Na věčnost nás předešel další nestor katolické sociální nauky. 15. listopadu 2018 se v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Brně-Husovicích konalo rozloučení s Ing. Cyrilem Martinkem, jehož víc než 91 let dlouhý a požehnaný život byl darem pro naši církev v moravských i českých diecézích. Pro mne osobně byl jako starší, mému srdci drahý bratr. Naše přátelství trvalo dvacet pět let, což v jeho životě představovalo jen relativně krátkou dobu; já však měl pocit jako bychom se znali odjakživa. Přitom k takovému porozumění se zdály chybět mnohé předpoklady jak co do věku a vzdělání, tak životní i profesní kariéry. Přesto si rodák z hanáckých Troubek žijicí od dob studií v Praze, a student z Valašské Bystřice přiženivší se do Brna, rozuměli i v těch nejhlubších vrstvách osobnosti.
Cyril vystudoval techniku, byl geodetem v podniku Geologický průzkum Ostrava. Ten den zádušní mše byl svátkem sv. Alberta Velikého, od něhož nás dělí skoro osm století. Patron přírodvědců /od r. 1941/ prý v tom svém 13. století dokázal obsáhnout veškeré tehdejší vědění. To je dnes samozřejmě něco nepředstavitelného. Ale přece jen. Geodézie je přírodní a technickou vědou, a moderní katolická sociální nauka je v našich časech jakýmsi posledním pokusem o veškerou syntézu vědění o člověku a společnosti z perspektivy náboženské víry. Pokud se nemýlím, tak to byl Cyril, kdo z německé kulturní oblasti přinesl to pozoruhodné pojmenování katolické sociální nauky jako teologie pozemských skutečností. Geodet- země-měřič- pracující pro geo-logický průzkum měl po desetiletí jako svého „koníčka“ studium po-zemských skutečností: a Cyril skutečně měřil naši zemi v malém i globálním měřítku Boží perspektivou, v jejímž úběžníku byl vždy Kristus-Pán dějin.
Naše seznámení se odehrálo rovněž v Boru u Tachova, na semináři k 110. výročí Borských tezí /1993/. Organizátoři nás ubytovali na jeden pokoj. A to stačilo. S Cyrilem jsem se pak vídal na seminářích hnutí Křesťan a práce na Velehradu. Před 20 lety byl ustaven tým pro přípravu listu k sociálním otázkám, a tam Cyril nemohl chybět: vždyť už byl autorem naší první, a svým způsobem jediné a dosud vlastně nepřekonané monografie „Cesta ke spravedlnosti“ /Trinitas 1998/. V té době už sedmdesátiletý Cyril jezdil z Brna na Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, aby tam přednášel katolickou sociální nauku. V týmu „pokoj a dobro“ pracoval Cyril déle než desetiletí, a když jsem přicházel do zasedací síně ČBK v Thákurově ulici na kteroukoliv z našich schůzek, mohl jsem si být jist, že už mne tam očekávají dva „přespolní“ moravané, Bedřich a Cyril. Já se zase vypravil do Brna, abych se seznámil s Diecézním centrem pro šíření katolické sociální nauky, které Cyril spolu s dalším členem týmu Josefem Kamanem založil a vedl. Když Josef Kaman odešel na věčnost, na rozloučení s ním nás dva, Cyrila a mne, vezla má milá žena.
Cyril neváhal přijet na Fakultu sociálních věd, když se tam v Opletalově ulici slavilo mé životní jubileum – prací, seminářem. To setkání stojí za zanamenání ne snad z nějakých osobních důvodů, ale pro jeho možná až ojedinělost. Zváni byl členové týmu „pokoj a dobro“ a samozřejmě kolegové z fakulty. V popracovním setkání u skleničky dobrého moravského vína se pak měli šanci sejít v jedné aule příslušníci jedné generace, kterou diametrálně odlišné vidění „cesty k solidaritě“ hluboce rozdělilo krátce po válce. Tak hluboce, že mezi těmi kmety byli na jedné straně i někdejší socialističtí reformátoři, kteří začínali na Vysoké škole stranické – a to v době, kdy ti druzí byli pořád ještě šikanováni, Dr. Josef Plocek dokonce v kriminále, jako mukl, muž určený k likvidaci. Myslím, že „ti“ i „oni“ se tam tehdy nedostali k sobě až tak blízko, aby došlo k otázkám „na tělo“; ale už to, že – alespoň na chvíli a pro tu příležitost – jako by padlo pod stůl to tragické rozdělení „my„ a „oni“, vidím jako obdarování.
Cyril měl jako svou základní pracovní řeč němčinu, a zejména v Rakousku měl několik velice dobrých přátel; dokonce se mu odsud dostalo i církevního vyznamenání. Pro mne však tím nejvíce přesvědčujícím faktem bylo moci vidět, jak se Cyril ve Stojanově poutním domě zdraví a vítá s jedním z těchto rakouských přátel: takové srdečné bratrství kéž by bylo něčím víc než singularitou v našich vztazích! Že Cyril kromě pro mne nedostupné němčiny čte i anglickou odbornou literaturu, jsem věděl; bylo však pro mne překvapením, když se ukázalo, že Cyril se dostavil na mezinárodní seminář v „Casa Edit Stein“ v Praze, jehož jednacím jazykem byla francouzština – kdy ji studoval v těch minulých časech, a jak ji používal v komunikaci i ve svých už 76 letech, mne udivuje dodnes.
