Rodina v ekonomickém kontextu

II. kapitola: Rodina ve společenském a ekonomickém kontextu současné společnosti

Rodina jako nenahraditelný zdroj pro společnost

11. „Rodina je školou bohatěji rozvinutého lidství... je základem společnosti“ (GS 52). Celek příbuzenských svazků přesahující úzké rodinné jádro poskytuje cennou pomoc při výchově dětí, při předávání hodnot, při péči o mezigenerační propojení a při obohacování žitou duchovností. Zatímco v některých částech světa vytváří tento fakt hlubokou součást společenské kultury, jinde se zdá být na ústupu. V období zřetelného rozštěpení životních situací platí, že různé roviny a styčné plochy ve vztazích mezi rodinnými příslušníky a příbuznými zajisté často vytvářejí jediné spojovací body s rodinnými počátky a svazky. Podpora rodinné sítě je tím potřebnější tam, kde cestování za prací, migrace, katastrofy a útěk z vlastní země ohrožují stabilitu příbuzenských vztahů.

Politiky ve prospěch rodiny

12. Autority zodpovědné za obecné dobro musí cítit závažnou potřebu angažovat se pro toto prvořadé dobro společnosti, jímž je rodina. Správu občanské společnosti má vést snaha o to, aby se umožnily a prosazovaly takové rodinné politiky, jež by podporovaly a stimulovaly rodiny, v první řadě ty nejvíce znevýhodněné. Je potřebné konkrétněji uznat kompenzační působení rodiny v podmínkách moderních „welfare“ systémů: rodina přerozděluje zdroje a plní úlohy nezbytné pro obecné dobro, čímž přispívá k vyvažování negativních důsledků sociální nerovnosti. „Rodina si zasluhuje zvláštní pozornost ze strany zodpovědných za obecné dobro, protože je základní buňkou společnosti, která navozuje pevná spojující pouta, na nichž se zakládá lidské soužití, a která – tím, že rodí a vychovává děti – zajišťuje obnovu a budoucnost společnosti“ (František, Projev na letišti El Alto v Bolívii, 8. července 2015).

Samota a nejistota

13. V kulturních podmínkách, kde egoistický způsob života činí vztahy křehkými, je samota stále rozšířenějším stavem. V této prázdnotě lidem často pomáhá pouze to, že cítí Boží přítomnost. Všeobecný pocit bezmoci vůči sociálně-ekonomickému útisku a rostoucí chudoba i pracovní nejistota stále častěji vedou k nutnosti hledat zaměstnání daleko od rodiny s cílem uživit ji. Takováto nutnost způsobuje dlouhou nepřítomnost a rozdělení, které oslabuje vztahy a izoluje členy rodiny od sebe navzájem. Stát má zodpovědnost za to, aby vytvářel legislativní a pracovní podmínky, jež by zaručovaly mladým budoucnost a pomáhaly jim při uskutečňování jejich plánu založit si rodinu. Korupce, která mnohdy podkopává instituce, hluboce narušuje naději a důvěru nejen mladých generací. Negativní důsledky takové nedůvěry jsou zřejmé: sahají od demografické krize až k výchovným problémům, od těžkostí s přijetím rodícího se života až k vnímání přítomnosti starých lidí jako zátěže, až k šířící se citové nechuti, jež někdy vyústí do agresivity a násilí.

Ekonomika a spravedlnost

14. Nastavení materiálních a ekonomických poměrů má vliv na rodinný život ve dvojím smyslu: buď může přispívat k jeho růstu a usnadňovat jeho rozkvět, anebo bránit jeho rozvoji, jeho jednotě a soudržnosti. Ekonomické tlaky vylučují rodiny z přístupu ke vzdělání a k aktivnímu kulturnímu a společenskému životu. Současný ekonomický systém vytváří různé formy společenského vyloučení. Rodiny trpí zvláště problémy týkajícími se práce. Mladí mají málo možností a pracovní nabídka je velmi výběrová a na omezenou dobu. Pracovní dny bývají dlouhé a často jsou zatíženy dlouhodobými pracovními pobyty mimo domov. To nenapomáhá členům rodiny, aby se setkávali mezi sebou a s dětmi a tak mohli každodenně posilovat své vztahy. „Růst spravedlnosti“ vyžaduje „rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší přerozdělování příjmů“ (EG 204), aby se celkové povznesení chudých stalo účinným. Odpovídající rodinné politiky jsou pro život rodiny potřebné jako podmínka pro to, aby byl únosný, harmonický a důstojný.

Chudoba a vyloučení

15. Některé společenské a náboženské skupiny se všude nacházejí na okraji společnosti: migranti, kočovníci, bezdomovci, běženci a utečenci, nedotknutelní podle kastovního systému a ti, kdo jsou postiženi nemocemi se sociálním stigmatem. I Svatá nazaretská rodina poznala hořkou zkušenost vyloučení ze společnosti a odmítání (srov. Lk 2,7; Mt 2,13-15). Ježíšovo slovo o posledním soudu je v tomto smyslu jednoznačné: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Současný ekonomický systém vytváří nové druhy společenského vyloučení, které často činí chudé neviditelnými v očích společnosti. Převládající kultura a sdělovací prostředky přispívají ke zhoršení této neviditelnosti. Dochází k tomu, protože „v tomto systému byl člověk a lidská osoba odstraněn z centra a byl nahrazen něčím jiným; protože se pěstuje modloslužba peněz; protože se zglobalizovala lhostejnost“ (František, Projev k účastníkům Světového setkání lidových hnutí, 28. října 2014). V tomto obraze vzbuzuje zvláštní pozornost situace dětí; stávají se nevinnými oběťmi vyloučení, což z nich činí skutečné „sociální sirotky“ a tragicky je poznamenává na celý život. Navzdory obrovským těžkostem, s nimiž se setkávají, se mnoho rodin, chudých a postavených na okraj, snaží žít svůj každodenní život důstojně, s důvěrou v Boha, který nikoho nezklame a neopustí.

Ekologie a rodina

16. Díky impulzu vycházejícímu z papežského magisteria si církev naléhavě přeje důkladnou novou úvahu o orientaci světového řádu. S touto perspektivou spolupracuje na rozvoji nové ekologické kultury, kam patří myšlení, politika, výchovný program, životní styl, spiritualita. Od chvíle, kdy všechno je niterně propojeno, jak prohlašuje papež František v encyklice Laudato si‘, je třeba hlouběji pochopit aspekty „integrální ekologie“. Ta s ohledem na udržitelný rozvoj a ochranu stvoření zahrnuje nejen oblast životního prostředí, ale také lidská, sociální a ekonomická hlediska. Rodinu, která je důležitou součástí humánní ekologie, je třeba náležitým způsobem ochraňovat (srov. Jan Pavel II., Centesimus Annus,38). Prostřednictvím rodiny náležíme k celku stvoření, specifickým způsobem přispíváme k prosazování ekologické péče, učíme se významu tělesnosti a láskyplnému jazyku rozdílnosti mezi mužem a ženou a spolupracujeme na plánu Stvořitele (srov. LS 5;55). Uvědomíme-li si toto všechno, je třeba v rodině učinit skutečnou a opravdovou konverzi. V ní „se formují první návyky lásky a péče o život, jako je například správné používání věcí, pořádek a čistota, respektování místního ekosystému a ochrana všech tvorů. Rodina je místem integrální formace, kde se rozvíjí různé, vzájemně vnitřně propojené aspekty osobního zrání“ (LS 213).