Ve své „programové“ encyklice Evangelii gaudium (Radost evangelia) má papež František větu, které jsem dlouho nerozuměl: „ … starat se víc o to, abychom spouštěli procesy, než abychom obsazovali prostory“ (čl. 223). Co tedy znamená ono „spouštět procesy“? Papež tento princip uvádí v souvislosti s úvahou o času. Rozlišuje čas v krátkodobém horizontu (tak myslí část politiků, když slibují, co všechno a jak rychle vyřeší, aby se tak stali sami nepostradatelnými pro své voliče) a čas „dlouhý“, který se naplňuje postupně – ve společnosti vyvolává hnutí, do kterých zapojuje další a další lidi, až nakonec dojde k prolomení bariér a přijetí dříve nemyslitelných skutečností.
Jako příklad nám může posloužit ženská otázka spuštěná v 19. století tak, že odvážné ženy začaly usilovat o svá práva, zahájily proces, který nakonec vedl k prosazení rovnoprávnosti mužů a žen. Lze poukázat na další příklady jako řešení dělnické otázky, odstranění rasismu, zánik kolonií, vznik státu Izrael nebo i na naši sametovou revoluci. I když tyto procesy začalo několik lidí, nakonec je přijala většinová společnost, což se promítlo do zákonů a rozhodování politiků.
Co je výzvou dnešních dnů? Který proces je třeba zahájit? V encyklice Laudato si´ předkládá papež František otázky klimatické změny, péče o stvoření a zaručení důstojnosti každého člověka. Zavedl pojem „integrální ekologie“ („péče o náš společný dům“), který představuje komplexní problém a tak jeho uchopení je velmi náročné.
Mocným nástrojem v současné společnosti je stávající forma ekonomie, která je úzce a jednostranně zaměřena na zisk (například nehledí na škody, které způsobí navenek, nebo bývá problém zániku firmy, kdy mnohdy její likvidace je hrazena z veřejných zdrojů). A právě na tuto ekonomii papež ukazuje prstem. Pro pochopení papežových úvah doporučuji článek Romana Češky Vlastnictví a jeho služba dobru publikovaný v Perspektivách 43 (příloha Katolického týdeníku). Princip univerzálního určení statků vychází z učení 2. vatikánského koncilu (konstituce Gaudium et spes, čl. 69): „Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou“. Češka říká, že v nové encyklice papeže Františka Fratelli tutti „jsou pasáže, vůči nimž se člověk při prvním čtení naježí“. A cituje několik míst na téma „společné užívání vytvořeného zboží“. Pak píše: „Uvedené citace evokují pasáže z učebnice vědeckého komunismu. Když jsem je ale v klidu strávil a přijal za svůj širší kontext, o kterém encyklika hovoří, už mne nedráždí.“
V čem je tedy rozdíl mezi komunistickým přístupem a učením katolické církve o majetku a vlastnictví, když se zdá jistá podobnost v cílech? Katolická sociální nauka uznává právo na soukromé vlastnictví a jeho ochranu a nesoudí, kdo je dobrý a kdo špatný hospodář, aby mu byl majetek odebrán. Naproti tomu komunisté hned věděli, komu mají majetek sebrat. Dnes by dobré a špatné hospodáře měl od sebe oddělovat trh.
Papež zahájil proces hledání jiné ekonomiky, kterou si zatím asi málokdo dovede představit – hlavně ze strany ekonomů. Změna paradigmatu musí proběhnout předně v hlavách lidí (jako tomu bylo u shora jmenovaných velkých hnutí). Cesta nevede přes násilí a sociální inženýrství, ale přes vědu a etiku.
Globalizovaný svět je ovládán penězi v mnohem větší míře než dříve. Digitální techniky umožňují realizovat nové ekonomické postupy, o kterých je třeba diskutovat. Vzniká vrstva velmi bohatých lidí, kteří mají nástroje (právní, finanční, mediální), které jim zajistí nejen stálý růst bohatství, ale i nedotknutelné postavení (případně i příznivý výsledek „demokratických“ voleb v jejich prospěch). Velké nadnárodní korporace jsou mimo kontrolu národních států a tak často neplatí daně a ničí životní prostředí. Ani tržní mechanismy nefungují, když si lze veřejnou zakázku prostřednictvím korupce „koupit“. Důvěryhodnost bohatých se také dá zaplatit a přesvědčení mnoha lidí ovlivnit počtem lajků. Teorie prokapávání (bohatství od bohatých k chudým) sice trochu funguje, ale lidskou důstojnost všem nezajistí. Musíme se vypořádat s klimatickou změnou, která nemilosrdně staví před lidstvo otázku přežití. Krátkodobé a populistické přístupy politiků vedou pouze k oddalování řešení, které nebude snadné (kdo dnes umí popsat budoucnost energetiky?) a bude vyžadovat dlouhodobé, úporné řešení pro několik generací. Je otázkou, zda a jak se velmi bohatí zapojí a zda jim nepostačí vlastní, nákladně vybudované mikroklima někde na šťastnějším místě planety.
Ve svém pozdravu mezinárodní konference EcoOne (dne 23. 10. 2020) papež František řekl: „Integrální ekologie předpokládá hlubokou vnitřní konverzi, jak na osobní, tak na komunitní úrovni.“ Je to výzva všem lidem na Zemi. Začít se musí na všech úrovních: u sebe (nasadit se v konkrétních činech a šířit myšlenku konverze dál, dle možností). Ve společnosti je to na prvním místě úkolem školství. Pokud nepochopí nová generace integrální ekologii a nepřijme ji za svou a nenadchne se pro své poslání, bude to z velké části naše vina. A čas se již nemilosrdně odpočítává: na celou transformaci máme nějakých 30 let! (viz videoposelství papeže Františka https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=31777, kde říká: „Máme několik let, vědci počítají s maximálně třiceti lety – méně než třiceti lety – na drastické omezení emisí skleníkových plynů…“).
Co je výzvou dnešních dní a který proces je třeba zahájit, tedy zřejmě obecně zodpovědět dokážeme. Zbývá konkrétně začít.
