Šestá kapitola

 

199. Diskuse během synodu nás přivedly k tomu, že je třeba rozvíjet nové pastorační metody; pokusím se je teď obecně nastínit. Bude pak úkolem jednotlivých společenství, aby vypracovaly praktičtější a účinné návrhy, které budou v souladu s naukou církve a budou brát ohled na místní potřeby a požadavky. Nechci předložit nějakou nauku o pastoraci rodiny, ale omezím se jen na přehled některých hlavních pastoračních výzev.

Zvěstovat evangelium o rodině v dnešní době

200. Synodní otcové kladli důraz na skutečnost, že křesťanské rodiny jsou skrze milost svátosti manželství hlavními subjekty rodinné pastorace zejména tím, že vydávají „radostné svědectví jako domácí církve“.^[1] „Je tedy důležité, aby lidé zakoušeli evangelium o rodině jako radost, která »naplňuje srdce i celý život«, protože v Kristu jsme byli »vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění« (Evangelii gaudium, 1). Ve světle podobenství o rozsévači (srov. Mt 13,3-9) je naším úkolem spolupracovat při setbě: to ostatní je dílo Boží. Nesmíme také zapomínat, že církev, která káže o rodině, je znamením odporu.“^[2] Manželé však oceňují, když je pastýři motivují k odvážnému nasazení skrze silnou, pevnou, vytrvalou lásku, která je schopna postavit se všemu, co jí stojí v cestě. Církev chce přicházet k rodinám s pokornou vnímavostí a jejím přáním je „doprovázet všechny rodiny i každou jednotlivě, aby objevovaly tu nejlepší cestu, a tak překonávaly nesnáze, které na své pouti potkávají“.^[3] Nestačí zařadit do pastoračních plánů nějakou obecnou péči o rodiny. Aby rodiny mohly být stále víc aktivními subjekty pastorace rodin, je třeba, aby „evangelizační a katechetické úsilí bylo zaměřeno dovnitř do rodiny“,^[4] aby ji dávalo v tomto ohledu orientaci.

201. „Proto se vyžaduje od celé církve misijní obrácení: nelze zůstat jen u čistě teoretického, skutečným problémům lidí vzdáleného hlásání.“^[5] Pastorace rodin „musí vést k zakoušení toho, že evangelium o rodině je odpověď na nejhlubší očekávání lidské osoby: na její důstojnost a na její plné uskutečnění ve vzájemnosti, společenství a plodnosti. Je třeba nejen předkládat normy, ale také nabízet hodnoty, a tím odpovídat na touhu po hodnotách, kterou dnes lidé pociťují také ve velmi sekularizovaných zemích.“^[6] Synodní otcové také „vyzdvihli skutečnost, že evangelizace musí jednoznačně odsoudit ty kulturní, společenské, politické a ekonomické podmínky, jako třeba přehnaný důraz na logiku trhu, které znemožňují autentický rodinný život a vedou k diskriminaci, chudobě, vylučování a násilí. Proto je třeba rozvíjet dialog a spolupráci se společenskými strukturami a povzbuzovat a podporovat laiky, kteří se jako křesťané angažují v společensko-politických a kulturních oblastech.“^[7]

202. „K pastoraci rodin přispívá hlavně farnost, která je rodinou rodin, v níž se uvádějí do souladu vklady malých komunit, hnutí a církevních sdružení.“^[8] Spolu s pastorací zaměřenou přímo na rodiny se nám jeví jako potřebná „přiměřenější formace kněží, jáhnů, řeholníků a řeholnic, katechetů a ostatních pastoračních pracovníků“.^[9] V odpovědích na dotazníky rozeslané do celého světa bylo zdůrazňováno, že ordinovaným služebníkům chybí často přiměřená formace k tomu, aby dokázali poskytnout pomoc v současných složitých problémech v rodinách. V tom smyslu může být užitečná také zkušenost dlouhodobé východní tradice ženatých kněží.

203. Seminaristům by se mělo dostávat rozsáhlejší víceoborové instruktáže o období zasnoubení a o manželství, a to nejen z hlediska věrouky. Kromě toho jim formace ne vždy umožňuje rozvíjet jejich osobní duševně afektivní svět. Někteří ve svém životě nesou zkušenost zranění z vlastní rodiny, kde chyběli rodiče a kde postrádali emoční stabilitu. Během formace bude třeba zabezpečit zrání, aby budoucí kněží měli duševní rovnováhu, kterou vyžaduje jejich povolání. Rodinné vazby jsou podstatné pro posilování zdravého sebevědomí seminaristů. Proto je důležité, aby je rodiny provázely během života v semináři i během kněžství, protože poskytují reálnou oporu. V tom smyslu je zdravé kombinovat čas života v semináři s životem ve farnosti, která umožní mít větší kontakt s konkrétní realitou rodin. Vždyť kněz se po celý svůj život setkává v pastoraci především s rodinami. „Přítomnost laiků a rodin, a zvláště přítomnost žen při kněžské formaci napomáhá k docenění různosti a komplementarity různých povolání v církvi.“^[10]

204. Odpovědi na dotazníky také kladou důraz na nezbytnost formování laických pracovníků v pastoraci rodiny za pomoci psychopedagogů, rodinných lékařů, obvodních lékařů, sociálních pracovníků, právních zástupců nezletilých a rodin s přispěním psychologie, sociologie, sexuologie a také counselingu. Odborníci, zvláště ti, kteří mají zkušenost s doprovázením, pomáhají převádět pastorační podněty do reálných situací a do konkrétních starostí rodin. „Formační kurzy a programy určené zvlášť pro pastorační pracovníky je mohou vybavit k tomu, aby uměli začlenit vlastní přípravu na manželství do širší dynamiky života církve.“^[11] Dobrá pastorační příprava je důležitá „také vzhledem k zvláštním nouzovým situacím, jejichž příčinou je domácí násilí a sexuální zneužívání“.^[12] To vše žádným způsobem neumenšuje, nýbrž integruje základní hodnotu duchovního vedení, neocenitelných duchovních zdrojů církve a svátostného smíření.

Vedení snoubenců v přípravě na manželství

205. Synodní otcové různými způsoby potvrdili, že je třeba pomáhat mladým lidem objevovat hodnotu a bohatství manželství.^[13] Potřebují umět pochopit přitažlivost plného spojení, které povyšuje a zdokonaluje společenský rozměr existence, dává sexualitě její nejhlubší smysl a současně podporuje dobro dětí a poskytuje jim to nejlepší prostředí pro jejich zrání a výchovu.

206. „Složitá společenská realita a výzvy, na které dnes musí rodina odpovídat, vyžadují větší zapojení celého křesťanského společenství v přípravě snoubenců na manželství. Je třeba připomínat význam ctností. Mezi nimi se čistota ukazuje jako cenný předpoklad pro pravý růst mezilidské lásky. Vzhledem k těmto potřebám synodní otcové souhlasně potvrzují, že je třeba víc zapojit celé společenství s důrazem na samotné svědectví rodin a že je zapotřebí přípravu na manželství včlenit do procesu křesťanské iniciace, a tím podtrhnout souvislost manželství se křtem a dalšími svátostmi. Také byla zdůrazněna nutnost nabízet zvláštní programy bezprostřední přípravy na uzavření manželství, které budou skutečnou zkušeností účasti na životě církve a povedou k prohloubení různých hledisek rodinného života.“^[14]

207. Prosím křesťanská společenství, aby si uvědomila, že je to veliký přínos i pro ně, když podporují snoubence v růstu lásky. Italští biskupové správně řekli, že ti, kdo vstupují do manželství, jsou pro společenství křesťanů „vzácným zdrojem, protože svým upřímným úsilím o růst v lásce a vzájemným darováním se jeden druhému mohou přispívat k obnově přediva celého těla církve. Zvláštní forma přátelství, ve kterém žijí, se může stát nakažlivou a podněcovat k růstu přátelství a bratrství v křesťanském společenství, jehož jsou součástí.“^[15] Existují různé legitimní způsoby, jak organizovat bezprostřední přípravu na manželství, a každá místní církev si zvolí ten, který je pro ni nejlepší. Má snoubencům nabídnout přiměřenou formaci, která ale mladé lidi neodradí od svátosti. Není třeba je vyučit v celém katechismu ani je zahltit přílišným množstvím témat. Také v tomto případě totiž platí: „Nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně.“^[16] Kvalita je důležitější než množství a je třeba – spolu s obnovením zvěstování kérygmatu – dát přednost těm obsahům, které jim spolu s přitažlivým a srdečným sdělením pomohou zavázat se k celoživotní cestě „s velkodušností a štědrostí“.^[17] Je to jistý druh „iniciace“ do svátosti manželství, která jim představí nezbytné prvky k tomu, aby ji mohli přijmout s nejlepší vnitřní připraveností a začít s určitou pevností rodinný život.

208. Dále je vhodné nacházet způsoby, jak jim prostřednictvím misijně aktivních rodin, samotných rodin snoubenců a různých pastoračních pomůcek nabídnout dlouhodobou přípravu, která bude podporovat zrání lásky obou snoubenců. K tomu je zapotřebí doprovodu, který jim bude nablízku a poslouží jim jako dobré svědectví. Velmi přínosné jsou často skupiny snoubenců doplněné nabídkami rozhovorů na různá témata, která mladé lidi doopravdy zajímají. Nicméně podstatná jsou osobní setkání, protože hlavním cílem je pomoci každému v tom, aby se naučil milovat tuto konkrétní osobu, s kterou touží sdílet celý svůj život. Když se člověk učí někoho milovat, nemůže improvizovat ani to nemůže být záležitost nějakého krátkého kurzu těsně před svatební slavností. Každý člověk se ve skutečnosti připravuje na manželství už od svého narození. Všecko, co mu dala jeho rodina, mu má pomoci, aby se naučil znát sebe sama a uměl učinit plné a definitivní rozhodnutí. Pravděpodobně přicházejí ke svatbě lépe připraveni ti, kdo se naučili od svých rodičů, co je to křesťanské manželství, pro které se oba rozhodli bezpodmínečně a na svém rozhodnutí stále trvají. V tomto smyslu všechny pastorační činnosti zaměřené na pomoc manželům, aby rostli v lásce a v rodině uskutečňovali evangelium, jsou neocenitelnou pomocí v přípravě jejich dětí na budoucí manželský život. Nesmí se také zapomínat na cenné prostředky lidové pastorace. Jako příklad mohu připomenout den svatého Valentina. V některých zemích ho komerční zájmy využívají lépe než tvořivost pastýřů církve.

209. Dlouhodobá příprava, kterou poskytují farní společenství párům, jež se již zasnoubily, by jim měla též umožnit rozpoznat případné problémy a rizika. Tak mohou dojít k poznání, že není smysluplné dál v takovém vztahu setrvávat, aby se vyhnuli předvídatelnému selhání, které by mělo velmi bolestné důsledky. Problémem je, že počáteční okouzlení vede ke snaze mnohé věci zakrývat nebo relativizovat, vyhýbat se názorovým rozdílům, a tak se těžkosti jen odkládají na později. Snoubenci musejí zakoušet podporu a pomoc, aby dokázali mluvit o tom, co každý z nich od případného manželství očekává, co rozumí láskou a závazkem, co si jeden od druhého přeje, jaký druh společného života by si rádi naplánovali. Tyto rozhovory mohou otevírat oči k tomu, aby se zjistilo, že ve skutečnosti existuje jen málo styčných bodů a že pouhá vzájemná přitažlivost není dostatečným důvodem pro přijetí závazku. Nic není víc pomíjivé, nejisté a nevypočitatelné než touha a nikdy se nesmí povzbuzovat k rozhodnutí uzavřít manželství tam, kde nejsou zaručeny další motivace, které tomuto závazku dávají skutečné šance na stálost.

210. Jestliže jeden partner jasně pozná slabé stránky druhého, musí v každém případě realisticky důvěřovat v možnost být mu nápomocen při rozvíjení dobra, které může vyvážit slabosti, čímž podpoří jeho lidský růst. To znamená ochotu počítat s oběťmi, problémy a konfliktními situacemi a pevné rozhodnutí být na ně připraven. Partneři musí být připraveni odhalovat nebezpečné příznaky v jejich vztahu a nacházet ještě před svatbou účinné způsoby, jak na ně odpovídat. Mnozí naneštěstí dojdou až k svatbě, aniž se znají. Předtím spolu jen trávili čas, něco společně prožili, ale vyhýbali se příležitostem k tomu, aby projevili, jací jsou, a dověděli se, kým skutečně je ten druhý.

211. Jak bezprostřední příprava na manželství, tak dlouhodobé doprovázení musí být vedeno tak, aby snoubenci nepovažovali svatbu za konec cesty, ale aby přijali manželství jako povolání, které je otevírá směrem vpřed, s pevným a realistickým rozhodnutím procházet společně všemi zkouškami a těžkostmi. Předmanželská pastorace a pastorace manželů se musí zaměřit na manželský svazek a má párům pomáhat nejen prohlubovat jejich lásku, ale také překonávat problémy a obtíže. Proto nespočívá jen v předkládání nauky církve a neomezuje se na cenné duchovní zdroje, které církev stále nabízí, ale nabízí také praktické programy, dobře „vtělené“ rady, strategie osvědčené zkušeností, psychologické vedení. To všechno utváří pedagogii lásky, naladěnou na cítění a potřeby mladých lidí a schopnou pomáhat jim vnitřně růst. Při přípravě na manželství je také třeba párům poskytnout informace o místech a osobách, poradenských službách nebo ochotných rodinách, na které se mohou obrátit s prosbou o pomoc, když jim vzniknou problémy. Ale nikdy se nesmí opomenout nabídka svátostného smíření, která jim umožňuje přinést hříchy a minulá selhání a samotný jejich vztah před Boha a přijmout jeho milosrdné odpuštění a uzdravující sílu.

Příprava na svatební obřad

212. Bezprostřední příprava na manželství se obvykle soustřeďuje na pozvánky, oblečení, oslavu a nesčetné drobnosti, které pohltí jak mnoho finančních prostředků, tak energii a radost. Snoubenci přijdou na svatbu vyčerpaní a unavení, místo aby nejlepší síly použili na to, že se jako pár připraví na ten veliký společný krok. S touto mentalitou se setkáváme také u některých faktických soužití, která nikdy nedojdou ke sňatku, protože myslí na příliš nákladnou oslavu, místo aby upřednostnili vzájemnou lásku a její obřadní stvrzení před druhými. Drazí snoubenci, mějte odvahu být jiní, nenechte se pohltit konzumní společností a upřednostňováním vnějšího dojmu. To, na čem opravdu záleží, je láska, která vás spojuje, posílená a posvěcená milostí. Buďte schopni rozhodnout se pro střízlivou a jednoduchou oslavu, abyste nade všecko vyzdvihli lásku. Pastorační pracovníci a celé společenství mohou pomáhat v tom, aby se tato priorita stala normou a nebyla jen výjimkou.

213. Při bezprostřední přípravě je důležité snoubence povzbudit k co nejhlubšímu prožití liturgického slavení a pomoci jim v porozumění a vnitřním sledování smyslu každého úkonu. Uvědomme si: když manželství uzavírají dva pokřtění, závazek vyjádřený slovy souhlasu a tělesné spojení, které završuje manželství, může být nahlíženo jen jako znamení smluvní lásky a spojení vtěleného Božího Syna a jeho církve. U pokřtěných se slova a gesta proměňují ve výmluvnou řeč víry. Tělo s významy, které do něj Bůh vložil při stvoření, „se proměňuje v jazyk služebníků svátosti, kteří jsou si vědomi toho, že v manželské smlouvě se vyjadřuje a uskutečňuje tajemství“.^[18]

214. Někdy snoubenci nepochopí teologickou a duchovní závažnost manželského souhlasu, který osvětluje význam všech následných úkonů. Je nutné zdůraznit, že ta slova nelze redukovat na přítomnost; obsahují v sobě úplnost, která zahrnuje budoucnost: „dokud nás smrt nerozdělí.“ Význam vzájemného souhlasu ukazuje, že „svoboda a věrnost si neprotiřečí, naopak se vzájemně podporují, a to jak v meziosobních, tak také ve společenských vztazích. Pomysleme na škody, které v kultuře globální komunikace způsobuje inflace nesplněných slibů […]. Ctění daného slova, věrnost slibu se nedá ani koupit ani prodat. Nelze je vynutit silou, ale ani dodržet bez oběti.“^[19]

215. Keňští biskupové varovali: „Budoucí manželé kvůli přílišnému soustředění se na svatební den zapomínají, že se připravují na závazek, který trvá celý život.“^[20] Je třeba jim pomoct pochopit, že svátost není jen jeden okamžik, který se potom ztratí v minulosti a ve vzpomínkách, neboť má trvalým způsobem vliv na celý manželský život.^[21] Plodivý význam sexuality, jazyk těla a živá gesta lásky v dějinách jednoho manželství se stávají „nepřerušenou plynulostí liturgické řeči“, a tak „se manželský život stává v jistém smyslu liturgií“.^[22]

216. Snoubenci také mohou rozjímat o biblických čteních a dospět k hlubšímu významu prstenů, které si vzájemně darují, nebo o dalších znameních, která jsou součástí svatebního obřadu. Nebylo by ale pro ně dobré, kdyby došli k svatbě, aniž se za sebe vzájemně modlili. Přitom mají prosit Boha o pomoc, aby byli věrní a velkodušní, a společně se ho ptát, co od nich očekává; mohou také zasvětit svoji lásku před obrazem Panny Marie. Ti, kdo je v přípravě na manželství doprovázejí, by je měli vést tak, aby tyto pro ně velmi prospěšné chvíle modlitby uměli prožívat. „Svatební liturgie je jedinečná událost, která se prožívá v rodinném a společenském rámci jako slavnost. První Ježíšovo znamení se událo při svatební hostině v Káně: Ježíšem zázračně darované dobré víno, které přineslo radost do zrodu nové rodiny, je nové víno Kristovy smlouvy s muži a ženami všech dob. […] Celebrant má často příležitost oslovit shromáždění lidí, kteří se života církve účastní zřídka nebo patří k jiným křesťanským vyznáním nebo náboženským společnostem. Je to vzácná příležitost k hlásání Kristova evangelia.“^[23]

Doprovázení v prvních letech manželského života

217. Musíme uznat jako velkou hodnotu, že manželství je chápáno jako záležitost lásky a že manželství mohou uzavřít jenom ti, kdo se milují a zvolili si jeden druhého dobrovolně. Stane-li se ale láska pouhou přitažlivostí nebo neurčitou náklonností, vede to k tomu, že manželé budou mimořádně křehcí, když se jejich náklonnost ocitne v krizi nebo když pomine fyzická přitažlivost. Protože tyto nejasnosti jsou časté, je nezbytné novomanžele doprovázet v prvních letech jejich manželského života, aby se oživovalo a prohlubovalo jejich vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a milovat se až do konce. V mnoha případech je doba zásnub nedostatečná, rozhodnutí uzavřít manželství se z různých důvodů uspěchá, přičemž aby toho nebylo málo, zrání mladých lidí se opožďuje. Novomanželé pak musejí doplnit cestu, kterou měli projít během zasnoubení.

218. Na druhé straně bych chtěl zdůraznit, že před rodinnou pastorací stojí výzva pomáhat manželům objevit, že manželství nelze chápat jako něco uzavřeného. Jejich spojení je reálné, je nezrušitelné a bylo potvrzeno a posvěceno svátostí manželství. Ale v tomto spojení se manželé stávají protagonisty, pány svých dějin a tvůrci plánu, který mají společně naplňovat. Pohled se obrací do budoucnosti, kterou je třeba s Boží milostí budovat den po dni, a právě proto se od nikoho z manželů neočekává, že bude dokonalý. Je třeba odložit iluze a přijmout ho takového, jaký je: nedokonalý, povolaný k růstu, na cestě. Když se na manželského partnera pohlíží ustavičně kriticky, znamená to, že manželství nebylo přijato také jako plán pro společné budování s trpělivostí, pochopením, tolerancí a velkorysostí. Láska je pak krok za krokem nahrazována inkvizitorským a neúprosným pohledem, kontrolováním zásluh a práv každého, protesty, soupeřivostí a obhajováním sebe. Tak se manželé stávají neschopnými vzájemně se podněcovat ke zrání a k růstu jejich spojení. Je nutné, aby se novým manželům toto představilo s realistickou jasností od samého začátku, aby jim bylo jasné, že teprve začínají. Manželské „ano“, které si vzájemně dali, je začátek cesty, jejíž cíl je uschopňuje překonávat to, co s sebou přinášejí okolnosti, i překážky, které se stavějí do cesty. Požehnání, které přijali, je milost a podnět k této stále otevřené cestě. Často pomůže, když se posadí k rozhovoru, aby vypracovali cíle, prostředky a jednotlivosti svých konkrétních plánů.

219. Vzpomínám si na jedno přísloví, že stojatá voda se zkazí, není k ničemu. Právě to se stane, když život lásky v prvních letech manželství ustrne, zastaví se její pohyb, ustane zdravý neklid, který podněcuje, aby šla dopředu. Onen tanec v této mladé lásce, postupující krok za krokem vpřed, tanec s obdivným pohledem plným naděje, nesmí ustat. Během doby zasnoubení a v prvních letech manželství má naděje sílu kvasu, vidí dál než jen na neshody, konflikty, nahodilosti, nabízí stále širší pohled na svět. Uvádí do pohybu všechna očekávání, aby setrvala na cestě růstu. Sama tato naděje nás vyzývá, abychom žili naplno v přítomnosti, abychom se svým srdcem nasadili pro rodinný život, protože nejlepší způsob, jak připravovat a zajišťovat budoucnost, je žít dobře v přítomnosti.

