Otázka v titulku je otázkou, kterou si dnes kladou mnozí. Ve sdílených odpovědích přitom zaznívá většinové přesvědčení, že nastalá společnost bude jiná. Tato tvrzení jsou doprovázena nadějí, že bude snad v lecčems podstatném lepší. Naděje však není jistota. Nelze zde spoléhat ani na pouhé propočty, matematické moduly, alegoritmy, apod. Předpokladem pro naplnění této naděje je především dobrá vůle, chtít něco na základě prodělané zkušenosti změnit jak na rovině osobní, tak společenské a sociální. Nemnozí tuto dobrou vůli mají, bude ale stačit na tolik potřebnou změnu?
Papež František je jedním z těch, kteří onu naději sdílejí. V jeho podání je to naděje opřená o Krista. Je to naděje reálná. Spatřuje její naplnění ve dvou rovinách: Na jedné straně burcuje mocné a silné, aby měli odvahu ke změně či opuštění zaběhaných problematických systémů a procesů. Na straně druhé vyzdvihuje aktivity lidových hnutí neformální ekonomiky, tedy těch, které jsou stávajícími systémy přehlíženy a nedoceňovány. Papež je má za nepostradatelné. Je to alespoň patrné z jeho posledně publikovaného listu adresovanému právě těmto hnutím (např. antiglobalizační, ekologická a sociální hnutí, etické bankovnictví, fairtradová družsta a obchody), s nimiž vede od počátku svého pontifikátu dialog.
Vůči mocným, silným, bohatým a materiálně zabezpečeným je papež František ve svém listu nesmlouvavě kritický. Ostře pranýřuje dominantní ekonomicko-finanční paradigmata. Doufá s ohledem na současnou koronavirovou krizi, „že vlády pochopí nedostatečnost technokratických vzorců, zaměřených na stát a trh, při nakládání s touto krizí a dalšími závažnými problémy lidstva. Dnes více než kdy jindy mají stát ve středu lidé, společenství a národy, aby se jednotně léčili a uzdravovali za vzájemného sdílení. … Doufám, že toto období ohrožení nás přivede k tomu, abychom převzali kontrolu nad svým životem, otřese naším ospalým svědomím a povede k lidské i ekologické konverzi, která ukončí zbožňování peněz a soustředí se na důstojnost a život”. … Naše soutěživá a individualistická společnost, se svými frenetickými rytmy výroby a spotřeby, svým nadměrným luxusem a nezměrným ziskem pro nemnohé, potřebuje změnu, nové promyšlení a regeneraci”.
Společnost se tak může podle papeže proměnit k lepšímu jen tehdy, pokud bude postavena na v těchto koronovirových dnech zakoušené solidaritě a vzájemné sounáležitosti mezi lidmi. Pokud v ní nebude nikdo opomíjen ve své důstojnosti a právech. Aktivity lidových hnutí neformální ekonomiky v zápase (podle papeže ho lze přirovnat k válce) s koronavirem jsou z tohoto pohledu v papežových očích důležitou „neviditelnou armádou, nasazenou v nejnebezpečnější zákopové linii“. Jsou „pravými tvůrci sociální poezie, kteří na zapomenutých periferiích hledají důstojná řešení na nejožehavější problémy vyřazovaných lidí“. Jsou to pro něho “nepostradatelní budovatelé” post-koronavirové společnosti. V návaznosti na to předkládá papež exklusivní návrh na univerzální mzdu pro pracující po celém světě. Jak říká „nastal čas zamyslet se nad formou základní univerzální mzdy, která by uznala ušlechtilost a nezastupitelnost úloh, jež (myslí se lidová hnutí, pozn. autora) zastáváte, nad platem, který by zaručil a proměnil v realitu ono lidské a křesťanské heslo: Již žádný pracující bez základních práv.”
Byť jsou papežovy úvahy do značné míry ovlivněny jeho zkušeností z Latinské Ameriky, dotýkají se svojí podstatou problémů celosvětově. Jeho exkluzivní návrh lze chápat v návaznosti na požadavek spravedlivé mzdy formulovaný první sociální encyklikou papeže Lva XIII. Rerum novarum (1891), která reagovala na důsledky způsobené nastupující průmyslovou revolucí. Zda se tato výzva stane realitou v globálním měřítku, nezáleží, vyjdeme-li z pozic papeže Františka, jen na mocných tohoto světa, ale právě snad především na těch, kteří jsou v rámci stávajícího systému často přehlíženi a nedoceňováni, jejichž aktivity jsou však důležitým výrazem odvahy hledat stále nové formy a způsoby, jak posílit lidskost a spravedlnost.
