Šestá kapitola - dokončení

Přinášet světlo do krizí, strachů a těžkostí

231. Pár slov je třeba také věnovat těm, kdo nové víno doby zasnoubení nechali už v lásce uzrát. Když víno zkušeností společné životní cesty uzraje, pak zazáří věrnost v drobných chvílích života a rozkvete v celé své plnosti. Je to věrnost očekávání a trpělivosti. Tato věrnost plná obětí a radostí jakoby rozkvete v období života, kdy všechno dospívá ke zralosti stáří a kdy se při pohledu na vnoučata začínají lesknout oči. Tato láska byla věrná od začátku, ale nyní, tak jak manželé objevují nově jeden druhého den za dnem a rok za rokem, se stala víc uvědomovanou, usadila se a dozrála. Svatý Jan od Kříže učí, že „staří milenci, kteří jsou již vycvičeni a vyzkoušeni“, nemají už „onen smyslový zápal ani ona vnější pobouření a horlivá vření, nýbrž mají zalíbení ve sladkosti vína lásky, které je již dobře svařené v substanci, a tato láska […] je usazena uvnitř v duši“.^[1] To předpokládá, že byli schopni přestát společně krize a doby strachu bez uhýbání před výzvami a bez zakrývání obtíží.

Výzva krizí

232. Dějiny rodiny jsou rozbrázděny krizemi všeho druhu, jež jsou zároveň součástí jejich dramatické krásy. Je třeba pomáhat objevovat, že překonaná krize nevede k méně intenzivnímu vztahu, ale zlepšuje víno manželského spojení, ustaluje ho a přivádí ke zralosti. Manželé spolu nežijí proto, aby byli stále méně šťastni, ale aby se naučili být šťastnými novým způsobem, když se jim s novou etapou otevírají nové možnosti. Každá krize je dobou učení, která umožňuje zvýšit intenzitu sdíleného života nebo aspoň najít nový smysl zkušenosti manželství. Za žádných okolností člověk nemusí podlehnout sestupné křivce života, nevyhnutelnému upadání a snášení průměrnosti. Naopak, když se manželství přijímá jako úkol, který zahrnuje také překonávání překážek, pak je každá krize vnímána jako příležitost ke společnému pití lepšího vína. Je dobré doprovázet manžele, aby byli schopni přijímat možné krize a aby se jich chopili jako příležitosti a přiznali jim místo v rodinném životě. Zkušení a připravení manželé musejí být ochotni doprovázet při tomto objevování druhé, aby je krize neděsily a nenutily je přijímat ukvapená rozhodnutí. Každá krize v sobě skrývá radostnou zvěst, které musí umět člověk naslouchat, a proto potřebuje zjemňovat sluch srdce.

233. Bezprostředně se na krizi reaguje odporem, člověk se začne bránit, když cítí, že se mu krize vymyká kontrole, protože ukazuje nedostatečnost jeho způsobu života, a to mu vadí. Člověk se tedy utíká k takovým prostředkům, že problémy popírá, zakrývá je, relativizuje jejich důležitost, doufá, že odejdou. To ale jen oddaluje řešení a spotřebovává mnoho energie ve zbytečném zakrývání, které věci ještě víc komplikuje. Vazby mezi manželi se drobí a posiluje se oddělení, které narušuje důvěrnost. V nepřiznané krizi je nejvíc narušena komunikace. A tak ten, který byl „mužem, jehož miluji“, se postupně stává „mým dávným společníkem“ a potom už jen „otcem mých dětí“ a nakonec je to cizí muž; obdobně také „žena, kterou miluji“, se postupně stane cizí ženou.

