Vyjádření mons. Václava Malého k bezdomovectví zřetelně ukázalo, že pan biskup nevnímá daný jev primárně jako "technicky řešitelnou problematiku", nýbrž jako bídu, úpadek, smutek a beznaděj konkrétních lidí. Odpovědi na následující otázky k tématu tento postoj dokreslují.
1) Co znamená ve vztahu k bezdomovectví skutečnost, že tato problematika spadá do kompetence několika různých ministerstev?
Z různých pohledů či v různých situacích se bezdomovci o pomoc musejí obracet na instituce spadající pod MPSV, MZd či MVČR, přitom například zdravotní problémy jsou často propojeny s kritickou sociální situací. Lékaři nejsou povinni ošetřit pacienta bez dokladů vyjma závažných případů, řešených přivoláním záchranné služby. Po ošetření akutního stavu se pak pacient opět vrací do prostředí, kde je minimální šance na doléčení.
Tento rys má ale i důležitý rozměr z pohledu druhé strany: Dokud různá ministerstva řeší samostatně různé souvislosti bezdomovectví, těžko zvolíme tu nejvhodnější strategii řešení. Nevíme totiž, kolik co společnost stojí a zda není právě výhodnější investovat do sociálního bydlení, protože ponechání bezdomovce "svému osudu" či úsilí o jeho navrácení do běžného života je vposledku mnohem nákladnější. Proto je třeba vycházet z komplexnosti problému a ne ze snahy rychle vyřešit ten či onen dílčí problém, který jakoby nepokrývá žádná stávající služba či instituce.
2) Mluvíte o nutnosti zaměřit se na obsah. Je vůbec možné pochopit a uchopit obsah tíživého problému bezdomovectví v rámci formálních struktur veřejné a státní správy?
Bezdomovectví v rozvinutých společnost nabylo takového rozsahu, že jej nelze řešit bez dlouhodobého proaktivního přístupu institucí veřejné a státní správy. Přibližně 50 000 domácností se nachází v bytové nouzi, znamená to, že za bydlení platí víc než 65 % příjmů a každý výpadek příjmů může vyústit v to, že o bydlení přijdou. Zároveň víme, že v Česku je 4,5 milionu bytů a z nich jen 15 tisíc můžeme označit za sociální bydlení. Dnešní diskuse o podpoře výstavby sociálního bydlení ale není samospasitelná. Sociální byty se již v minulosti stavěly, ale často nakonec nesloužily potřebným, například kvůli výši nájemného. Nehledě na to, že dnes je v ČR 200 tisíc volných bytů, jejich majitelé se ale brání pronajmout je někomu, kdo působí nepřizpůsobivě či nesolventně.
Řešení je v proaktivním postupu sociálních odborů, které dopředu pomáhají ohroženým skupinám předcházet důsledkům neplacení nájemného. Dále je třeba lidem, kteří přišli o bydlení, rychle nabídnout azylové bydlení, podporované bydlení a nakonec sociální bydlení. Tento řetězec může fungovat jedině díky legislativnímu a institucionálnímu zastřešení. To zároveň musí jasně stanovit podmínky pro zájemce o poskytovaní souvisejících služeb, které by měly být rovné pro obecní i neziskové subjekty.
3) Z Vašeho textu je více než zřejmé, že bez komplexního přístupu nelze hluboce etický problém bezdomovectví nikam posunout. Naše strukturovaná společnost však disponuje především specializovanými institucionalizovanými nástroji, kterými je problém naopak rozdrobován na jednotlivé aspekty. Sofistikovaná řešení jsou tak nutně vždy jen dílčí. Neuniká nám tu z podstaty systému něco zásadního a spatřujete někde konkrétní útěchu?
Je tomu přesně tak, jak říkáte, rysem institucí je, že řeší v minulosti vydefinované dílčí zadání. Všechny instituce nakonec mohou dobře fungovat jedině tehdy, když je jejich členové či třeba zaměstnanci přerůstají a oživují svým osobním étosem.
Příloha: výtah z koncepce MPSV zde.
S mons. Malým hovořila Lucie Kolářová
