Průsečíky generací - výzvy pro rodinnou politiku (Marie Oujezdská)

 

 

 

• Jednáme pod tlakem a musíme se zastavit

Víme, že rodinná politika je velmi mladá. Institucionálně byla ukotvena na MPSV  v roce 2004, tedy 5 let po prvním ročníku mezinárodních konferencí Národního centra pro rodinu o rodinné politice. Dlužno říci, že dodnes často hledá svoji identitu ve vztahu k politice sociální a politice zaměstnanosti. Politika stárnutí je jednou z jejích nejmladších oblastí. Troufám si říci, že je utvářena pod tlakem blížících se radikálních dopadů stárnutí obyvatelstva, s nimiž nikdo z nás nemá zkušenosti. V takto napjaté situaci, kdy se hledají naléhavá řešení, je velmi užitečné zastavení…

Samotný název "Průsečíky generací" v sobě zahrnuje otázky a s nimi spojené výzvy, které se nesoustřeďují jen na hledání možností pro udržení tělesné kondice nebo aktivní účasti na trhu práce seniorů. Politika stárnutí se dotýká i vytváření možností pro soužití generací s cílem vzájemně se poznávat, nacházet společná témata a, především, nacházet důvody, proč si jeden druhého vážit. Tváří tvář ekonomickému zatížení, které budou muset generace v produktivním věku zvládnout (nárůst ze 1,4 mil. starších 65 let v současnosti na 3,2 mil. do roku 2050), bude tento důraz v budoucnosti, doufejme, převažovat. Vyjdeme-li z opakujících se zkušenosti zástupců dnešních seniorů a nejmladší generace, můžeme říci, že zde je jedna z nejméně ošetřených oblastí. Chybí příležitosti nebo dokonce důvody pro vytváření vztahů. Ukazuje se, že zatím nejčastějším prostorem, kdy se mohou generace setkávat, je rodina a hromadné dopravní prostředky. 

Můžeme si položit otázku, zda je únosné, aby se obě strany k tomuto nedostatku stavěly v podstatě nevšímavě. Staří z rezignace, mladí z nevědomosti. Přitom si mladá generace dokáže své prarodičovské generace upřímně vážit a vyhledávat její společnost, ale pouze za předpokladu vlastní pozitivní zkušenosti.

Jaké je potřeba vytvořit podmínky pro získávání vzájemných pozitivních zkušenosti, které by, pokud možno, vedly ke spolupráci? Dostáváme se k pojmu, který zdaleka nevyjadřuje jen fyzikální veličinu, ale v pravém smyslu slova hodnotu, tedy měřítko štěstí a spokojenosti. A tím je čas.

V německé rodinné politice je čas považován za stejně důležitou podmínku pro fungování rodiny jako peníze nebo služby.

Protože se naše rodinně politická diskuse otázkou času v podstatě nezabývá, chtěla bych věnovat svůj příspěvek pohledu na stávající rodinnou politiku z pohledu potřeby času pro utváření vztahů ve společnosti a v rodině.

Zabývat se otázkou potřeby času jako nenahraditelného prostoru pro prohlubování vztahů je pro Českou republiku v evropském srovnání velmi aktuální. V ČR je tohoto času poskrovnu. Česká republika je zemí s jednou z nejvyšších zaměstnaností žen i mužů, zaměstnanost žen s dětmi nad 11 let věku je vůbec nejvyšší v EU[1].

V odborné literatuře se hovoří o kolonizaci neboli ztrátě autonomie soukromého života. Na politické rovině k tomu přispívá skutečnost, že emancipace rodinné politiky vůči politice zaměstnanosti není dostatečná. Tento negativní stav prohlubuje i to, že se záměry EU v oblasti politiky zaměstnanosti interpretují bez ohledu na zájmy národní rodinné politiky.

Respondenti výzkumu Životní a pracovní dráhy 2010 uvedli, že:

            - pracovní život vyčerpává lidi dvakrát více než soukromý,

            - 85,7% respondentů deklarovalo, že má dostatek času na práci (placenou), ale jen

            - 63,9% dotázaných má dostatek času na své děti,

            - 60,2% má dostatek času na svého partnera a

            - 40% lidí s dětmi má dostatek volného času (polovina objemu volného času bezdětných).

Lze konstatovat, že konflikt mezi soukromým/rodinným životem a placenou prací vyznívá jednoznačně v neprospěch soukromého života. Určitou váhu má i negativní vliv pevné pracovní doby, ale tento vliv nelze absolutizovat, protože jde o reálný nedostatek času způsobený profesní angažovaností.

Nejen z odpovědí uvedeného výzkumu, ale i z každodenního života víme, že se čas stává určitou formou bohatství. V odborné literatuře není tento úhel pohledu výjimečný. Ne náhodou hovoří někteří autoři o času, jako o kategorii luxusu nebo jako o kategorii naší fyzické existence (Hana Librová, 2003).

Jiní používají např. pojem časová chudoba (Keller) nebo časově bezvýchodné situace (Time-bind Hochschild, 1997). Zmírnit časovou chudobu je, jak mnozí z nás ví, mnohem obtížnější než materiální chudobu, protože časová chudoba je obtížně identifikovatelná a je nechtěným rubem úsilí o materiální zabezpečení nebo zaujetí z práce samotné. Časová chudoba spočívá ve vztahovém deficitu. Britský publicista Rob Parsons konstatuje, že „tragédie časové chudoby spočívá v tom, že zatímco usilujeme o svůj ´úspěch´ a o ´blaho´ našich nejbližších, ve skutečnosti to nejcennější v životě zcela obětujeme.“^[2]

1) Dostáváme se, v našem pořadí k první, výzvě pro rodinnou politiku: pro odstranění časové chudoby: hledat cesty k zmírňování rozporu mezi potřebou času a potřebou profesní angažovanosti, přičemž profesní angažovanost je vnímána jako prostředek ekonomického zabezpečení a potřeby seberealizace, podílu na společenském dění a přístupu k sociálním kontaktům.

Statistické údaje (2014) hovoří o tom, že v ČR:

            - zhruba třetina domácností s dětmi vychází obtížně se svými příjmy, přičemž mezi rodinami se třemi a více potomky je to zhruba 45 procent a u neúplných rodin dokonce 55 procent;

            - úplné rodiny se třemi a více dětmi (které jediné se podílí na dosažení tzv. prosté reprodukce) disponují 65% průměrného příjmu české domácnosti, dvoudětné úplné rodiny disponují 80% tohoto příjmu;

Existují úvahy či dokonce návrhy řešení neuspokojivé ekonomické situace, která diskriminuje rodiny s dětmi?

Z pohledu našeho tématu času a časové chudoby nelze akceptovat snahy o zvýšení ekonomické aktivity rodičů, zejména malých dětí, na veřejnosti prezentované jako snaha o urychlení návratu matek nejmenších dětí na trh práce. Považuji za nespravedlivé a alarmující, že se doby, kdy matky poskytují intenzivní výchovnou péči, hodnotí jako příčina deficitu příjmů státního rozpočtu, který je způsoben chybějící daní z příjmu a odvodů na sociální pojištění tzv. nepracujících matek či otců na rodičovské dovolené. Nikde nenajdeme zmínku o investicích do budoucnosti v podobě vzniku tzv. lidského kapitálu, tedy výchovou formovaného mladého člověka. Nikde nenajdeme ocenění této práce.  Snahy o zvýšení ekonomické aktivity pečujících rodičů, nejčastěji matek, ve své podstatě vyjadřují neuznání společenské hodnoty výchovné péče. Dosavadní snahy směřují k tomu, aby rodiče, tedy bez dalšího ocenění své práce v rodině, vyšší angažovaností na trhu práce zvýšili příjmy rodiny. Toto zneuznání potom legitimizuje nabídky levné či bezúplatné nerodičovské péče, které současně prodražují rodinnou péči, protože „stát si je vědom handicapu, který znamená rodinná péče, a pomáhá rodinám, aby tento handicap mohly překonávat“.