234. Krizi lze řešit jen tehdy, když jsme přítomni. A to není snadné, neboť někdy se lidé straní druhých proto, aby nemuseli projevit své pocity, a stahují se do zrádného a klamného mlčení. V těchto chvílích je třeba vytvořit prostor pro komunikaci od srdce k srdci. Problém je v tom, že taková komunikace se v době krize stává nesnadnou, protože se jí člověk nikdy neučil. Je to skutečné umění, kterému je třeba se naučit v klidných dobách, aby pak bylo možno ho v těžkých dobách využít. Je třeba pomáhat manželům objevovat příčiny, které jsou skryté velice hluboko v jejich srdcích, a přistupovat k nim jako k porodu, který přejde a zanechá po sobě nový poklad. Ale zaslané odpovědi na dotazník upozorňují na to, že v obtížných nebo kritických situacích většina manželů nevyhledává pastorační pomoc, protože ji nepovažuje za rozumnou, blízkou, realistickou a „vtělenou“. Proto se nyní pokusme podívat se na manželské krize pohledem, který nepodceňuje tíhu jejich bolesti a úzkosti.

235. Existují krize, které jsou obvykle společné všem manželstvím, jako je začátečnická krize, kdy je třeba se naučit uvést do souladu vzájemné rozdíly a odloučit se od rodičů. Dále jsou krize spojené s příchodem dítěte, který s sebou nese nové emoční výzvy; krize při výchově dítěte, která mění zvyky rodičů; krize při dospívání dítěte, která vyžaduje mnoho energie, vyvádí rodiče z míry a někdy je staví proti sobě; krize „prázdného hnízda“, která nutí rodiče, aby se znovu začali věnovat sobě; krize způsobená stářím rodičů manželů, kteří vyžadují víc jejich přítomnosti, víc pozornosti a nesnadná rozhodování. Jsou to náročné situace, které vyvolávají strach, pocity viny, depresi nebo únavu, které mohou manželstvím vážně otřást.

236. K nim přistupují krize osobní, které souvisejí s ekonomickými, pracovními, afektivními, sociálními a duchovními obtížemi a ovlivňují oba manžele. A k nim se přidávají neočekávané okolnosti, které mohou změnit rodinný život a které vyžadují vydat se na cestu odpuštění a smíření. Spolu se snahou udělat krok ke smíření se musí každý s průzračnou pokorou tázat sebe sama, zda nevytvořil podmínky, které jeho partnera vystavily nebezpečí pádu do nějakých chyb. Některé rodiny se hroutí, když se manželé vzájemně obviňují, ale „zkušenost ukazuje, že velké procento manželských krizí bývá uspokojivým způsobem vyřešeno díky přiměřené pomoci a usmiřující síle milosti. Umět odpouštět a zakoušet odpuštění je pro rodinný život důležitá zkušenost.“^[2] „Namáhavé umění odpouštět, ke kterému je nezbytná podpora milosti, vyžaduje velkorysou spolupráci příbuzných a přátel a někdy také profesionální pomoc zvnějšku.“^[3]

237. Stále častěji dochází k tomu, že když někdo cítí, že se mu nedostalo to, po čem toužil, nebo že se mu nesplní to, o čem snil, považuje to za dostatečný důvod k ukončení manželství. Takový člověk nebude mít nikdy trvalé manželství. Někdy stačí k rozhodnutí se vším skončit nějaké zklamání, osamělost ve chvíli, když potřeboval druhého vedle sebe, uražená pýcha nebo neurčitý strach. Existují situace, které nevyhnutelně patří k lidské křehkosti a s kterými je spojena nadměrná emoční zátěž. Například pocit, že člověk není dostatečně oceňován, žárlivost, odlišnosti mezi manželi, které se mohou objevit, přitažlivost vyvolaná jinou osobou, nové zájmy, které chytnou člověka úplně za srdce, fyzické změny partnera a mnoho dalších věcí, které nejsou nutně ohrožením lásky, ale spíš příležitostí probudit ji k novému životu.

