Zvěst evangelia (II)

 

II. HOMILIE

135. Věnujme nyní pozornost kázání v rámci liturgie, jež si žádá od pastýřů patřičnou pozornost a vážné zhodnocení. Pozastavím se obzvláště – a dokonce s poněkud úzkostlivou péčí – u homilie a její přípravy, protože v souvislosti s touto důležitou službou se ozývají mnohé stížnosti, před nimiž není možné uhýbat. Homilie je prubířským kamenem hodnocení, jak blízko je pastýř svému lidu a jak se s ním setkává. Víme totiž, že jí věřící skutečně přikládají velkou důležitost – často se trápí podobně jako vysvěcení služebníci: jedni nasloucháním a druzí kázáním. Je smutné, že tomu tak je. Homilie může být skutečně intenzivním a radostným zakoušením Ducha, útěšným setkáním se slovem a stálým pramenem obnovy a růstu.

136. Obnovme svoji důvěru v kázání, které se zakládá na přesvědčení, že je to Bůh, kdo se touží dostat k lidem prostřednictvím kazatele, a že on projevuje svoji moc skrze lidské slovo. Svatý Pavel důrazně mluví o nezbytnosti kázání, protože Pán chce proniknout k druhým také naším slovem (srov. Řím 10,14-17). Svým slovem si náš Pán získal lidská srdce. Přicházeli ze všech stran, aby ho slyšeli (srov. Mk 1,45). Žasli a „sáli“ jeho učení (srov. Mk 6,2). Slyšeli, že k nim mluvil jako ten, kdo má moc (srov. Mk 1,27). Svým slovem apoštolové, které ustanovil, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,14), přitáhli do lůna církve všechny národy (srov. Mk 16,15.20).

Liturgický kontext

137. Je třeba nyní připomenout, že „liturgické hlásání slova Božího, zvláště při eucharistickém shromáždění, není ani tak momentem rozjímání a katecheze jako dialog mezi Bohem a jeho lidem, dialog, v němž se zvěstují divy spásy a stále se obnovují požadavky Úmluvy“^[36]. Homilie má zvláštní hodnotu, jež vyplývá z jejího eucharistického kontextu a je důvodem, proč homilie přesahuje jakoukoli katechezi a je nejvznešenějším momentem dialogu mezi Bohem a jeho lidem před svátostným přijímáním. Homilie navazuje na dialog, který již zahájil Pán se svým lidem. Kdo káže, musí znát srdce svého společenství a hledat, kde je živá a vroucí touha po Bohu a kde byl tento dialog lásky udušen a nemohl vydat plody.

138. Homilie nemůže být zábavnou podívanou, neodpovídá logice mediálních vystoupení, ale má liturgickému slavení dodávat vroucnost a význam. Je to osobitý žánr, poněvadž jde o kázání v rámci liturgického slavení, a v důsledku toho musí být krátká a nepůsobit dojmem, že jde o přednášku či vyučování. Kazatel sice může být schopen udržet pozornost lidí celou hodinu, nicméně se tak jeho slovo stává důležitějším než slavnost víry. Pokud se homilie příliš prodlužuje, poškozuje dvě charakteristiky liturgického slavení: harmonii jeho částí a jeho rytmus. Když se kázání koná v liturgickém kontextu, je do něj začleněna jako součást oběti, která se přináší Otci, a jako prostředek milosti, kterou Kristus rozdává v liturgii. Tentýž kontext vyžaduje, aby kázání orientovalo shromáždění a také kazatele ke společenství s Kristem v eucharistii, jenž přetváří život. To si žádá, aby slovo kazatele nezabíralo příliš mnoho místa, a Pán tak zářil více než jeho služebník.

Řeč matky

139. Řekli jsme, že Boží lid, ve kterém stále působí Duch svatý, nepřetržitě evangelizuje sebe sama. Co z tohoto přesvědčení plyne pro kazatele? Připomíná nám, že církev je matkou a káže lidu jako matka, která mluví ke svému dítěti a ví, že dítě s důvěrou přijímá vše, čemu ho matka učí, a věří, že to bude k jeho dobru, protože ví, že je milováno. Dobrá matka navíc umí rozpoznat vše, co Bůh v jejím dítěti zasel, naslouchá jeho starostem a učí se od něho. Duch lásky, který vládne v rodině, vede jak matku, tak dítě v jejich rozhovorech, v nichž dochází k poučování i k osvojování, napomínání i oceňování dobrých věcí – a tak je tomu také v homilii. Duch, který inspiroval evangelia a který působí v Božím lidu, také vnuká, jak třeba naslouchat víře lidu a jak se má při každé eucharistii kázat. Křesťanské kázání proto nachází v kultuře lidu pramen živé vody pro to, co se má říkat, i pro nalézání vhodného způsobu, jak to říci. Stejně jak se nám líbí, když se mluví v mateřském jazyce, tak také ve víře nás těší, když se k nám promlouvá v „mateřské kultuře“, mateřskou řečí (srov. 2 Mak 7,21.27), a srdce je lépe disponováno naslouchat. Tento jazyk je jako melodie, jež dodává odvahu, chuť, sílu a nadšení.

140. Toto mateřsko-ekleziální prostředí, v němž se odvíjí dialog Pána s jeho lidem, se má vytvářet a pěstovat upřímnou blízkostí kazatele, vřelým tónem jeho hlasu, mírností, s jakou se vyjadřuje, a radostností jeho gest. I tehdy, kdy je homilie poněkud nudná, je-li cítit tento mateřsko-ekleziální duch, bude vždycky plodná, jako i nudné rady matky časem přinášejí plody v srdcích dětí.

141. Je úžasné, jaké úsilí vynaložil Pán na to, aby navázal dialog se svým lidem, všem zjevil své tajemství a přitáhl obyčejné lidi tak vznešenou a tak náročnou naukou. Myslím, že tajemství je skryto v pohledu, kterým se Ježíš obrací k lidem navzdory všem jejich slabostem a pádům: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“ (Lk 12,32). Ježíš káže v tomto duchu. Naplněn radostí v Duchu dobrořečí Otci, jenž přitahuje maličké: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Lk 10,21). Pán má vskutku zalíbení v dialogu se svým lidem a kazatel má svému lidu umožnit zakoušet toto Pánovo zalíbení.

Slova, která zapalují srdce

142. Dialog je mnohem víc než sdělení nějaké pravdy. Dochází k němu pro radost z rozmlouvání a pro ono konkrétní dobro, které prostřednictvím slov vzájemně sdílí ti, kteří se mají rádi. Je to dobro, které nespočívá ve věcech, nýbrž v samotných osobách, které se v dialogu vzájemně odevzdávají. Čistě moralistické nebo instruktivní kázání a také takové kázání, které se stává exegetickou přednáškou, omezuje toto sdílení srdcí, k němuž v homilii dochází a které má mít téměř svátostnou povahu: „Víra je tedy z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu“ (Řím 10,17). Pravda je v homilii doprovázena krásou a dobrem. Nejedná se o abstraktní pravdy či chladné sylogismy, protože se předává také krása obrazů, které Pán užíval, aby podnítil ke konání dobra. Paměť věřícího lidu musí jako paměť Mariina neustále překypovat údivem nad Božími činy. Srdce lidu, otevřené naději radostného a dosažitelného prokazování lásky, která mu byla zvěstována, vnímá, že každé slovo Písma je především darem – dříve než požadavkem.

143. Náročnost inkulturovaného kázání spočívá ve schopnosti sdělovat syntézu evangelního poselství, a nikoli ideje či jednotlivé hodnoty. Kde je tvoje syntéza, tam je tvoje srdce. Rozdíl mezi objasňováním syntézy a objasňováním vzájemně nesouvisejících hodnot je stejný jako rozdíl mezi planoucím srdcem a nudou. Kazatel má nádherné a obtížné poslání sjednocovat srdce, která se milují: srdce Páně se srdci jeho lidu. Dialog mezi Bohem a jeho lidem dále posiluje jejich vzájemnou smlouvu a upevňuje pouto lásky. Během homilie se ztišují srdce věřících a nechávají mluvit Jeho. Pán a jeho lid rozmlouvají tisícerými způsoby přímo, bez prostředníků. Nicméně v homilii chtějí, aby někdo byl nástrojem a vyjádřil to, co cítí, tak, aby si následně každý mohl vybrat, jak bude v rozmluvě pokračovat. Slovo je ve své podstatě prostředníkem a vyžaduje nejenom dva partnery, kteří vedou dialog, ale také kazatele, který ho představí jako takové v přesvědčení, že „nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši“ (2 Kor 4,5).

144. Mluvit srdcem znamená udržovat ho nejen planoucí, ale také osvěcované integritou Zjevení a cestou, kterou Boží slovo ušlo během dějin v srdci církve a v našem věřícím lidu. Křesťanská identita, jež je oním křestním objetím, jímž nás jako maličké přivinul Otec, nám dává touhu, abychom jako marnotratní a zároveň v Marii vyvolení synové toužili po dalším objetí milosrdného Otce, jenž nás očekává ve slávě. Starat se o to, aby náš lid vnímal, že se nachází mezi těmito dvěma objetími, je obtížným, ale krásným úkolem toho, kdo káže evangelium.