Náboženství musejí být součástí řešení ... (Pavel Hošek)

 

Vážený pane profesore,

• Jedním z Vašich témat je mezináboženský dialog. Mýlím se, když v tom spatřuji nejen odborný a profesní záměr, ale také obyčejnou starost o to, abychom my lidé spolu dokázali žít ve světě, v němž je v posledních desetiletích jakoby těsněji? Ostatně, dá se takové téma „dělat“ čistě teoreticky, bez vnitřního nasazení?

Máte pravdu, problematika mezináboženských vztahů není teoretická kratochvíle pro intelektuály, kteří nemají co na práci. Je to naléhavá potřeba dnešní doby. Napětí mezi náboženskými tradicemi je jedním z palčivých problémů současnosti. A jsou-li náboženství součástí problému, musejí být součástí řešení. Není světového míru bez míru mezi náboženstvími. Jako věřící lidé jsme odpovědni za to, abychom svým potomkům předali obyvatelnou planetu. A to si nevyřeší každé náboženství zvlášť, nezávisle na ostatních. Křesťan v této záležitosti nikterak neuhýbá od toho, co je středem jeho víry. Nezrazuje vlastní křesťanství ve jménu nějaké „neutrální“ platformy. Prostě se jako následovník Ježíše Krista snaží (ve spojení se všemi lidmi dobré vůle) uskutečňovat hodnoty Božího království, jehož příchod s nadějí vyhlíží.

• Každá náboženská tradice má svou verbální rovinu a té se dialog primárně týká. Otázkou je, nakolik její funkce postihuje jádro mezináboženské konfrontace. Jestliže jazyk spoluutváří náboženskou zkušenost, lze sice předpokládat, že ozdravný potenciál může valnou měrou vzcházet právě z jazyka (hermeneutická rovina) a že dialog má smysl. Co když jsou ale pro náboženskou tradici určující úplně jiné, neartikulovatelné roviny a vlivy, na něž slovní dialog „nedosáhne“?

Myslím, že je lepší mluvit o mezináboženských vztazích než o mezináboženském „dialogu“. Je to širší pojem a týká se právě oněch neverbálních rovin, o kterých hovoříte. Navíc, mluvíme-li o péči o mezináboženské vztahy (a jejich kvalitu), je zřejmé, že to na rozdíl od „dialogu“ není otázka naší dobré vůle. Jde o sousedské vztahy s těmi, s nimiž sdílíme tutéž zeměkouli. O vztahy, které prostě existují. Tyto vztahy mohou být dobré nebo špatné, mohou se (naším přičiněním) zhoršovat nebo zlepšovat, ale jejich existence je holý fakt. Na rozdíl od „dialogu“, pokud ho chápeme jako verbální výměnu. Toho se můžeme, ale nemusíme účastnit. Skutečnost, že věrnost vlastní víře je zakotvena hlouběji, než kam dosáhnou nějaké verbální artikulace, není v mezináboženských vztazích překážkou, spíše naopak. Rozhovor mezi stoupenci různých náboženství není podmíněn relativizací vlastního přesvědčení. Dokonce se zdá, že čím více je člověk „doma“ ve vlastní víře a tradici, tím je dialog plodnější a věcnější.

• Ve Vašich textech hovoříte také o biblickém paradoxu partikularity a univerzality, diskontinuity a kontinuity. Jak lze vzhledem k němu chápat úkol křesťanství? Mělo se křesťanství v průběhu dějin „zklidnit“, hledat rovnováhu ve smyslu jakýchsi středních poloh, nebo je jeho trvalým úkolem balancovat na hraně a „zakládající“ paradox ustát? Co ten paradox znamená?

Paradoxní povaha křesťanské víry ve vztahu k jiným tradicím spočívá v tom, že v jejím jádru stojí přesvědčení o univerzální relevanci zcela konkrétního dějinného příběhu, zasazeného do konkrétních časoprostorových souřadnic. Proč je to paradox? Obrazně řečeno: Proč by se měl dramatický příběh nazaretského tesaře, který se kdysi odehrál v zapadlé provincii římské říše, nějak bezprostředně týkat třeba současných Japonců, Eskymáků nebo australských domorodců? Proč by je měl vůbec zajímat?  Křesťanství je zajisté přesvědčivější, když se „zklidní“ a vypráví svůj příběh (jak je zaznamenán Matoušem, Markem, Lukášem a Janem) pokorně a laskavě, ne konfrontačně a triumfalisticky.  Ale žádný jiný příběh nemáme, nejsme zplnomocněni k jeho odvolání nebo uzávorkování. Ovšem neustálé hledání smysluplného vyprávění tohoto příběhu v návaznosti na japonské, eskymácké, australské a jiné kulturní souřadnice, to je myslím bytostnou součástí úkolu křesťanské církve. Při plnění tohoto úkolu se církev pochopitelně ptá, jak při vší diskontinuitě mezi křesťanskou a jinou kulturou hledat také kontinuitu, tedy paprsky věčné pravdy, krásy a dobra, přítomné v každé kultuře.