238. Někteří mají v těchto okolnostech dostatek zralosti, aby se – nehledě na omezení jejich vztahu – znovu rozhodli pro druhého jako společníka na cestě, a realisticky přijmou, že nemůže uspokojit všechny jejich hýčkané sny. Odmítnou tvářit se jen jako mučedníci, využijí drobných a omezených možností, které jim nabízí život v rodině, a soustředí se na zpevňování manželského svazku, což vyžaduje čas a úsilí. V podstatě totiž poznají, že každá krize je jakoby nové „ano“, které jim dává možnost, aby se láska obrodila posílená, proměněná, zralá a osvícená. Díky krizi mají manželé odvahu zkoumat hluboké kořeny toho, co se stalo, mluvit znovu o podstatných dohodách, nacházet novou vyváženost a jít spolu dál novou etapou manželství. S tímto postojem trvalé otevřenosti je možné se s nesnadnými situacemi vypořádat! V každém případě ve světle poznání, že usmíření je možné, se dnes ukazuje, že „služba na pomoc těm, jejichž manželský vztah je rozbitý, je naléhavě potřebná“.^[4]

Staré rány

239. Je pochopitelné, že v rodině je mnoho obtíží, když se někteří z jejích členů nenaučili navazovat zdravé vztahy, protože nenechali uzdravit rány z některého období svého života. Špatně prožité dětství nebo dospívání jsou živnou půdou osobních krizí, které pak rozbíjejí manželství. Kdyby všichni lidé dospívali normálně, krizí by bylo méně a nebyly by tak bolestné. Je ale skutečností, že někdy lidé ve věku čtyřiceti let potřebují dorůst do zralosti, kterou si měli osvojit už na konci dospívání. Někdy člověk miluje sobeckou láskou, která je vlastní dítěti, fixován ve fázi zkreslené reality a životních vrtochů, kdy se má všechno točit kolem něho. Je to nenasytná láska, která křičí a pláče, když nedostane to, po čem touží. Jindy člověk miluje láskou ustrnulou ve fázi dospívání, která se vyznačuje konfrontací, kousavou kritikou, zvykem obviňovat druhé, logikou pocitů a fantazie, kdy druzí musejí vyplňovat naši prázdnotu a snášet naše rozmary.

240. Mnozí skončí své dětství, aniž kdy zakusili bezpodmínečnou lásku, což zraňuje jejich schopnost důvěřovat a darovat se. Špatně prožívané vztahy s rodiči a sourozenci, které nebyly nikdy uzdraveny, se znovu vynoří a rozbíjejí manželský život. Je tedy třeba začít proces osvobození, kterým člověk předtím nikdy neprošel. Když vztah mezi manželi neprobíhá dobře, je třeba se před vykonáním důležitých rozhodnutí postarat o to, aby každý z nich prošel touto cestou uzdravení své minulosti. Vyžaduje to uznat, že potřebuji uzdravení, prosit naléhavě o milost, abych mohl odpustit druhým a sobě, přijmout pomoc, hledat kladné motivy a pokoušet se o to stále znovu. Každý musí být k sobě velmi upřímný, aby poznal, že v jeho životě lásky jsou tyto projevy nezralosti. I když se může zdát, že vším jsou vinni druzí, není nikdy možné překonat krizi tím, že se změní jen druhý. Člověk se musí také tázat, v čem může zrát nebo být uzdraven on sám, aby přispěl k překonání konfliktu.

Doprovázení po ztroskotání a rozvodu

241. V některých případech si ohled na vlastní důstojnost a dobro dětí žádá hájit pevné meze proti nadměrným požadavkům druhého partnera, proti velké nespravedlnosti, násilí nebo už chronickému nedostatku úcty. Je třeba přiznat, že „existují případy, v nichž je odloučení nevyhnutelné. Někdy může být dokonce morálně nutné, když jde o to uchránit slabšího partnera nebo malé děti před velmi těžkými zraněními, které může způsobit zpupnost a násilí, ponižování a vydírání, znevažování a lhostejnost.“^[5] Rozluka ale „musí být pokládána za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným“.^[6]

