Čtvrtá kapitola - dokončení

Radost a krása

126. V manželství je třeba pečovat o radost z lásky. Když je snaha o slast poznamenána nutkavostí, uzavře se do jednostrannosti a nedovoluje nacházet další druhy uspokojení. Zato radost rozšiřuje schopnost mít z něčeho požitek a umožňuje nacházet potěšení v různých skutečnostech, a to i v těch obdobích života, kdy tělesná rozkoš vyhasíná. Proto svatý Tomáš řekl, že slovem „radost“ označujeme rozšiřování srdce.^[1] Radost v manželství, kterou lze zažívat také v bolesti, zahrnuje přijetí skutečnosti, že manželství je nutná kombinace radostí a námah, napětí a odpočinku, utrpení a osvobození, uspokojení a hledání, obtíží a potěšení, stále na cestě přátelství, které manžele vede k péči jednoho o druhého, když si „prokazují vzájemnou pomoc a službu“.^[2]

127. Přátelská láska se nazývá „caritas“, když vnímá „vznešenou hodnotu“ druhého a váží si jí.^[3] Krása – „vznešená hodnota“ druhého, která není totožná s jeho fyzickou nebo psychickou atraktivitou – nám dovoluje vychutnávat posvátnost druhé osoby bez pudové nutnosti ji vlastnit. V konzumní společnosti se oslabuje estetické cítění, a tím mizí radost. Všechno existuje jen k tomu, aby se kupovalo, aby bylo vlastněno a spotřebováváno; také lidské osoby. Něha je ale projev té lásky, která se osvobozuje od sobecké touhy po sobeckém vlastnění. Přivádí nás k tomu, že před člověkem takřka pociťujeme chvění z nesmírné úcty a určitého strachu, abychom mu neuškodili nebo ho nepřipravili o jeho svobodu. Láska k druhému zahrnuje tuto chuť kontemplovat a oceňovat to, co je na jeho osobním bytí krásné a posvátné, což existuje nezávisle na mých potřebách. To mi dovoluje hledat jeho dobro, i když vím, že ho nemohu vlastnit, nebo když se mi stane fyzicky nepříjemný, agresivní nebo obtížný. Proto platí: „z lásky, skrze niž má jeden druhého v oblibě, vyplývá, že ho obdarovává zdarma.“^[4]

128. Estetická zkušenost lásky se vyjadřuje v pohledu, který kontempluje druhého jako cíl sám o sobě, i když je nemocný, starý nebo postrádá smyslovou přitažlivost. Pohled, který vyjadřuje ocenění, je nesmírně důležitý, a skrblit jím je obvykle škodlivé. Kolik věcí jen manželé a děti někdy udělají pro to, aby si jich druzí všimli a vážili si jich! Mnoho zranění a krizí vzniká v okamžiku, kdy se na sebe přestaneme dívat. Právě to vyjadřují některé stížnosti a nářky, které slyšíme v rodinách: „Můj muž se na mě nepodívá, zdá se, že jsem pro něho neviditelná.“ „Dívej se, prosím tě, na mě, když s tebou mluvím.“ „Moje žena se už na mě nepodívá, má už teď oči jen pro děti.“ „U nás doma už nikoho nezajímám, oni mě už ani nevidí, jako bych neexistoval.“ Láska otevírá oči a dovoluje za vším ostatním uvidět, jakou hodnotu má lidská bytost.

129. Radost z této kontemplativní lásky je třeba pěstovat. Jelikož jsme stvořeni k lásce, víme, že neexistuje větší radost než sdílet dobro: „Dej a ber a bav se“ (Sir 14,16). Nejsilnější radosti v životě vznikají tehdy, když můžeme způsobit štěstí druhým jako předchuť nebe. Připomeňme si krásnou scénu z filmu Babettina hostina, kde se štědré kuchařce dostane uznalého objetí a chvály: „Jak jen budeš blažit anděly!“ Jak je milá a útěšná radost připravovat potěšení druhým a vidět, jak se z něj radují. Tato blaženost, plod bratrské lásky, není samolibost marnivého člověka, který vidí jen sebe, ale blaženost milujícího člověka, který se těší z dobra milovaného – blaženost, jež se přelévá na druhého, a tak nese dobré ovoce.

130. Na druhé straně se radost obnovuje v bolesti. Jak říkal svatý Augustin: „čím větší nebezpečí hrozilo v bitvě, tím větší je radost z triumfu.“^[5] Když manželé trpěli a společně bojovali, mohou potom poznat, že to stálo za to, protože získali něco dobrého, něčemu se společně naučili, nebo si mohou víc vážit toho, co mají. Jen málo lidských radostí je tak hlubokých a vzrušujících, jako když dva lidé, kteří se milují, dosáhli něčeho, co je stálo mnoho sdílené námahy.

