Svět vlastenců nebo populistů? (Vojtěch Mašek)

V zářijovém projevu (2019) k Valnému shromáždění OSN dospěl americký president k pozoruhodnému závěru: budoucnost světa nepatří “globalistům”, ale “vlastencům” a “suverénním nezávislým národům”. Trump doslova prohlásil: “Chcete-li svobodu, buďte hrdí na svou zemi, chcete-li demokracii, držte se své suverenity a chcete-li mír, milujte svůj národ.” Tento výrok v nás může vzbudit dvě stejně oprávněné, ale zcela protichůdné obavy: zda jsme ve své touze po všeobecné dostupnosti právních záruk, peněžních toků, spotřeby a zábavy až příliš nepopřeli své lidské kořeny a hranice, a zda nám zde, na hlavním jevišti světové politiky, naopak neožívá staronový démon národního sobectví, nesnášenlivosti a populismu. Tedy toho ducha, který měl být navždy pohřben solidárním úsilím sjednocené Evropy a euroatlantických demokratických struktur. Křesťany pak Trumpův projev provokuje k otázce, jak se z hlediska víry a svědomí postavit k realitě tzv. globalizace, tedy k závratnému prohloubení “vzájemné celoplanetární závislosti” mezi lidmi v oblasti technologické, hospodářské, právně-politické, ale také morální.

Globalizace jistě není idylou, jednosměrnou jízdenkou k celosvětovému růstu svobody, míru a bohatství, není ovšem ani bezvýchodnou katastrofou, v níž by propojení zájmů nadnárodních podniků a politických vůdců vedlo k naprostému popření lidské odpovědnosti a solidarity, jak mají někdy sklon tvrdit její zbrklí kritici. Globalizace není slovy papeže Jana Pavla II. “ani dobrá, ani špatná”, ale “bude tím, co z ní lidé učiní.”[1] Je tedy mravně dvojznačná a vyžaduje jemné rozlišování vzájemně propletených šancí a hrozeb ve stále nových situacích. 

Na jedné straně je zde oprávněná starost o dobro vlastního národa, která je skutečně těsně spojena s národní svrchovaností (suverenitou). Tuto svrchovanost je však třeba chápat hlouběji než jako Trumpovu nekritickou “lásku k národu”, např. jako prostor svobodně utvářet společné podmínky své svobody, tedy nelpět na svém národu jako na něčem, co je již v úplnosti dáno, ale co je, skrze okolnosti, které jsme si nezvolili, otevřeno naší společné vůli a péči. Patří k ní především starost o skutečné podmínky života občanů, o momentální úroveň jejich práva, kultury a prosperity, a o stav institucí, které tyto podmínky vymáhají. Starost o dobrý a svobodný život druhých lidí, včetně těch, s nimiž se svými názory, kořeny a životním stylem rozcházíme, patří nutně k pojmu suverenity a je take podmínkou jejího vyjádření v právní podobě. Svrchovanost není tedy prvotně něčím, co nás odděluje od bližních a jiných národů, ale naopak tím, co nás s nimi spojuje. Svrchovanost je svou podstatou svrchovaností sdílenou a duchovně přesažnou, sdílením se jen neomezuje, ale paradoxně také zvětšuje.   

Papež Pius XII. považoval kdysi vytvoření “společné rodiny /evropských/ států” za zásadní krok jejich osvobození “z omezené a sebestředné mentality”, a dožadoval se “vzniku evropské politické autority, která bude mít reálnou moc a bude schopna ji odpovědně využívat.”  Tento krok se podle něj “stává nutností zvláště v době, kdy se ve světě formují rozsáhlé kompaktní celky” [2] Těmito celky lze, ještě vice než v Piově době, rozumět politické velmoci a nadnárodní firmy, které faktickou svrchovanost národních států v dnešním světě dramaticky omezují. Tentýž papež ve své Vánoční promluvě z r. 1944 rozlišuje mezi demokracií zaměřenou k důstojnosti lidské osoby, a “demokracií masovou”, sloužící pouze “k tyranskému vybití […] lidských pudů a chtíčů na úkor ostatních lidí.” Masa, jakožto beztvaré množství lidí, je podle Pia XII.  “úhlavním nepřítelem pravé demokracie a jejího ideálu svobody a rovnosti.”[3] Katolická církev je zároveň jedním z nejsilnějších zastánců tzv. globální politické autority, jak o tom svědčí nedávné návrhy na zřízení globální centrální banky nebo na komplexní reformu světového finančního systému.   

Křesťané bývají často haněni, že v dějinách zaměňovali všeobecné šíření Kristovy radostné zvěsti s kulturní kolonizací. Dnes však mají někteří politici zaklínající se křesťanskými hodnotami spíše tendenci k pravému opaku: k zlehčování souvislosti mezi národní identitou a mezilidskou solidaritou, mezi křesťanskou vírou a reálně uskutečnitelnou láskou k “cizím a vzdáleným”. Je jistě nutné bránit se pokušení nadnárodních (a obecně jakýchkoliv centralizovaných) struktur omezovat kulturní rozmanitost a schopnost občanů, komunit i národů utvářet se na základě vlastních schopností a iniciativy. I sdílená suverenita musí být projevem svobodného souhlasu. Ve stejné, ne-li větší, míře je však třeba se bránit vábení současných populistů typu Trump, Orbán, Erdogan či Zeman, kteří pod záminkou boje “lidu” proti údajně nepřátelským “elitám” vnucují jako jedinou elitu sebe sama, a brání rozvinutí důstojnosti, informovanosti a svobody právě toho lidu, kterého se ve své agitaci nejvíce dovolávají. Snad duchovní svrchovanost demokratických národů přežije jejich osobní suverenitu ve zdraví.