242. Otcové uvedli, že „je zapotřebí zvláštního rozlišování při pastoračním doprovázení odloučených, rozvedených a opuštěných manželů. Především je třeba vnímat a mít na zřeteli bolest těch, které odloučení, rozvod nebo opuštění postihlo nespravedlivě nebo kteří kvůli partnerovu špatnému zacházení museli přerušit společný život. Odpustit vytrpěnou nespravedlnost není snadné, ale je to cesta, která je díky milosti možná. Pastorační péče zde musí nutně zahrnovat smíření a mediaci, kromě jiného také v odborných poradenských střediscích, které je třeba v diecézích otevřít.“^[7] Zároveň „rozvedené osoby, které neuzavřely další sňatek a často vydávají svědectví o manželské věrnosti, ať jsou povzbuzovány, aby v Eucharistii nacházely pokrm, který je bude v jejich stavu posilovat. Místní společenství a pastýři mají tyto lidi starostlivě doprovázet, zejména pokud mají děti nebo žijí v tíživé chudobě.“^[8] Ztroskotání manželství je ještě dramatičtější a bolestnější, když je spojeno s chudobou, protože pak se naskýtá mnohem méně prostředků k novému uspořádání života. Chudý člověk, který ztratí ochranné prostředí rodiny, je dvojnásobně vystaven opuštěnosti a všem druhům ohrožení své integrity.

243. Rozvedeným, kteří žijí v novém svazku, je třeba dát pocítit, že jsou součástí církve, že „nejsou exkomunikováni“ a že se s nimi tak nezachází, protože jsou stále součástí církevního společenství.^[9] Tyto situace „vyžadují pozorné rozlišování a doprovázení s velkou úctou, zdržování se všech výrazů a postojů, které by jim navozovaly pocit, že jsou diskriminováni, a podporu jejich účasti na životě společenství. Starost o ně neznamená, že křesťanské společenství ochablo ve víře a ve svém svědectví o nerozlučitelnosti manželství. Naopak, touto péčí dává najevo svou blíženskou lásku.“^[10]

244. Na druhé straně velký počet synodních otců „podtrhl nutnost, aby byla snáze přístupná a časově méně náročná, a pokud možno také zcela nezpoplatněná, procedura pro prohlášení nulity manželství“.^[11] Zdlouhavost procesů působí v lidech rozmrzelost a únavu. Moje dva nedávné dokumenty v této věci^[12] zjednodušily procedury pro případné prohlášení nulity manželství. Jimi jsem chtěl také „ozřejmit, že sám biskup ve své církvi, jíž byl ustanoven pastýřem a hlavou, je pro jemu svěřené věřící soudcem“.^[13] Proto „provádění těchto dokumentů představuje velkou odpovědnost pro diecézní ordináře, ustanovené k tomu, aby soudili některé případy a všemi způsoby usnadnili věřícím přístup ke spravedlnosti. Z toho vyplývá, že je třeba zajistit přípravu dostatečného personálu z kleriků a laiků, který se bude přednostním způsobem věnovat této službě církve. Bude tedy nutné nabídnout rozvedeným osobám nebo manželům v krizi informační, poradenskou a mediační službu, která v rámci pastorace rodin bude k dispozici také pro případy předběžného šetření k manželskému procesu (srov. Mitis Iudex Dominus Iesus, čl. 2–3).^[14]

245. Synodní otcové také upozornili na „důsledky rozluky nebo rozvodu pro děti, které jsou v každém případě nevinnými oběťmi dané situace“.^[15] Ony jsou nade všemi ostatními úvahami první starostí, která nesmí být zastřena žádným jiným zájmem nebo záměrem. Rozvedené rodiče naléhavě prosím: „Nikdy, nikdy, nikdy nepoužívejte dítě jako rukojmí! Rozvedli jste se kvůli mnohým potížím a z různých důvodů, život vás vystavil této zkoušce, ale ať nenesou břemeno tohoto rozloučení děti. Nepoužívejte je jako rukojmí proti svému partnerovi. Ať vyrůstají s tím, že slyší maminku mluvit dobře o tatínkovi, i když nejsou spolu, a tatínka mluvit dobře o mamince.“^[16] Je neodpovědné ničit obraz otce nebo matky s cílem získat si náklonnost dítěte, pomstít se nebo se bránit, protože to rozbíjí vnitřní život dítěte a působí rány, které se těžko uzdravují.

