Zvěst evangelia (III)

 

III. PŘÍPRAVA NA KÁZÁNÍ

145. Příprava kázání je úkolem tak důležitým, že je mu třeba věnovat delší čas studia, modlitby, reflexe a pastorační tvořivosti. S velkou láskou chci nabídnout představu o tom, jak postupovat při přípravě na homilii. Jsou to podněty, které mohou někomu připadat jako samozřejmé, ale považuji za vhodné je předložit, abych připomněl nutnost vyhradit této cenné službě přednostní čas. Někteří faráři často tvrdí, že to není možné pro mnoho naléhavých povinností, které musí plnit. Nicméně se odvažuji žádat, aby se každý týden tomuto úkolu věnoval dostatečně dlouhý osobní i komunitní čas, i kdyby se mělo dostat méně času na jiné, byť důležité závazky. Důvěra v Ducha svatého, jenž v homilii působí, není čistě pasivní, nýbrž aktivní a kreativní. Znamená to nabídnout se jako nástroj (srov. Řím 12,1) se všemi svými schopnostmi, aby je mohl použít Bůh. Kazatel, který se nepřipravuje, není „duchovní“, nýbrž nepoctivý a nezodpovědný k darům, které dostal.

Úcta k pravdě

146. Prvním krokem po prosbě k Duchu svatému je obrácení veškeré pozornosti k biblickému textu, který musí být základem kázání. Když se někdo snaží porozumět, co je poselstvím nějakého textu, koná úkon „úcty k pravdě“^[1]. Je to pokora srdce, jež uznává, že slovo nás vždycky přesahuje, že nejsme jeho „pány ani s ním nemůžeme libovolně nakládat. Jsme pouze jeho strážci, hlasateli a služebníky“^[2]. Takový postoj pokorné a žasnoucí úcty ke slovu se vyjadřuje tím, že přistupujeme k jeho studiu s maximální pozorností a zacházíme s ním v posvátné bázni. K výkladu biblického textu je zapotřebí trpělivosti, je třeba odložit veškerý stres a věnovat mu čas, zájem a nezištnou pozornost. Je třeba odložit stranou jakoukoli starost, která nás trápí, poodstoupit stranou a dopřát si klid pozornosti. Nemá cenu věnovat se četbě biblického textu, chceme-li dosáhnout rychlých, snadných a okamžitých výsledků. Příprava kázání si tedy vyžaduje lásku. Věnujeme volný čas bez chvatu jen těm osobám a věcem, které milujeme; a zde milujeme Boha, který chtěl mluvit. Na základě této lásky je možné setrvat potřebnou dobu v postoji učedníka: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá“ (1 Sam 3,9).

147. Především je třeba být si jisti, že adekvátně rozumíme významu slov, která čteme. Chci zdůraznit něco, co se zdá evidentní, ale ne vždy se na to dbá: biblický text, který studujeme, je dva či tři tisíce let starý, jeho slovník je velmi odlišný od toho, který užíváme dnes. Ačkoli se nám zdá, že rozumíme slovům, která jsou přeložena do našeho jazyka, neznamená to, že chápeme správně to, co chtěl vyjádřit svatopisec. Jsou známy různé pomůcky, které nám nabízí literární analýza: věnovat pozornost slovům, která se opakují nebo se liší, rozpoznat strukturu a dynamismus vlastní určitému textu, uvažovat o tom, jaké místo zaujímají jednotlivé osoby a tak dále. Cílem však není pochopit všechny podrobnosti textu, to nejdůležitější je objevit, co je hlavním poselstvím, které dává danému textu strukturu a ucelenost. Pokud kazatel nevynaloží toto úsilí, je možné, že i jeho kázání bude postrádat strukturu a ucelenost; jeho řeč bude pouhou sumou různých neartikulovaných idejí, které druhými nedokážou pohnout. Ústřední poselství je to, které chtěl na prvním místě sdělit sám autor, což znamená pochopit nejenom myšlenku, ale také účinek, jehož chtěl autor dosáhnout. Pokud je nějaký text napsán k útěše, neměl by být používán k napomínání při omylech. Pokud byl napsán k povzbuzení, neměl by být používán k poučování. Pokud byl napsán k tomu, aby něco učil o Bohu, neměl by být používán k vysvětlování různých teologických idejí. Pokud byl napsán, aby vedl ke chvále či svěřoval misijní úkol, nepoužíváme ho k tomu, abychom informovali o nejnovějších zprávách.