Uzavřít sňatek z lásky

131. Mladým lidem chci říct, že nic z toho všeho nepřijde zkrátka, když láska přijme formu manželství. Jejich spojení nachází v této instituci způsob, kterým se zajišťuje jeho stálost a reálný a konkrétní růst. Je pravda, že láska je něco mnohem víc než vnější souhlas nebo forma manželské smlouvy. Je ale také pravda, že rozhodnutí dát manželství ve společnosti viditelnou podobu včetně určitých závazků ukazuje na jeho význam: vypovídá o vážnosti ztotožnění se s druhým, značí překonání mladistvého individualismu a vyjadřuje pevné rozhodnutí, že jeden chce patřit druhému. Uzavření manželství je způsob vyjádření toho, že člověk skutečně opustil rodné hnízdo, aby spřádal jiné pevné svazky a přijal novou odpovědnost k jiné osobě. To je mnohem hodnotnější než pouhé spontánní partnerství za účelem vzájemného užitku, což by bylo privatizací manželství. Manželství jako společenská instituce chrání a formuje vzájemný závazek ke zrání v lásce, aby rozhodnutí se pro druhého nabývalo pevnosti, konkrétnosti a hloubky a aby mohlo současně naplnit svoje poslání ve společnosti. Proto je manželství víc než nějaká dočasná móda; má trvalý význam. Jeho podstata je zakořeněna přímo v přirozenosti lidské osoby a v jejím společenském rázu. Zahrnuje řadu povinností, které ale přímo vyplývají z lásky, z takové rozhodné a velkodušné lásky, která je schopna odvážit se rozhodnutí do budoucnosti.

132. Rozhodnout se pro manželství je tak projevem reálné a účinné volby přetvářet dvě cesty v cestu jednu, ať se děje cokoli, a s připraveností přijmout jakoukoli výzvu. Vzhledem k závažnosti tohoto veřejného závazku lásky to nesmí být rozhodnutí ukvapené, ale z téhož důvodu ho nelze odkládat na neurčito. Zavázat se druhému výlučně a definitivně s sebou vždycky nese určitou dávku rizika a odvahy. Odmítání takového závazku je sobecké, zištné a nízké. Vyjadřuje neschopnost uznat práva druhého a ukázat ho společnosti jako někoho, kdo je hoden být bezpodmínečně milován. Na druhé straně ti, kdo jsou opravdu zamilováni, mají sklon ukazovat svou lásku druhým. Láska konkretizovaná v manželské smlouvě, uzavřené před druhými, se všemi závazky, které z této institucionalizace plynou, je projevem a ochranou manželského „ano“ daného bez výhrad a neomezeně. Tímto „ano“ se druhému říká, že se může vždycky spolehnout, že nebude opuštěn ani tehdy, ztratí-li svou přitažlivost, ocitne-li se v těžkostech nebo naskytnou-li se nové možnosti potěšení či uspokojení sobeckých zájmů.

Láska, která se projevuje a roste

133. Přátelská láska spojuje všechna hlediska manželského života a pomáhá členům rodiny jít ve všech obdobích vpřed. Proto je třeba ustavičně pečovat o gesta, která tuto lásku vyjadřují bez skrblení, hojným užíváním ušlechtilých výrazů. V rodině „je nezbytné používat tři slova. To chci zopakovat. Tři slova: dovol, děkuji, odpusť. Tři klíčová slova!“^[6] „Když členové rodiny nejsou neomalení a žádají o »dovolení«, když v rodině nejsou sobci a naučí se říkat »děkuji« a když si v rodině někdo uvědomí, že udělal něco ošklivého, a umí požádat »odpusť mi«, v takové rodině je pokoj a radost.“^[7] Nebuďme skoupí v užívání těchto slov, buďme štědří a opakujme je každý den, protože „mnohé mlčení tíží, často i v rodině, mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci“.^[8] Zato vhodná slova, řečená ve správnou chvíli, chrání a živí lásku každý den.

134. To všechno se děje na cestě ustavičného růstu. Tato zvláštní forma lásky, kterou je manželství, je povolána k trvalému zrání, a proto je na ni třeba vztáhnout to, co svatý Tomáš Akvinský řekl o lásce ve formě caritas: „Láska [caritas] z důvodu své přirozenosti není omezena v růstu, protože má účast na nekonečné lásce, kterou je Duch Svatý. […] Ani ze strany subjektu jí nelze klást meze, protože tím, jak roste láska, roste tím víc také schopnost k dalšímu růstu.“^[9]
Svatý Pavel mocně vybízel: „A ve vás ať Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem“ (1 Sol 3,12); a dodává: „O bratrské lásce […] vás povzbuzujeme, bratři, abyste v tom byli stále horlivější!“ (1 Sol 4,9-10). A ještě něco víc. O manželskou lásku nelze pečovat především mluvením o její nerozlučnosti jako povinnosti nebo pouhým opakováním nauky, ale tím, že se bude posilovat ustavičným růstem, který je podněcován milostí. Láska, která neroste, se začíná ocitat v nebezpečí, a růst můžeme jenom tak, že odpovídáme na Boží milost více skutky lásky, častějšími, velkodušnějšími, něžnějšími a radostnějšími gesty náklonnosti. Manžel a manželka „zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji ji dosahují“.^[10] Dar božské lásky, který se rozlévá na manžele, je současně výzvou k tomu, aby tento dar milosti neustále rozvíjeli.

135. Různé fantazie o idylické a dokonalé lásce jsou neužitečné, protože postrádají podněty k růstu. Idea nebeské lásky na zemi opomíjí, že to nejlepší má teprve přijít, ono víno uzrálé v průběhu času. Biskupové z Chile připomněli: „Neexistují dokonalé rodiny, které nám představuje klamná a konzumní reklama. V nich neubíhají roky, neexistují nemoci, bolest, smrt […]. Konzumní reklama předvádí iluzi, která nemá nic společného se skutečností, s níž se musejí dennodenně setkávat otcové a matky rodin.“^[11] Mnohem zdravější je přijmout realisticky omezení, výzvy a nedokonalosti a popřát sluchu volání ke společnému růstu, ke zrání v lásce a k pěstování pevného spojení, ať se děje cokoli.

Dialog

136. Přednostní a nezbytný způsob, jak lásku v manželském a rodinném životě žít, projevovat a přivádět ke zralosti, je dialog. Vyžaduje ale dlouhý a náročný proces učení se. Muži a ženy, dospělí a mladiství, mají odlišné způsoby komunikace, používají rozdílný druh mluvy a řídí se jinými vzorci jednání. Způsob kladení otázek a odpovídání, používání tónu, načasování a mnohé další činitele mohou ovlivnit komunikaci. Kromě toho je vždycky potřebné rozvíjet postoje, které jsou projevem lásky a propůjčují dialogu autentičnost.

137. Udělat si na sebe čas, hodnotný čas, který spočívá v trpělivém a pozorném naslouchání, dokud druhý nevyjádří všecko, co potřeboval sdělit. To vyžaduje ovládat se a nezačít mluvit dřív, než je to vhodné. Místo okamžitého sdělování vlastního mínění a dávání rad je třeba se ujistit, že jsem poslouchal všecko, co měl druhý zapotřebí mi říct. K tomu patří setrvání ve vnitřním mlčení, abych mohl naslouchat bez hluku v srdci a mysli: oprostit se od všeho spěchu, odložit stranou své potřeby a neodkladné záležitosti, vytvořit prostor. Častokrát jeden z manželů nepotřebuje nějaké řešení svých problémů, ale jen chce, aby se mu naslouchalo. Musí vnímat, že je pochopena jeho bolest, zklamání, strach, hněv, naděje, sen. Jak často slýcháme tyto nářky: „Neposlouchá mě. Když už se zdá, že ano, myslí ve skutečnosti na něco jiného.“ „Mluvím a přitom cítím, že jen čeká, až už skončím.“ „Když mluvím, snaží se změnit téma nebo mi rychle odpovídá, aby už konverzace skončila.“

138. Rozvíjejte schopnost dávat druhému skutečnou důležitost. To znamená přiznávat hodnotu jeho osobě, uznávat, že má právo na existenci, na to, aby myslel svým způsobem a aby byl šťastný. Nikdy se nesmí podceňovat význam toho, co druhý říká nebo na co si stěžuje, i když je nezbytné vyjádřit také svůj vlastní pohled. Základem je tu přesvědčení, že všichni mají něco, čím mohou přispět, protože mají jiné životní zkušenosti, vidí věci z jiného hlediska, uvažovali o jiných starostech a mají jiné schopnosti a intuice. Je možné uznat pravdu druhého, důležitost jeho nejhlubších starostí a pozadí toho, co říká, a to i za agresivními slovy. Proto je třeba se snažit vžít se do jeho kůže a chápat hloubku jeho srdce, rozpoznat, co ho dokáže nadchnout, a uchopit tuto vášeň jako východisko k prohloubení dialogu.

139. Je třeba otevřenosti mysli, abychom se neuzavírali do několika utkvělých myšlenek, a pružnosti k obměňování nebo doplňování vlastních názorů. Je možné, že z mých myšlenek a z myšlenek druhého může vzniknout nová syntéza, která obohatí nás oba. Jednota, o niž je správné usilovat, není uniformnost, ale „jednota v různosti“ nebo „smířená různost“. V tomto obohacujícím stylu bratrského společenství se různí lidé setkávají, respektují se a váží si jeden druhého, a přitom si uchovávají různé odstíny a důrazy, které obohacují společné dobro. Je zapotřebí se osvobodit od povinnosti být stejní. A k tomu je třeba také určité chytrosti, abychom včas postřehli „interference“, které by jinak narušily průběh rozhovoru. Tak například můžeme rozpoznat špatné emoce, jež se mohou vynořit, a ty je třeba relativizovat, aby nezatěžovaly komunikaci předsudky. Důležitá je schopnost vyjádřit to, co člověk cítí, aniž by druhého zraňoval; používat jazyk a způsob řeči, které mohou být druhým snadno přijaty nebo tolerovány, i když se sděluje náročný obsah; vyslovit svou kritiku, aniž si člověk vybije hněv mstivým způsobem, a vyhýbat se moralizujícímu jazyku, jehož výlučným záměrem je druhého napadat, ironizovat, obviňovat a zraňovat. Mnohé diskuse v manželském páru se vedou o zcela banálních otázkách. Někdy se jedná o maličkosti, které nejsou důležité, ale to, co popuzuje, je způsob vyjadřování nebo postoj, který člověk v dialogu zaujme.