220. Tato cesta má různé etapy, které manžele vyzývají k velkodušnému darování se: od počátečního dojmu, který se vyznačuje výrazně smyslovou přitažlivostí, se přechází k potřebě zakoušet druhého jako součást vlastního života. Odtud se přejde k fázi, ve které manželům vzájemná sounáležitost zachutná, dále k chápání celého života jako plánu obou dvou, ke schopnosti stavět štěstí druhého nad svoje vlastní potřeby a k radosti vidět své manželství jako dobro pro společnost. K zrání lásky patří také učit se „vyjednávat“. To není nějaký vychytralý postoj nebo obchodní hra, ale cvičení vzájemné lásky, protože toto vyjednávání tvoří předivo vzájemných nabídek a odříkání se pro dobro rodiny. V každé nové etapě manželského života je třeba si společně sednout a znovu vyjednávat dohody, ale tak, aby nebyli vítězové a poražení, nýbrž aby vyhráli oba dva. Doma se nepřijímají jednostranná rozhodnutí a odpovědnost za rodinu sdílejí oba manželé; ovšem každá domácnost je jedinečná a každé manželství najde jiný způsob, jak věci uspořádat.

221. Jednou z příčin rozpadu manželství jsou příliš vysoká očekávání od manželského života. Jakmile se stane zřejmým, že skutečnost je omezenější a problematičtější, než o jaké člověk snil, není řešením myslet rychle a neodpovědně na rozvod, ale je třeba přijmout manželství jako cestu zrání, na níž je každý z manželů Božím nástrojem k růstu druhého. Změna, růst, rozvíjení dobrých vlastností, které v sobě každý má, jsou možné. Každé manželství jsou „dějiny spásy“ a to předpokládá, že se vychází od křehkosti, která díky Božímu daru a tvořivé a velkodušné odpovědi postupně vytváří prostor pro stále pevnější a cennější skutečnost. Snad největším posláním muže a ženy v lásce je toto: pomáhat si, aby se jeden druhému stávali víc mužem a ženou. Podporovat druhého v růstu znamená pomáhat mu, aby se utvářel ve své identitě. Proto je tedy láska druhem řemesla. Když čteme v Bibli úryvek o stvoření muže a ženy, pozorujeme nejprve Boha, který tvoří člověka (srov. Gn 2,7). Potom si všimne, že něco podstatného chybí (srov. Gn 2,18), a utvoří ženu, načež se setká s mužovým údivem: „Ano, teď ano, to je ona!“ (srov. Gn 2,22-23). A pak se nám zdá, že slyšíme onen úžasný rozhovor, v němž se muž a žena začínají vzájemně objevovat. Vždyť i v těžkých chvílích se tento úžas opakuje a otevírají se nové dveře k opětovnému objevování, jako by to bylo poprvé. A v každé nové etapě se manželé znovu vracejí k „utváření“ jeden druhého. Láska působí, že jeden čeká na druhého s trpělivostí řemeslníka, kterou obdržel od Boha.

222. Doprovázení musí povzbuzovat manžele, aby byli velkorysí v předávání života. „V souladu s osobním a lidsky celistvým charakterem manželské lásky je správnou cestou plánování rodiny cesta konsenzuálního dialogu mezi manželi, respektování dob a zřetele na důstojnost partnera. V tomto smyslu je třeba znovu objevit encykliku Humanae vitae (srov. 10–14) a apoštolskou exhortaci Familiaris consortio (srov. 14; 28–35), aby byla obnovena ochota k předávání života jako obrana před rozšířenou mentalitou nepřátelskou životu […]. Odpovědné rozhodnutí pro rodičovství předpokládá formování svědomí, které je »nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru« (Gaudium et spes, 16). Čím víc se manželé snaží naslouchat ve svém svědomí Bohu a jeho přikázáním (srov. Řím 2,15) a nechávají se duchovně vést, tím víc bude jejich rozhodování vnitřně svobodné od subjektivního úsudku a od sklonu přizpůsobit se chování jejich okolí.“^[24] Zůstává platné to, co jasně prohlásil 2. vatikánský koncil: „Manželé […] si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených, nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve. Tento úsudek si musí koneckonců udělat manželé před Bohem sami.“^[25] Na druhé straně je třeba „povzbuzovat k používání metod založených na »přirozených rytmech plodnosti« (Humanae vitae, 11). Přitom je třeba zdůraznit, že »takové metody mají v úctě tělo manželů, povzbuzují jejich vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě« (Katechismus katolické církve, 2370). Stále je třeba připomínat, že děti jsou úžasný Boží dar, radost pro rodiče a pro církev. Skrze ně Pán obnovuje svět.“^[26]

Některé zdroje pomoci

223. Synodní otcové poukázali na to, že „první roky manželství jsou důležitým a citlivým obdobím, během něhož si manželé stále více uvědomují výzvy a význam manželství. Proto potřebují pastorační doprovázení, které má pokračovat i po slavení svátosti manželství (srov. Familiaris consortio, III. část). V této pastoraci hraje významnou roli přítomnost zkušených manželských párů. Farnost se považuje za místo, kde zkušené páry mohou být nápomocny párům mladším za případné pomoci různých sdružení, církevních hnutí a nových komunit. Je nutno manžele povzbuzovat k tomu, aby si utvářeli zásadně otevřený postoj k přijetí dětí jako velikého daru. Je třeba podtrhnout důležitost rodinné spiritua-
lity, modlitby a účasti na nedělní Eucharistii a povzbuzovat
manžele, aby se pravidelně scházeli za účelem růstu v duchovním životě a rozvíjení solidarity v konkrétních požadavcích života. Liturgie, pobožnosti a slavení Eucharistie pro rodiny, zejména při výročí svatby, byly zmiňovány jako důležité pro podporu rodinné evangelizace.“^[27]

224. Tato cesta potřebuje čas. Láska vyžaduje čas, který daruje jeden druhému a v němž je mu plně k dispozici, přičemž jiné věci klade na druhé místo. Je třeba si udělat čas na rozhovor, na neuspěchané objetí, na společné tvoření plánů, na naslouchání si, na hledění jeden na druhého, na vzájemné oceňování se, na upevňování vztahu. Někdy je překážkou zběsilé tempo společnosti nebo časový plán stanovený pracovními povinnostmi. Jindy je problémem to, že společně trávený čas postrádá kvalitu. Sdílíme jen fyzický prostor, ale jeden druhému nevěnujeme pozornost. Pastorační pracovníci a skupiny rodin by měly mladým nebo křehkým manželstvím pomáhat učit se, jak se v takových chvílích setkávat, jak být jeden s druhým, a také jak sdílet chvíle mlčení, které jsou příležitostí k zakoušení partnerovy přítomnosti.

225. Manželé, kteří mají dobrou zkušenost se zaučováním tohoto druhu, mohou nabídnout praktiky, které se jim osvědčily: jak plánovat čas, v němž jsou manželé nezištně spolu, čas odpočinku s dětmi, různé způsoby slavení významných příležitostí, prostor pro duchovní sdílení. Ale mohou také učit prostředkům a cestám, které pomůžou naplnit tyto chvíle obsahem a smyslem, aby se manželé naučili lépe komunikovat. To je nesmírně důležité tehdy, když vyprchá novost snoubeneckého vztahu. Neboť když není jasné, co dělat se společným časem, jeden nebo druhý z manželů začne hledat útočiště v tom, co nabízí technika, najde si jiné závazky, bude hledat cizí objetí nebo se bude vyhýbat nepohodlné důvěrnosti.

226. Je třeba také mladé manžele podněcovat k tomu, aby si vytvářeli návyky, které jim poskytnou zdravý pocit stálosti a pevnosti a které se budují řadou každodenních společných rituálů. Je dobré dát si vždycky po ránu polibek, každý večer si žehnat, očekávat druhého a přivítat ho, když přijde domů, někdy si někam společně zajít a dělit se o domácí práce. Ale současně je dobré přerušit navyklý běh nějakou oslavou, neopomíjet oslavy rodinných výročí a zvláštních událostí. Manželé musejí spolu žasnout nad Božími dary a společně v sobě živit nadšení pro život. Když umíme slavit, jsme schopni rozněcovat naši lásku, osvobozovat ji od jednotvárnosti a naplňovat naše každodenní zvyky barevností naděje.

227. My, pastýři, musíme rodiny povzbuzovat k růstu ve víře. Proto je dobré vybízet k časté svátosti smíření, duchovnímu vedení a účasti na duchovních obnovách. Nemělo by se také zapomínat na podněty k vytváření týdenních příležitostí pro modlitbu v rodině, protože „rodina, která se spolu modlí, drží pospolu“. Rovněž při návštěvách domácností bychom měli vyzvat všechny členy rodiny ke chvíli modlitby za druhé a k svěření rodiny do Pánových rukou. Současně je vhodné povzbuzovat oba manžele, aby se modlili před Bohem o samotě, protože každý má své skryté kříže. Proč bychom neměli Bohu vyprávět to, co zneklidňuje srdce, nebo ho prosit o sílu k uzdravení našich ran a volat o světlo, které potřebujeme k vytrvání ve svém závazku? Synodní otcové také zdůraznili: „Pramenem života a spirituality je pro rodinu Boží slovo. Celá pastorace rodin se musí vnitřně utvářet četbou Písma svatého ve spojení s modlitbou v návaznosti na církevní společenství, a tak má vychovávat členy domácí církve. Boží slovo není jen radostná zvěst pro soukromý život lidí, ale je také kritériem soudu a světlem pro rozlišování různých výzev, s nimiž se manželé a rodiny setkávají.“^[28]

228. Je možné, že jeden z manželů není pokřtěn nebo že nechce do svého života přijmout závazky víry. V takovém případě touha druhého žít a růst jako křesťan má za následek, že netečnost partnera prožívá bolestně. Přesto je možné najít nějaké společné hodnoty, které lze s nadšením sdílet a pěstovat. V každém případě milovat nevěřícího partnera, zahrnovat ho štěstím, zmírňovat jeho utrpení a sdílet s ním život je skutečná cesta posvěcování. Na druhé straně láska je Boží dar a tam, kde se šíří, lze zakoušet její proměňující moc, někdy tajemným způsobem, takže nakonec „nevěřící muž je posvěcen skrze svou věřící ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého věřícího muže“ (1 Kor 7,14).

229. Farnosti, hnutí, školy a další církevní zařízení mohou nabízet prostředky pomoci při péči o rodiny a při vnášení života do nich, jako například setkání sousedských nebo spřátelených manželských párů, krátké duchovní obnovy pro manžele, odborné konference na velmi konkrétní otázky rodinného života, centra manželského poradenství, misijní pracovníci připravení hovořit s manželi o jejich potížích a záměrech, poradenství pro různé rodinné situace (závislosti, nevěra, násilí v rodinách), programy duchovního růstu, workshopy pro rodiče s problematickými dětmi, setkání rodin. Pracovníci farních úřadů by měli být schopni manžele srdečně přijímat, zabývat se naléhavými rodinnými záležitostmi nebo je umět pohotově odkázat tam, kde se jim dostane pomoci. V pastoraci jsou rovněž přínosem skupiny manželských párů, které poskytují pomoc také ve formě misie, modlitby, dalšího vzdělávání a vzájemné podpory. Tyto skupiny představují příležitost štědře rozdávat, pomáhat dalším rodinám a sdílet víru; současně posilují zúčastněné manžele a pomáhají jim v růstu.

230. Je pravda, že mnohé manželské páry se po uzavření sňatku z křesťanského společenství vytratí. A když se znovu objeví, častokrát my sami nevyužijeme příležitosti, kdy bychom jim mohli přitažlivým způsobem znovu přiblížit ideál křesťanského manželství a nabídnout jim nějaké formy doprovázení. Mám na mysli například křest a první svaté přijímání jejich dětí, pohřeb či svatbu někoho z jejich příbuzných nebo přátel. Těchto příležitostí se téměř všichni manželé zúčastní a toho bychom měli lépe využívat. Jiný způsob kontaktu s nimi je žehnání domů nebo návštěva spojená s putováním obrazu Panny Marie, což nabízí příležitost k pastoračnímu rozhovoru o situaci rodiny. Také může být prospěšné svěřit zralejším párům úkol doprovázet mladší manžele v jejich sousedství; mohou je navštívit, nabídnout jim vedení v prvních letech manželství a pomoc v růstu. Při dnešním životním tempu nebude většina manželů ochotna scházet se často a my nemůžeme pastoraci omezit na nepočetnou elitu. Pastorace rodin musí dnes být podstatně misijní, proto je třeba jít ven, tam, kde jsou lidé. Už nemůžeme být pouze továrnou na kurzy, které navštěvuje jen pár lidí.