Začlenění rodiny

 

III. kapitola: Rodina, její začlenění a společenství

Třetí věk

17. Jedním z nejzávažnějších a nejnaléhavějších úkolů křesťanské rodiny je pečovat o mezigenerační svazky pro předávání víry a základních životních hodnot. Většina rodin respektuje staré lidi, obklopuje je láskou a považuje je za požehnání. Zvláštní ocenění patří sdružením a hnutím rodin, která pracují pro duchovní a sociální prospěch starých lidí a při péči o duše spolupracují zvláště s kněžími. V některých prostředích jsou staří lidé chápáni jako bohatství, neboť zajišťují stabilitu, kontinuitu a paměť rodiny i společnosti. Ve vysoce industrializovaných společnostech, kde při poklesu porodnosti má jejich počet tendenci k růstu, existuje riziko, že budou vnímáni jako zátěž. Taktéž péče, kterou vyžadují, často vystavuje jejich blízké tvrdé zkoušce. „Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří, to jsme my: dříve, či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně“ (František, Generální audience, 4. března 2015).

18. Přítomnost prarodičů v rodině si zasluhuje zvláštní pozornost. Představují spojovací článek mezi generacemi a zajišťují vyváženost myšlení a cítění tím, že předávají tradice a zvyklosti, hodnoty a ctnosti, v nichž ti mladší mohou poznávat své kořeny. Prarodiče rovněž často spolupracují s dětmi v ekonomických a výchovných otázkách i při předávání víry vnukům. Mnoho lidí může potvrdit, že právě prarodičům vděčí za své uvedení do křesťanského života. Jak říká Kniha Sirachovcova: „Nestraň se rozhovorů starců, kteří se též učili od svých otců, neboť u nich se naučíš rozumnosti a tomu, jak odpovídat, když je třeba“ (Sir 8,9). Toužebně si přejeme, aby se v rodině v posloupnosti jednotlivých generací předávala a ochraňovala víra jako cenné dědictví pro nová rodinná společenství.

Vdovský stav

19. Vdovství je zvláště obtížnou zkušeností pro toho, kdo prožíval své rozhodnutí pro manželství a svůj rodinný život jako dar. Z pohledu víry však představuje různé možnosti, jež je třeba doceňovat. Někteří ve chvíli, kdy vstupují do této zkušenosti, dokážou s ještě větší oddaností věnovat své síly dětem a vnukům a v tomto výrazu lásky nacházejí své nové výchovné poslání. Prázdnotu, jakou zanechává zesnulý manžel nebo manželka, v určitém smyslu vyplňuje láska rodinných příslušníků, kteří si váží vdovců a vdov, což jim umožňuje uchovávat si cennou památku na své manželství. Těm, kteří nemohou počítat s přítomností rodinných příslušníků, jimž by se mohli věnovat a zažívat jejich lásku a blízkost, musí se zvláštní pozorností a ochotou pomáhat křesťanské společenství, především pokud se nacházejí ve stavu nouze. Vdovci a vdovy mohou uzavřít nový svátostný svazek, aniž by se tím z hodnoty předcházejícího manželství cokoli ubíralo (srov. 1 Kor 7,39). Na začátku své historie i během ní projevovala církev zvláštní pozornost vdovám (srov. 1 Tim 5,3-16), což vedlo dokonce k ustanovení ordo viduarum (řádu vdov), který by se dnes mohl obnovit.

Poslední období života a žal v rodině

20. Nemoc, nehoda nebo staroba, které vedou ke smrti, se odrážejí na celém životě rodiny. Zkušenost žalu je zvláště drásající, pokud dojde ke ztrátě malých a mladých. Takový bolestný prožitek vyžaduje zvláštní pastorační pozornost i prostřednictvím zapojení křesťanského společenství. Docenit závěrečnou fázi života je dnes tím potřebnější, čím větší je všemožná snaha o vytěsnění okamžiku přechodu. Křehkosti a závislosti starých lidí se někdy zlovolně využívá k pouhému ekonomickému obohacení. Mnohé rodiny nás učí, že je možné čelit posledním etapám života tím, že se zdůrazňuje smysl naplnění celého lidského života jeho začleněním do velikonočního tajemství. Velký počet starých bývá přijímán do církevních zařízení, kde mohou žít materiálně i duchovně v pokojném rodinném prostředí. Eutanazie a asistovaná sebevražda jsou pro rodiny na celém světě vážnou hrozbou. V mnohých státech je jejich provádění legální. Církev se ostře staví proti této praxi a zároveň cítí povinnost pomáhat rodinám, které pečují o své staré a nemocné členy, a všemi způsoby prosazovat hodnotu lidské osoby až do přirozeného konce jejího života.