140. Projevujte druhému pozornost a náklonnost. Láska překonává ty nejtěžší překážky. Když můžeme někoho milovat nebo když vnímáme, že jsme druhým milováni, dokážeme lépe pochopit, co chce vyjádřit a vysvětlit nám. Překonávejte křehkost, která nás vede ke strachu z druhého, jako by byl naším „konkurentem“. Velmi důležité je zakládat svoji jistotu na pevných rozhodnutích, přesvědčeních a hodnotách, a ne na tom, že vyhráváme v diskusích nebo že nám bylo dáno za pravdu.

141. A nakonec uznejme, že má-li být dialog přínosný, je třeba mít co říct, což vyžaduje mít vnitřní bohatství, které se živí četbou, osobním uvažováním, modlitbou a zájmem o společnost. V opačném případě se rozhovory stávají nudnými a bezobsažnými. Když oba manželé zanedbávají péči o svého ducha a nemají rozmanité vztahy s jinými lidmi, stává se rodinný život endogamní a dialog se ochuzuje.

Vášnivá láska

142. 2. vatikánský koncil učí, že manželská láska „zahrnuje dobro celého člověka; je tudíž schopna dodat tělesným i duševním projevům zvláštní důstojnost a povýšit je na prvky a známky příznačné pro manželské přátelství“.^[12] K tomu, aby láska byla symbolem spojení lidského srdce s Bohem, nestačí z nějakého dobrého důvodu milovat bez potěšení a bez vášně: „Všichni mystikové potvrzují, že symboly nadpřirozené lásky a nebeské lásky, které hledají, nacházejí víc v manželské lásce než v přátelství nebo v dětských citech či v oddanosti nějaké věci. Důvod toho je právě v její celistvosti.“^[13] Proč se tedy nyní nezastavit a nepohovořit o citech a sexualitě v manželství?

Svět emocí

143. Touhy, city, emoce, to, co klasici nazývali „vášněmi“, mají v manželství významné místo. Probouzejí se tam, kde se „druhý“ stává přítomným a plným účastníkem mého osobního života. K povaze každého živého jsoucna náleží tíhnout k jiné skutečnosti a tento sklon s sebou vždy nese základní afektivní projevy: potěšení nebo bolest, radost nebo smutek, něžnost nebo strach. Jsou předpokladem té nejzákladnější psychické činnosti. Člověk je na této zemi živou bytostí a všecko, co dělá a o co usiluje, doprovázejí vášně.

144. Ježíš jako pravý člověk prožíval skutečnosti emotivně. Proto ho bolelo odmítnutí Jeruzaléma (srov. Mt 23,37), až ho to dohnalo k slzám (srov. Lk 19,41). Stejně zakoušel soucit s trpícími lidmi (srov. Mk 6,34). Když viděl, jak druzí pláčou, dojímalo ho to a znepokojovalo (srov. Jan 11,33), při smrti přítele dokonce sám plakal (srov. Jan 11,35). Tyto projevy jeho citlivosti ukazují, až do jaké míry bylo jeho lidské srdce otevřeno pro druhé.

145. Zakoušet emoci není samo o sobě mravně dobré ani špatné.^[14] Začít po něčem toužit nebo něco odmítat není ani hříšné, ani zavrženíhodné. O tom, co je dobré nebo zlé, rozhoduje úkon člověka, který bývá podnícen nebo doprovázen nějakou vášní. Ale když někdo svoje pocity živí, vyvolává je a následně kvůli nim páchá zlé skutky, pak zlo spočívá v jeho rozhodnutí je živit a v samotných zlých skutcích, které následují. Podobně zakoušet náklonnost k někomu není samo o sobě dobro. Jestliže s touto náklonností naložím tak, že si toho člověka zotročím, můj cit bude sloužit mému sobectví. Myslet si, že jsme dobří jen proto, že „něco cítíme“, je obrovský klam. Jsou lidé, kteří se cítí schopnými velké lásky jen proto, že mají velkou potřebu afektu, ale nejsou schopni bojovat za štěstí druhých a žijí zavřeni do svých tužeb. V takovém případě se city odchylují od velkých hodnot a zakrývají sebestřednost, která brání rozvíjení zdravého a šťastného rodinného života.

146. Na druhé straně jestliže vášeň provází svobodný úkon, může ukázat hloubku daného rozhodnutí. Manželská láska způsobuje, že se celý emoční život stává dobrem pro rodinu a slouží společnému životu. Rodina dospívá ke zralosti tehdy, když se emoční život jejích členů promění v citlivost, která neovládá ani nezatemňuje velká základní rozhodnutí a hodnoty, ale pro dobro všech chrání svobodu každého jedince,^[15] z ní vyrůstá, obohacuje ji a činí ji krásnější a harmoničtější.

