Jak dělat svět krásnějším... (Vladimír Ledvina)

 

 

Vážený pane Ledvino,

Jakkoli to může znít zvláštně, jste odborníkem na krajinu, neboli poskytujete „komplexní služby pro zahradu, park a krajinu“. Na první pohled to vypadá na kombinaci zahradní (krajinné) architektury a environmentalistiky, která sama o sobě také využívá poznatky mnoha vědních oborů. Co jste studoval Vy a co konkrétně obnáší Vaše profese?

Studoval jsem obor Ochrana životního prostředí na PřF UK v Praze se zaměřením na ochranu přírody a krajiny. K tomu jsem půl roku strávil na univerzitě v Hamburku (SRN) studiem Ekologie lesa a později jsem 1 rok studoval Zahradní a krajinářskou architekturu na univerzitě v Birminghamu ve Velké Británii. Má profese obnáší přesně kombinaci těchto oborů a k tomu vždy a u každého projektu něco navíc. Pro každý návrh musím udělat vyhodnocení současného stavu – ekologických podmínek, sociálních a kulturních podmínek a požadavků na dané území, zjistit potenciál daného území a pak navrhnout taková opatření, která by pokud možno zlepšila stav daného prostoru jak pro lidi, tak pro přírodu. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu má na svých stránkách motto, které velmi dobře vystihuje účel naší práce: „Děláme svět krásnějším“…

Pod péčí o krajinu si tedy můžeme představovat také péči estetickou, ale nejen tu. Evidentně je tu naléhavost jiného, zásadního druhu. V čem spočívá? Pociťujete ji jako morální imperativ?

Ano, zcela určitě. Samozřejmě, že je důležité i to, co je vidět na první pohled, tedy, jak jste zmínila, estetické hledisko navrhování a péče o zeleň a krajinu obecně, ale to je, řekl bych, tak jak to často bývá i v jiných oborech, pouze špička ledovce. Neboli jen ta „ozdoba na dortu“, která je vidět. Všechny složky krajiny jsou vzájemně propojené a aby něco bylo hezké a vydrželo to dlouho, tak to především musí fungovat. A to je asi nejobtížnější úkol krajinářského architekta, skloubit mnoho různorodých zájmů, vstupů a složek v území tak, aby daný prostor přinášel užitek a dlouhodobě fungoval pro všechny jeho uživatele.

Co Vás přivedlo k tomu, že se angažujete v dané oblasti? Mám na mysli skutečnou vnitřní motivaci…

Je to několik podnětů, které se vzájemně prolínají a podporují:

1) Můj kladný vztah k přírodě budovaný od dětství díky výchově a příkladu mých rodičů – tatínek je myslivec s duší skutečného hospodáře pečujícího o vše živé jako jemu svěřené k péči a ochraně. A maminka jako náruživá zahradnice mi už také od útlého věku představovala všechny rostliny na zahrádce i venku jako něco úžasného, krásného a užitečného a zároveň jsem viděl v praxi její příklad péče o zahradu.

2) Když vidím, jak příroda kolem nás trpí a je poškozována a potažmo tím trpí také lidé a celý svět, tak mě to nenechává klidným a nutí mě to dělat něco pro to, abych jakýmkoli způsobem tento negativní trend pomohl zvrátit.

3) Od chvíle, kdy jsem uvěřil v Boha Bible, vnímám také Boží povolání a „příkaz“ pečovat a starat se o stvoření – svět kolem nás, tedy i naše životní prostředí a konkrétní části přírody a krajiny.

Pro Vás osobně tedy souvisí Vaše angažovanost i s osobní křesťanskou vírou. Ne každý ale tuto souvislost vidí. Když se rozhlédneme po svých souvěrcích, nalezneme mezi nimi nemálo těch, kteří naopak považují „zelenou“ angažovanost za podezřelou a „zelenou“ argumentaci za ideologickou. Nevidí tam žádnou zásadní spojnici s křesťanstvím…

