Sociální rozměr evangelizace (II)

 

II. SOCIÁLNÍ INKLUZE CHUDÝCH

186. Z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku chudým a lidem na okraji, vyplývá naše starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější.

Spolu s Bohem naslouchejme nářku

187. Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a budeme pozorně naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc. Stačí si prolistovat Písmo, abychom objevili, jak dobrotivý Otec touží naslouchat volání chudých: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil… Jdi tedy, já tě posílám,“ (Ex 3,7-8.10) a pečuje o ně v jejich potřebách: „I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele“ (Sd 3,15). Když jakožto Boží nástroje, které mají naslouchat chudým, zůstáváme hluší k tomuto volání, stavíme se mimo Otcovu vůli a jeho plán, protože chudý „by kvůli tobě volal k Hospodinu a ty by ses provinil“ (Dt 15,9). A nedostatek solidarity s jeho nouzí má přímý dopad na náš vztah s Bohem: „Jestliže tě ve své hořkosti prokleje, vyslyší jeho prosbu ten, kdo je jeho tvůrcem“ (Sir 4,6). Stále se ozývá stará otázka: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17). Připomeňme také, s jakou naléhavostí se apoštol Jakub zmiňoval o křiku utiskovaných: „Mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů“ (Jak 5,4).

188. Církev uznala, že požadavek naslouchat tomuto křiku plyne z osvobozujícího působení milosti v každém z nás, takže se nejedná o poslání vyhrazené jenom některým: „Církev vedená evangeliem milosrdenství a lásky k člověku naslouchá volání po spravedlnosti a ze všech sil touží na něj odpovědět.“^[14] V této souvislosti lze chápat výzvu, již adresoval Ježíš svým učedníkům: „Vy jim dejte jíst!“ (Mk 6,37). Ta implikuje jak spolupráci při řešení strukturálních příčin chudoby a prosazování integrálního rozvoje chudých, tak i ty nejjednodušší a nejvšednější projevy solidarity v setkání s konkrétní nouzí. Slovo „solidarita“ se poněkud vyprázdnilo a někdy se interpretuje špatně, označuje však mnohem více než jen nějaký sporadický projev štědrosti. Vyžaduje vytvoření nové mentality, která uvažuje v kategoriích společenství a počítá s upřednostněním života všech před shromažďováním statků ze strany některých.

189. Solidarita je spontánní reakce toho, kdo uznává, že sociální funkce vlastnictví a všeobecné určení dober jsou skutečností, která předchází soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnění dober se zdůvodňuje péčí o ně a jejich rozmnožováním, aby tak lépe sloužila obecnému dobru, přičemž solidarita má být prožívána jako rozhodnutí vracet chudému to, co mu náleží. Tato přesvědčení a projevy solidarity, jsou-li konkretizovány, otevírají cestu k dalším proměnám struktur a umožňují je. Změna ve strukturách, která neplodí nová přesvědčení a postoje, způsobí, že se samy tyto struktury dříve či později stanou prohnilými, těžkopádnými a neúčinnými.

190. Někdy je třeba naslouchat nářku celých národů, nejchudších národů planety, protože „mír se zakládá nejen na respektování lidských práv, ale také na respektování práv národů“^[15]. Je politováníhodné, že dokonce i lidská práva lze používat k ospravedlňování nezřízené obhajoby individuálních práv či práv bohatších národů. Při respektování nezávislosti a kultury každé země je třeba vždycky pamatovat na to, že planeta patří celému lidstvu a je pro celé lidstvo, a pouhý fakt, že se někdo narodil na nějakém místě s omezenějšími zdroji nebo nižší úrovní rozvoje, není důvodem k tomu, aby někteří lidé žili méně důstojně. Je třeba opakovat, že „zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým“^[16]. Abychom náležitě mluvili o svých právech, musíme více rozšířit svůj obzor a otevřít sluch nářku jiných národů či jiných regionů naší planety. Potřebujeme růst v solidaritě, která „by měla dovolit všem národům, aby byly samy budovateli své vlastní šťastné budoucnosti“^[17], tak jako „se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel“^[18].