148. K tomu, abychom adekvátně pochopili smysl ústředního poselství nějakého textu, je jistě nezbytné uvést ho do souvislosti s učením celé Bible, předávané církví. To je důležitý princip biblické interpretace, která bere v úvahu fakt, že Duch svatý neinspiroval jenom část, nýbrž celou Bibli a že v některých otázkách lid postupně dospíval k pochopení Boží vůle na základě prožité zkušenosti. Takto se vyhneme chybným či jednostranným interpretacím, které protiřečí jiným sdělením téhož Písma. To však neznamená oslabovat vlastní a specifický důraz textu, který má být hlásán. Jedním z nedostatků únavných a neúčinných kázání je právě to, že kazatel není schopen zprostředkovat sílu, jež je vlastní hlásanému textu.

Personalizace slova

149. Kazatel „musí sám rozvíjet velmi důvěrnou znalost Božího slova. Nevystačí s poznáním jazykových nebo exegetických aspektů, i když i to je nezbytné; musí se ke slovu přiblížit srdcem chápavým a připraveným modlitbou, aby proniklo hluboce do jeho myšlenek a jeho citů a vyvolalo v něm nové smýšlení“^[3]. Prospěje nám, když budeme každý den, každou neděli obnovovat svou horlivost při přípravě homilie a zkoumat, zda v nás roste láska ke slovu, které kážeme. Není dobré zapomínat, že „větší nebo menší stupeň svatosti udělovatele svátostí má především vliv na hlásání slova“^[4]. Jak praví svatý Pavel, „nechceme se svým kázáním dělat pěknými v očích lidí, ale chceme se líbit Bohu, který zkoumá naše srdce“ (1 Sol 2,4). Je-li v nás živá touha naslouchat jako první slovu, které máme kázat, dříve či později se přenese i na Boží lid: „Ústa mluví to, čeho je srdce plné“ (Mt 12,34). Nedělní čtení se v plné nádheře rozezní v srdci lidu, pokud se takto rozezněla nejprve v srdci pastýře.

150. Ježíše popuzovali domnělí učitelé, kteří byli velmi nároční vůči těm, které učili Božímu slovu, ale sami se jím nenechávali osvítit: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4). Apoštol Jakub vybízel: „Moji bratři, nechtějte být všichni učiteli. Víte přece, že my budeme souzeni přísněji“ (Jak 3,1). Kdokoli chce kázat, musí být nejprve ochoten nechat se pohnout slovem a umožnit mu, aby se vtělilo do jeho konkrétního života. Takto se kázání stane onou plodnou a intenzivní činností, v níž je druhým „předáváno to, co bylo rozjímáno“^[5]. Proto před konkrétní přípravou obsahu kázání se musí kazatel jako první nechat zranit oním slovem, které pak zraní druhé, protože slovo je živé a účinné jako meč, který „proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). To má pastorační význam. I v této době lidé raději naslouchají svědkům: „hledají pravdu a upřímnost... volají po hlasatelích evangelia, kteří by mluvili o Bohu, jehož by sami poznávali a s nímž by byli v důvěrném styku, jako by viděli Neviditelného“^[6].

151. Nechce se po nás, abychom byli neposkvrnění, ale abychom stále rostli, hluboce prožívali touhu pokročit na cestě evangelia a nepodléhali skleslosti. Je nezbytné, aby měl kazatel jistotu, že ho Bůh miluje, že ho Ježíš spasil a jeho láska má vždy poslední slovo. Před tolikerou krásou mnohokrát pocítí, že jej svým životem plně neoslavuje, a upřímně zatouží odpovědět lépe na tak obrovskou lásku. Pokud se však nezastaví, aby s upřímnou otevřeností naslouchal slovu, pokud mu nedovolí, aby se dotklo jeho života a kladlo mu otázky, napomínalo ho a burcovalo, pokud nebude věnovat čas modlitbě se slovem, pak bude opravdu falešným prorokem, podvodníkem nebo prázdným mluvkou. Když však bude uznávat svou chudobu a bude prožívat touhu po stále větší angažovanosti, bude moci vždy rozdávat Ježíše Krista a říkat jako Petr: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám“ (Sk 3,6). Pán nás chce používat jako živé, svobodné a tvořivé bytosti, které se nechávají pronikat jeho slovem předtím, než ho zvěstují. Jeho poselství musí skutečně procházet skrze kazatele, ne však jen skrze rozum, ale tak, že se zmocní celé jeho bytosti. Duch svatý, který inspiroval slovo, je tím, jenž „dnes stejně jako v prvních dobách církve působí v každém hlasateli evangelia, který se jím nechá vlastnit a řídit; on mu vnuká slova, jež by ho sama od sebe nenapadla“^[7].