Já tu spojitost vidím zcela jasně. Bůh nám všem hned na začátku všeho stvoření, ve 2. kapitole 1. knihy Mojžíšovy uděluje spolu s hlavním požehnáním do života na planetě Zemi také příkaz o ni pečovat a starat se o ni („Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Gn 2,15). A milujeme-li Boha, což je první a největší přikázání také podle učení Pána Ježíše v Novém zákoně, tak bychom Jej měli poslouchat ve všem a tedy i v tom, že máme pečovat o „zahradu kolem nás“. Jako druhé největší přikázání Pán Ježíš všem křesťanům ukládá tzv. zlaté pravidlo: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (L 6,31). A nikdo z nás přece nechce žít v otráveném prostředí, ve znečištěném ovzduší, s otrávenou vodou nebo půdou, v prostředí zbaveném rostlin a zvířat, jež nám mimo jiné poskytují potravu a mnoho jiných benefitů. A tak bych se měl snažit ze všech sil, abych toto své životní prostředí nebo prostředí svého souseda nenarušoval, protože sám nechci žít v narušeném prostředí, ale chci žít v prostředí čistém, dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu, jíst nezávadné potraviny a užívat si krás přírody kolem sebe. Ten zdánlivý rozpor mezi křesťanstvím a ochranou životního prostředí je v mnoha ohledech především způsoben neinformovaností a neznalostí věci do dostatečné hloubky a neochotou komunikovat a přijmout názory druhé strany. Chápu postoje obou „znepřátelených stran“ a vím, že mají pro své postoje obě strany velmi pádné argumenty, ale považuji je, jak již jsem řekl, za méněcenné vzhledem k argumentům jednotícím. Na toto téma by se dala napsat celá knížka ... Stručně shrnuto: Je-li jakýkoli cíl, myšlenka, účel vytržen z kontextu, stává se nebezpečným. Takže je-li ochrana přírody prosazována na úkor člověka, bez ohledu na Stvořitele přírody a Jeho záměr, pak může vést k velmi škodlivým nápadům i činům. A na druhou stranu, pokud své křesťanství zúžíme pouze na samotné spasení a pouze na cíl získat věčný život, bez ohledu na cokoli jiného, pak se snadno můžeme stát bezohlednými k životnímu prostředí, což ve svém důsledku škodí lidem – Božím dětem a tedy určitě z toho Bůh nemá radost... Nebo ještě jinak řečeno: Ano, mé spasení nezáleží na tom, jestli chráním přírodu, nebo ne. Mé spasení je darem Boží milosti a závisí na mém vztahu k Pánu Ježíši Kristu. Jestliže však mám opravdu živý vztah k Pánu Ježíši Kristu a Stvořiteli všeho světa a vesmíru, pak se budu ze všech sil snažit, abych neničil Jeho dílo, ale abych o ně s láskou pečoval a využíval je jako dobrý hospodář, který myslí na přítomnost i budoucnost. A jsme zase u trvale udržitelného rozvoje, pojmu, který vymysleli lidé chránící životní prostředí, a tím se nám kruh uzavírá.

Odkud čerpají svou environmentální senzibilitu lidé nevěřící? Je pro ně láska k přírodě spiritualitou svého druhu?

Víte, to, jestli Bůh je a jestli jedná a jestli Stvořil tento svět, to nezávisí na tom, jestli tomu věříme, nebo ne. Náš vztah k němu závisí na tom, jestli Mu věříme, anebo ne. Takže ať už tomu věříme, nebo ne, Bůh nechal pro lidi „napsat dvě knihy“ – Bibli a přírodu (to není moje myšlenka, to řekl někdo již dávno přede mnou, mám dojem, že to byl sv. František jako první), abychom v obou těchto „knihách“ mohli číst a mohli poznávat Jej samotného a Jeho dílo a skrze Jeho dílo také Jeho vlastnosti. Takže je úplně přirozené, že když se člověk setkává s přírodou, setkává se s Bohem – jejím Tvůrcem a může mít spirituální prožitek. Kdo chce, může Boží charakter obdivovat v nekonečném množství jevů a krás od majestátnosti hor, ticha hlubokého lesa, přes moc mořského příboje, dokonalý design květů nebo motýlích křídel až po nepřekonatelnou schopnost duplikace DNA jako způsobu přenosu a zachování informace pro budoucí generace atd. Samozřejmě pokud se setkáváme častěji s přírodou porušenou nebo zcela žijeme v prostředí upraveném člověkem, pak i obraz Stvořitele a jeho charakteru získáváme z těchto zdrojů značně pokroucený a neúplný. Je to stejné, jako kdybychom z Bible vytrhali několik stránek nebo dokonce kapitol a chtěli bychom získat úplný obraz Boha a Božího záměru, tak, jak jej celá Bible nabízí...