Bůh miluje radost svých dětí

147. To vyžaduje pedagogickou cestu, proces, jehož součástí je odříkání. Toto přesvědčení církve bylo mnohokrát odmítnuto, jako by odporovalo lidskému štěstí. Benedikt XVI. zachytil tuto diskusi velmi jasně: „Nečiní snad církev prostřednictvím svých přikázání a zákazů pro nás hořkým to, co je nejkrásnější záležitostí života? Nevztyčuje značky se zákazem vstupu právě tam, kde pro nás Stvořitel připravil radost, a nabídl tak štěstí, které nám umožňuje okoušet předchuť čehosi božského?“^[16] A odpověděl, že ačkoli v křesťanství nechybělo scestné přehánění nebo asketické úchylky, v oficiálním učení církve, věrném Písmu svatému, se nenachází „zavržení erótu jako takového, nýbrž vyhlášení války proti jeho ničivému znetvoření. Falešné zbožštění erótu, […] jej připravuje o jeho důstojnost, činí jej nelidským.“^[17]

148. Výchova emotivity a instinktů je nezbytná a za tím účelem je někdy nutné ukládat si omezení. Výstřelky, nedostatek ovládání se, posedlost jen jedním druhem potěšení vede k oslabení a onemocnění samotného potěšení^[18] a ničí rodinný život. Ve skutečnosti lze s vášněmi kráčet krásnou cestou, což znamená stále víc je zaměřovat k darování sebe a k plné seberealizaci, která obohacuje osobní vztahy uvnitř rodiny. Neznamená to zříkat se okamžiků intenzivní radosti,^[19] ale přijmout je a začlenit do přediva dalších momentů velkodušného darování se, trpělivé naděje, nevyhnutelné únavy a snahy o ideál. To všechno je život v rodině a zaslouží si, aby se žil v celistvosti.

149. Některé duchovní směry trvají na tom, že je třeba se zbavit touhy, čímž se člověk osvobodí od bolesti. My ale věříme, že Bůh miluje radost člověka, že všechno stvořil, „abychom to mohli užívat“ (1 Tim 6,17). Nechme se unášet radostí z jeho něhy, když nás vyzývá: „Synu, máš-li něco, dopřej si […]. Nezbavuj se přítomného dobra“ (Sir 14,11.14). Také manželský pár odpovídá na Boží vůli, když se řídí tímto pozváním Bible: „V den štěstí buď dobré mysli“ (Kaz 7,14). Jde jen o to mít svobodu, abychom přijali, že potěšení se v různých chvílích života projevuje také jinými formami podle potřeb vzájemné lásky. V tom smyslu lze chápat některé východní učitele, kteří kladou důraz na rozšiřování vědomí, abychom neuvízli v příliš omezené zkušenosti, která by uzavírala perspektivy. Toto rozšiřování vědomí není popřením nebo zničením touhy, nýbrž jejím rozšířením a zdokonalením.

Erotický rozměr lásky

150. To vše nás přivádí k pojednání o sexuálním životě manželů. Sexualitu stvořil sám Bůh a ona je podivuhodným darem jeho tvorům. Když ji člověk zušlechťuje a zamezuje jejím bezuzdným projevům, brání tak tomu, aby došlo „k ochuzení její autentické hodnoty“.^[20] Svatý Jan Pavel II. odmítl názor, že učení církve vede k „popírání hodnoty lidské sexuality“ nebo že ji pouze toleruje „z nutnosti plození potomstva“.^[21] Sexuální potřeby manželů nejsou předmětem pohrdání a „žádným způsobem se tyto potřeby nezpochybňují“.^[22]

151. Těm, kdo se obávají, že výchova vášní a sexuality překáží spontánnosti pohlavní lásky, odpovídá svatý Jan Pavel II. tak, že člověk je „povolán k plné a zralé spontánnosti ve vztazích“, a ta „je postupně získávaným plodem moudrého rozlišování podnětů vlastního srdce“.^[23] Je to něco, co je třeba si osvojovat, proto každý člověk „se musí vytrvale a důsledně učit, jaký význam má lidské tělo“.^[24] Sexualita není prostředek potěšení nebo zábavy, protože je řečí mezi dvěma lidmi, kde druhý je brán vážně s jeho posvátnou a nedotknutelnou hodnotou. Tak „se lidské srdce stane účastným jiné spontánnosti“.^[25] V tomto kontextu se erotika jeví jako zvláštní lidský projev sexuality. Lze v ní objevit „snubní význam těla a pravou hodnotu daru“.^[26] Ve svých katechezích o teologii lidského těla svatý Jan Pavel II. učil, že pohlavní tělesnost „není jen pramenem plodnosti a plození života“, nýbrž má také „schopnost vyjádřit lásku: právě tu lásku, kterou se člověk jako osoba stává darem“.^[27] Nejzdravější podoba erotiky, byť je spojena s touhou po rozkoši, předpokládá uctivý úžas, a proto může humanizovat pudy.