Z toho co bylo řečeno i z praktické zkušenosti mnohých lze tvrdit, že ekonomickou neaktivitu pečujících rodičů a její zdánlivě negativní dopad na příjmy státního rozpočtu, nelze řešit jen nástroji politiky zaměstnanosti, pokud nechceme prohlubovat stávající časovou chudobu.

....... a tím je potřeba sociálních kontaktů, možnost podílet se na společenském životě. Tato potřeba zůstává nenaplněna u všech, kteří se dostávají mimo trh práce. Dotýká se zejména matek na rodičovské dovolené a seniorů, kteří byli během svého života aktivní v zaměstnání. Naše společnost má v porovnání se západními sousedy velmi málo rozvinuty možnosti dobrovolnické práce. Placená práce je téměř výlučným zdrojem společenské prestiže. S ní je samozřejmě i spojen výkonnostní princip, který ovlivňuje naše sebehodnocení a tím i sebevědomí. Proto se stává velmi často, že si senioři připadají neužiteční. Žádoucí moudrost stáří, tolik ceněná v jiných kulturách, je i samotnými seniory nedoceněná. V našem průzkumu mezi 200 seniory jen občas někdo na otázku, čím by mohl být druhým užitečný, zmínil radu. Většina vnímala svoji užitečnost ve vztahu ke své výkonnosti, např. hlídání vnoučat, pomoc v domácnosti mladých.

Dostáváme se k velmi důležitému předpokladu pro správné pochopení závažnosti časové chudoby: čas nechápeme jen jako prostor pro obnovu vlastních sil, ale jako prostředek umožňující mezigenerační předávání hodnot.

Praxe organizací, které nabízí vzdělávací programy pro rodiče a seniory, ukazuje, že podpora rodičů a prarodičů v jejich výchovné funkci a při prohlubování vzájemných vztahů je velmi potřebná a že ji rozhodně nelze zaměňovat s volnočasovými aktivitami. Jinak řečeno: musíme se mnohdy učit využívat efektivně čas ve prospěch budování žádoucích vztahů.

2) Druhou výzvou je společenské ocenění neplacené práce, která přispívá k budování vztahů ve společnosti. Ocenění této práce není myslitelné bez odstranění monopolního užívání ekonomistního, tedy výkonového hodnocení práce.

.... Nejdůležitějším principem rodinné politiky je princip svobodné volby neboli možnost konkrétních rodinných voleb při realizaci rodinných přání.

Je zřejmé, že současná rodina může zvýšit rozsah potřebného času pouze za předpokladu, do jisté míry nesvobodné, volby skromnějšího způsobu života, spojeného s určitou rezignací na materiální zabezpečení a sebeuplatnění. Troufám si říci, že volba těchto rodin není svobodná, ale hrdinská. Musí obstát proti veřejnému mínění, které více či méně hodnotí takovou volbu jako neodpovědnou vůči dětem, protože zaostává za představou státu blahobytu. Přičemž nelze říci, zda větší potíž dělá nenasycenost materiálními statky nebo nenaplněnost potřeby osobního uznání. Mám na mysli zejména nízké sebevědomí matek na rodičovské dovolené, které je způsobeno nedoceněním ve vlastní rodině i ve společnosti. 

Jen silnější jedinci dokáží prožívat takto získaný čas jako blahobyt, jako stav, který umožňuje jednat podle vlastních představ a naplňovat tím svoje skutečné potřeby. Je zřejmé, že do těchto představ patří i potřeba nezištné pomoci druhým (oběť).