Péče o krajinu má důsledky nejen environmentální, ale doslova sociální. Jak to, že se navzdory osvětě a dostupnosti vědeckých informací pořád nedaří překonat všeobecnou laxnost? Když jde o ekonomické ukazatele, tam jsou lidé v pozoru vždycky, ale u environmentálních otázek klidně mávnou rukou…

Opět je to problém našich postojů, našeho sobectví a chcete-li našeho hříchu vůči Bohu, ať už na úrovni jednotlivce nebo na úrovni skupiny, národa nebo lidstva jako celku. Druhou příčinou je skutečně také nedostatek informací, poznatků i osvěty. Uvedu jeden příklad za všechny: v době vynálezu freonů – chemických látek na bázi uhlovodíků, nebyl znám jediný negativní účinek těchto nových látek na přírodu či lidské zdraví. Také z tohoto důvodu byly pak freony desítky let vyráběny a hojně využívány jako hnací plyny nejrůznějších sprejů, nebo jako chladící médium v chladících zařízeních. Teprve po více než 60-ti letech jejich výroby a hojného používání vědci přišli na to, že tyto plyny výrazně poškozují ochrannou ozónovou vrstvu v naší atmosféře, což má dalekosáhlé destruktivní důsledky na lidské zdraví i přírodu. Pak trvalo několik dalších desítek let, než se freony téměř přestaly používat. Potud ta neznalost. A v zemích, kde je prvořadým cílem momentální ekonomický zisk, tam se ve velké míře používají dodnes, resp. užívaly se mnohem déle než v zemích, kde si lidé řekli, že ozonovou díru freony poškozovat dále nechtějí, i když to znamená momentální zvýšení nákladů na udržení stejné životní úrovně. Zde ten kontrast sobectví x pamatování na druhého, na vlastní zdraví a na budoucí generace.

Do jaké míry má podle vás zasahovat stát? Stanovíme-li společný – a jistěže objektivně podložený – zájem jako vyšší hodnotu než soukromé zájmy a individuální aktivity, nebudeme čelit soft-verzi totality? Lidé už teď na nejrůznější pravidla hodně nadávají a vnímají je nikoli jako ochranu, nýbrž jako omezení…

Ano, to je „otázka za milión“ a je velmi složité na ni odpovědět. Obecně se to snad ani nedá. V konkrétních případech je ale nutné hledat konkrétní odpovědi a i řešení v podobě zásahu státu. Uvedu opět dva příklady: Když se například objektivní analýzou zjistí, že je společensky výhodné postavit někde silnici, pak má stát možnost vyvlastnit pozemky na dané trase a silnici tam postavit na úkor určitých zájmů některých jednotlivců, aby se většina společnosti měla lépe: například aby obyvatelé blízkého města nemuseli dýchat znečištěný vzduch, mohli klidně spát a aby se větší množství lidí bez komplikací dostalo z bodu A do bodu B, což skutečně potřebují. V tomto případě jde o něco jako společenský pokrok, zlepší se tím životní úroveň mnoha lidí, nikomu to neublíží na zdraví ani na životě ani na integritě osobnosti a tak takovýto zásah státu považuji nikoli za projev diktatury, nýbrž za projev dobrého hospodaření a fungování státu. Pokud by však stát nařídil, že každá obec a každé město musí mít silniční obchvat do určitého roku a to bez ohledu na konkrétní podmínky daného místa, tak to by byl nesmysl a projev hloupé, případně i despotické vlády.