Já jsem to „zklidnění“ myslela trochu ironicky. Zdá se mi totiž, že příliš zkrocená a učesaná podoba křesťanství ten „zakládající paradox“ dusí. Křesťanství přece ze své podstaty JE konfrontační. Nutí mě k překonávání sebe sama, nutí mě pohledět na svou PRAVOU tvář, nutí mě přijmout svůj kříž na SVOJE ramena…., ano, bez ohledu na to, jestli jezdím do práce vysokorychlostním vlakem nebo žiju v iglú. Není to tak, že nárok na univerzalitu je dán mnohem spíše tou paradoxností a diskontinuitou, právě protože i v nich se křesťanství osvědčilo, resp. osvědčuje? Diskontinuita se dá chápat také jako nespojitost uvnitř křesťanství samého, z níž přesto vyrůstá něco, co přesvědčivě drží pohromadě…

Máte pravdu. Dá se to říci tak, že univerzalita křesťanství spočívá v paradoxní skutečnosti, že křesťanství není prostě jedno světové náboženství mezi ostatními. Je to zároveň permanentní otazník nad každým a kterýmkoli náboženstvím, včetně sebe samého. Je to „náboženství rozchodu s náboženstvím“, náboženství „permanentního exodu z náboženství“, náboženství neustálého sebe-překračování. Křesťanství na sebe v dějinách bere podobu náboženství, ale v jeho středu stále znovu vítězí víra, láska a naděje nad překonanými a vyprázdněnými náboženskými formami. Pokud by se křesťanství „zklidnilo“ v tom smyslu, že by tuto oživující vnitřní dynamiku ztratilo a stalo by se „pouhým“ náboženstvím, přestalo by být křesťanstvím. A nepochybně by ztratilo nárok univerzality.    

• V posledních desetiletích – a skoro bych řekla: proti pohybu druhého vatikánského koncilu – v katolické církvi posiluje „pravověrné čtení“ skutečnosti. Nevím, jak je tomu na protestantské straně a zda se tedy jedná o obecnější křesťanský trend, nebo zda máme co do činění jen s dobovou podobou tradičního katolického trendu…

Žijeme v neklidné a nepřehledné době, lidé jsou zmateni překotným tempem změn a všudypřítomnou pestrobarevnou mnohostí všeho možného, od jogurtů a mobilních telefonů až po názory na smysl života. V této zneklidňující a chaotické mnohosti se ozývá úzkostné volání po jistotě, po ráji „tradicí předávaných samozřejmostí“. Vidíme to ve všech církvích, ale analogické trendy jsou doložitelné i v jiných náboženstvích. Jistě je třeba brát toto obecné zneklidnění vážně a odpovídat na ně s pastýřskou citlivostí. Zároveň pochopitelně hrozí patologické vystupňování těchto úzkostí v podobě budování falešných jistot fundamentalismu, jehož největším problémem není onen pocit bezpečí, který nabízí utrmáceným duším, ale tvrdost srdce, úzkostí podněcovaný hněv a nemilosrdná zapšklost, které ho tak často doprovázejí, aniž by někomu vadilo, jak fatálně tyto postoje zrazují Krista. Pro mě osobně je vlastně nepochopitelné, jak mohou zahořklí fundamentalisté nevidět, že přesně tento druh náboženské zaťatosti naplňoval srdce Ježíšových nepřátel.

•  Jak je v protestantských církvích přijímán současný papež František?

Nemůžu mluvit za všechny protestantské církve. Ale za sebe a za své přátele říkám, že papež František je vnímán s nejhlubší sympatií a úctou. Ano, a s vděčností, jako zázračný dar z nebe. Paradoxně se my evangelíci občas divíme a někdy trneme, jakou nevůli vyvolává papež František v některých kruzích římských katolíků.

• Co si představujete pod pojmem „občanská angažovanost“?

Bytostnou a neodmyslitelnou součást odpovědného křesťanského života. Křesťané pasivní a neteční vůči společenskému, kulturnímu a politickému dění jsou myslím teologicky podezřelí. Obraz církve jako tvořivé menšiny považuji za geniální a v českém prostředí dokonale výstižný. To samé platí o pojetí církve jako polní nemocnice. A přeložíme-li tyto metafory do sekulárního jazyka, znamená to občanskou angažovanost každého křesťana jako jedenácté přikázání.

• Z čeho se podle Vás napájí český euroskepticismus, který se zdaleka nevyčerpává hospodským nadáváním na bruselské poměry, nýbrž který si programově hýčkají zejména naše „osvícené“ vrstvy?

Když sleduji okázale skeptické výroky některých českých politiků o Evropské unii, mívám pocit studu. Stydím se „zástupně“ za populistickou a pokryteckou podbízivost jejich řečí. Všichni hrají na strunu českého euroskepticismu a „druhou rukou“ tyjí z výhod, které členství v EU naší zemi přináší. A zároveň tyto výhody v podstatě tají před českými občany nebo je zlehčují. Je mi opravdu trapné, když se čeští politikové staví do role ochránců českého národa před zlým Bruselem, když slibují, že ho budou vlastním tělem bránit. Myslím, že euroskepticismu se u nás daří proto, že jsme maličký národ usmýkaný dějinami, který je trápen hlubokou vnitřní nejistotou, proto máme tak divný ambivalentní vztah k celkům vyššího řádu, jako je i Evropská unie. Je jasné, že naši europoslanci mají sebevědomě hájit české zájmy, ale mají je hájit tvořivě, konstruktivně, proaktivně, důstojně a věcně. Postoj pasivních kverulantů, věčně jakoby nerozhodnutých, zda opravdu patří do party nebo vlastně ne, je trapný a pro ostatní matoucí. Nezodpovědnost českých politiků, kteří si pohrávají s možností vystoupení z EU, aniž by se obtěžovali s představením věcného a věrohodného scénáře toho, co s námi bude, když se takto „hrdě“ osamostatníme, raději nebudu komentovat.

Přestože osobně s Vámi naprosto souhlasím, musím podotknout, že euroskeptici – stejně jako ostatní – sice tyjí z výhod, které členství v EU přináší, avšak nevím, jestli pokrytecky. Zjednodušeně řečeno: za stávajících podmínek nemohou „nečerpat“, nebo ano? A oni přece právě nahlas říkají, že všechny ty evropské peníze a granty nám tady narušují přirozený rytmus naší ekonomiky, a proto ten systém odmítají a reálně by ho také odmítli, kdyby bylo na nich …

Souhlasím, je to vrstevnatá otázka. Asi existují politikové, kteří upřímně věří tomu, že by se nám ekonomicky a politicky dařilo jako samostatné zemi mimo EU. Já sám tomu nevěřím, ale jistě jsou lidé, kteří si upřímně myslí, že by to šlo. Rád bych ale v této souvislosti udržel v živé paměti srpen 1968 a anexi Krymu. Zároveň spěchám dodat, že Evropská unie je projekt, který má mnoho chyb a nutně potřebuje mnoho reforem. A jsem přesvědčen, že potřebuje i české chytré hlavy, českou dějinnou zkušenost a českou tvořivost. A chceme-li změnit to, co nám na EU vadí, musíme zaujmout proaktivní, konstruktivní přístup. Předešle jsem měl na mysli ty nepoctivé euroskeptiky, kteří prostě manipulují veřejné mínění. Jedná se o ten způsob „remcání na Brusel“, který jsme viděli ve Velké Británii před hlasováním o Brexitu. Stoupenci vystoupení z EU voličům stále dokola zdůrazňovali obrovské sumy, které Britové posílají Evropské unii, a jednoduše zamlčovali sumy, které Velká Británie od Unie dostává. Je to manipulativní způsob obelhávání lidí prostřednictvím polopravdy. Kdekdo si tímto způsobem dneska buduje popularitu. A to je nezodpovědné a nebezpečné.

• Žijeme v době, kdy změna zastarává už ve chvíli, kdy nastává. Technologický pokrok postupuje takovým tempem, v tolika oblastech, jakoby paralelně a nespojitě zároveň, že nikdo, ani odborníci ne, není s to obsáhnout celou šíři problémů s tím spojených. To nemůže nevzbuzovat obavy a etické otazníky. Vidíte něco, na základě čeho lze doufat, že si lidstvo tentokrát některé věci opravdu a dobrovolně nedovolí, že se ukázní, že si dokáže nastavit limity, že odloží „ďáblovu hračku“?

Nemůžu než odpovědět jako věřící člověk. Věřím, že smíme spočinout v důvěře, že dobro je silnější než zlo. Že svět a jeho budoucnost jsou v dobrých rukou, jakkoli samozřejmě nesmíme zlehčovat vážnost problémů, před kterými dnes lidstvo stojí. Řečeno z trochu přízemnější perspektivy: věřím, že fatální trajektorie stupňování spotřeby a zábavy v bohaté části světa v kombinaci se stále důslednějším ignorováním bídy všude jinde nepovede nutně ke katastrofickému scénáři, jak tvrdí skeptikové. Myslím, že v rámci „dialektiky dějin“ (tedy řádu Prozřetelnosti, abych přece jen přiznal barvu) každý exces vyvolává protipohyb. Konkrétní a praktický příklad vidím ve stupňující se tvořivé dobročinnosti extrémně bohatých jednotlivců a firem, a taky ve zřetelném odklonu od sebestředného životního stylu spotřeby a zábavy mezi mladými lidmi, v rostoucím počtu dobrovolníků, aktivistů, občanských iniciativ. A za sebe říkám, že to myslím dlužíme svým dětem, abychom do budoucnosti hleděli s nadějí.

• V čem tedy vnímáte nesporné klady naší doby oproti éře moderny?

Naší výhodou je, že jsme poučeni kladnými i spornými stránkami modernity, že jsme bohatší o poznání, které nabízí retrospektiva, a snad jsme moudřejší, zralejší, pokornější. Mladí lidé jsou pak díky technologickým zázrakům a možnostem cestování světaznalejší a méně odkázaní na meze a hranice určené jejich původem. A méně náchylní k ideologickým zkratům. A to je dobře. Teď ještě aby přišel „hlad po slyšení slov Hospodinových“, za který se my křesťané modlíme. A i na tomto poli se odvažuji vidět první vlaštovky…

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová