Devátá kapitola

 

313. Láska nabývá různých odstínů podle životního stavu, ke kterému je každý povolán. Už před několika desetiletími 2. vatikánský koncil v souvislosti s apoštolátem laiků vyzdvihl spiritualitu, která pramení z rodinného života. Prohlásil, že spiritualita laiků „má být poznamenána zvláštním rázem“, také „v souvislosti se stavem manželským a rodinným“,^[1] a že rodinné starosti nemají „zůstávat vně duchovního života“.^[2] Proto bude užitečné krátce se zastavit u popisu některých základních charakteristik této zvláštní spirituality, která se rozvíjí v dynamismu vztahů rodinného života.

Spiritualita nadpřirozeného společenství

314. Vždycky jsme mluvili o přebývání Boha v srdci člověka, který žije v jeho milosti. Dnes můžeme také říct, že Trojice je přítomná v chrámu manželského společenství. Jako Bůh přebývá v chválách svého lidu (srov. Žl 22,4), tak žije hluboko v manželské lásce, která mu vzdává slávu.

315. Pánova přítomnost přebývá v reálné a konkrétní rodině, se všemi jejími utrpeními, boji, radostmi a každodenním úsilím. Když se žije v rodině, je těžké něco předstírat a nalhávat, nemůžeme se skrývat za nějakou masku. Jestliže tuto autentičnost oživuje láska, pak tam vládne Pán se svou radostí a pokojem. Spiritualita rodinné lásky sestává z tisíců reálných a konkrétních úkonů. V této různosti darů a setkání, které přispívají ke zrání společenství, má svůj příbytek Bůh. Tato vzájemná služba spojuje „lidské s božským“,^[3] protože je plná Boží lásky. Manželská spiritualita je konečně spiritualitou svazku, v němž přebývá božská láska.

316. Dobře prožívané rodinné společenství je opravdovou cestou posvěcování a mystického růstu v běžném životě, prostředkem hlubokého spojení s Bohem. Bratrské a společné potřeby rodinného života jsou totiž příležitostí ke stále většímu otevírání srdce a to vede ke stále plnějšímu setkání s Pánem. Boží slovo říká: „Kdo svého bratra nenávidí, je ve tmě“ (1 Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14) a „nepoznal Boha“ (1 Jan 4,8). Můj předchůdce Benedikt XVI. řekl, že „uzavření očí před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“^[4] a že láska je v podstatě jediné světlo, které „stále znovu prozařuje temný svět“.^[5] Jenom „když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1 Jan 4,12). Protože „lidské osobnosti je vlastní a vrozená sociální dimenze“^[6] a „sociální dimenze člověka se projevuje především a od počátku v manželství a rodině“,^[7] vtěluje se spiritualita do rodinného společenství. Proto ti, kdo mají hluboké touhy po duchovním životě, si nesmějí myslet, že je rodina od růstu v životě Ducha zdržuje; ona je spíš cesta, kterou Pán používá k tomu, aby je vedl k vrcholům mystického spojení.

Spojeni v modlitbě
ve světle velikonočního tajemství

317. Pokud se rodina dokáže soustředit na Krista, pak on spojuje a osvěcuje celý rodinný život. Bolesti a úzkosti jsou prožívány ve spojení s Pánovým křížem a jeho objetí umožňuje unést i ty nejhorší chvíle. V trpkých dnech rodinného života je tu spojení s opuštěným Ježíšem, které může zabránit rozkolu. Rodiny krok za krokem dospívají „milostí Ducha Svatého ke svatosti skrze manželský život, a to i účastí na tajemství Kristova kříže, který proměňuje těžkosti a utrpení v oběť lásky“.^[8] Na druhé straně okamžiky radosti, odpočinku nebo svátečního slavení, a také sexualita, jsou zakoušeny jako účast na plném životě vzkříšení. Manželé různými každodenními gesty dávají formu tomuto „teologickému prostoru, v němž každý může zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána“.^[9]

318. Modlitba v rodině je přednostní prostředek vyjádření a posílení této velikonoční víry.^[10] Je možné nalézt každý den několik minut, abychom se spojili před živým Pánem, řekli mu věci, které nám dělají starosti, modlili se za potřeby rodiny, za někoho, kdo prochází těžkým obdobím, prosili ho o pomoc v lásce, děkovali mu za život a dobré věci, poprosili Pannu Marii, aby nás chránila svým mateřským pláštěm. Jednoduše řečeno: tato chvíle modlitby může přinést rodině velmi mnoho dobra. Různé projevy lidové zbožnosti jsou pro mnohé rodiny duchovním pokladem. Společná cesta modlitby dosahuje vrcholu ve společné účasti na Eucharistii, zejména v rámci nedělního odpočinku. Ježíš klepe na dveře rodiny, aby s ní sdílel eucharistickou hostinu (srov. Zj 3,20). Tam mohou manželé vždycky zpečetit velikonoční smlouvu, která je spojila a která odráží smlouvu, již Bůh uzavřel s lidstvem na kříži.^[11] Eucharistie je svátost Nové smlouvy, v níž se aktualizuje Kristova vykupitelská činnost (srov. Lk 22,20). Tak si uvědomujeme hluboké vazby mezi manželským životem a Eucharistií.^[12] Pokrm Eucharistie dává manželům sílu a podnět k tomu, aby žili v manželské smlouvě každý den jako „domácí církev“.^[13]

Spiritualita výlučné, ale ne majetnické lásky

319. V manželství se také životem naplňuje smysl toho, že jeden patří úplně druhému. Manželé přijímají výzvu a nosí v sobě touhu společně stárnout a vydávat své síly, a tak být odleskem Boží věrnosti. Toto pevné rozhodnutí, které poznamenává životní styl, je „vnitřní nezbytnost samotné manželské smlouvy lásky“,^[14] protože „pro toho, kdo se nerozhodne milovat navždy, je nesnadné, aby uměl upřímně milovat i jeden den“.^[15] Současně by tato věrnost postrádala duchovní význam, kdyby byla jen dodržováním zákona s poslušnou odevzdaností. Ale ona se týká srdce, do kterého vidí jen Bůh (srov. Mt 5,28). Každé ráno při vstávání obnovujeme před Bohem toto rozhodnutí se pro věrnost, ať se během dne stane cokoli. A každý, kdo se ukládá k spánku, očekává, že ráno vstane a bude v tomto dobrodružství s důvěrou v Pánovu pomoc pokračovat. Tak je každý manželský partner pro druhého znamením a nástrojem blízkosti Pána, který je nenechá samotné: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20).

320. Existuje bod, v němž láska manželů dosahuje svrchovaného osvobození a stává se prostorem naprosté autonomie: když každý z nich objeví, že ten druhý mu nepatří, ale že má mnohem významnějšího majitele, svého jediného Pána. Nikdo si nemůže činit nárok na to, že bude vlastnit tu nejosobnější a nejtajnější niternost milované osoby; jedině On může být vlastním středem jejich života. Tento princip duchovního realismu současně vyžaduje, že manželský partner nemůže očekávat, že ten druhý úplně uspokojí jeho potřeby. Je třeba, aby duchovní cesta každého z nich – jak to dobře vyjádřil Dietrich Bonhoeffer – pomáhala zakoušet jisté „zklamání“ z druhého,^[16] přestat od něj očekávat to, co je vlastní jen lásce Boží. To vyžaduje vnitřní vysvlečení se. Výlučný prostor, který každý z manželů vyhrazuje svému osobnímu vztahu s Bohem, nejen umožňuje hojit zranění ze společného života, ale také nacházet smysl své existence v Boží lásce. Každý den si musíme vyprošovat působení Ducha Svatého, aby tato vnitřní svoboda byla možná.

Spiritualita péče, útěchy a povzbuzování

321. „Křesťanští manželé jsou sobě navzájem, svým dětem a ostatním členům rodiny spolupracovníky milosti a svědky víry.“^[17] Bůh je volá k plození života a k péči o něj. Proto rodina „byla vždycky tou nejbližší »nemocnicí«“.^[18] Navzájem o sebe pečujme, podporujme se a vzájemně se pobízejme a to vše žijme jako součást naší rodinné spirituality. Život manželského páru je účast na plodném Božím díle a každý je pro druhého trvalou výzvou od Ducha Svatého. Boží láska se vyjadřuje „v živých a konkrétních slovech, kterými si muž a žena projevují svou manželskou lásku“.^[19] Tak jsou ti dva mezi sebou odrazem božské lásky, která povzbuzuje slovem, pohledem, pomocí, něhou, objetím. Proto „chtít vytvořit rodinu znamená mít odvahu být součástí Božího snu, odvahu snít s ním, odvahu budovat s ním, odvahu hrát s ním tento příběh o budování světa, ve kterém se nikdo necítí sám“.^[20]

322. Celý život rodiny je milosrdným „pasením“. Každý pečlivě kreslí a píše do života druhého: „Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce […], není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha“ (2 Kor 3,2-3). Každý je „rybářem lidí“ (Lk 5,10), který v Ježíšově jménu vrhá sítě (srov. Lk 5,5) směrem k druhým, nebo rolníkem, který pracuje v té čerstvé zemi, kterou jsou jeho drazí, a podporuje to nejlepší v nich. Manželská plodnost znamená také nabízet podporu, protože „milovat osobu znamená očekávat od ní něco nedefinovatelného, nepředvídatelného; a současně jí nabídnout jistým způsobem prostředek k odpovědi na toto očekávání“.^[21] To je kultická služba Bohu, protože on sám zasel mnoho dobrých věcí do druhých s nadějí, že jim dáme vyrůst.

323. Je to hluboká duchovní zkušenost kontemplovat každou drahou osobu Božíma očima a poznávat v ní Krista. Vyžaduje to od všeho oproštěnou otevřenost, která umožňuje oceňovat její důstojnost. Pro druhého můžeme být plně přítomni jen tehdy, dáme-li se mu prostě „jen tak“ a na všechno kolem zapomeneme. Milovaná osoba si zasluhuje plnou pozornost. Vzorem toho byl Ježíš, protože když k němu někdo přistoupil, aby s ním promluvil, on se na něj zahleděl, díval se s láskou (srov. Mk 10,21). V jeho přítomnosti se nikdo necítil přehlížený, protože jeho slova a jeho gesta byla výrazem této otázky: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51). Takto se žije v každodenním životě rodiny. V ní si připomínáme, že člověk, který s námi žije, si to všechno zaslouží, protože má nekonečnou důstojnost jako předmět nesmírné Otcovy lásky. Tak rozkvétá něha, která je schopna „podnítit v druhém radost z toho, že se cítí milován. Zvláštním způsobem se prokazuje tím, že věnuje přednostní pozornost omezením druhého, zvlášť tam, kde toto omezení zjevně vyniká.“^[22]

324. Rodinný kruh je z podnětu Ducha Svatého nejen otevřený životu tím, že ho plodí uvnitř, ale také tím, že se otevírá a vychází ze sebe, aby šířil své dobro mezi druhými, aby o ně pečoval a usiloval o jejich štěstí. Tato otevřenost se projevuje zvlášť pohostinností,^[23] ke které vybízí působivým způsobem Boží slovo: „Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly“ (Žid 13,2). Když rodina přijímá druhé a vychází jim vstříc, zejména chudým a opuštěným, je „znamením a svědkyní tohoto mateřství církve, na kterém se aktivně podílí“.^[24] Sociální láska, odlesk Trojice, je ve skutečnosti to, co spojuje duchovní smysl rodiny a její poslání navenek, protože zpřítomňuje kérygma se všemi jeho společenskými důsledky. Rodina žije svou zvláštní spiritualitu tím, že je domácí církví a současně živoucí buňkou k proměně světa.^[25]

***

325. Slova Mistra (srov. Mt 22,30) a svatého Pavla (srov. 1 Kor 7,29-31) o manželství jsou začleněna – nikoli náhodou – do poslední a konečné dimenze naší existence, kterou potřebujeme znovu objevit. Tak budou manželé moci poznat smysl cesty, po které kráčejí. Jak jsme totiž v této exhortaci vícekrát připomněli, žádná rodina není dokonalá a hotová jednou provždy, ale vyžaduje postupný rozvoj své schopnosti milovat. Je to trvalé povolání, které vychází z plného společenství Trojice, z úžasné jednoty mezi Kristem a jeho Církví, z toho krásného společenství Nazaretské rodiny a z neporušeného bratrství, které existuje mezi svatými v nebi. Přesto nám nazírání ještě nedosažené plnosti dovoluje také relativizovat dějinnou cestu, kterou my jako rodina konáme, abychom přestali předstírat v meziosobních vztazích dokonalost, čistotu úmyslů
a soudržnost, kterou budeme moci nalézt jenom v definitivním Království. Kromě toho nám brání v tvrdém souzení těch, jejichž život podléhá veliké slabosti. Všichni jsme povoláni uchovávat živé tíhnutí k něčemu, co přesahuje nás a naše meze, a každá rodina má žít v této ustavičné pobídce. Jděme v našich rodinách touto cestou, jděme stále dál! To, co nám bylo slíbeno, je stále ještě něco víc. Neztrácejme naději kvůli svým omezením, ale také nepřestávejme usilovat o plnost lásky a společenství, které nám bylo slíbeno.

Modlitba k svaté Rodině

Ježíši, Maria, Josefe,
ve vás nazíráme krásu opravdové lásky;
obracíme se k vám s důvěrou.

Svatá Rodino z Nazareta,
učiň také naše rodiny
místem srdečného sdílení
a společenstvím modlitby,
skutečnou školou evangelia
a malou domácí církví.

Svatá Rodino z Nazareta,
ať v našich rodinách už nikdy nevládne
násilí, neústupnost a rozdělení;
kéž ti, kdo zakusili zranění a pohoršení,
najdou brzy útěchu a uzdravení.

Svatá Rodino z Nazareta,
ať si všichni uvědomují,
jak je rodina posvátná a nedotknutelná
a jakou krásou byla obdařena v Božím plánu.

Ježíši, Maria, Josefe,
slyšte nás a vyslyšte naši prosbu.
Amen.

Dáno v Římě u Svatého Petra v Mimořádném jubilejním roce milosrdenství, dne 19. března, o slavnosti svatého Josefa, 2016, ve čtvrtém roce mého pontifikátu