Vy jste ale měla na mysli asi spíše příklady opačného rázu, kdy nějaké nařízení státu tvářící se jako nařízení na ochranu přírody a životního prostředí brání některým soukromým zájmům nebo nařizují některá opatření plošně všem bez výjimky. Tady je zapotřebí skutečně fungující demokracie a právního státu, aby se vždy v konkrétních případech a) vydávala rozhodnutí a nařízení státu dle nejlepších a nejnovějších poznatků dané problematiky, b) aby se k tomu mohla vyjádřit veřejnost a aby byla veřejnost dostatečně informovaná o příčinách, průběhu i důsledcích daného opatření a aby byl na názor veřejnosti brán zřetel a c) aby bylo zajištěno, že v případě, že se ukáže, že dané nařízení bylo chybné, popřípadě dokonce škodlivé, tak bude možné toto nařízení velmi rychle zrušit nebo nahradit lepším (ne horším). Tento proces si dovolím tvrdit funguje jen někde a jen zčásti.

Pokládáte současnou legislativu – při efektivním využívání všech zákonných možností – za dostatečnou jak pro ochranu krajiny, tak pro to, abychom mohli krajinu postupně proměňovat žádoucím směrem? Chybí nám legislativní nástroje, nebo dobrá vůle?

Momentálně nám skutečně chybí obojí. Dobrá vůle v tom, že naši vysocí představitelé (v národním i celosvětovém měřítku), kteří mají pravomoc rozhodovat o věcech, které se týkají nás všech, nemají o ochranu přírody a krajiny příliš velký zájem. A bohužel ani široká veřejnost ještě stále nepovažuje tyto otázky za prioritní. A legislativa pokulhává v tom, že neexistuje jasně definované krajinné plánování a současný stav právních předpisů i nadále umožňuje na většině ploch naší krajiny hospodařit takovým způsobem, který nejen konkrétní území značně poškozuje, ale má nevratné destruktivní účinky i na ostatní a vzdálené složky našeho životního prostředí a potažmo tak i na zdraví a kvalitu života nás všech. Jako příklad uvedu velkoplošné hospodaření na orné půdě a používání velkého množství pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv, což značně poškozuje půdu, vodu a dokonce i klimatické podmínky v daném území.

Jak si v péči o krajinu stojí v evropském měřítku Česká republika?

To je poměrně zajímavé. Pokud jde o ochranu zvláště chráněných území jako jsou národní parky, přírodní rezervace a podobně, byli jsme jedni z prvních v Evropě a i dnes se péčí o tyto plochy můžeme řadit k evropské „horší špičce“ nebo „lepšímu průměru“. Také v ochraně ostatní krajiny jsme byli pro mnohé země vzorem a to zavedením a uzákoněním Ochrany územních systémů ekologické stability krajiny v r. 1992. Od té doby se však ochrana krajiny ve vyspělých evropských zemích posunula o velký kus dále, resp. postupuje rychleji než u nás. Například v oblastech revitalizace a ochrany údolních niv vodních toků, hospodaření s dešťovou vodou nebo zapojení veřejnosti do plánování procesů v krajině jsou v Rakousku nebo ve Skandinávii mnohem dále než my v České Republice.

Co Vás při Vaší práci nejvíce trápí a v čem naopak spatřujete důvod k radosti?

Prvním důvodem k radosti je ta práce samotná, viz naše „filozofování“ v úvodu tohoto rozhovoru, kdy je pro mě ctí a radostí podílet se na ochraně Božího stvoření, resp. tvořit něco nového a krásného a fungujícího pro lidi i pro přírodu a možnost pracovat v tomto krásném prostředí naší krajiny. Co by naopak bylo dobré zlepšit, jak už jsem řekl, je nedostatečná legislativa i například špatné nastavení pravidel a dotací pro zemědělce a lesní hospodáře, kdy současné podmínky umožňují doslova drancování naší orné půdy a její ničení takovým způsobem, že i v blízké budoucnosti by již mohla krajina v určitých místech ztratit svou úživnou hodnotu. Tak vytváříme podmínky pro vznik velkých problémů co se týče zásobování potravinami a pitnou vodou pro příští generace, případně již i pro nás. A s tím souvisí i zatím poměrně nedostatečná prestiž krajinného plánování u většiny veřejnosti i u vlivných osob a politiků, případně i odborné veřejnosti.

 

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová