Papež František při své cestě do Chile a Peru v roce 2018 zdůraznil vážné nebezpečí ohrožení původních domorodců stejně jako přírody, kterou obývají. V peruánském městě Puerto Maldonado odkázal na svou encykliku „Laudato sí“, kterou nechal přeložit do některých indiánských jazyků a při své návštěvě ji rozdával. Na říjen roku 2019 svolal biskupskou Amazonskou synodu.
Devastace „zelených plic“ Země, jihoamerických deštných lesů především v povodí Amazonky a Orinoka pokračuje alarmujícím způsobem přes veškeré protesty vědecké veřejnosti. V těchto oblastech, patřících k pokladnici světové biodiverzity rostlin a živočichů také žijí ještě původním způsobem života indiánské kmeny, z nichž některé ještě nepřišly do kontaktu s civilizací. Bohužel první kontakt bývá v řadě případů současně kontaktem posledním…
Čas od času (naposled před koncem roku 2017) se objeví i v našich médiích zpráva o brutálních masakrech původního obyvatelstva v některých zemích jižní Ameriky. Pachateli jsou většinou „garimpeiros“, nelegální těžaři zlata či jiných surovin, ale i velké těžařské společnosti. Nedávno vyšel najevo masakr deseti indiánů z rezervace Vale do Javarina severozápadě Brazílie, údajně druhý v roce 2017. Pachatelé se dokonce chlubili, jak těla svých obětí rozsekali a naházeli do řeky. V této rezervaci žije asi 20 z celkem 103 indiánských kmenů žijících v Brazílii, které dosud nepřišly do kontaktu s civilizací. Mnohé kmeny mají jen několik desítek členů, takže vražda deseti příslušníků kmene může být pro něj osudová. K vražedným útokům na původní obyvatele a také na osoby, které se snaží monitorovat činnost těžařů a chránit před nimi indiány, dochází i v jiných oblastech.
Zarážející je skutečnost, že brazilská vláda výrazně omezila prostředky na ochranu domorodých kmenů. Rozpočet agentury Funai (Fundação Nacional do Índio) byl snížen na čtvrtinu, proto musela uzavřít pět ze svých devatenácti center, sledujících činnost těžařských společností ve snaze ochránit před nimi indiánské obyvatelstvo. Bylo vydáno povolení k těžbě v jedné z největších amazonských rezervací, což je nyní údajně předmětem soudu.
Zřejmě jen o malé části těchto zločinů se veřejnost dozví; většina z nich se odehraje v nepřístupných oblastech beze svědků. Z těch mediálně známých je možno uvést například brutální masakr osmdesáti indiánů kmene Yanomami na jihu Venezuely v roce 2012. Oběti byly upáleny v šabono, přístřešku typickém pro vesnice tohoto kmene. Tento útok přežili jen tři členové komunity. Motivem hromadné vraždy údajně mohl být fakt, že indiánům se povedlo osvobodit jednu unesenou ženu ze zajetí (únosy domorodých žen a jejich zneužívání patří také k praktikám garimpeiros).
Izolované indiánské kmeny žijí i v Peru, Ekvádoru a Kolumbii. Tvoří poměrně malé skupiny, jeden kmen se obvykle skládá z deseti až stovky lidí. V roce 2014 se u brazilsko-peruánské hranice stala výjimečná událost: příslušníci izolovaného indiánského kmene nečekaně vyšli z pralesa a kontaktovali okolní svět. Vyšlo najevo, že chtěli najít spojence proti těžařům mahagonu či pašerákům drog, kteří je napadli, vypálili ves a zmasakrovali její obyvatele.
Národní park Yasuní ve východní části Ecuadoru zahrnuje oblast unikátních deštných lesů se zvláště bohatou biodiverzitou. Přesto zde americká ropná společnost Conoco již léta těží ropu a další průzkum potenciálních ložisek pokračuje. Přístupové komunikace k těžebním lokalitám zpřístupnily oblast ilegálnímu drancování lesů. Na části tohoto území žije ještě několik rodin původního indiánského kmene Huaorani. Jakou mají šanci přežít? Ve strachu žije i „civilizované“ obyvatelstvo na okraji oblasti.
Kromě těžařů a pašeráků drog, kteří neváhají indiány střílet, vyplývají z kontaktu s civilizací pro původní domorodé obyvatelstvo další smrtelná nebezpečí. Pro nás naprosto banální choroby, rýma, chřipka apod. jsou pro ně velmi nebezpečné: indiáni se s těmito infekcemi v historii nikdy nesetkali, nemají vůči nim protilátky, proto zavlečení těchto nákaz může být fatální pro celý kmen. Dalším je drancování jejich přirozeného prostředí, s nímž žijí v souladu. Zvláště nebezpečné je bezohledné znečišťování prostředí rtutí, používané při těžbě zlata. Toxická rtuť je vypouštěna volně do řek, jejichž voda je používána k pití a přípravě jídel, přechází do potravního řetězce, např. do ryb a dalších organismů, které tvoří podstatnou část potravy indiánů.
Málo se zdůrazňuje, že bezohlednou činností těžebních společností je ohroženo také „běžné“ obyvatelstvo zmíněných zemí, žijící ve vesnicích na okrajích „zájmových“ oblastí. Tito již španělsky či portugalsky hovořící lidé katolického vyznání využívají řady civilizačních vymožeností, zabývají se zemědělstvím a řemesly, děti navštěvují školy. Nejsou přímo ohrožováni vyvražděním, ale v případě zájmu těžařských společností jim hrozí vytržení ze svého prostředí a násilné vystěhování. V horším případě končí beznadějně vykořeněni v hygienicky i společensky krutých podmínkách slumů velkoměst.
Je smutnou skutečností, že zprávy o brutálních zločinech vůči původnímu indiánskému obyvatelstvu, které proniknou do světových i našich médií, nevyvolávají u světové veřejnosti téměř žádnou odezvu.