191. Křesťané povzbuzovaní svými pastýři jsou všude a za všech okolností povoláni naslouchat nářku chudých, jak to dobře vyjádřili brazilští biskupové: „Toužíme na sebe denně brát radosti a naděje, smutky a úzkosti brazilského lidu, zvláště obyvatel městských periferií a venkovských oblastí – bez půdy, bez střechy nad hlavou, bez chleba, bez zdraví –, jejichž práva jsou pošlapávána. Když vidíme jejich bídu, nasloucháme jejich nářku a poznáváme jejich utrpení, pohoršuje nás fakt, že existuje dostatek jídla pro všechny a že hlad je způsoben špatným přerozdělováním dober a zisků. Problém je ztěžován všeobecným plýtváním.“^[19]

192. Toužíme však ještě po něčem víc, náš sen míří ještě výše. Nemluvíme jenom o tom, aby se všem zajistila obživa či „co je k životu nezbytné“, ale také „blahobyt a prospěch lidí v nejrůznějších kulturních oblastech“^[20]. Jde zde o výchovu, přístup ke zdravotní péči a zejména o práci, protože svobodnou, tvořivou, odpovědnou a solidární prací lidská bytost vyjadřuje a rozvíjí důstojnost svého života. Spravedlivá mzda umožňuje náležitý přístup k dalším dobrům určeným obecnému užití.

Věrnost evangeliu, abychom neběželi nadarmo

193. Výzvu naslouchat nářku chudých realizujeme tehdy, když ve svém nejhlubším nitru zakoušíme dojetí nad bolestí druhých. Přečtěme si některá ponaučení Božího slova o milosrdenství, aby se znovu mocně rozezněla v životě církve. Evangelium prohlašuje: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Apoštol Jakub učí, že milosrdenství vůči druhým nám umožní vyjít vítězně z Božího soudu: „Tak mluvte a tak jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství“ (Jak 2,12-13). V tomto textu se Jakub projevuje jako dědic vytříbenější tradice poexilní židovské spirituality, která přisuzovala milosrdenství zvláštní spásonosnou hodnotu: „Překonej své hříchy spravedlností, a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid“ (Dan 4,24). V téže perspektivě mluví mudroslovné knihy o almužně jako o konkrétním projevu milosrdenství vůči potřebným: „Milosrdenství vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu“ (Tob 12,9). Ještě plastičtěji to líčí také Sirachovec: „Voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“ (Sir 3,30). Tatáž syntéza se objevuje v Novém zákoně: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Tato pravda hluboce pronikla mentalitu církevních otců a jako kulturní alternativa představovala prorockou rezistenci vůči hédonistickému individualismu pohanství. Připomeňme pouze příklad: „Jako při požáru běžíme pro vodu, abychom jej uhasili… stejně tak, když z naší slámy vyšlehne plamen hříchu a zneklidní nás to, radujeme se, je-li nám dána příležitost prokázat milosrdenství, jako by tento skutek byl pramenem, kterého se nám dostalo, abychom mohli uhasit požár.“^[21]

194. Je to poselství tak jasné, tak přímé, tak prosté a výmluvné, že žádná církevní hermeneutika nemá právo ho relativizovat. Reflexe církve o těchto textech by neměla zatemňovat či oslabovat sílu jejich napomenutí, ale spíše napomáhat tomu, abychom si je odvážně a horlivě osvojili. Proč komplikovat to, co je tak jednoduché? Pojmový aparát existuje k usnadnění kontaktu s realitou, která se má vysvětlit, a nikoli proto, aby nás od ní oddaloval. Platí to zejména pro biblická napomenutí, která velice rozhodně vybízejí k bratrské lásce, k pokorné a velkodušné službě, ke spravedlnosti, k milosrdenství vůči chudým. Ježíš nám ukázal tuto cestu pozornosti k druhým svými vlastními slovy a skutky. Proč zatemňovat to, co je tak jasné? Nestarejme se pouze o to, abychom neupadli do věroučných omylů, ale také o to, abychom byli věrní této zářivé cestě života a moudrosti. Protože „obráncům »pravověrnosti« je někdy vytýkána pasivita, shovívavost či spoluvina vzhledem k netolerovatelným nespravedlnostem a k politickým režimům, které je udržují“^[22].

195. Když se svatý Pavel vydal do Jeruzaléma k apoštolům, aby zjistil, zda neběžel nadarmo (srov. Gal 2,2), klíčovým kritériem autenticity, které mu doporučili, bylo, aby nezapomínal na chudé (srov. Gal 2,10). Toto zásadní kritérium sloužící tomu, aby se pavlovské komunity nenechaly svést individualistickým životním stylem pohanů, je značně aktuální v nynějším kontextu, kdy se rozvíjí nové individualistické pohanství. Nemůžeme sami vždy adekvátně představit samotnou krásu evangelia, ale existuje znamení, jež nesmí nikdy chybět: je jím opce pro chudé, pro ty, které společnost odvrhuje a zahazuje.

196. Někdy máme tvrdé srdce i mysl, zapomínáme, bavíme se, upadáme do vytržení nad nezměrnými možnostmi konzumu a povyražení, které nám tato společnost nabízí. Vzniká tak určitý druh odcizení, kterým jsme postiženi všichni, poněvadž „se odcizuje společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje sebedarování a vytvoření mezilidské solidarity“^[23].

Privilegované místo chudých v Božím lidu

197. V Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že on sám se „stal chudým“ (srov. 2 Kor 8,9). Celá cesta našeho vykoupení je poznamenána chudými. Dostalo se nám této spásy skrze souhlas jedné pokorné dívky z nepatrné odlehlé vesnice na periferii velké říše. Spasitel se narodil v jeslích mezi zvířaty, jako tomu bývalo u dětí chudých lidí, a byl uveden do chrámu se dvěma holoubaty, obětí těch, kteří si nemohli dovolit koupit beránka (srov. Lk 2,24; Lv 5,7). Vyrostl v domově prostých dělníků, pracoval a vydělával si na chléb prací svých rukou. Když začal zvěstovat Království, následovaly ho zástupy vyděděnců, a tak zjevil to, co sám řekl: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Ty, kteří byli obtíženi bolestí a sužováni bídou, ujistil, že je Bůh nosí ve svém srdci: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20). Právě s nimi se ztotožnil: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst…“ a učil, že milosrdenství vůči nim je klíčem k nebi (srov. Mt 25,35n).

198. Opce pro chudé je pro církev kategorií spíš teologickou než kulturní, sociologickou, politickou či filozofickou. Bůh jim prokazuje „svoje první milosrdenství“^[24]. Tato Boží preference má důsledky pro život víry všech křesťanů, povolaných mít stejné „smyšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Inspirovaná touto preferencí si církev zvolila opci pro chudé, chápanou jako „specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice“.^[25] Tato opce – učil Benedikt XVI. – „je zahrnuta v christologické víře v onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou obohatil“^[26]. Proto si přeji církev chudou a pro chudé. Oni nás mají mnoho co učit. Kromě toho, že mají účast na sensus fidei, poznávají vlastním utrpením trpícího Krista. Je nezbytné, abychom se od nich všichni nechali evangelizovat. Nová evangelizace je pozváním uznat spasitelskou sílu jejich životů a postavit je do středu putující církve. Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas v jejich záležitostech, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím.

199. Naše angažovanost nespočívá výlučně ve skutcích či podpůrných a asistenčních programech. Duch uvádí do pohybu nikoli vypjatý aktivismus, ale především pozornost obrácenou k druhému, „jehož považujeme za totožného se sebou samým“^[27]. Tato láskyplná pozornost je počátkem pravé starosti o druhého člověka a plyne z ní touha skutečně usilovat o jeho dobro. To znamená umět ocenit chudého člověka v jeho vlastní dobrotě, ocenit jeho způsob bytí, jeho kulturu a jeho prožívání víry. Autentická láska je vždy kontemplativní, umožňuje nám sloužit druhému nikoli z nutnosti nebo z rozmaru, ale protože druhý člověk je krásný nezávisle na vnějším dojmu. „Z lásky, pro niž je druhý někomu milý, plyne, že mu něco dá zadarmo.“^[28] Když je chudý člověk milován, „je vysoce ceněn“,^[29] a to odlišuje autentickou opci pro chudé od jakékoli ideologie, od jakéhokoli záměru využívat chudé k osobním či politickým zájmům. Jedině na základě této reálné a srdečné blízkosti ho můžeme náležitě doprovázet na jeho cestě k osvobození. Jedině to umožní, aby „se chudí cítili v každém křesťanském společenství »jako doma«. Nebyl by právě tento způsob nejlepším a nejúčinnějším představením radostné zvěsti Božího království světu?“^[30]. Bez přednostní volby pro chudé hrozí, že bude nepochopeno „hlásání evangelia, jež je v první řadě láskou, a utopí se v moři slov, jemuž nás soudobá »komunikační« společnost každodenně vystavuje“^[31].

200. Poněvadž je tato exhortace určena členům katolické církve, chci s bolestí poznamenat, že nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje zvláštní otevřeností pro víru. Potřebují Boha a nemůžeme jim nenabízet jeho přátelství, jeho požehnání, jeho slovo, slavení svátostí a cestu růstu a zrání ve víře. Preferenční volba pro chudé se musí projevovat hlavně tím, že především k nim obracíme svou náboženskou pozornost.

201. Nikdo by neměl říkat, že je daleko od chudých, protože jeho životní rozhodnutí vyžadují, aby věnoval více pozornosti jiným úkolům. To je častá výmluva v akademickém, podnikatelském či odborném prostředí, ba dokonce i v tom církevním. Třebaže lze obecně říci, že povoláním a posláním věřících laiků je přetvářet různé pozemské skutečnosti, aby byla každá lidská činnost proměňována evangeliem,^[32] nikdo se nemůže cítit zproštěn starostí o chudé a o sociální spravedlnost: „Duchovní konverze, intenzita lásky k Bohu a bližnímu, horlivost pro spravedlnost a mír, evangelní význam chudých a chudoby jsou žádány ode všech.“^[33] Bojím se, aby i tato slova nebyla předmětem jen nějakého komentáře bez opravdového praktického dopadu. Přesto věřím v otevřenost a dobrou vůli křesťanů a prosím vás, abyste hledali nové společenské cesty, kde by bylo možné uvedený návrh nově přijmout a realizovat.

Hospodářství a přerozdělování příjmů

202. Nutnost řešit strukturální příčiny chudoby nemůže tento problém odkládat, a to nejenom kvůli pragmatickému požadavku po dosahování výsledků a po uspořádání společnosti, nýbrž kvůli tomu, aby se společnost uzdravila z nemoci, která ji oslabuje a kompromituje a která jí může přivodit jenom nové krize. Asistenční programy, jež čelí některým naléhavým záležitostem, je třeba považovat jen za provizorní odpovědi. Dokud se radikálně nevyřeší problémy chudých odmítnutím absolutní autonomie trhů a finančních spekulací a odstraněním strukturálních příčin sociální nerovnosti,^[34] nevyřeší se problémy světa a vposledku žádný problém. Sociální nerovnost je kořenem sociálního zla.

203. Důstojnost každé lidské osoby a obecné dobro jsou otázky, které by měly prakticky utvářet veškerou hospodářskou politiku. Jenže někdy se jeví spíše jako vnější dodatky na závěr politického projevu, bez perspektiv a programů pravého integrálního rozvoje. Kolik slov se tomuto systému stalo nepohodlných! Je nepříjemné, mluví-li se o etice, je nepříjemné, mluví-li se o světové solidaritě, je nepříjemné, mluví-li se o přerozdělování dober, je nepříjemné, mluví-li se o obraně pracovních míst, je nepříjemné, mluví-li se o důstojnosti slabých, je nepříjemné, mluví-li se o Bohu, který požaduje angažovanost ve prospěch spravedlnosti. Jindy dochází k tomu, že se tato slova stávají předmětem oportunistické manipulace, která je zneucťuje. Pohodlná lhostejnost tváří v tvář těmto otázkám zbavuje náš život i naše slova veškerého smyslu. Povolání podnikatele je šlechetná práce, pokud si připouští otázku širšího smyslu života. To mu umožní opravdu sloužit obecnému dobru a svým úsilím rozmnožovat a více zpřístupňovat dobra tohoto světa všem.

204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. K tomu, aby narůstaly stejné příležitosti pro všechny, je třeba víc než jen ekonomický růst, třebaže je jejich předpokladem. Jsou potřebná rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší přerozdělování příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. V žádném případně zde nenavrhuji nezodpovědný populismus, nicméně hospodářství se nemůže zakládat na opatřeních, která představují nový jed, podobně jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí.

205. Prosím Boha, aby rostl počet politiků schopných zahájit autentický dialog, který se účinně zaměří na ozdravení hlubokých kořenů nešvarů dnešního světa, a nikoli jen jejich příznaků! Politika, často vysmívaná, je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem lásky k bližním, protože usiluje o obecné dobro.^[35] Musíme být přesvědčeni o tom, že láska „je základ nejenom mikrovztahů (s přáteli, se členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společenských, ekonomických, politických)“^[36]. Prosím Pána, aby nám daroval více politiků, kterým opravdu leží na srdci společnost, lid, život chudých! Je nezbytné, aby vlády a finanční mocnosti pozvedly zrak, rozšířily svoje obzory a přičinily se o důstojnou práci, zdravotní osvětu a péči pro všechny občany. A proč se neobrátit k Bohu, aby inspiroval jejich plány? Jsem přesvědčen, že otevřenost transcendenci by mohla zformovat novou politickou a ekonomickou mentalitu, která by pomohla překonat absolutní dichotomii mezi ekonomikou a obecným sociálním dobrem.

206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním, jak dosáhnout náležité správy společného domu, kterým je celý svět. Každá ekonomická činnost určitého dosahu uskutečněná v nějaké části planety ovlivňuje celek. Žádná vláda proto nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Stává se vskutku stále obtížnějším nalézat na lokální úrovni řešení globálních rozporů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování suverenity národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí, a nikoli jenom některých.

207. Pokud se bude chtít jakékoli společenství církve držet stranou od tvořivé a účinné spolupráce na tom, aby chudí žili důstojně a všichni se mohli účastnit života společnosti, bude i jemu hrozit rozklad, ačkoli bude mluvit o sociálních tématech či kritizovat vládnoucí skupiny. Snadno ho pohltí duchovní zesvětštění, skrývající se za náboženské praktiky, neplodné schůze či prázdné řeči.

208. Pokud se někdo cítí být mými slovy uražen, říkám mu, že je pronáším s láskou a s tím nejlepším úmyslem, bez jakéhokoli osobního zájmu či politické ideologie. Nemluvím jako nepřítel ani protivník. Zajímá mne jedině to, aby se ti, kdo jsou otroky individualistické, lhostejné a sobecké mentality, mohli osvobodit od oněch nedůstojných okovů a dosáhnout šlechetnějšího, plodnějšího a lidštějšího životního stylu a smýšlení, které dá důstojnost jejich pozemskému přebývání.

Pečovat o slabé

209. Ježíš, který je povýtce hlasatelem evangelia i zosobněným evangeliem, se identifikuje především s nejmenšími (srov. Mt 25,40). To nám připomíná, že my všichni křesťané jsme povoláni pečovat o nejchudší obyvatele planety. Za stávajícího „privátního“ modelu „úspěchu“ se však nejeví smysluplným investovat tak, aby si neúspěšní, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.

210. Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a slabosti, ve kterých máme rozpoznávat trpícího Krista, i když nám to zdánlivě nepřináší hmatatelné a bezprostřední výhody: jde o bezdomovce, narkomany, utečence, domorodé národy, staré a stále více opuštěné lidi a tak dále. Zvláštní výzvu pro mne představují migranti, protože jsem pastýřem církve bez hranic, která se cítí být matkou všech. Vybízím proto země k velkorysé otevřenosti, která namísto strachu ze zničení místní identity bude schopna vytvářet nové kulturní syntézy. Jak krásná jsou města, která přemáhají nezdravou nedůvěru, integrují odlišnosti a činí z takovéto integrace nový faktor rozvoje! Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!

211. Vždycky mi působila bolest situace těch, kteří jsou předmětem různých forem obchodu s lidmi. Chtěl bych, aby bylo slyšet volání Boha, který se nás všech ptá: „Kde je tvůj bratr?“ (srov. Gn 4,9). Kde je tvůj bratr otrok? Kde je ten, kterého denně zabíjíš v malé ilegální fabrice, v síti prostituce, v dětech, které využíváš k žebrání, v tom, který musí pracovat tajně, protože nemá pracovní povolení? Netvařme se jakoby nic. Existuje spolupachatelství v mnoha podobách. Otázka se týká všech! V našich městech se zahnízdil tento mafiánský a scestný zločin a mnozí mají ruce zbrocené krví v důsledku pohodlné a němé spoluviny.