152. Erotický rozměr lásky tedy nemůžeme v žádném případě považovat za připuštěné zlo nebo břemeno, které se musí nést pro dobro rodiny, ale je to Boží dar, který činí setkání manželů krásným. Protože tu jde o vášeň zušlechtěnou láskou, která obdivuje důstojnost druhého, stává se „plným a čirým potvrzením lásky“, která nám ukazuje, jakých obdivuhodných věcí je schopno lidské srdce, a tak na chvíli „dává zakusit, jak zdařilá je lidská existence“.^[28]

Násilí a manipulace

153. V kontextu tohoto kladného pohledu na sexualitu je vhodné rozvinout toto téma v jeho celistvosti a se zdravým realismem. Nemůžeme totiž přehlížet mnohé případy, kdy dochází k odosobnění sexuality a k jejímu patologickému užívání, takže „se stává stále víc příležitostí a nástrojem potvrzování vlastního já a sobeckého uspokojování vlastních tužeb a pudů“.^[29] V této době hrozí veliké nebezpečí, že také sexualita bude ovládána otravnou mentalitou „použij a zahoď“. S tělem druhého je často zacházeno, jako by to byla věc, kterou si člověk ponechává, dokud mu poskytuje uspokojení, ale když mu přestane být atraktivní, opovrhne jí. Což je možné stále ignorovat nebo tajit různé formy ovládání, arogance, zneužívání, zvrhlosti a sexuálního násilí, které jsou důsledkem znetvořeného smyslu sexuality a u kterých důstojnost druhých a volání po lásce mizí v hrobě nízkého sobectví?

154. Není zbytečné připomenout, že také v manželství se sexualita může stát zdrojem utrpení a manipulace. Proto musíme jasně zdůraznit, že „manželský styk vnucený jednomu z manželů bez ohledu na jeho stav a na jeho oprávněná přání není pravým projevem lásky a popírá i to, co od manželů právem vyžaduje mravní řád“.^[30] Samy úkony sexuálního spojení manželů odpovídají povaze sexuality chtěné Bohem, jsou-li „prováděny způsobem hodným člověka“.^[31] Proto svatý Pavel napomínal: „Nikdo ať v té věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra“ (1 Sol 4,6). I když psal v době, ve které vládla patriarchální kultura, v níž žena byla považována za zcela podřízenou muži, přesto učil, že sexualita musí být otázka, o které spolu manželé hovoří: mluvil o možnosti odložení sexuálního života na určitou dobu, ale „po vzájemné dohodě“ (1 Kor 7,5).

155. Svatý Jan Pavel II. vyslovil velmi jemné varování, že muž a žena jsou „ohrožováni nenasytností“.^[32] Jsou totiž povoláni ke stále pevnějšímu spojení, ale hrozí nebezpečí, že budou chtít zrušit rozdíly a nezbytný odstup, který mezi nimi je. Každý z nich má svou vlastní a neopakovatelnou důstojnost. Když se to vzácné vzájemné patření jednoho druhému promění v nadvládu, „mění se podstatně struktura společenství v osobním vztahu“.^[33] V mentalitě nadvlády i ten, kdo ovládá druhého, začne popírat svou důstojnost^[34] a nakonec se přestane „subjektivně ztotožňovat se svým tělem“,^[35] protože ho zbavuje jakéhokoli významu. Prožívá sex jako únik od sebe samého a rezignuje na krásu tohoto spojení.

156. Je důležité mít jasno v odmítnutí jakékoli formy sexuální podřízenosti. Proto je vhodné varovat se jakékoli nesprávné interpretace textu z listu Efesanům, kde se vyžaduje, aby „ženy [byly podřízeny] svým mužům“ (Ef 5,22). Svatý Pavel se zde vyjadřuje v kulturních kategoriích své doby. My však nemůžeme přejímat tento kulturní háv, nýbrž zjevené poselství, které je v základu celého tohoto úryvku. Vraťme se k moudrému výkladu svatého Jana Pavla II.: „Láska vylučuje jakýkoliv druh podřízenosti, kvůli níž by se manželka stala služkou nebo otrokyní manžela. […] Společenství nebo jednota, kterou mají oba vytvářet skrze manželství, se uskutečňuje prostřednictvím vzájemného sebedarování, jež je zároveň vzájemnou podřízeností.“^[36] Proto je též řečeno, že „muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo“ (Ef 5,28). Biblický text ve skutečnosti vyzývá k překonání pohodlného individualismu a k životu ve vzájemnosti: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (5,21). Mezi manželi toto vzájemné „podřízení se“ nabývá zvláštního významu a chápe se jako vzájemné patření jednoho druhému na základě svobodného rozhodnutí, které se vyznačuje vlastnostmi jako věrnost, úcta a starostlivost. Sexualita je neoddělitelně ve službě tohoto manželského přátelství, protože směřuje k tomu, aby druhý mohl žít svůj život plně.

157. Ovšem odmítnutí deformací sexuality a erotiky by nás nikdy nemělo vést k jejich opovrhování nebo přezírání. Manželský ideál se nemůže utvářet jenom jako velkodušné a obětavé darování se, v němž se každý zříká všech osobních potřeb a stará se jen o to, aby prokazoval dobro druhému bez jakéhokoli zadostiučinění. Připomínáme, že pravá láska umí také od druhého přijímat, je schopná přijímat se jako zranitelná a potřebná, neodmítá přijímat s upřímnou a šťastnou vděčností tělesné projevy lásky v něžnosti, objetí, políbení a sexuálním spojení. Benedikt XVI. se v této souvislosti vyjádřil jasně: „Když člověk dychtí být pouze duchem a chce odmítat tělo jako určité dědictví živočišné povahy, pak duch i tělo ztrácejí důstojnost.“^[37] Proto „člověk nemůže žít výlučně v sestupné a dobropřejné lásce. Nemůže stále jen obdarovávat a musí také přijímat. Kdo chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar.“^[38] To v každém případě znamená, že si člověk musí připomínat, jak křehká je lidská rovnováha, že zůstává stále něco, co se brání, aby bylo zlidštěno, a co v jakékoli chvíli může znovu „propuknout“ a uvolnit ty nejprimitivnější a sobecké sklony.

Manželství a panenství/panictví

158. „Mnozí lidé, kteří žijí bez manželství, se nejen věnují své původní rodině, ale často prokazují velké služby v okruhu svých přátel, v církevních společenstvích a v profesionálním životě. […] Mnozí také uplatňují své vlohy při službě křesťanskému společenství v charitě a v dobrovolnické činnosti. Potom jsou takoví, kteří nevstupují do manželství proto, že zasvětí svůj život z lásky ke Kristu a bratřím. Jejich darováním se je rodina, církev i společnost velmi obohacena.“^[39]

159. Panenství je forma lásky. Jako znamení nám připomíná horlivost pro Království, naléhavost darovat se bez výhrad službě evangelizace (srov. 1 Kor 7,32) a je odleskem plnosti v nebi, kde „se lidé nežení ani nevdávají“ (Mt 22,30). Svatý Pavel ho doporučoval, protože očekával blízký Ježíšův příchod a chtěl, aby se všichni zaměřili jen na hlásání evangelia: „Čas je krátký“ (1 Kor 7,29). Je ale jasné, že to bylo jeho osobní mínění a jeho touha (srov. 1 Kor 7,6-8), a ne Pánův požadavek: „Pán mi nedal žádný příkaz“ (1 Kor 7,25). Současně Pavel uznával hodnotu různých povolání: „Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono“ (1 Kor 7,7). V tom smyslu svatý Jan Pavel II. potvrdil, že biblické texty „neposkytují důvod, abychom zastávali jak »podřadnost« manželství, tak »nadřazenost« panenství nebo celibátu“^[40] kvůli sexuální zdrženlivosti. Místo abychom mluvili o nadřazenosti panenství v každém ohledu, jeví se vhodné ukázat, že různé životní stavy se vzájemně doplňují, takže jeden může být dokonalejší v jednom hledisku a druhý v hledisku jiném. Alexandr z Hales například řekl, že v určitém smyslu lze manželství pokládat za vyšší než ostatní svátosti: symbolizuje totiž něco tak velikého, jako je „spojení Krista s církví nebo spojení božské přirozeností s přirozeností lidskou“.^[41]

160. Nejde tedy o to, aby „se umenšovala hodnota manželství ve prospěch zdrženlivosti“,^[42] a není tu „žádný základ pro předpokládaný protiklad […]. Jestliže se podle jisté teologické tradice hovoří o stavu dokonalosti (status perfectionis), pak se tak nečiní kvůli pouhé zdrženlivosti, nýbrž vzhledem k celému životu založenému na evangelijních radách.“^[43] Ale také člověk žijící v manželství může uskutečňovat blíženskou lásku ve velmi vysokém stupni. Pak dospívá „k dokonalosti, jež vyvěrá z lásky, prostřednictvím věrnosti duchu těchto rad. Taková dokonalost je možná a přístupná pro každého člověka.“^[44]

161. Panenství má symbolickou hodnotu lásky, která nepotřebuje vlastnit druhého, a tak odráží svobodu nebeského Království. Je to výzva manželům, aby prožívali svou snoubeneckou lásku v perspektivě definitivní lásky ke Kristu jako společnou cestu k plnosti Království. A láska manželů má zase jiné symbolické hodnoty: na jedné straně je zvláštním odleskem Trojice. Vždyť Trojice je úplná jednota, v níž ale existuje také rozdílnost. Dále je rodina christologickým znamením, protože zjevuje blízkost Boha, který sdílí život člověka, s nímž se spojuje ve vtělení, na kříži a ve vzkříšení: každý z manželů se stává „jedno tělo“ s druhým a obětuje sebe, aby s ním sdílel všecko až do konce. Zatímco panenství je „eschatologické“ znamení vzkříšeného Krista, manželství je zase „dějinné“ znamení pro ty, kteří kráčejí na zemi, znamení pozemského Krista, který přijal spojení s námi a který se vydal až k prolití vlastní krve. Panenství a manželství jsou různé způsoby lásky a musejí jimi být, protože „člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku.“^[45]

