Citový život

 

IV. kapitola: Rodina a citový život

Závažnost citového života

30. „Kdo chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar. Jistě, člověk se může, jak praví Pán, stát pramenem, z něhož prýští proudy živé vody (srov. Jan 7,37-38). Má-li se člověk opravdu stát takovým pramenem, musí se sám stále znovu napájet z onoho prvního a původního zdroje, jímž je Ježíš Kristus, z jehož probodeného srdce prýští Boží láska (srov. Jan 19,34)“ (DCE 7). Potřeba starat se o vlastní osobu, vnitřně se poznávat, žít lépe v souladu se svými emocemi a city a hledat kvalitní citové vztahy se musí otevírat daru lásky toho druhého a touze vytvářet tvůrčí vzájemnost, která vede k přijímání zodpovědnosti a je solidární, jako je tomu v rodině. Výzvou pro církev je, aby skrze posilování dialogu, ctností a důvěry v milosrdnou Boží lásku pomáhala dvojicím v dozrávání jejich emoční dimenze a citového rozvoje. Plné nasazení a odevzdanost, jak je vyžaduje křesťanské manželství, je mocnou protilátkou k pokušení individualistického života zaměřeného na sebe.

Formace k sebedarování

31. Prvořadý dopad na citovou formaci mladých generací má charakter vztahů v rodině. Rychlost, s níž dochází v současné společnosti ke změnám, znesnadňuje doprovázení člověka při utváření jeho afektivity a při jeho dozrávání. Vyžaduje to rovněž odpovídající pastorační práci, bohatou na hlubokou znalost Písma a katolické nauky i na vybavení náležitými vzdělávacími nástroji. Pro účinné předávání křesťanského pohledu má být nápomocná vhodná znalost psychologie; s výchovným působením je třeba začít již při katechezi křesťanské iniciace. Formace se má snažit o představení čistoty jako chvályhodné ctnosti pro integraci citů, jež napomáhá v darování sebe sama.

Zranitelnost a nezralost

32. V současném světě nechybějí kulturní tendence, které jsou zacíleny na vnucování neomezené sexuality a na touhu poznat ji ve všech směrech, včetně těch nejkomplexnějších. Otázka citové křehkosti je velice aktuální. Nestabilní a proměnlivá narcistická afektivita nepomáhá člověku k dosažení větší zralosti. Je třeba důrazně odsoudit veliké rozšíření pornografie a komercionalizace těla, usnadňované i pochybným používáním internetu, a nucení k prostituci i její využívání. V takovém prostředí si dvojice často přestávají být jisté, váhají a je jim zatěžko nacházet způsoby svého růstu. Mnozí mají tendenci setrvávat v počátečních stádiích emočního a sexuálního života. Manželská krize destabilizuje rodinu a rozluka nebo rozvod může přinášet závažné následky pro dospělé, děti i pro společnost a oslabovat jedince i sociální pouta. Demografický pokles způsobený mentalitou nepřející rození a usnadňovaný světovými politikami „reprodukčního zdraví“ ohrožuje pouto mezi generacemi. Z toho pramení i hospodářské ochuzení a všeobecná ztráta naděje.

Technika a plození člověka

33. Biotechnická revoluce v oblasti plození člověka umožnila manipulovat s aktem plození a učinit ho nezávislým na pohlavním styku mezi mužem a ženou. Lidský život a schopnost rození se tak staly „stavebnicovou“ záležitostí podřízenou především přáním jednotlivců i dvojic, které nemusí být ani heterosexuální, ani řádně sezdané. Tento jev se představil v poslední době jako absolutní novinka na scéně lidstva a doznává stále většího rozšíření. To má zásadní dopad na vývoj vztahů, na strukturu života ve společnosti a na právní řád, který do toho vstupuje ve snaze o reglementaci již existujících praktik a rozličných situací. V této situaci církev cítí potřebu vyslovit slovo pravdy a naděje. Je třeba vycházet z přesvědčení, že člověk pochází od Boha a trvale žije v jeho přítomnosti: „Lidský život je posvátný, protože od samotného svého počátku vyžaduje stvořitelskou činnost Boží a vždy je zvláštním vztahem spojen se Stvořitelem, svým jediným cílem. Pouze Bůh je Pánem života, a to od jeho počátku až do konce: nikdo, za žádných okolností, si nemůže osobovat právo způsobit přímo smrt nevinnému lidskému stvoření“ (Kongregace pro nauku víry, instrukce Donum Vitae, 5; srov. Jan Pavel II., Evangelium vitae,53).

Výzva pro pastoraci

34. Reflexe, jež by dokázala znovu nastolit velké otázky o významu lidského bytí, nachází úrodnou půdu v nejhlubších očekáváních lidstva. Veliké hodnoty manželství a křesťanské rodiny odpovídají hledání, které prostupuje celým lidským životem i v době poznamenané individualismem a hédonismem. Je třeba přijímat lidi s pochopením a citlivostí pro jejich konkrétní život a podpořit přitom hledání smyslu. Víra povzbuzuje touhu po Bohu a vůli po plné sounáležitosti s církví i u toho, kdo zakusil ztroskotání anebo se nachází v obtížné situaci. Křesťanské poselství má  v sobě stále dynamiku milosrdenství a pravdy, které se setkávají v Kristu: „První pravdou církve je Kristova láska. Této lásce, která se projevuje odpuštěním a sebedarováním, církev slouží a zprostředkovává ji lidem. Proto tam, kde je církev, musí být zřetelné Otcovo milosrdenství“ (MV 12).  Pří přípravě na manželský a rodinný život má pastorační péče počítat s mnohostí konkrétních situací. Jestliže na jedné straně je třeba napomáhat průběhu přípravy mladých na manželství, na druhé straně je nutno doprovázet ty, kdo žijí sami anebo si nevytvořili novou rodinu a často zůstávají napojeni na svou původní. Rovněž manželé, kteří nemohou mít děti, musí být předmětem zvláštní pastorační pozornosti ze strany církve, jež jim má pomáhat, aby ve své situaci objevili Boží záměr být ve službě celému společenství. Všichni mají zapotřebí, aby se na ně pohlíželo s porozuměním, při vědomí toho, že situace, jež je vzdalují od církevního života, nejsou pokaždé chtěné, ale často vyvolané a někdy i protrpěné. Z pohledu víry není nikdo vyřazen – všichni jsou milováni Bohem a jsou v srdci pastýřského působení církve.