Duchovní četba

152. Existuje konkrétní způsob, jak naslouchat tomu, co nám Pán chce říci svým slovem, a jak se nechávat přetvářet jeho Duchem. Říkáme mu lectio divina. Spočívá v četbě Božího slova v rámci modlitby, abychom mu tak umožnili osvěcovat nás a obnovovat. Tato modlitební četba Bible není oddělena od studia, kterému se kazatel věnuje, aby rozpoznal ústřední poselství textu. Naopak, odtud musí vycházet, aby mohl objevovat, co totéž poselství říká jeho životu. Duchovní četba nějakého textu musí vycházet z jeho literního významu. Jinak se textu snadno podsune takový význam, který se člověku hodí, aby potvrdil svá vlastní rozhodnutí, a který odpovídá jeho vlastním myšlenkovým schématům. To by vposledku znamenalo používat něco posvátného k vlastnímu prospěchu a tento zmatek sdělovat Božímu lidu. Nikdy netřeba zapomínat, že „i satan na sebe brává podobu anděla světla“ (2 Kor 11,14).

153. V Boží přítomnosti při klidné četbě textu je dobré se ptát například: „Pane, co říká tento text mně? Co chceš tímto poselstvím změnit v mém životě? Co mi v tomto textu vadí? Proč mne toto nezajímá?“ Anebo: „Co se mi líbí, co ve mně toto slovo podněcuje? Co mne přitahuje? Proč mne přitahuje?“ Snažíme-li se naslouchat Pánu, je normální pociťovat pokušení. Při jednom z nich se člověk cítí popuzován a obtěžován a uzavírá se. Jiným velmi běžným pokušením je sklon uvažovat o tom, co tento text říká druhým, a vyhýbat se tak jeho aplikaci na vlastní život. Též se stává, že člověk začne hledat výmluvy, které mu dovolí naředit specifické poselství textu. Jindy máme za to, že Bůh od nás žádá příliš velké rozhodnutí, které zatím nejsme schopni učinit. To mnohé lidi připravuje o radost ze setkání se slovem. Zapomínají však přitom na skutečnost, že nikdo není trpělivější než Bůh Otec a že nikdo není tolik chápavý a nedovede čekat tolik jako on. On nás vždycky zve k tomu, abychom učinili další krok, ale nevyžaduje dokonalou odpověď, dokud jsme ještě neušli cestu, která tuto odpověď umožňuje. Jednoduše touží po tom, abychom upřímně pohlédli na svůj život a bez přetvářky mu ho postavili před oči, abychom byli ochotni dále růst a od něj si vyprošovali to, čeho jsme ještě nedokázali dosáhnout.

Naslouchat lidu

154. Kazatel musí také naslouchat lidu, aby objevil, co věřící potřebují slyšet. Kazatel je bytost kontemplativní, která se v nazírání zaměřuje na slovo podobně jako na lid. Tak objevuje „tužby, zvláštní vlohy i meze, způsob modlitby, podoby lásky, způsoby uvažování o životě a světě, které jsou pro tu kterou skupinu lidí charakteristické“, věnuje pozornost „konkrétnímu lidu, k němuž se obrací, jeho jazyku, symbolům a otázkám, které klade“^[8]. Jde o to propojit poselství biblického textu s lidskou situací, s tím, co lidé prožívají, se zkušeností, která potřebuje světlo Slova. Tato starost není oportunismem či diplomacií, nýbrž hluboce náboženským a pastoračním postojem. „Vnímavost pro duchovní hodnoty zcela postačí k tomu, abychom dovedli z události vyčíst Boží poselství,“^[9] a to je mnohem více než jen najít, co zajímavého říci. Usilujeme o to, abychom objevili, „co náš Pán řekl za podobných okolností“^[10]. Příprava kázání se tak stává jakýmsi evangelním rozlišováním, v němž – ve světle Ducha svatého – usilujeme o rozpoznání oné „výzvy, které dává Bůh zaznít právě v této historické situaci“. Také v ní a skrze ni Bůh volá věřícího.^[11]

155. Při tomto hledání je možné jednoduše poukázat na nějakou častou lidskou zkušenost, jako je radost z nového setkání, zklamání, strach ze samoty, soucit s utrpením druhých, nejistota z budoucnosti, starost o drahou osobu a podobně. Je však třeba velmi pozorně vnímat, co se skutečně týká života lidí. Pamatujme, že netřeba odpovídat na otázky, které si nikdo neklade; není ani namístě podávat aktuální zpravodajství za účelem vzbudit zájem, protože k tomu jsou televizní pořady. Je nicméně možné vyjít z nějaké události, a umožnit tak, aby zazněla mocná výzva slova k obrácení, ke klanění a ke konkrétním projevům bratrské lásky a služby a podobně, neboť někdy lidé sice v kázání rádi poslouchají komentáře na reálné dění, ale nenechají se jím oslovit osobně.