Osoby se specifickými potřebami

21. Zvláštní pohled je třeba věnovat rodinám postižených osob, jejichž handicap vpadne do života, stává se obrovskou a neočekávanou výzvou narušující rovnováhu, touhy a očekávání. Vyvolává protichůdné emoce a nutí k rozhodnutím, která se těžko zvládají a zpracovávají, a zároveň nastoluje nové úkoly, kritické situace a vyžaduje novou zodpovědnost. Obraz rodiny a celého jejího životního běhu je silně narušen. Velký obdiv si zasluhují rodiny, které s láskou přijímají těžkou zkoušku postižení svého dítěte. Jsou věrné daru života a tím dávají církvi a společnosti cenné svědectví. Na cestě přijímání a ohleduplnosti k tomuto tajemství zranitelnosti může rodina a spolu s ní křesťanské společenství objevovat nové úkony a výrazy, způsoby chápání a totožnosti. Osoby s postižením představují pro rodinu dar a příležitost k růstu v lásce, ve vzájemné pomoci a v jednotě. Církev coby Boží rodina touží být přívětivým domovem pro rodiny s postiženými osobami (srov. Jan Pavel II., Homilie u příležitosti jubilea společenství s postiženými, 3. prosince 2000). Spolupracuje na tom, aby napomáhala jejich vztahu s rodinou, výchově v rodině a nabízí způsoby, jak se mohou zúčastnit na liturgickém životě ve společenství. Pro různé invalidy, kteří jsou opuštěni anebo zůstali sami, často vytvářejí jedinou rodinu církevní instituce a útulky. Synoda jim vyjadřuje svou živou vděčnost a hluboké uznání. Proces integrace se jeví obtížnější ve společnostech, kde přetrvávají stigmata a předsudky, dokonce propracované do eugenických teorií. Mnohé rodiny, komunity a církevní hnutí naopak objevují a velebí Boží dary v osobách se zvláštními potřebami, především jejich jedinečnou schopnost komunikace a sdružování. Zvláštní pozornost je třeba věnovat postiženým lidem, kteří přežili své rodiče a širší rodinu, jež se o ně starala během svého života. Smrt těch, jimiž byli milováni a které sami milovali, je činí zvláště zranitelnými. Rodina, která s výrazem víry přijímá přítomnost lidí s postižením, dokáže poznávat a zaručovat se za kvalitu a hodnotu každého života s jeho potřebami, právy a příležitostmi. V každé životní fázi dokáže podněcovat služby a péči a prosazovat společenskost a lásku.

Osoby nežijící v manželství

22. Mnozí lidé, kteří žijí, aniž by vstoupili do manželství, nejen že žijí v oddanosti své původní rodině, ale často poskytují velké služby i okruhu svých přátel v církevním společenství a v profesním životě. Nicméně jejich přítomnost a jejich přínos bývá často přehlížen a to v nich vyvolává pocit osamocenosti. Nezřídka lze u nich nacházet vznešené motivace, jež je vedou k angažovanosti v umění, ve vědě a pro dobro lidstva. Mnozí pak dávají své talenty do služeb křesťanskému společenství ve znamení lásky a dobrovolnictví. A jsou i takoví, kteří nevstupují do manželství, aby zasvětili svůj život lásce ke Kristu a k bratřím. Rodina, v církvi i ve společnosti, je jejich oddaností nesmírně obohacována.