212. Dvojnásobně ubohé jsou ženy, které trpí v situacích vyřazení, špatného zacházení a násilí, protože mají často méně možností hájit svoje práva. Nicméně, také mezi nimi neustále nacházíme nejobdivuhodnější projevy každodenního hrdinství při obraně a v péči o své křehké rodiny.

213. Mezi těmito slabými, o něž se církev chce s láskou starat, jsou také nenarozené děti, které jsou nejbezbrannější a nejnevinnější. Nakládá se s nimi dle naprosté libovůle, takže jsou zbavovány lidské důstojnosti, přicházejí o život a prosazují se zákony, které jejich ochranu dopředu znemožňují. Obrana, kterou církev poskytuje nenarozeným, je působivě zesměšňována, je podávána jako něco ideologického, obskurního a konzervativního. Jenže tato obrana rodícího se života se vnitřně pojí s obhajobou jakéhokoli lidského práva. Vychází z přesvědčení, že lidská bytost je vždy posvátná a nedotknutelná v jakékoli situaci a v každé fázi svého vývoje. Je cílem sama o sobě, a nikdy ne prostředkem k řešení jiných těžkostí. Zhroutí-li se toto přesvědčení, nezůstanou pevné ani trvalé základy obrany lidských práv, a ony tak bude vystavena nahodilým a střídajícím se konvencím mocných. Již rozum sám postačuje k uznání nezcizitelné hodnoty lidského života, nicméně pokud ho nahlížíme také vírou, „každé porušování lidské důstojnosti volá k Bohu o pomstu a je třeba je pokládat za urážku Stvořitele člověka“^[37].

214. Právě proto, že jde o otázku, jež souvisí s vnitřní koherencí našeho poselství o hodnotě lidské osoby, nelze očekávat, že církev k ní změní stanovisko. Chci být naprosto čestný. Toto není argument podléhající domnělým reformám či „modernizacím“. Není pokrokové snažit se řešit problémy eliminací lidského života. Je však také pravdou, že jsme učinili málo pro náležitou pomoc ženám ve velké tísni, kdy se jim interrupce jeví jako rychlé řešení jejich velkého soužení, zvláště klíčí-li v nich život následkem násilí nebo v kontextu krajní chudoby. Kdo by mohl nechápat tak bolestné situace?

215. Existují další křehké a bezbranné bytosti, které se častokrát stávají zbožím ekonomických zájmů nebo bezohledného využívání. Mám na mysli celek stvoření. Jako lidské bytosti nejsme pouze uživateli, ale také opatrovníky ostatních tvorů. Skrze naši tělesnou skutečnost nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že pustošení půdy představuje jistý druh onemocnění týkající se každého a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako zmrzačení. Nedovolme, aby náš pobyt na zemi zanechával stopy zmaru a smrti postihující život náš i budoucích generací.^[38] V tomto smyslu se ztotožňuji s krásně vystiženým a prorockým nářkem, který před lety vyslovili filipínští biskupové: „V pralese žila neuvěřitelná rozmanitost hmyzu a plnila své vlastní poslání... Ve vzduchu poletovali ptáci a jejich skvostné opeření a rozličné zpěvy přidávaly do lesní zeleně další barvy a melodie... Bůh chtěl tuto zemi pro nás, své zvláštní tvory, avšak nikoli proto, abychom ji mohli ničit a měnit ji na poušť... Pohleď po jediné deštivé noci na čokoládově hnědé řeky své krajiny a pomysli na to, že odnášejí do moře živou krev půdy... Jak budou moci plavat ryby ve stoce, jakou se stala řeka Pasig, a v mnoha jiných řekách, které jsme znečistili? Kdo změnil podivuhodný mořský svět v podvodní hřbitovy zbavené života a barev?“^[39]

216. Malí, ale silní v lásce Boží jako svatý František z Assisi, všichni jsme povoláni postarat se o křehkost lidu a světa, ve kterém žijem