162. Celibát je vystaven nebezpečí, že se stane pohodlím svobodného stavu, který člověku nabízí možnost nezávisle měnit místo, zaměstnání a rozhodnutí, rozhodovat si sám o svých penězích a trávit čas s druhými tak, jak sám chce. V těchto případech je příklad osob žijících v manželství zvlášť výmluvný. Ti, kdo byli povoláni k panenství, mohou nacházet v některých manželských párech jasné znamení velkodušné a neochvějné věrnosti Boha jeho smlouvě, které může podnítit jejich srdce ke konkrétnější a obětavější disponibilitě. Existují osoby v manželství, které zachovávají svou věrnost i tehdy, když se jejich partner stal fyzicky nepříjemným nebo když neuspokojuje jejich potřeby, třebaže se jim nabízí mnoho příležitostí, aby byli nevěrní nebo druhého opustili. Žena může pečovat o svého nemocného manžela a tam, v blízkosti kříže, znovu opakuje „ano“ své lásky až do smrti. V této lásce se skvělým způsobem zjevuje důstojnost toho, kdo miluje, důstojnost jako odlesk lásky (caritas), protože této lásce jde víc o to, aby milovala, než aby byla milována.^[46] V mnohých rodinách se také můžeme setkat s ochotou k obětavé a něžné službě obtížným, nebo dokonce nevděčným dětem. Takoví rodiče se stávají znamením Ježíšovy svobodné a nezištné lásky. To všechno se stává výzvou osobám žijícím v celibátu, aby žili svou oddanost Božímu království s větší velkodušností a disponibilitou. Sekularizace dnes zamlžila hodnotu celoživotního svazku a oslabila smysl pro bohatství manželského darování se. Proto „je třeba prohloubit pozitivní aspekty manželské lásky“.^[47]

Proměna lásky

163. Prodlužováním života dochází k něčemu, co v minulých dobách nebylo běžné: důvěrný a vzájemný vztah se musí uchovat čtyřicet, padesát nebo šedesát let, a to s sebou nese nutnost volit si jeden druhého znovu a znovu. Jeden z manželských partnerů třeba už není tak intenzivně přitahován k druhému sexuální touhou, ale pociťuje uspokojení, že on patří své manželce a ona patří jemu, těší ho vědomí, že není sám, že má „partnerku“, která ví o všem v jeho životě a v jeho dějinách a která s ním všechno sdílí. Je mu na životní cestě společnicí, s kterou se může postavit nesnázím a těšit se z krásných věcí. Také to plodí uspokojení, které provází vlastní náklonnost manželské lásky. Nemůžeme si slíbit, že budeme mít po celý život stejné city. Ale určitě můžeme mít společný trvalý záměr, že se budeme snažit milovat se a žít společně, dokud nás nerozdělí smrt, a žít stále v bohatém důvěrném vztahu. Láska, kterou si slibujeme, převyšuje každou emoci, pocit nebo duševní stav, i když je zahrnuje. Láska je hlubší vůle k dobru s rozhodnutím srdce, které zahrnuje celou existenci. Tak manželé uprostřed nevyřešeného konfliktu, navzdory tomu, že jim v srdci víří zmatené pocity, uchovávají každý den živé rozhodnutí milovat, vzájemně si patřit, sdílet celý život a nadále se milovat a odpouštět si. Každý z nich kráčí cestou růstu a osobní proměny. Na této cestě se láska raduje v každém kroku a v každé nové etapě.

164. Během manželství dochází k proměně fyzického vzhledu, ale to není důvod k tomu, aby se umenšovala přitažlivá síla lásky. Člověk se zamiluje do celé osoby s její identitou, a ne jen do jejího těla, i když toto tělo – nezávisle na opotřebování časem – nikdy nepřestává jistým způsobem vyjadřovat osobní identitu, která si jednou získala srdce. Když ostatní lidé už nedokážou poznat krásu této osobnosti, milující manželský partner je dál schopen ji vnímat instinktem lásky, a tudíž jeho náklonnost nemizí. Potvrzuje svoje rozhodnutí patřit jí, znovu si ji volí a tuto volbu vyjadřuje věrnou blízkostí, naplněnou něhou. Vznešenost tohoto rozhodnutí probouzí díky intenzitě a hloubce volby novou formu citového nadšení v naplňování tohoto manželského poslání. Neboť „emoce vyvolaná druhou lidskou bytostí jako osobou […] nesměřuje per se [sama od sebe] k manželskému styku“.^[48] Nabývá jiných smyslových projevů. Vždyť láska „je v zásadě jediná skutečnost, i když má různé rozměry, přičemž střídavě jeden nebo druhý rozměr může vystupovat více do popředí“.^[49] Manželský svazek nachází nové podoby a vyžaduje rozhodnutí stále ho obnovovat. A to nejen proto, aby se zachoval, ale aby mohl růst. Je to cesta, na níž se svazek buduje den za dnem. Nic z toho není ale možné, jestliže manželé nevzývají Ducha Svatého, nevolají denně v prosbě o jeho milost, nehledají jeho nadpřirozenou sílu, neprosí toužebně o to, aby vyléval svůj oheň na naši lásku, a tak ji v každé nové situaci posiloval, řídil a proměňoval.