Migranti, utečenci a pronásledovaní

23. Zvláštní pastorační pozornost si zasluhuje dopad migračního fenoménu na rodinu. Různým způsobem a v různých částech světa se týká celých národů. V této oblasti sehrávala církev prvořadou úlohu. Potřeba udržet si a rozvíjet toto evangelní svědectví (srov. Mt 25,35) se dnes zdá být naléhavější než kdykoli jindy. Historie lidstva je historií migrantů; ta je vepsána v životě národů i rodin. I naše víra nám to připomíná: všichni jsme poutníky. Takovéto přesvědčení v nás má vzbuzovat pochopení, otevřenost a zodpovědnost tváří v tvář problému migrace, ať už je způsobena utrpením, nebo hledáním životních příležitostí. Lidská mobilita, která odpovídá přirozenému historickému pohybu národů, se může jevit jako autentické bohatství jak pro rodinu, která emigruje, tak i pro zemi, která ji přijímá. Jinou věcí je vynucená migrace rodin, plod válečných situací, pronásledování, chudoby a nespravedlnosti; taková migrace je poznamenána útrapami na cestě, jež často ohrožují život, vyvolávají v lidech trauma a destabilizují rodiny. Doprovázení migrantů vyžaduje zvláštní pastoraci orientovanou na migrující rodiny a také na členy rodinného společenství, kteří zůstali na původním místě. To se má uskutečňovat rovněž pomocí specifické pastorační péče prováděné s ohledem na jejich kulturu, na jejich výchozí náboženskou a lidskou formaci a na duchovní bohatství jejich obřadů a tradic. „Je důležité dívat se na migranty nejen z hlediska jejich regulérnosti, či neregulérnosti, ale především jako na lidi, kteří mohou, je-li ochráněna jejich důstojnost, přispívat k blahobytu a pokroku všech, zvláště tehdy, pokud se zodpovědně chopí své povinnosti vůči těm, kdo je přijímají, pokud budou uznale respektovat materiální i duchovní dědictví hostitelské země, poslouchat její zákony a pomáhat při nesení jejích břemen“ (František, Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2016, 12. září 2015). Migrace se jeví jako zvláště dramatická a zničující pro rodiny i pro jednotlivce, pokud k ní dochází nezákonně a za pomoci mezinárodních organizací obchodujících s lidmi. Totéž lze říci i o migraci žen a dětí bez doprovodu, nucených k dlouhodobým přechodným pobytům v utečeneckých táborech, kde není možné zahájit proces integrace. Extrémní chudoba a další rozvratné situace někdy vedou rodiny až k tomu, že prodávají své děti k prostituci nebo k obchodu s orgány.

24. Setkání s novou zemí a s novou kulturou se stává mnohem těžší, pokud neexistují podmínky pro autentické přijetí a akceptování, s ohledem na práva všech a na pokojné a solidární soužití. To je přímá výzva pro křesťanské společenství: „Zodpovědnost poskytovat přijetí, prokazovat solidaritu a pomoc uprchlíkům se týká především místní církve. Ta je povolána, aby vtělovala potřeby evangelia a bez rozlišování vycházela vstříc těmto lidem ve chvíli, kdy to potřebují a jsou sami“ (Papežská rada Cor Unum a Papežská rada pro pastoraci migrantů a utečenců, Utečenci jako výzva k solidaritě,26). Pocity dezorientace, nostalgie po ztracených kořenech a těžkosti s integrací se dnes v mnoha prostředích ukazují jako nepřekonané a vzbuzují nová utrpení, ještě i u druhé a třetí generace rodin migrantů, a ze strany hostitelské kultury živí projevy fundamentalismu a násilného odmítání. Jako cenný zdroj pro překonávání takovýchto těžkostí se ukazuje právě setkávání rodin. Klíčovou úlohu v integračních procesech často sehrávají ženy tím, že si sdělují zkušenosti, jak jejich děti rostou. I ve své nejisté situaci vydávají svědectví o kultuře lásky v rodině, která povzbuzuje ostatní rodiny, aby přijímaly život a pečovaly o něj a žily solidaritu. Ženy mohou předávat novým generacím živou víru v Krista, která je při těžké zkušenosti migrace podržela a byla tím posílena. Velkou zkoušku – nejen pro církev, ale pro celé mezinárodní společenství – představuje pronásledování křesťanů i etnických a náboženských menšin v různých částech světa a především na Blízkém východě. Je třeba podporovat každé úsilí, které směřuje k udržení přítomnosti křesťanských rodin a společenství v jejich původních zemích. Benedikt XVI. prohlašoval: „Blízký východ bez křesťanů nebo jen s jejich malým počtem již není Blízkým východem, protože křesťané společně s dalšími věřícími spoluvytvářejí tuto tak specifickou identitu celé oblasti“ (apoštolská exhortace Ecclesia in Medio Oriente, 31).