246. I když církev chápe konfliktní situace, kterými manželé musejí procházet, nemůže přestat být hlasem ve prospěch těch nejslabších, což jsou děti, které – často mlčky – trpí. Dnes „přes všechnu naši zdánlivě rozvinutou citlivost a všechny naše jemné psychologické analýzy se ptám, zda jsme neztratili citlivost k ranám dětské duše. […] Cítíme tu tíhu hory, která drtí duši dítěte v rodinách, v nichž se k sobě chovají špatně a působí si zlo, až nakonec rozbijí pouto manželské věrnosti?“^[17] Tyto hrozné zkušenosti nepřispívají ke zrání dětí, aby byly jednou schopny přijmout definitivní závazky. Proto křesťanská společenství nesmějí nechat rozvedené rodiče, kteří žijí v novém svazku, osamocené. Naopak, musejí je začlenit a doprovázet je v jejich výchovném poslání. „Jak bychom mohli doporučovat těmto rodičům udělat všecko pro výchovu dětí ke křesťanskému životu a dávat jim příklad přesvědčené a praktikované víry, kdybychom je zdržovali od života společenství, jako by byli exkomunikováni? Je třeba dbát na to, abychom nepřidávali další břemena k těm, která už děti v těchto situacích musejí nést!“^[18] Pomáhat uzdravovat zranění rodičů a duchovně je přijímat je také dobro pro děti, které se potřebují setkávat s rodinnou tváří církve, jež je v této traumatické situaci přijímá. Rozvod je zlo a rostoucí počet rozvedených manželství je velmi zneklidňující. Naším nepochybně nejdůležitějším pastoračním úkolem vzhledem k rodinám je proto posilovat lásku a pomáhat hojit rány, abychom předcházeli šíření tohoto dramatu naší doby.

Některé složité situace

247. „Zvláštní pozornost vyžadují problémy spojené se smíšenými manželstvími. Manželství mezi katolíky a ostatními pokřtěnými, »i když mají své zvláštní problémy, vykazují přece četné prvky, kterých je třeba si vážit a které mají být podporovány ať pro svou vnitřní hodnotu, nebo pro svůj značný přínos k ekumenickému hnutí.« Proto »je třeba se snažit […] o ochotnou spolupráci mezi katolickým a nekatolickým duchovním, a to už při přípravě na manželství a na sňatek« (Familiaris consortio, 78). Co se týká společné účasti na Eucharistii, připomíná se, že »rozhodnutí, zda připustit nekatolického manžela k eucharistickému společenství, musí být v souladu se všeobecnými normami, které v této věci existují jek pro východní, tak i ostatní křesťany, a musí brát v úvahu konkrétní situaci přijetí svátosti křesťanského manželství dvěma pokřtěnými křesťany. Ačkoli manželé ve smíšeném manželství sdílejí svátost křtu a manželství, společná účast na Eucharistii může být pouze výjimečná. Pokaždé je třeba dodržet uvedené normy« (Papežská rada pro jednotu křesťanů, Direktář k provádění ekumenických principů a norem, 25. března 1993, 159–160).“^[19]

248. „Manželství katolíka s nepokřtěnou osobou představují přednostní místo mezináboženského dialogu. […] Nesou s sebou zvláštní nesnáze jak vzhledem k identitě křesťanské rodiny, tak v oblasti náboženské výchovy dětí. […] Počet rodin tvořených manžely rozdílného náboženství, který roste v misijních oblastech a také v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, vyžaduje naléhavě pastorační péči, která se bude lišit podle různých společenských a kulturních podmínek. V některých zemích, kde neexistuje náboženská svoboda, je křesťanský partner kvůli uzavření sňatku povinen přestoupit k jinému náboženství a nemůže slavit kanonické manželství s dispensí ani dát pokřtít své děti. Musíme proto zdůrazňovat nutnost respektování náboženské svobody pro všechny.“^[20] Z toho plyne, že „je třeba věnovat zvláštní pozornost osobám, které uzavírají taková manželství, a to nejen v období před svatbou. Mimořádné problémy řeší manželé a rodiny, v nichž jeden partner je katolík a druhý je nevěřící. V těchto případech je nezbytné svědčit o schopnosti evangelia vstoupit do takových situací, aby byla umožněna výchova dětí v křesťanské víře.“^[21]

