Životopisné medailonky:
JUDr. Josef Plocek /* 8.3.1925 v Praze/
Josef Plocek (JP) je katolický laický aktivista a člen Konfederace politických vězňů; zasloužilý emeritní člen Pracovní skupiny pro sociální otázky SO ČBK, který se i přes vysoký věk a omezenou pohyblivost věnuje osvětové publikační aktivity určené pro vzdělávání Křesťanských seniorů a členů KDU-ČSL (na webových stránkách pro Prahu 1 byly zveřejněny desítky textů z oblasti právní a politické filosofie, národního hospodářství, sociální politiky i teorie poznání – vždy promýšlené z perspektivy sociálního učení církve). Jako český katolický laický aktivista byl vyznamenán „Řádem T.G.M. IV.třídy“ (2012).
Už jako student si přivydělával výukou katolického náboženství (katecheta na základních a měšťanských školách v Praze Podolí a Bráníku). Svá protektorátní gymnaziální studia nemohl po výslechu na gestapu řádně dokončit, urychlená „válečná maturita“ následovala až po roce 1945; poté zkrácené, avšak řádně absolvované studium národního hospodářství na Právnické fakultě UK a navazující studium filosofie a sociologie na Filosofické fakultě UK – opět ve zrychleném tempu. Více než devět let (1951–60) strávil JP jako „mukl“ – vězeň v několika dolech (Horní Slavkov, Jáchymov, Příbram), odsouzen byl jako vatikánský špión (za předávání informací o stavu a pronásledování církve po r.1948) O této fázi „univerzit“ se lze dočíst v jeho pamětech (vydaných později (1982) v samizdatu) Spadla klec…a co bylo dál, dnes dostupných na stránkách „Praha 1 KDU.cz. soubory/PAMĚTI/“. Je příznačné, že ani za zdmi kriminálu neopouštěla JP touha po teoretickém poznání, k němuž dostal vlohy: získává zde „lekce“ z právní filosofie od jednoho z posledních žáků věhlasného brněnského profesora Weyra. Po propuštění z vězení pracuje JUDr. Plocek v manuálních profesích až do své rehabilitace (1975).
Po zbytek normalizačního režimu dává JP k dispozici svou kvalifikaci a službu ve prospěch svých druhů – politických vězňů, i církve (Arcibiskupství pražské, samizdat Poměr mezi církví a státem, r.1988). Po roce 1989, už ve věku důchodce, začíná JP závěrečnou, ale vlastně i nejdelší a nejplodnější část svého života. S mladickou vervou se pouští do studia knih pro něj dosud nedostupných, podílí se na práci Konfederace politických vězňů, Společnosti pro církevní právo, Křesťanských seniorů a zapojuje se do práce na poli katolické sociální nauky. Na konferenci ke 110. výročí Borských tezí (1993) v Boru u Tachova se setkává s budoucími členy týmu připravujícího list k sociálním otázkám Pokoj a dobro, a v tomto týmu reprezentuje spolu s doc. Jiřím Vackářem a Dr. Aloisem Rozehnalem kontinuitu katolické laické aktivity před komunistickým převratem (Katolická akce, Česká liga akademická jako předchůdkyně dnešní České křesťanské akademie, která svou příslušnou sekcí práci týmu zabezpečovala i po formální stránce; působil v Mariánské družině, Orlu a Lidové straně). Ve veřejných diskuzích vyvolaných listem představoval JP jednu z klíčových osobností.
Životní příběh JP je příběhem neobyčejné mravní integrity a odolnosti vůči dvěma totalitním režimům, přičemž těžištěm a zdrojem zde byla a je žitá víra a věrnost církvi. JP svým životem prokázal nezdolnou touhu po poznání a snahu rozvíjet hřivny svěřené Bohem i přes všechny překážky a nepřízně doby. Takto nabytou a oběťmi tvrdě zaplacenou moudrost předával Josef Plocek dál k prospěchu církve a národa.
