Prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. donedávna působil jako profesor v Ústavu Blízkého Východu a Afriky University Karlovy. K jeho hlavním tématům patří kultura a myšlení islámského světa, postavení islámu v Evropě dnes, dějiny Blízkého východu, dějiny a kultura Afriky a v neposlední řadě vztah křesťanství a islámu.
Vážený pane profesore,
- Dokázal byste si jako člověk zvenčí představit, jak by mohla Pracovní skupina pro sociální otázky (SO ČBK) konkrétně a smysluplně naplňovat jeden ze svých hlavních cílů, jímž je podpora odborného dialogu o sociální problematice v rámci církve i široké veřejnosti?
Mám rozhodně úctu k vaší práci, ale skutečně zůstávám člověkem zvenčí, neboť už nezvládám zapojovat se do aktivit přesahujících rámec, v němž jsem se zabydlel. Myslím si, že by se církev měla věnovat sociální problematice asi více a systematičtěji. Zdá se mi, že dnes se jí zabývají jen někteří jednotlivci a skupiny a chybí harmonický koncert křesťanských hlasů k celé řadě otázek, které hýbou českou společností. Nad pluralitou vyslovovaných a prosazovaných názorů vidím sám jako směrodatné světlo pohledy a praktické přístupy, jaké nám dnes ukazuje papež František.
- Veřejný prostor v naší zemi vyhlíží poslední roky poněkud škarohlídsky. Krize ekonomická, krize klimatická, krize imigrační…. Myslíte si, že v sociální oblasti zbývá vůbec prostor pro věcnou diskuzi?
Vaší otázce rozumím. Myslím si – s trochou trpkosti – že nejde o prostor, ale spíše o nedostatek dobré vůle u velmi mnoha našich spoluobčanů. Nechci sklouzávat do politiky, něco je však očividné: populismus a bezohledné sobectví zaujaly vysoké pozice nad starostmi ,,obyčejných“ lidí. Manipulují jimi, nahánějí jim strach, dezorientují je, a dosahují výsledků, které si přejí. Ve zmíněných otázkách klimatické a imigrační krize je to zcela zřetelně patrné.
- Jako islamolog, arabista i afrikanista nejste jistě lhostejný k otřesům, které zažívá (nejen) islámský svět. Jaké příčiny ve všech těch hrozných událostech diagnostikujete?
Těch příčin je mnoho, různě se prostupují a ve vzájemných kombinacích a sloučeninách s vnějšími prvky vytvářejí místně specifické výbušné směsi. Diagnózy si tu vyžadují tlusté studie. Ty skutečně v knižních podobách vycházejí, mediální publicistika a praktická politika je rozřeďují a leckdy se přičiňují o další komplikace a zhoršování výhledů. Řečeno krátce: jde tu o vývoj, který můžeme sledovat již asi 150 let. Od doby, kdy islámský svět začal hledat způsob, jak se vyrovnat s pronikavým vlivem západní modernity a sekularismem. Prošel řadou krizí, zápasil s etnickým nacionalismem (arabským, tureckým, indickoislámským tj. pákistánským aj.) a po ponižujících porážkách (arabské 1967, pákistánské 1971) dospěl v řadě proudů k odmítnutí západních ideologií ve jménu využití domácího potenciálu islámu. V boji proti sovětské okupaci Afghánistánu se projevila účinná možnost sdružit nadnárodně muslimské bojovné síly v podobě globálního džihádu. Zformovaly se také proudy využití islámu jako moderní politické a sociální ideologie – islamismus, známý zvláště v podobě egyptského Muslimského bratrstva. Nesouhlasně, ba nepřátelsky se proti němu vymezil salafismus, a to v podobě spekulativního konzervatismu a přísné puritánské regulace každodenního života (na způsob Saúdské Arábie) i bojovného džihádismu. Dnešní muslimské společnosti jsou rozervány tvrdými střety různých tendencí – od 1400 let starého rozštěpení na sunnity a šíity po dnešní nové trhliny, šrámy, ambice a hněv. Díváme se na to s oprávněnou úzkostí. Avšak nezapomínejme: podobně úzkostně a často zděšeně hledí na tyto radikální proudy stamiliony řadových muslimů, kteří islám chápou jako odpovědný život, péči o rodinu a nekonfliktní soužití s druhými.