249. „Zvláštní těžkost představují situace, v nichž jde o přístup ke křtu osob, které se vzhledem k manželství nacházejí ve složitých podmínkách. Jsou to lidé, kteří uzavřeli stabilní manželský svazek v době, když aspoň jeden z nich neznal křesťanskou víru. Biskupové jsou vyzýváni, aby v těchto případech uplatnili pastorační posouzení, které sleduje duchovní dobro manželů.“^[22]

250. Církev přijímá za svůj postoj Pána Ježíše, který se ve své bezmezné lásce obětoval za každého člověka bez výjimky.^[23] Spolu se synodními otci jsem uvažoval o situaci rodin, které prožívají zkušenost, že v jejich středu žijí osoby s homosexuálními sklony, zkušenost, která není snadná jak pro rodiče, tak pro děti. Chceme proto především zdůraznit, že každého člověka, nezávisle na jeho sexuální orientaci, je třeba respektovat v jeho důstojnosti a přijímat ho s úctou a pečlivě se vyhýbat „jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace“,^[24] a zejména každé formě agrese a násilí. Samotným rodinám je zase třeba poskytnout uctivé doprovázení, aby se těm, u nichž se projevují homosexuální sklony, dostalo pomoci potřebné k poznání a plného uskutečnění Boží vůle v jejich životě.^[25]

251. Během diskuse o důstojnosti a poslání rodiny poznamenali synodní otcové, že „pokud jde o plány postavit svazky mezi homosexuálními osobami naroveň manželství, neexistuje žádný důvod pro to, aby se mezi životním společenstvím homosexuálů a Božím plánem s manželstvím spatřovala nějaká analogie, a to ani ve vzdáleném smyslu“. Je nepřijatelné, „aby místní církve byly v této otázce vystavovány nátlaku a aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím zavedením zákonů, které by umožňovaly »manželství« mezi osobami stejného pohlaví“.^[26]

252. Rodiny s pouze jedním rodičem vznikají často z těchto důvodů: „biologické matky nebo otcové se nikdy nechtěli začlenit do rodinného života; situace násilí, z nichž jeden z rodičů musel se svými dětmi utéct; smrt jednoho z rodičů; opuštění rodiny jedním z rodičů nebo podobné situace. Ať je důvod jakýkoli, rodič, který žije s dítětem, musí najít podporu a posilu u jiných rodin, které tvoří křesťanské společenství, a u farních pastoračních institucí. Tyto rodiny často navíc trpí ekonomickými problémy, nejistou pracovní příležitostí, těžkostmi se zajištěním dětí a tím, že nemají kde bydlet.“^[27]

Když smrt zasáhne svým bodcem

253. Často je pro rodinný život výzvou smrt milované osoby. Je třeba, abychom zde podali světlo víry, jimiž provázíme rodiny, které trpí v takových chvílích.^[28] Opustit rodinu, když je zraněna smrtí, by byl projev závažného nedostatku milosrdenství a promarnění pastorační příležitosti; tento postoj může zavřít dveře jakékoli další evangelizační činnosti.

254. Chápu sklíčenost toho, kdo ztratil velmi milovanou osobu, manželského partnera, s nímž sdílel mnoho věcí. Sám Ježíš byl dojat a plakal nad svým zemřelým přítelem (srov. Jan 11,33.35). A jak nemít pochopení pro nářek někoho, kdo ztratil své dítě? Je to, „jako by se zastavil čas: otevře se propast, která pohltí minulost a také budoucnost. […] A někdy je dokonce obviňován Bůh. Kolik lidí – a já jim rozumím – se hněvá na Boha.“^[29] „Vdovství je zvlášť těžká zkušenost. […] Někteří ukazují, že je možné věnovat své síly s ještě větším nasazením dětem a vnoučatům a v tomto projevování lásky nacházejí nové výchovné poslání. […] Ti, kdo nemohou počítat s přítomností členů rodiny, kterým by se věnovali a od nichž by mohli přijímat lásku a blízkost, musejí být podporováni pozorností a ochotou křesťanského společenství, především pokud se nacházejí ve stavu nouze.“^[30]

