ve svém celku, utvářeném nejen posledních 125, ale vlastně celých 2000 let, ukazuje církev jakožto complexio oppositorum, složitou jednotu protikladů. Taková jednota je nesamozřejmá a není na přirozené úrovni, pomocí pouze přirozených nástrojů argumentace a diskuse, vůbec dosažitelná; musí být proto nepochybně výsledkem působení Ducha sv.