- Co očekáváte od Evropské unie a jak hodnotíte její dosavadní řešení tzv. uprchlické otázky?
Já se cítím Evropanem. Je to součást mé identity Čecha a křesťana. Evropská unie je jedinečnou a asi také jedinou příležitostí pro náš starý kontinent posouvat dále vpřed své důstojné místo v globálně stále propojenějším světě. V Evropě jsme se dokázali poučit a rozejít s myšlenkou náboženských válek. Nověji jsme se snad poučili také o tom, jaké zlo přinášejí neznabožské totality. Dnes nás migrační vlna postavila před novou, v této podobě skutečně hrozivou realitu a výzvu. Zčásti se dala předvídat, v nynějším rozsahu ale asi ne. Odpovědní politici EU byli a jsou do značné míry zaskočeni. Můj pohled na ně stejně jako na naše české politiky je stejný: ukáže se, kdo je kdo. Je to výzva lidskosti, někdo obstojí, někdo ne. Někdo třebas tápe a klopýtá, ale chápe, o co jde a poctivě se snaží hledat řešení a pomáhat. Někdo jen sobecky sbírá politické body a cynicky odmítá jakýkoliv soucit a k tomu si vymýšlí nesmyslné, velkou měrou antievropské výklady příčin údajné ,,invaze“ nebo ,,hord nájezdníků“. Uprchlickou otázku je nutné řešit společným evropským úsilím. Nebude snadné ani jednoduché, přinese je součinnost při velkém úsilí kombinujícím množství kroků. A my k Evropě patříme a máme právo hodnotit ji pouze jako její občané nesoucí svůj díl odpovědnosti..
- Nevíte, proč jsme v českém národě tak negativní a máme vždycky po ruce skeptické náhledy na cokoliv?
Naše dějiny nebyly laskavé. Generaci našich otců (pro nejmladší: dědů) poznamenal Mnichov, mladší krátký vzmach Pražského jara a sovětské tanky. A pak vývoj po Listopadu – ideologický tlak na sobectví a konzum jako smysl života. Duchovně silně zdecimovaný národ se těžce, velmi těžce orientuje v klimatu svobody. Někteří ji velmi rychle pochopili jako prostor pro zvůli, ostré lokty a hrabivost. A někteří další je za to ještě glorifikují. Materiálně se dnes máme většinou dobře. V lidských vztazích to tak růžové není.
- Mohou se duchovní cesty, po nichž se ubírá islám, prolínat s cestami, které vyšlapalo křesťanství?
Věřím ve smysl křesťansko-muslimského dialogu. Není to snadná cesta, má však smysl.
Ve všech případech duchovní orientaci silně ovlivňují události a tendence doby. Šedesátá léta, kdy proběhl náš Druhý vatikánský koncil, byla dobou optimismu a velkých nadějí i pro mezináboženský dialog a sbližování. Další politický vývoj naděje tlumil, ale neudusil. Bezprecedentně rychlý rozmach technických možností propojil komunikačně celý svět on-line. Myslím, že je velmi důležité, aby se muslimům dostávaly pravdivé informace z křesťanského světa: že nejsme zarytými nepříteli jejich zděděné víry, jak jim tvrdí jejich válkychtiví extremisté, ale naopak, že lidem dobré vůle nabízíme ruku ke spolupráci pro dobro globalizovaného světa. A rádi se podělíme o zkušenosti života víry v sekularizované společnosti. Důležitými tématy dialogu jsou dnes náboženská svoboda a úcta k životu. Budou-li zabezpečeny, je namístě hovořit i o sociální politice a cílech našich i jejich.
- Domníváte se, že mezi církví a společností existuje spolupráce? Spatřujete tady potenciál do budoucna?
Ano, potenciál tu určitě je. Po Listopadu se nám jevil, pravda, rozsáhlejší než dnes. Církev musí být vždy věrohodná a její společenská role se musí zakládat na evangelijní etice. I v tomto sociálním – nejenom politickém – smyslu si můžeme připomenout Masarykovo ,,Ježíš, ne césar“. A praktický příklad nám za našich dnů staví před oči, někdy bohužel dosti nepozorné, papež František a tisíce obětavých lidí, kteří pomáhají blízkým i neznámým lidem v tísni, dnes také uprchlíkům. Jsem rád, že mezi těmito neznámými věřícími i ,,anonymními křesťany“ najdeme bohudíky také nemálo Čechů.
Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová
