Rodina v církevním magisteriu

II. kapitola: Rodina v církevním magisteriu

Nauka Druhého vatikánského koncilu

42. Na základě toho, co církev obdržela od Krista, rozvinula během staletí bohatou nauku o manželství a rodině. Jedním z nejvýznamnějších výrazů jejího magisteria je to, co předkládá Druhý vatikánský koncil v pastorační konstituci Gaudium et Spes, která věnuje důstojnosti manželství a rodiny celou jednu kapitolu (srov. GS 47-52). Manželství a rodinu definuje takto: „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká i před společností pevný stav podle Božího řádu“ (GS 48). „Pravá láska mezi manželem a manželkou“ (GS 49) zahrnuje vzájemné darování jednoho druhému, nese s sebou a integruje sexuální rozměr a citový život a odpovídá Božímu záměru (srov. GS 48-49). Z toho jasně vyplývá, že manželství a manželská láska, která je podněcuje, „jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva“ (GS 50). Rovněž se zdůrazňuje zakořenění manželů v Kristu: Kristus Pán „vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství“ (GS 48) a zůstává s nimi (sacramentum permanens). On povyšuje lidskou lásku, očišťuje ji, dovádí ji k plnosti a svým Duchem dává manželům schopnost žít ji tak, že celý jejich život je prostoupen vírou, nadějí a láskou. Tímto způsobem jsou manželé jakoby zasvěcení a díky své vlastní milosti vytvářejí Kristovo tělo a budují domácí církev (srov. LG 11), takže církev, aby plně pochopila své tajemství, hledí na křesťanskou rodinu, která ho vyjadřuje ryzím způsobem.

Pavel VI.

43. Blahoslavený Pavel VI. ve šlépějích Druhého vatikánského koncilu prohloubil nauku o manželství a o rodině. Zvláště encyklikou Humanae vitae jasně vysvětlil niterné spojení mezi manželskou láskou a rozením života: „Manželská láska žádá od manželů vědomí, že jsou povoláni k odpovědnému rodičovství, na něž se dnes právem klade zvláštní důraz a jež je nutno též přesně chápat... odpovědné rodičovství v sobě tedy zahrnuje, že manželé plně uznávají vlastní povinnosti k Bohu, k sobě, k rodině a ke společnosti v pravé hierarchii hodnot“ (HV 10). V apoštolské exhortaci Evangelii Nuntiandi zdůraznil Pavel VI. vztah mezi rodinou a církví: „V oblasti laického apoštolátu nemůžeme nezdůraznit evangelizační činnost rodiny. V různých obdobích církevních dějin si rodina plně zasloužila svou krásnou definici ‚domácí církev‘, kterou znovu potvrdil Druhý vatikánský koncil. To znamená, že v každé křesťanské rodině by se měly odrážet a projevovat určité rysy celé církve jako takové. Kromě toho rodina stejně jako církev se má stát prostředím, v němž se předává a z něhož vyzařuje evangelium“ (EN 71).

Jan Pavel II.

44. Svatý Jan Pavel II. věnoval rodině zvláštní pozornost ve svých katechezích o lidské lásce a o teologii těla. V nich poskytl církvi bohaté úvahy o snoubeneckém významu lidského těla a o Božím plánu týkajícím se manželství a rodiny od počátku stvoření. Když pojednával o manželské lásce, popsal zvláště způsob, jímž manželé díky své vzájemné lásce dostávají dar Kristova Ducha a žijí své povolání ke svatosti. V listu rodinám Gratissimam Sane a především v apoštolské exhortaci Familiaris Consortio ukázal Jan Pavel II. rodinu jako „cestu církve“, poskytl celkový pohled na povolání k lásce mezi mužem a ženou, předložil základní linie pro pastoraci rodiny a pro to, jak má být rodina přítomná ve společnosti. „V manželství a v rodině se vytvářejí mnohonásobné meziosobní vztahy – manželů navzájem, otcovský a mateřský, dětský, sourozenecký. Jimi je každá lidská osoba uváděna do ‚rodiny lidstva‘ a do ‚rodiny Boží‘, do církve“ (FC 15).

Benedikt XVI.

45. Benedikt XVI. se ve své encyklice Deus Caritas Est vrátil k tématu o pravdě lásky mezi mužem a ženou, která se plně vysvětluje teprve ve světle lásky Krista ukřižovaného (srov. DCE 2). Tvrdí, že „manželství založené na výlučné a definitivní lásce se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu, opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky“ (DCE 11). Kromě toho v encyklice Caritas in Veritate zdůrazňuje důležitost lásky v rodině jako počátku života společnosti a místa, kde se učíme poznávat obecné dobro. „Stává se tak sociální, ba dokonce ekonomickou nutností opět navrhovat novým generacím krásu rodiny a manželství, soulad těchto institucí s nejhlubšími požadavky srdce i s důstojností lidské osoby. V této perspektivě jsou státy povolány zavádět politiku, která prosazuje ústřední postavení a integritu rodiny založené na manželství mezi mužem a ženou, první a životodárné buňky společnosti, a starat se kromě jejích ekonomických a daňových problémů také – a především – o její vztahovou podstatu“ (CiV 44).

František

46. Papež František se v encyklice Lumen Fidei zabývá svazkem mezi rodinou a vírou: „První prostředí, kde víra osvěcuje město lidí, spočívá v rodině. Mám na mysli především trvalý svazek muže a ženy v manželství. ... Slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, který je větší než naše vlastní plány“ (LF 52). V apoštolské exhortaci Evangelii Gaudium papež znovu připomíná ústřední místo rodiny mezi dnešními kulturními výzvami: „Rodina, podobně jako všechna společenství a všechny sociální vztahy, prochází hlubokou kulturní krizí. V případě rodiny se křehkost vztahů stává obzvláště závažnou, protože jde o základní buňku společnosti, o místo, kde se učíme respektovat odlišnost druhých, kde si osvojujeme příslušnost k druhým a kde rodiče předávají dětem víru. Manželství bývá nahlíženo jako pouhá forma citového uspokojení, které lze konstituovat jakkoliv a uzpůsobovat podle senzibility každého. Avšak neodmyslitelný přínos manželství pro společnost přesahuje rovinu emotivity a potřeb vlastních páru“ (EG 66). Kromě toho papež František věnoval rodinné tematice soubor katechezí, které se zabývají různými náměty, zkušenostmi a životními fázemi.