Naplněný rodinný život

 

IV. kapitola: Směrem k naplňování života rodiny v církvi

Niterné pouto mezi církví a rodinou

52. Požehnání a zodpovědnost nové rodiny, zpečetěné církevní svátostí, v sobě zahrnují disponibilitu stávat se uvnitř křesťanského společenství podporovatelkou a šiřitelkou základní smlouvy mezi mužem a ženou. Disponibilita rodiny v oblasti sociální, při rození dětí, ochraně slabších a v životě společenství zahrnuje zodpovědnost, jež má být právem podporována, uznávána a oceňována. V síle svátosti manželství se každá rodina stává ve všech směrech dobrem pro církev. Z tohoto pohledu bude jistě pro dnešní církev cenným darem, když si bude vážit vzájemnosti mezi rodinou a církví: církev je dobrem pro rodinu a rodina je dobrem pro církev. Ochrana Pánova svátostného daru se týká nejen jednotlivé rodiny, ale i samotného křesťanského společenství způsobem, jaký mu náleží. Při vznikajících závažných těžkostech s udržením manželského svazku se musí na poznávání toho, co se plní a co ne, do hloubky podílet manželská dvojice za pomoci pastýřů i společenství.

Milost obrácení a naplnění

53. Církev zůstává nablízku manželům, jejichž pouto se natolik oslabilo, že se objevuje riziko rozchodu. V případě, že nastane bolestný konec vztahu, církev cítí povinnost být při tomto okamžiku utrpení, tak aby mezi manžely nevzplanuly alespoň zničující rozpory. Zvláštní pozornost je třeba věnovat především dětem, které rozchod postihuje jako první, aby musely trpět co nejméně: „Když si tatínek a maminka ubližují, duše dětí velice trpí“ (František, Generální audience, 24 června 2015). Kristův pohled, jehož světlo osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9; GS 22), inspiruje pastýřskou péči církve o ty věřící, kteří spolu žijí jen tak anebo uzavřeli pouze občanský sňatek či jako rozvedení vstoupili do nového manželství. S ohledem na Boží pedagogiku se církev s láskou obrací na ty, kdo se zúčastňují jejího života nedokonalým způsobem; vyprošuje jim milost obrácení, povzbuzuje je ke konání dobra, k láskyplné péči jeden o druhého a ke službě pro společenství, v němž žijí a pracují. Je žádoucí, aby se v diecézích prosazovala cesta soudnosti a začleňování těchto osob, aby se jim pomáhalo a byly povzbuzovány v dozrávání k vědomému a pevnému rozhodnutí. Dvojice je třeba informovat o možnosti zahájit proces, který by mohl vyhlásit jejich manželství za neplatné.

54. Když spolužití ve veřejném svazku dosáhne značné stability – je poznamenáno hlubokou náklonností, zodpovědností vůči potomstvu, schopností překonávat zkoušky – lze v tom vidět příležitost, je-li to možné, doprovázet ho směrem ke svátosti manželství. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy soužití nebylo navázáno s výhledem na možnost budoucího sňatku a chybí přání nastolit institucionální vztah. Občanské sňatky mezi mužem a ženou, tradiční manželství a s určitými rozdíly i faktická soužití jsou fenoménem objevujícím se v mnoha zemích. Situace věřících, kteří vstoupili do nového svazku, vyžaduje zvláštní pastorační péči: „V posledních desetiletích… velmi vzrostlo vědomí, že je potřeba bratrského a pozorného přijetí v lásce a v pravdě těch pokřtěných, kteří uzavřeli nový sňatek po selhání jejich svátostného manželství; tyto osoby ve skutečnosti vůbec nejsou exkomunikovány (František, Generální audience, 5. srpna 2015).

Milosrdenství je srdcem zvěstování

55. Církev vychází z konkrétních situací dnešních rodin, jež všechny potřebují milosrdenství, počínaje rodinami nejvíce trpícími. Církev s Ježíšovým milosrdným Srdcem má doprovázet své zranitelné děti, poznačené zraněnou a ztracenou láskou, a navracet důvěru a naději jako světlo přístavního majáku nebo jako pochodeň, aby svítila těm, kdo sešli z cesty anebo se nacházejí uprostřed bouře. Milosrdenství je „jádro zjevení Ježíše Krista“ (MV 25). V něm září Boží suverenita, ve které je On stále znovu věrný svému bytí, jež je láska (srov. 1 Jan 4,8), a svému paktu. „Právě ve svém milosrdenství Bůh projevuje svoji všemohoucnost“ (sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, II-II, q. 30, art. 4; srov. Římský misál, vstupní modlitba 26. neděle v mezidobí). Hlásat pravdu s láskou je samo o sobě aktem milosrdenství. V bule Misericordiae Vultus papež František říká: „Milosrdenství neodporuje spravedlnosti, ale je výrazem Božího zacházení s hříšníkem.“ A pokračuje: „Bůh neodmítá spravedlnost. Pojímá ji a překonává vyšší událostí, ve které se zakouší láska, jež je základem pravé spravedlnosti“ (MV 21). Ježíš je milosrdnou tváří Boha Otce: „Tak Bůh miloval svět… aby svět byl skrze něho spasen (Syna)“, (Jan 3,16-17).