Ale vraťme se k rodinné politice.

Na začátku našich úvah jsem řekla, že bych chtěla věnovat svůj příspěvek pohledu na stávající opatření a snahy rodinné politiky z pohledu potřeby času pro utváření vztahů ve společnosti a v rodině.

Utváření žádoucích vztahů v rodině je bezesporu tématem rodinné politiky, která má za úkol přispívat k udržitelnému rozvoji společnosti. Tím se podílí na utváření budoucnosti. Proto nemůže být jejím výlučným úkolem starost o uspokojivé fungování současného trhu práce, ale spíš o jeho fungování v budoucnosti. Budoucnost není myslitelná bez investic. V tomto smyslu nelze rodinu chápat jako sumu jejích členů, ale jako nezastupitelný organismus, který investuje do života a výchovy nové generace. Jistě nemusíme dokazovat, že toto není jen úkol rodičovské, ale i prarodičovské generace.

Ze stávající diskuse je ale zřejmé, jak náročné je uznat rodinnou výchovu jako investici. Je otázkou, do jaké míry ovlivňuje společenské klima rozhodování mladých lidí v realizaci svých rodinných přání. Ale je prokazatelné, že svoje rodinná přání z podstatné části nerealizují, protože jim chybí odvaha pro překonávání překážek. Někteří autoři hovoří o chybějící naději (např. Kaufmann), jiní o potřebě ekonomie důvěry (např. Mlčoch). Vyjadřují tím co tolik chybí pro uznání efektivity vynaložených investic do mladé generace: odvaha doufat, že nynější nejmladší generace nepoužije v budoucnu své svobodné vůle proti budoucí generaci seniorů, ale i v její prospěch. Investice do lidského kapitálu představují v tomto ohledu možná větší riziko než investice do ekonomické sféry.

3) Třetí výzvou, která legitimizuje zvýšenou potřebu času, je uznání potřebnosti investic do tvorby lidského kapitálu, které se dějí v rodině. 

Na formulaci výzev a z nich vyplývajících úkolů závisí i volba konkrétních opatření.

- opatření zohledňující investice do mladé generace

• diferenciace sazeb odvodů do sociálního pojištění podle počtu vychovávaných dětí pro zaměstnané i zaměstnavatele
• proplácení rodičovského příspěvku pouze rodinám, které zajišťují svým dětem rodinnou nebo individuální péči

- opatření podporující a oceňující mezigenerační vztahy

• opatření související se společenským uznáním významu neplacené práce, která přispívá k utváření mezigeneračních vztahů
• vzdělávací programy pro rodiče a seniory pro posilování výchovných kompetencí a kompetencí pro vytváření stabilních partnerských a mezigeneračních vztahů
• aktivity podporující vzájemné setkávání a předávání tradic a hodnotových vzorců

- opatření rozšiřující hodnotící kritéria chudoby o hledisko času pro děti

Jaké jsou důvody pro to, že uvedená opatření nejsou zatím v převažující míře realizována? Ze současné diskuse vyplývá, že by zatížily stávající státní rozpočet. Vzhledem k tomu, že stárnutí obyvatelstva bude v budoucnu vyžadovat ještě větší výdaje než v současnosti, můžeme předpokládat, že pro zastánce určitého názorového spektra jsou tyto návrhy pouhou utopií.

Hledisko důležitosti času pro budování vztahů patří ale do kategorie záměrů podporujících udržitelný rozvoj společnosti. Naše společnost si bude muset vybrat mezi růstem materiálního blahobytu, měřitelného na makroúrovni růstem HDP a příjmy do státního rozpočtu v současnosti a mezi investicemi do hodnot, které pomohou zvládnout nároky budoucnosti. Je velmi nadějné, že se tato rozhodování dějí na všech rovinách – tedy od roviny politických rozhodnutí až po každodenní rozhodování každého z nás.

Děkuji Vám za pozornost i za odvahu.