Doc. RNDr. Ing. Josef Rajchard, Ph.D. působí na Zemědělské fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích od roku 1991 na katedře ochrany přírody a rybářství, později ekologie, nyní biologických disciplín. Od roku 2005 je vedoucím Katedry biologických disciplín. Jeho odborným zaměřením je zoologie a ekologie.

 

 

Vážený pane docente,

Z Vašich četných akademických titulů není sice na první pohled zřejmé, čím se profesně zabýváte, zato je patrné, že jste mužem sedmi řemesel: přírodní vědy, technická specializace, možná nějaký humanitní obor… Co je důvodem takové pestrosti a které zaměření nakonec zvítězilo?

Ono to vypadá, že jsem nějaký „lovec titulů“, ale z  poloviny to vyplynulo z požadavků na kvalifikační růst na mém současném působišti. Studia byla odrazem mého hlubokého zájmu o přírodu, který jsem měl od dětství. Snad zde zapůsobily geny mých předků – sedláků, rybářů, lesáků… Původně jsem absolventem tehdejší Vysoké školy zemědělské, zootechnický obor, zaměřený na rybářství. Po jejím absolvování jsem přes 5 let pracoval v zemědělství jako zootechnik. Pak jsem při zaměstnání (Výzkumný ústav pro biofaktory a veterinární léčiva) vystudoval obor všeobecná biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a už jsem žádné další studium v úmyslu neměl. S příchodem na Jihočeskou univerzitu jsem byl ale postaven před požadavky kvalifikačního postupu. Ph.D. jsem získal opět na PřF UK v Praze v oboru fyziologie živočichů a člověka, některé zkoušky byly na lékařské fakultě. Habilitoval jsem se na Jihočeské univerzitě prací zaměřenou na ornitologii. Takže shrnuto: první dva z titulů byly „z vlastní iniciativy“, dva na základě požadavků v rámci působení na univerzitě. Jsem tedy původně zaměřen na „laboratorní“ biologii, blízkou biologii medicínské, která mne lákala. Nicméně adaptace na „terénní“ zoologii na mém současném působišti mi vůbec nedělala problém, patřila také k mým zájmům. Humanitní obor jsem nestudoval žádný.

Na čem v současnosti pracujete?

V současnosti přednáším a podílím se na přednáškách několika předmětů zoologického zaměření, v jejichž rámci přednáším témata týkající se obratlovců, zejména ptáků a savců, popřípadě ryb. Z fyziologicky zaměřených je to ekofyziologie, tedy fyziologie zaměřená na adaptace organismů na podmínky vnějšího prostředí a taky trochu vstupuji do toxikologie. Výzkumně se zabývám hlavně biologií ptáků, výjimkou z těch obratlovců je angažovanost ve výzkumu nepůvodní mechovky Pectinatella magnifica. Právě nám skončil společný grant s Farmaceutickou fakultou VFU Brno, zaměřený na studium potenciálně biologicky aktivních látek v tomto organismu. Naše pracoviště bude ve výzkumu tohoto nepůvodního organismu, šířícího se v našich vodách, pokračovat dál.

V SO ČBK jste vedoucím ekologické sekce – správněji bychom asi měli mluvit o sekci environmentální… Jaké místo má environmentální problematika v kontextu pracovní skupiny, která se primárně zabývá sociálními otázkami? Máme tomu rozumět tak, že skupina svou činností spadá mimo jiné i do oblasti tzv. sociální ekologie? Tedy do oblasti vycházející z předpokladu, že všechny současné ekologické problémy pramení z problémů sociálních a nelze tudíž environmentální bolístky dostatečně pochopit, natož vyřešit, pokud se nevypořádá(vá)me se sociálním zlem?

Tělesná schránka člověka jako stvoření je biologického, živočišného charakteru, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Proto jsme těsně spjati s prostředím jako ostatní stvoření (podle sv. Františka jsou to „naši malí bratři“). Proto „pohoda“ člověka na této zemi je nutně spjata s prostředím, kde žije. Myslíte, že ekonomicky dobře zabezpečený člověk v betonové džungli obklopené hromadami odpadu, dýchající smog a pojídající nezdravé potraviny, který navíc nebude mít možnost spatřit krásy stvoření (mezitím nenávratně zničeného), je cílem? Poslední jmenované má přímo přesah do duchovní sféry – úžas nad stvořením. Bez kontaktu se zdravým prostředím, přírodou bude i dobře situovaný člověk ochuzen o velmi podstatnou složku pozemského života. Vypořádávat se se zlem postupně podle hodnocení jeho závažnosti (což může být značně subjektivní) nelze. To by bylo stejné, jako kdybychom netrestali zloděje a lupiče, dokud bude na světě jediný vrah, teprve pak by na ně došla řada. Každé zlo je zlo a je nutno proti němu vystupovat. 

K podotázce o zaměření skupiny: ve skupině je angažována řada lidí, snažíme se, abychom zajistili pokud možno široký záběr. Tzv. sociální ekologie ale do ekologie v pravém slova smyslu nespadá.

Jsou-li ovšem environmentální problémy přímo podmíněny člověkem, bylo by v principu pomýlené zabývat se jimi osamostněně. Bez „otázky po člověku“ jako by „environmentální otázka“ nedávala smysl… Řečeno ještě jinak: nestačilo by k řešení environmentálních problémů řešit uspokojivě jenom ty „sociální otázky“ a zbytek by se dostavil jaksi sám od sebe? Není ekologie módou, kterou jsme si mohli odpustit?

Odpověď na tuto otázku je obsažena v odpovědi předchozí. „Ekologie“, resp. to, co si nesprávně politici, novináři a jimi ovlivněná veřejnost pod tím představuje, by neměla být „módou“, ale nezbytnou, respektovanou činností, mající přímý dopad na tak závažné hodnoty jako je zdraví tělesné i duševní. A samozřejmě také na zachování a prosperitu stvoření v celé jeho pestrosti. Bohužel se tímto nesprávným názvem (exaktní biologické disciplíny) zaštiťují někteří politici, „politikáři“, „aktivisté“ apod., kteří nemají o obsahu tohoto pojmu, ale ani o významu ochrany životního prostředí, ponětí. To pak u určité části veřejnosti znevažuje tuto činnost, tak zásadní pro zachování stvoření v celé jeho pestrosti, pro zachování zdravého prostředí pro život a v důsledku pro přežití lidstva.

K přezíravému vztahu k environmentální problematice přispívá i určité specifikum části naší společnosti, nahlížející na přírodní vědy, resp. biologii jako na jakési „počítání nožiček broukům“, vyhrazené potrhlým vědátorům (vzpomeňme na postavy v literatuře, filmech apod.). Podobné názory existují i na některé oblasti aplikované biologie, mám na mysli zemědělství: například u nás je ošetřovatel hospodářských zvířat někde úplně dole co do společenské prestiže, zatímco třeba v Americe je kovboj (tedy „kluk od krav“) skoro národním hrdinou. Četl jsem názor, že je to proto, že v době národního obrození měli hlavní úlohu městští intelektuálové jiného zaměření než přírodovědeckého a technického, kterým bylo všechno související s venkovem, přírodou a selským stavem „sprosté“.

Vidím v tom také určitou paralelu s nazíráním na katolickou církev, kterou ve stejné době začali u nás napadat a dehonestovat. Názory, že „zemědělci jsou burani smrdící hnojem, biologové potrhlí blázni počítající broukům nožičky a církev tmáři starající se jen o majetek, kteří nám upálili Husa“, se bohužel od té doby u nás táhnou částí veřejného mínění jako červená nit.

Přezíravost k environmentální dimenzi světa je – tedy pochopitelně na jiný způsob – také jedním z témat encykliky papeže Františka Laudato si´. Tato encyklika se dočkala poměrně protichůdných reakcí: z jedné strany velmi vítána, z druhé strany více či méně zatracována – překvapivě často právě i tzv. pravověrnými věřícími. Její kritici sahají na svou podporu nezřídka k argumentaci třeba i představitelů liberální ekonomie, resp. liberálně konzerativní politiky. Klausova Modrá, nikoli zelená planeta versus „zelená encyklika“. Co tomu říkáte?

Myslím, že zmíněná encyklika papeže Františka byla jen logickým vyústěním, navazujícím na názory předchozích papežů – Benedikt XVI. byl například nazýván „zeleným papežem“. Nechápu názory některých věřících (není jich naštěstí mnoho, ale občas se vyskytnou): všechno, co nějak souvisí s přírodou, její ochranou, živými tvory atd. je jim podezřelé a jako důkaz své „hluboké víry“ tím ostentativně pohrdají. Člověk zabývající se biologií je jim podezřelý. Divili by se, kolik přírodovědců je hluboce věřících! Vždyť studium a práce s přírodou by již z podstaty měly být věřícími považovány za vážené, neboť jde o studium a práci s dílem Božím, nikoliv lidským. Jak mohou věřit v Boha, Stvořitele nebe i země, a současně pohrdat jeho stvořitelským dílem (a těmi, kdo se jím zabývají)? Zřejmě ale silně věří v ateistickou tezi, že přírodní věda je v rozporu s vírou, což se traduje od doby tzv. osvícenství – komunisti a ekonomisti to jen převzali. S uspokojením však mohu konstatovat, že s podobným pohrdajícím názorem na přírodu jsem se nesetkal u kněží. Jak jsem již zmínil, hodně zla v lidských myslích nadělají také tzv. aktivisté, ohánějící se „ekologií“, aniž by věděli, co to znamená. Na jejich aktivity pak rádi poukazují ekonomisté, kteří ve snahách týkajících se ochrany stvoření vidí překážku bezohledných ekonomických aktivit včetně drancování přírodních zdrojů.

Domníváte se, že jsou lidé z českého církevního prostředí – jaksi bez ohledu na encykliku – obecně vnímaví pro otázky z oblasti environmentalistiky a že je pociťují jako naléhavé? Liší se v tom nějak zásadně od většinové společnosti?

Nemám přehled, myslím, že jsou v tom pasivní, část si uvědomuje závažnost environmentálních otázek, ale necítí se být kompetentní se k nim vyjadřovat, část se proti nim vymezuje, čili asi stejně jako ostatní společnost.

Jakým způsobem by podle Vás mohla pracovní skupina pro sociální otázky realizovat jeden ze svých hlavních cílů: vést odborný dialog o sociální problematice v rámci církve a zejména široké veřejnosti?

Především velmi citlivě vzhledem k náladám, které vůči církvi v naší společnosti historicky panují a které jsou novináři a spol. bohužel stále omílány a předhazovány veřejnosti. Nejsem psycholog ani jiný odborník na komunikaci; za sebe a podobně zaměřené členy naší sekce můžeme například předat křesťanským médiím potřebné informace, pak už je ale na nich, jak s nimi naloží.

„Věříte“ v sílu osvěty?

Ano, jak bohužel vidíme, i staleté – viz stále přetrvávající dopady negativní „osvěty“ (bod 5).

V čem spatřujete do budoucna roli církve (u nás) ve veřejném prostoru?

Vyjadřovat se k problémům současné doby ve smyslu učení církve, citlivě, ale vhod i nevhod (případně i bez ohledu na politickou korektnost). Církev tak činí, bohužel však bývá „překřičena“. K postojům vůči environmentální problematice používat skutečně vědecké argumenty, aby tato nebyla spojována s různými aktivitami, konajícími skutečné ochraně životního prostředí „medvědí službu“.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová