Rodina jako životní téma (Josef Zeman)

 

1) SO ČBK je Vám více než dobře známa. Kdy přesně a v jaké souvislosti jste se do činnosti této skupiny zapojil?

Do skupiny SO ČBK jsem se dostal poněkud zvláštním způsobem. V roce 2000 jsem byl vedle svého hlavního zaměstnání též ředitelem Národního centra pro rodinu při České biskupské konferenci. Již si nepamatuji, jakým způsobem jsem z tehdy připravovaného a právě dokončovaného listu Pokoj a dobro dostal k posouzení kapitolu o rodině. Měl jsem ke kapitole jisté připomínky a zúčastnil jsem se setkání skupiny v Praze, nicméně práce na listu byla již uzavřená. Pracovní styl skupiny a její atmosféra mě však natolik oslovily, že jsem se začal s velkou chutí všech dalších setkáních zúčastňovat a na práci skupiny se též aktivně podílet. Bohužel v době přípravy dalšího dokumentu Žeň veřejné diskuze k listu Pokoj a dobro mě více než na rok vyřadila z práce vážná nemoc, takže jsem opět do tohoto díla nepřispěl. V roce 2007 jsem požádal o uvolnění z funkce ředitele NCR a přepustil postupně i místo ve skupině své nástupkyni PhDr. Ing. Marii Oujezdské. Účast na práci skupiny byla pro mě osobně velkým obohacením, podobně jako trvalá přátelství, která u této příležitosti vznikla.

2) Jak by podle Vás mohla či měla taková skupina konkrétně a smysluplně naplňovat jeden ze svých hlavních cílů, jímž je podpora odborného dialogu o sociálních otázkách v rámci církve včetně široké veřejnosti?

Pracovní skupina v letech, kdy jsem se na její práci podílel, velmi usilovně hledala cesty, jak do veřejného prostoru úspěšně a prospěšně vstoupit. Prof. Mlčoch, její tehdejší vedoucí, vedl řadu jednání, jejichž cílem bylo nejen skupinu „zviditelnit“, ale především probudit zájem o její práci u institucí, které by z ní mohly mít prospěch a mohly by ji využít k obohacení své činnosti. Tento záměr se však v dostatečné míře nepodařil. Nenašli jsme silného sociálního aktéra (školskou instituci, církevní instituci, mediální), který by na nás kladl přiměřené odborné požadavky a využíval jejich výsledky pro posilování své odborné pozice – a tím by zároveň uváděl do praxe prvky sociálního učení církve. Jednotlivé dobré akce a významné publikace se dařily, ale ve výše uvedeném smyslu se odborný potenciál skupiny plně uplatnit nepodařilo. Současný vývoj v práci skupiny tímto směrem ale, zdá se, postupuje. Větší část cesty však ještě – podle mého názoru – skupinu čeká.

3) Myslíte si, že je veřejný prostor v naší zemi naladěný na věcnou diskuzi o sociálních otázkách?

Jako velmi mladá demokracie zatím ještě mnoho prostoru pro jakoukoli kultivovanou veřejnou diskuzi nemáme. Diskuzi naše společnost pořád ještě chápe jen jako názorové střety, v nichž se jeden snaží druhého porazit. Jsem přesvědčen, že ve vyspělejších zemích má veřejná diskuze důležitý segment, kde se více projevuje snaha pochopit stanovisko druhého, a není to přitom automaticky pociťováno jako slabost argumentů. Je tam více snahy o společné hledání, implicitně a neproklamativně o hledání společného dobra. Netvrdím, že je v jiných zemích ten segment široký a obecně respektovaný, dodává však svojí existencí společenskému diskurzu jistou kvalitu, která se, a to je podle mého názoru potěšitelné, nevytrácí ani v podmínkách jinak drsného politického a ekonomického prostředí.

4) Jakožto psycholog a psychoterapeut vedete od r. 1991 církevní Manželskou a rodinnou poradnu Bethesda v Brně. Liší se tato poradna od standardních manželských poraden? V čem spočívá její specifičnost?

Poradna se liší i neliší. Vznikla v čase velkých politických změn a to jako nabídka účasti církve, konkrétně brněnského biskupství, podílet se spolu se státními, postupně přímo městskými, institucemi na řešení sociálních problémů. Tato jednání s představiteli příspěvkové organizace brněnského magistrátu jsem nevedl já, ale kolega dr. Kotek, který mě zároveň získal jako jejího budoucího pracovníka. Pracoval jsem v té době již 17 let ve výzkumu ve zdravotnictví, přechod to nebyl zrovna ekonomicky ani odborně výhodný, ale postupně jsem nabýval jistotu správně rozhodnutého kroku. Nebylo to z mých soukromých sil. Práce se od počátku rozvíjela téměř nevysvětlitelně pozitivním způsobem, byla uzavřena smlouva mezi městskou příslušnou institucí a biskupstvím o spolupráci, která platí k oboustranné spokojenosti dodnes. Církev nese náklady provozní, město personální. Rychle se navýšil počet odborných pracovníků, z hlediska města jsme se stali jeho nejlevnějším sociálním zařízením. Z hlediska organizace a parametrů práce jsme zcela standardní poradnou. Smluvně je zajištěna pouze podmínka souhlasu biskupství s osobou vedoucího, který má rozhodující slovo při volbě spolupracovníků. Na základě této skutečnosti se daří, že jsou všichni odborní pracovníci praktikující věřící. Poradna se těší osobní přízni otce biskupa Vojtěcha. Úzce a intenzivně spolupracuje s diecézním církevním soudem.

Charakter naší práce poněkud odlišný je. Všichni pracovníci mají dlouhodobý psychoterapeutický výcvik, upřednostňujeme též dlouhodobější práci s klienty oproti jednorázovému poradenství. Klientela se od počátku zajímavým způsobem proměňovala. Zpočátku převažoval zájem adventistů a obecně protestantů, patrně na základě větší snahy o pomoc bratřím ve vztahové nouzi, katolíci zpočátku téměř nechodili. Katolíci začali převažovat a dnes významně převažují až na základě „dobré pověsti“, kterou si zařízení neformálně vysloužilo po zhruba desetileté existenci. Klienti doporučovaní zpovědníky a obecně duchovními se více začínají objevovat asi až v posledních sedmi letech, jejich počet však narůstá. Velmi narůstá též počet žadatelů z řad věřících seniorů. Poradna je kapacitně velmi přetížená, rýsuje se ale její personální posílení.

5) Bethesda je tedy určena především lidem z křesťanských kruhů, i když zřejmě jste principiálně otevřeni všem potřebným (?) Máte zpětnou vazbu o tom, jak vnímají image církevní poradny lidé „zvenčí“?

Otázka byla v principu zodpovězena výše, ale je třeba uvést jeden specifický rys. Téměř pravidelně se objevují klienti, kteří se označují za nevěřící, ale zároveň doufají, že jim jako věřící pomůžeme. Tu a tam se objeví člověk, který je prostě zvědavý, jak jako věřící pracujeme, a osobně jsem se setkal s oceněním, že prý svými osobními názory nekontaminujeme odbornou práci. Když jsem se podivil, jakýchto názorů se pán obával, s rozpaky popsal svůj dosavadní, hodně tendenční a nesoučasný postoj k víře a církvi. Následná práce na jeho manželském problému byla velmi úspěšná, získal zpět svoji ženu, která po čase uvěřila v jeho osobnostní pozitivní posun. Explicitním věřícím se nestal, implicitním bezpochyby.

V souvislosti s „rozehranou“ synodou o rodině se Vás jako odborníka na problematiku rodinných vztahů nemohu nezeptat, co od synody očekáváte – vzhledem k Vašim dlouholetým zkušenostem s bolestmi  lidí ….

Jsem přesvědčen, že synoda prostě nemůže dopadnout špatně, jak se někteří obávají –ať už z pozic tradicionalistických, nebo liberálních. Vše nasvědčuje tomu, že synoda jak ve své přípravné fázi, tak v té regulérní, i když její výsledky zatím nejsou známy, naplnila jeden velmi důležitý úkol. Stala se první synodou v novějších dějinách, na které se vede opravdová diskuze, a při tom respektuje snahu dosáhnout cíle, jímž není triumf vítězů, nýbrž synodní princip formulování relativně konzistentního stanoviska. To je úžasný pokrok, a pro mě – z hlediska manželství a rodiny – nejdůležitější událost v pokoncilním životě církve.

7) Z Vašeho podnětu se právě připravuje k vydání publikace na téma „doprovázení manželů“, která vyjde do konce tohoto roku za podpory SO ČBK. Mohl byste prozradit něco bližšího o motivaci, záměru a očekáváních s tím spojených?

Doprovázení mladých manželů jako veřejně vyslovený pojem a zároveň požadavek zazněl na římské synodě už v loňském roce a obsahují jej i příslušné dokumenty. Je to však pojem zatím nedefinovaný následnou praxí. Též proto, že teoreticky může probíhat různým způsobem. Spolu s druhými dvěma spoluautory jsme se rozhodli nabídnout způsob, který vychází z dávné tradice, a metodu, v níž tradiční prvky duchovního doprovázení může uskutečňovat zkušenější a odborně připravený manželský pár. Přičemž z oněch tradičních prvků chápeme jako nejdůležitější nedirektivně nabízenou oporu na vlastní cestě doprovázeného páru. Navrhujeme tedy metodu párového doprovázení, které zahrnuje i prvky společné manželské spirituality. Specifikum této metody spočívá též v tom, že klade důraz na podporu růstu vztahu manželské lásky, která podmiňuje adekvátní společnou spiritualitu a zpětně je tato láska společnou spiritualitou dále rozvíjena. Zvolili jsme formu útlé publikace jako způsob představení našeho přístupu – jakýsi první úvod –, protože očekáváme, že metoda se bude uplatňovat v naší společnosti spíše pozvolně. A to jak pro technické problémy, tak pro jen postupně vznikající přesvědčivost pozitivních výsledků. Určitá stabilizace metod přípravy na manželství trvala více než dvacet let, stabilizace praxe doprovázení mladých manželů ke zralému vztahu, jak zní název publikace, nebude patrně o nic rychlejším procesem.

8) Jak byste zhodnotil dosavadní úroveň odborné diskuze a míru spolupráce mezi církví a společností v rodinné či sociální oblasti? V čem spatřujete její pozitiva či negativa do budoucna?

Skutečná diskuze mezi církví a společností v rodinné či sociální oblasti se nekoná. Obě strany diskutují jen jaksi uvnitř sebe samých. A to především na úrovni odborné publicistiky a vědeckého výzkumu. Vědecké instituce v naší společnosti se necítí motivovány zkoumat to, co zajímá církev, ta zase nevytvořila orgány, které by byly o stavu současného vědění v této oblasti plnohodnotně informovány a tudíž i schopny rovnoprávné diskuze, která by mohla být mediálně zajímavá. Do konkrétních vyjádření na toto téma však jít nechci. V oblasti, na kterou se ptáte, se nepodařilo to, co například v oblasti historie, kde jsou s církví se identifikující odborníci do veřejných diskuzí zváni téměř se samozřejmostí.

Děkuji za rozhovor.

Lucie Kolářová