Cyril byl pozvaným účastníkem obou zasedání Plenárního sněmu na Velehradu. Velehrad hrál v jeho životě zvláště významnou roli, byl blízko jeho srdci. A tak ho jistě potěšilo, když právě zde se mu dostalo církevního ocenění, pamětní medaile České biskupské konference /2014/. Nezapomenu, jak mi na vstupním schodišti k obnovenému Arcibiskupskému gymnáziu řekl: „Vidím to jako dnes, jak mne sem otec přivedl v mých 15 letech, abych tady žil a studoval.“ (Vida – ta francouzština měla svůj původ asi tady!) Cyrilovi bylo dáno projít peripetiemi dvou totalit a posledních skoro 30 let i obnovováním kapitalismu a parlamentní demokracie v naší zemi. V závěru svého života po několik let sepisoval naše soudobé dějiny osobně viděné a osobně zažité. Ne pro svou retro-nostalgii, ale jako pokus o předání životní zkušenosti nové generaci: především svým vnukům a vnučkám, které dokonce doma vyučoval v katolické sociální nauce, v tom učení, kterému on sám se snažil být věrný za všech okolností. Cyril byl po celý svůj život angažovaným laikem, v 60. letech už v Díle koncilové obnovy, v tisku koncilových dokumentů i při organizaci Cyrilo-metodějských slavností na Velehradě /1969/. V letech normalizace spolupracoval se strukturami skyryté církve, s Josefem Adámkem tiskl a šířil samizdat, s Josefem Zvěřinou a Mečislavem Razíkem organizoval teologické semináře. Jeho pevný charakter, přímost v jednání, spojená ale s nekonfliktní, srdečnou povahou vedly k překvapivé cestě životem bez větších politických malérů, a snad i bez osobních nepřátel.
Vzpomínce na Cyrila Martinka nemůže chybět pár slov o jeho rodině. Instituce rodiny hraje v sociální nauce církve pochopitelně klíčovou a výchozí roli pro život každého člověka a společnosti jako celku. Ale pro Cyrila šlo v jeho lásce k rodině o mnohem víc než o věrnost doktrině. Už jen ta hluboká symbolika, když v domě v Zemědělské ulici /32/ bydleli v přízemí dědeček a babičkou, a na tomto „základu“ v prvním a druhém patře rodiny dcery a syna s celkem 11 vnoučaty. Byla to léta štěstí, za něž byl Cyril Bohu hluboce vděčný, když „po těch schodech slýchal dupot těch 11 vnoučat“. Naši předci měli úsloví „koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. A Cyril byl v tomto smyslu Bohem opravdu velice milován: kříž jemu určený směřoval právě do jím tolik milované rodiny. Jako Job našich časů přijal Boží vůli, když ta znamenala rozhodnutí povolat k sobě tak podivuhodným způsobem – po ročním zápase se zákeřnou chorobou prakticky současně – dceru i syna, matku a otce obou těch rodin v 1. a 2. patře. Náhle si přišla sestřička smrt i pro Cyrilovu manželku, takže poslední léta se učil i zkušenosti života vdovce. Už ale dávno předtím on sám trpěl bolestmi nohou, které mu nedávaly spát. To všechno utrpení přijímal Cyril s velkou pokorou, vždy opakoval to naučení apoštola národů, že do nebe se dostaneme, jen když mnoho vytrpíme. A přes tato léta trvající bolesti a trápení Cyril neztrácel zájem o dění v církvi a společnosti, a dokud mohl, věnoval se své lásce: studiu. Ve své deváté dekádě života mi s radostí ukazoval malou pracovničku, kterou si v bytě pořídil, „na stará kolena“. A dokud to šlo, dojížděl na mši svatou do centra, přičemž kritériem volby kostela byl počet metrů od tramvaje, aby došel.
Naše modlitby v církvi směřují k dvojímu povolání: k manželství a ke kněžství, resp. řeholnímu životu. Rodina Cyrila Martinka a jeho ženy Ludmily rozené Formánkové dala církvi a společnosti obojí: dvě rodiny, kněze - řeholníka a dceru pracující pro církevní nakladatelství. Syn Michael jako kněz-salesián navštěvoval otce zvláště v dobách jeho nejtěžších zkoušek a v jeho náručí při jedné z těchto návštěv zemřela i maminka, manželka Ludmila. P. Michael byl i hlavním celebrantem zádušní mše svaté za Cyrila, svého otce, doprovázen početnými řádovými bratry. Dceři Ludmile se dostalo obdarování, příležitosti ke službě doprovázení jejího otce poslední tři týdny jeho životní pouti. Díky jim oběma za tuto službu. A díky Bohu za dar obdivuhodného života našeho bratra v Kristu Cyrila Martinka, usilujícího o svatost všedního dne. Cyrila, jak jsme ho znali, radostného dárce, jakého miluje Pán, a jakého jsme měli rádi i my, jimž bylo dopřáno být mu nablízku.