Některé osobité problémy

25. V některých společnostech se ještě uplatňuje praxe polygamie; v některých prostředích přetrvává praktikování dohodnutých manželství. V zemích, kde je katolická církev v menšině, jsou početná smíšená manželství a manželství s disparitou kultu, se všemi těžkostmi, které to přináší pro právní uspořádání, pro křest, pro výchovu dětí a pro vzájemnou úctu při různosti víry. U takových manželství může existovat nebezpečí relativismu a lhostejnosti, ale mohou rovněž ukazovat možnost, jak napomáhat ekumenickému duchu a mezináboženskému dialogu v harmonickém soužití komunit žijících na tomtéž místě. V mnoha prostředích, a to nejen na Západě, se značně šíří praxe soužití, které předchází manželství, anebo i takových soužití, jež ani nesměřují k tomu, aby získala formu institucionálního svazku. K tomu se často přidává občanské zákonodárství, které manželství a rodinu kompromituje. Z důvodu sekularismu v mnoha částech světa silně klesá cítění pro vztah k Bohu a společnost nesdílí víru.

Děti

26. Děti jsou Božím požehnáním (srov. Gen 4,1). V životě rodiny a společnosti mají zaujímat první místo a v pastorační činnosti církve být prioritou. „Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná, anebo otročí nějakým mezinárodním zájmům. ...  Děti nám připomínají...  že jsme nepřetržitě syny a dcerami. ... Tím se nám ustavičně připomíná, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej“ (František, Generální audience, 18. března 2015). Děti se však často stávají předmětem sporů mezi rodiči a jsou skutečnou obětí rozpadu rodiny. Práva dětí se zanedbávají mnoha způsoby. V některých oblastech světa jsou považovány za skutečné a pouhé zboží, nakládá se s nimi jako s lacinými pracovními silami, používají se pro válku a jsou objektem fyzického a psychického násilí různého druhu. Rozličnému násilí bývají vystavovány děti migrantů. Sexuální zneužívání dětí představuje jednu z  nejpohoršlivějších a nejzvrácenějších skutečností současné společnosti. Ve společnostech proniknutých násilím z důvodu války, terorismu či přítomnosti organizovaného zločinu narůstají nedůstojné rodinné situace. Ve velkých metropolích a na jejich perifériích se dramaticky zhoršuje fenomén tzv. dětí z ulice.

Žena

27. Žena má rozhodující roli v životě člověka, rodiny i společnosti. „Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj další život, za lidskou a duchovní formaci“ (František, Generální audience, 7. ledna 2015). Matka uchovává po celý život paměť a význam zrození: „Maria to všechno uchovávala ve svém srdci a uvažovala o tom“ (Lk 2,19.51). Je však pravdou, že situace ženy ve světě podléhá velkým rozdílům, které převážně vyplývají ze společensko-kulturních faktorů. Důstojnost ženy je třeba chránit a podporovat. Nejde jen o problém ekonomických zdrojů, ale o odlišný kulturní pohled, jak je vidět z obtížné situace žen v zemích na vzestupu. Být ženou vede i dnes v mnohých prostředích k diskriminaci; místo toho, aby byl dar mateřství doceňován, je trestán. Na druhé straně sterilita znamená v některých kulturách společenskou diskriminaci ženy. Nelze zapomínat ani na rostoucí projevy násilí, jehož obětí se stávají ženy uvnitř rodin. Zneužívání žen a násilí na jejich těle je často spojováno s potratem a s nucenou sterilizací. K tomu přistupují i negativní důsledky praktik spojených s plozením, jako je pronájem dělohy nebo obchod s pohlavními buňkami a embryi. Emancipace ženy vyžaduje nové promyšlení recipročních úloh manželů a jejich společné zodpovědnosti za život rodiny. Touha po dítěti za každou cenu nepřinesla šťastnější a pevnější rodinné vztahy, ale v mnoha případech ve skutečnosti zhoršila nerovnost mezi muži a ženami. Větší ocenění zodpovědnosti žen v církvi může přispět ke společenskému uznání jejich rozhodující úlohy – jejich příspěvek k rozhodovacím procesům, jejich účast na řízení některých institucí, jejich začlenění do přípravy vysvěcených služebníků.

Muž

28. V životě rodiny plní muž stejnou rozhodující úlohu se zvláštním důrazem na ochranu a podporu manželky a dětí. Vzorem jeho osobnosti je svatý Josef, který ve chvíli ohrožení „vzal v noci dítě i jeho matku“ (Mt 2,14) a odvedl je do bezpečí. Mnozí muži si jsou vědomi důležitosti své role v rodině a plní ji se specifickou kvalitou mužské povahy. Nepřítomnost otce závažně poznačuje rodinný život, výchovu dětí a jejich začlenění do společnosti. Jeho nepřítomnost může mít ráz fyzický, citový, poznávací a duchovní. Tento nedostatek zbavuje děti vzoru odpovídajícího otcovského chování. Rostoucí nasazení ženy v práci mimo domov nebylo dostatečně kompenzováno zvýšeným úsilím muže v domácím prostředí. Citlivost muže vůči úloze ochraňovat manželku a děti před každou formou násilí a ponižování se v dnešních poměrech oslabila. „Manžel“ – říká Pavel – „má mít svou ženu rád ‚jako vlastní tělo‘ (Ef 5,28); milovat ji jako Kristus ‚miloval církev a vydal sám sebe za ni‘ (v. 25). ...  Účinek této radikální oddanosti, požadované po muži z lásky a důstojnosti k ženě podle Kristova příkladu, musel být v samotném křesťanském společenství mimořádný. Tento zárodek evangelní novosti, který obnovuje původní vzájemnost oddanosti a úcty, uzrával v dějinách postupně, ale nakonec převážil“ (František, Generální audience, 6. května 2015).

Mladí

29. Mnoho mladých i nadále vidí manželství jako svou velkou životní touhu a plán založení vlastní rodiny jako uskutečnění svých snů. Vůči manželství však zaujímají různý postoj. Často jsou vedeni k tomu, aby odkládali svatbu kvůli problémům ekonomického, pracovního či studijního charakteru. Někdy tomu tak je i z jiných důvodů, jako je vliv ideologií, které znevažují manželství a rodinu, zkušenost ztroskotání u jiných dvojic, což nechtějí riskovat, obava před něčím, co považují za příliš velké a posvátné, společenská příležitost a ekonomické výhody vyplývající z faktického soužití, výhradně citové a romantické chápání lásky, strach ze ztráty svobody a autonomie, odmítání něčeho, co se vnímá institucionálně a byrokraticky. Církev hledí s obavami na nedůvěru tolika mladých k manželství a trpí kvůli unáhlenosti, s níž se mnozí věřící rozhodují ukončit manželský závazek, aby vstoupili do jiného. Je třeba povzbuzovat mladé pokřtěné, aby neváhali před bohatstvím, které jejich plánům lásky přináší svátost manželství v síle podpory, jakou dostávají z Kristovy milosti a z možnosti plně se účastnit na životě církve. Je proto třeba s větší pozorností rozpoznávat pravé důvody, proč ho odmítají a jsou od něho odrazováni. Mladí mohou získávat větší důvěru ke svému rozhodnutí pro manželství díky rodinám z křesťanského společenství, které jim poskytnou věrohodný příklad svědectví přetrvávajícího v čase.