Ing. Luděk Rychetník, CSc. /*14.9.1933 v Č. Budějovicích/
Ing. Luděk Rychetník (LR) je původně absolventem oboru ekonomické statistiky na ČVUT a VŠE v Praze, kde působil 13 let jako odborný asistent na katedrách statistiky a vědeckého programování. Po srpnu 1968 s rodinou emigroval. Dva roky působil v ekonometrickém výzkumu na St. Antony College v Oxfordu, další dva roky učil na Brooks University v Oxfordu a poté 25 let, až do odchodu do penze, na University of Reading. Je ženat s Marií rozenou Roubalovou, mají dvě dospělé děti, dceru Lucii a syna Jana. Má české a britské občanství, je člověkem dvojího domova, pražských Vršovic a oxfordské čtvrti Wolvercote. Současně je věrným služebníkem univerzální katolické církve, „dělníkem na poli katolické sociální nauky“ a členem Pracovní skupiny pro sociální otázky při ČBK.
Emigrace se pro LR stala mimo jiné impulsem ke dvojí konverzi: duchovní a vědecké. Výuka sociální statistiky na kateře sociologie byla doprovázena sledováním přednášek z teologie; spolu s „objevem“ katolické sociální nauky dochází k rozšíření vědeckého obzoru exaktního ekonoma o perspektivu křesťanské sociální etiky a posléze i o studium otázek politologických a státoprávních. LR se stal výjimečnou osobností schopnou integrálního vhledu do problémů soudobé společnosti.
Po roce 1989 se LR zapojil do obnovy života katolické církve ve staré vlasti i do budování společenských věd na Univerzitě Karlově (např. nezištně dovážel literaturu). Stal se členem a posléze členem předsednictva hnutí Křesťan a práce, a tím i pravidelným přednášejícím na každoročních seminářích tohoto hnutí na Velehradě, dokonce jejich programovým spolutvůrcem. Podobně účinkoval na dvou mezinárodních konferencích k výročí Borských tezí v Boru u Tachova. Stal se členem týmu připravujícího list k sociálním otázkám v České republice Pokoj a dobro i aktivním účastníkem veřejných diskuzí, které list vyvolal. Díky své jazykové vybavenosti pomáhal s terminologickou redakcí anglického překladu tohoto listu (Peace and Good).
Jedním z ústředních témat se pro LR stala sociální nauka církve, jejímž úhelným kamenem je společné dobro. „Common Good“ byl také název sociálního listu biskupů Anglie a Walesu, rovněž jeden ze zdrojů inspirace i pro naše české podmínky. LR se stal u nás „heroldem společného dobra“, který hájil tento princip proti neporozumění „zleva“ i „zprava“, přednášel na toto téma v Břevnovském klášteře pro Opus Bonum, a také jeho reflexe uvádějící zimní číslo časopisu Sociální práce/Sociálna práca /4/2014/ je tematicky koncentrována na „sociální spravedlnost“ z perspektivy společného dobra, jak mu rozumí katolická sociální nauka. Společné dobro chápe jako jediný důvod pro existenci státu a normativně vzato výlučný cíl a ospravedlnění politiky jako takové. Moudrosti, umění a vědě „jak vládnout sami sobě“ věnoval LR knižní monografii Svobodný řád, (nakl. Vyšehrad), kterou r. 2014 prezentovala i Česká manažerská asociace na půdě Parlamentu České republiky.
Knihu Svobodný řád dedikoval LR památce svého otce, JUDr. Ludvíka Rychetníka, který byl jako soudce okresního soudu v Č. Budějovicích zatčen gestapem v září 1944; byl uvězněn a zemřel v koncentračním táboře Terezín těsně před koncem války. Důvodem zatčení byla příprava poválečné městské samosprávy a pomoc dříve zatčeným, tedy snaha o budování „svobodného řádu“. LR přišel o svého otce ve věku 12 let a pravidla svobodného řádu se pak po válce učil chápat ve skautském oddílu, který mu pomáhal vyrovnat se se ztrátou otce. Internalizovaným hodnotám svobodného řádu zděděným a získaným z těchto zdrojů zůstává LR věrný i po své osmdesátce a předává je s překvapující hloubkou a duševní svěžestí – jak o tom svědčí jeho čerstvá recenze nakladatelského počinu SO ČBK, publikace Farnost sv. Prekéra. Existují rodiny, které trpěly a přinášely oběti v obou totalitních režimech, jimiž bylo dáno naší zemi projít. A existují lidé, kteří byli těmito zkouškami jen posíleni v odhodlání pro kultivaci národa. K takovým vzácným lidem patří i Luděk Rychetník.