Pedagogické nástroje

156. Někteří si myslí, že mohou být dobrými kazateli, protože vědí, co mají říci, ale nehledí na to, jak to říci, tedy na konkrétní způsob, jak kázání rozvinout. Zlobí se, když jim druzí nenaslouchají a dostatečně je neoceňují, ale asi se nesnažili hledat vhodný způsob prezentace poselství. Připomeňme, že „zřejmá důležitost obsahu evangelizace nesmí zakrývat důležitost jejích metod a prostředků“^[12]. Péče o způsob podání je také hluboce duchovním postojem. Znamená to odpovědět na Boží lásku a se všemi svými schopnostmi a svou tvořivostí se oddat poslání, které nám svěřuje Bůh. Je však také vynikajícím projevem lásky k bližnímu, protože nechceme druhým nabízet něco nekvalitního. V Bibli například nalezneme i doporučení, jak připravovat kázání, abychom mu zajistili náležitou úroveň: „Buď v řeči stručný, málo slovy pověz mnoho“ (Sir 32,8).

157. Pouze jako příklad připomeňme některé praktické nástroje, které mohou kázání obohatit a učinit přitažlivým. Jednou z nejdůležitějších dovedností je schopnost používat v kázání obrazy, tedy mluvit obraznou řečí. Někdy se používají příklady, aby bylo srozumitelnější něco, co se chce vysvětlit, ale takové příklady apelují pouze na racionální uvažování. Obrazy však napomáhají tomu, aby lidé docenili a přijali poselství, které se jim chce sdělit. Přitažlivý obraz působí, člověk vnímá podávané poselství jako něco důvěrně známé, blízké, reálné a propojené s jeho vlastním životem. Povedený obraz může přivést adresáty k tomu, že si vychutnají poselství, které je jim předáváno, a ono v nich probudí touhu a pohne jejich vůlí podle evangelia. Dobrá homilie, jak mi říkal jeden starý učitel, musí mít „myšlenku, cit, obraz“.

158. Již Pavel VI. říkal, že věřící „si od kázání velmi mnoho slibují a mají z něho též užitek, je-li prosté, jasné, přiměřené“^[13]. Prostota jde ruku v ruce s použitým jazykem. Má to být jazyk, kterému adresáti rozumějí, aby se nemluvilo naprázdno. Často se stává, že kazatelé užívají slov, kterým se naučili během studií a v určitém prostředí, jež ale nejsou součástí běžného jazyka lidí, kteří jim naslouchají. Jsou to slova vlastní teologii či katechezi, jejichž význam není pro většinu křesťanů srozumitelný. Největším rizikem pro kazatele je, že si zvykne na svůj vlastní jazyk a bude se domnívat, že ho používají i všichni ostatní a automaticky mu rozumějí. Kdo se chce přizpůsobit jazyku druhých a oslovit je svým slovem, musí umět hodně naslouchat, musí se účastnit života lidí a ochotně jim věnovat pozornost. Jednoduchost a srozumitelnost jsou dvě odlišné věci. Jazyk může být velmi jednoduchý, ale kázání naopak málo srozumitelné. Může být nesrozumitelné pro svou neuspořádanost, pro nedostatek logiky anebo proto, že pojednává současně o různých tématech. Je tedy nezbytné počínat si tak, aby kázání mělo jednotnou tematiku, jasný řád a aby věty na sebe navazovaly, ať lidé mohou kazatele snadno sledovat a pochopit logiku toho, co říká.

159. Další charakteristikou je pozitivně laděná řeč. Nesděluje v první řadě to, co se nemá dělat, ale spíše nabízí, co můžeme dělat lépe. Nicméně když poukazuje na něco negativního, snaží se vždycky ukázat také nějakou pozitivní hodnotu, která může posluchače přitáhnout, aby nezůstalo jen u nářků, stížností, kritiky a výtek. Pozitivní kázání navíc vždy vlévá naději, směřuje k budoucnosti, nenechává vězet v negativismu. Je dobré, aby se kněží, jáhni a laici pravidelně setkávali a společně nacházeli možnosti, jak učinit kázání přitažlivějším.