255. Smutek po zemřelém může obecně trvat značně dlouhou dobu, a chce-li pastýř v tomto procesu rodinu doprovázet, musí se přizpůsobit požadavkům každé z jeho fází. V celém procesu vyvstávají otázky: o příčinách smrti, o tom, co se ještě mohlo udělat, co člověk prožívá v okamžiku krátce před smrtí… Po upřímné a trpělivé cestě modlitby a vnitřního osvobození se vrací pokoj. V určitém okamžiku smutku je třeba pomoci dojít k náhledu, že my, kteří jsme ztratili drahého člověka, máme ještě splnit své poslání, a že není správné toto utrpení prodlužovat, jako by to byl projev úcty. Milovaná osoba nepotřebuje naše utrpení, ani jí nelichotí, když ničíme svůj život. Také není nejlepším projevem lásky nepřetržitě na ni vzpomínat pořád ji zmiňovat, protože to svědčí o našem svázání minulostí, která už tu není, místo o lásce ke skutečné osobě, která už nepatří tomuto světu. Už není možné, aby tu byla fyzicky, ale třebaže smrt je mocná, „silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6). Láska má intuici, která umožňuje naslouchat bez zvuků a nahlížet do neviditelného. To neznamená představovat si drahou osobu takovou, jaká byla, nýbrž přijmout ji proměněnou, takovou, jaká je nyní. Vzkříšený Ježíš požádal přítelkyni Marii, když ho chtěla obejmout, aby se ho nedotýkala (srov. Jan 20,17), a tak ji dovedl k jinému setkání.

256. Utěšuje nás vědomí, že nedochází k úplnému zničení těch, kdo umírají, a víra nás ujišťuje, že Vzkříšený nás nikdy neopustí. Tak můžeme smrti zabránit, aby „neotravovala náš život, aby neznehodnocovala naše city, aby nás nevrhala do temné prázdnoty“.^[31] Bible mluví o Bohu, který nás stvořil z lásky a který nás učinil takovým způsobem, že náš život neskončí smrtí (srov. Mdr 3,2-3). Svatý Pavel mluví o setkání s Kristem, které nastává bezprostředně po smrti: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp 1,23). S ním nás po smrti čeká to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují (srov. 1 Kor 2,9). Preface liturgie za zemřelé to vyjadřuje skvěle: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje.“ Vždyť „naši drazí nezmizeli v temnotě nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a pevných Božích rukou“.^[32]

257. Způsob komunikování s našimi drahými, kteří zemřeli, je modlitba za ně.^[33] Bible říká, že „modlit se za zemřelé“ je „svatá a zbožná myšlenka“ (2 Mak 12,44-45). Naše modlitba za ně „jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná“.^[34] Kniha Zjevení svatého Jana představuje mučedníky, kteří se přimlouvají za ty, kdo trpí na zemi nespravedlností (srov. 6,9-11), v solidaritě s tímto světem, který je na cestě. Někteří svatí těšili před svou smrtí své drahé příslibem, že jim budou nablízku, aby jim pomáhali. Svatá Terezie z Lisieux cítila, že chce dál prokazovat z nebe dobro.^[35] Svatý Dominik prohlašoval, že „po smrti bude užitečnější […] mocnější při získávání milostí“.^[36] To jsou svazky lásky,^[37] protože „jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje […], ale ještě se posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot“.^[38]

258. Jestliže smrt přijmeme, můžeme se na ni připravit. Život je růst v lásce k těm, kteří s námi kráčejí až do dne, kdy „už nebude smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Tak se také připravíme na opětovné setkání s našimi drahými, kteří zemřeli. Jako Ježíš syna, který zemřel, „vrátil jeho matce“ (Lk 7,15), podobně bude jednat s námi. Neplýtvejme energií tím, že se budeme dlouhé roky zdržovat v minulosti. Čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet s našimi drahými v nebi. Čím víc se nám bude dařit zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině.